Ukrajina v křeči

Email Tisk PDF

Západ odmítl převzít záruky za budoucnost a solventnost Ukrajiny a v rámci snah o postupnou normalizaci vztahů s Ruskem začíná Kyjevu diktovat další vývoj. 



 

 

 

Někdejší „máma Majdanu“, náměstkyně ministra zahraničí USA pro Evropu a Eurasii Victoria Nullandová, která proslula rozdáváním cukrátek a legendárním „Fuck the EU“, má za to, že by svět současně s bojem proti Daeši neměl zapomínat na Ukrajinu. „Neměli bychom zapomínat, že skoro před dvěma lety skoro milion Ukrajinců stál ve sněhu na Majdanu a požadoval po vládě to, co máme my – lidskou důstojnost, demokracii, transparentní vládnutí, justici,“ prohlásila.

Nuže…

 

Kauza Korban

Byla to akce rozměrů honu na Usámu bin Ládina – pro Hennadije Korbana, lídra Ukrajinské strany patriotů (Ukrop), si v půli listopadu přišlo asi 50 vyšetřovatelů a prokurátorů generální prokuratury, krytých asi pěti sty příslušníky oddílů tajné služby SBU, a to včetně speciálního komanda Alfa. Před zásahem vypnuli veškerou rádiovou komunikaci a obálky s rozkazy otevírali až na místě, protože panovaly obavy z úniku informací. Kromě Korbana, který kandiduje na primátora Kyjeva a je pravou rukou dněpropetrovského oligarchy Ihora Kolomojského, byli zatčeni i další vysocí představitelé Ukropu nebo Kolomojského firem, jimž byla sdělena pestrá škála obvinění, krácením daní počínaje, přes podvody se státními zakázkami až po vraždy konče. Sám Korban, který je považován za hlavu vlivné organizace ovládající soudy i soukromou armádu, už na jaře tvrdil, že je proti němu vedeno přinejmenším osm různých vyšetřování, nyní jako nejtěžší vypadá zodpovědnost za „zmizení“ nejméně dvou vysokých státních úředníků z loňského roku. Při raziích u Korbana a dalších se našly nejmodernější odposlouchávací zařízení, zbraně s vypilovanými registračními čísly stejně jako asi 1,3 milionu dolarů v hotovosti.

Ukrajinští politologové mají za to, že cílem akce nebyla třeba tolikrát skloňovaná ukrajinská korupce nebo Kolomojského impérium, protože to by razie směřovaly spíše například do sídla jeho energetického monopolu Ukrnafta, tím spíš, že samotnému Kolomojskému Kyjev po dekádě zákazů krátce předtím povolil výjezd do zahraničí a nechal ho odcestovat do USA. Fakt, že terčem byl především Ukrop a jeho případný dobrý výsledek v místních volbách – založený především „strategii“ házení viny za vše špatné na Kyjev a prezidenta Porošenka - potvrdil i sám Kolomojský. Ve výsledku tak Porošenko „otřásl“ Ukropem a byl ochoten otevřít dveře k volebnímu vítězství i Opozičnímu bloku, tedy „pohrobkům“ Strany regionů svrženého prezidenta Janukovyče. Z Porošenkova pohledu jsou jejich oligarchické struktury v Kolomojského „říši“ méně nebezpečné než oligarchické struktury nynější. Triumf ve druhém kole místních voleb v Dněpropetrovsku přesto hlásí ukropovec a oligarcha Boris Filatov, byť jeho nástup do funkce primátora provázejí četná obvinění z kupování desítek tisíc hlasů a dalších podvodů. Celkově nicméně Opoziční blok ve volbách propadl, nejspíš právě kvůli ochotě vyjednávat s Kyjevem namísto hájení zájmů svých voličů, zatímco vedle Baťkivšiny Julie Tymošenkové, lvovské Svépomoci a dalších stran posílila především banderovská Svoboda, která ovládla magistráty Chmelnického, Ivano-Frankivsku, Tarnopole a dalších velkých měst.

Volby nicméně ze všeho nejvíc ukázaly na roztříštěnost Ukrajiny – účastnilo se jich přes 130 stran a bloků, přičemž jen asi půltuctu jich usilovalo o hlasy ve více než třetině země a jen asi deset z nich vedlo aktivní kampaň ve dvou nebo více oblastech. Ve výsledku tak za voličské účasti pod 45 procenty zvítězily loutkové strany a zájmy regionálních oligarchů a prohrál Kyjev, ale podle OBSE se tak stalo demokraticky a řádně zorganizovaně.

Nicméně, zpět ke Korbanovi. Soudní projednávání následovalo rychle a Korban při něm ochotně vypovídal i o okolnostech „protiterostické operace“ proti donbaským rebelům. Mimo jiné na sebe a na Kolomojského vzal politickou odpovědnost za masakr v Oděse, kde loni v květnu v Domě odborů nechali „majdanovci“ uhořet několik desítek lidí. Učinili tak prý ve snaze „udržet jihovýchod země před katastrofou, která se blížila z Ruska“ a po konzultacích s tehdejším úřadujícím prezidentem Oleksandrem Turčynovem. Přímý rozkaz nezachraňovat lidi uvězněné v hořící budově pak podle jiných zdrojů vydal Andrij Parubij, jeden z velitelů Mejdanu a současný šéf ukrajinské bezpečnostní rady státu. Tyto informace přitom zazněly v době, kdy Rada Evropy upozornila, že při vyšetřování masakrů na Majdanu a v Oděse odhalila porušování lidských práv. „Bez ohledu na to, že od událostí uplynulo už skoro 18 měsíců, nebylo s ohledem na oběti vzneseno žádné obvinění,“ konstatuje Rada Evropy, podle níž naopak důkazy „odhalují srovnatelný nedostatek důvěryhodnosti a adekvátnosti vyšetřování a nedostatky ve schopnosti úřadů přivést k zodpovědnosti ty, kteří způsobili nebo nesou zodpovědnost za mrtvé a zraněné“ v Oděse. Vyšetřování v Oděse i v Kyjevě trpí „závažnými nedostatky v nezávislosti a efektivnosti“, upozorňuje Rada Evropy, po níž náladu kyjevským zkazil také soud v Haagu, podle něhož bezpečnostní složky tehdy ještě úřadujícího prezidenta Janukovyče sice používaly „přehnanou sílu“, ale nedopustily se zločinů proti lidskosti. Kyjev okamžitě po kritice vznesl obvinění proti 270 lidem „podezřelým ze zločinů proti účastníkům Majdanu“.

Petro Porošenko sice tvrdí, že „Korbanem nic nekončí“, čímž naznačuje, že na řadu přijdou i další vládci ukrajinských (fakticky na Kyjevu takřka nezávislých) regionů, nicméně podle politologů je to ze všeho nejvíc důkaz, že centrální vláda ztrácí kontrolu nad územím a snaží se proto otevřít novou, vnitropolitickou frontu. Je otázkou, zda má na takový boj skutečnou sílu, neboť bez ohledu na četná přiznání byl například Hennadij Korban soudem propuštěn do domácího vězení, kde okamžitě začal slavit a snímky vystavil na Facebooku a tvrdit, že hlavním „výběrčím“ všech úplatků a „otcem korupce“ na Ukrajině je Porošenkova pravá ruka, poslanec Ihor Kononenko …

A Petro Porošenko mezitím vyznamenal George Sorose za jeho podíl na „demokratizaci Ukrajiny“ Řádem svobody, sám ale zkouší poněkud nejapně vysvětlovat, proč ani více než po roce nesplnil svůj předvolební slib a nezbavil se svých podniků v Rusku, tedy oficiálně v „zemi-agresorovi“, kde také ze své produkce platí daně. Popírá rovněž, že by kdy sliboval, že rozprodá své podniky na Ukrajině, zejména pak odmítá prodat svůj televizní 5. kanál, jehož propuštění redaktoři si stěžují, že byli nuceni pracovat načerno.

 

Kauza Jaroš

Další vnitřní fronta se možná formuje v řadách krajní pravice, konkrétně v Pravém sektoru, z jehož čela nečekaně odstoupil jeho lídr Dmytro Jaroš. Pravý sektor našel v Kolomojského Dněpropetrovsku jakýsi vnitřní azyl před vůlí Kyjeva, a tak nepřekvapilo, že na Korbanovo zatčení Jaroš reagoval ještě stručným a jasným „připravujeme se a čistíme zbraně“. Vzápětí ale podal demisi, když Korbanovi slíbil, že nebude organizovat „třetí Majdan“, neboť by ho mohlo Rusko zneužít.

Podle jiných zpráv byla ale demise výsledkem konference všech velitelů bojových jednotek a oblastních a krajských organizací PS, před níž „pravoseci“ Jarošovi vyčetli „odklon od revoluční strategie“. Jaroš na konferenci, která se konala 8. listopadu, ve finále ani nejel, nové vedení bylo zvoleno už bez a bez něj stanovilo i další strategii – „neuznání legitimity banditského režimu Petra Porošenka a bezalternativnost revoluční bojové cesty“.

Pravý sektor nikdy nebyl jednotnou organizací, spíše hnutím, v němž se v rámci Majdanu a po něm sjednotilo několik ultranacionalistických skupin, jejichž zájmy a názory se přitom začaly rozcházet už krátce po Majdanu, kdy někteří chtěli pokračovat v „revolučním boji“, zatímco další začali plnit politické pokyny Kolomojského a dalších vlivných. Jaroš jim ale dokázal dodat zdání soudržnosti a píárově s jejich podporou prošel až do ukrajinského parlamentu, a od té doby Pravý sektor už ani nijak nevedl, spíš se snažil korigovat ty největší excesy, jakým byly například ozbrojené boje s policií v Mukačevu nebo opakované výzvy k „pochodu na Kyjev“.

Jinými slovy, z radikála Jaroše se postupem času stal systémový salónní radikál, jemuž nyní jeho podřízení dali „černou známku“, protože v něm uviděli brzdu pokračování „nacionální revoluce“, tím spíš, že v „revolučních“ časech se dělá „byznys“ lépe než v těch mírových. S Jarošovým odchodem se tak z Pravého sektoru může stát neřízená střela, která už nebude mít politické krytí a příliš mnoho „mírových“ způsobů k jejímu zneškodnění Porošenko asi po ruce nemá. Je ale otázkou, zda má na skutečný boj sílu. Zatímco Pravý sektor obléhá volební komisi v Krivém Rohu, neboť ve městě zvítězil kandidát Opozičního bloku, prezident své občany jen varuje před eskalací teroristických útoků, což je zřejmá reakce na sérii pumových útoků, které se odehrály v noci na sobotu v Užhorodu. Přihlásili se k nim „nacionálpatrioti Zakarpatí“, kteří v regionu s nejvyššími životními náklady v zemi prý bojují s „pohrobky Janukovyčova režimu i současnou zlodějskou mocí“. Zápalné láhve o den později létaly také na jednu z policejních stanic ve Lvově.     

 

Kauza „Minsk“

Nepříjemné salvy dopadají na Kyjev i ze Západu. Premiér Arsenij Jaceňuk sice opakuje, že jeho vláda nebude splácet Rusku dluh ve výši tří miliard dolarů, pokud Kreml neodpustí 20 procent z celkové sumy a nerozloží splátky na čtyři roky, nicméně tato slova padají jaksi do prázdna. Ještě nedávno právě kvůli neochotě odpustit dluh hrozil Rusku soudem, chaos uvnitř vlády nicméně dokládají zprávy, podle nichž Kyjev přece jen začal ony tři „ruské“ miliardy hledat. V době, kdy ratingové agentury Fitch a Standard & Poor’s zasadily Kyjevu politický úder snížením ratingu na bankrotové „D“, Rusko – přinejmenším podle titulků v médiích – se zmírněním dluhu souhlasilo, ale ďábel se ukázal být v detailech. Rusko svůj návrh ve skutečnosti ani nepředložilo Ukrajině, ale rovnou Mezinárodnímu měnovému fondu a k tomu se ukázalo, že to vlastně ani žádný restrukturalizační návrh nebyl. Vladimir Putin totiž na summitu G20 v Turecku šéfce MMF Christine Lagardeové nabídl, že dluh rozloží do tří let, požadoval za to ale záruky (ať už od MMF, nebo USA či EU), že v případě ukrajinského bankrotu dluhy zaplatí, přičemž Ukrajina po celou dobu bude platit úroky. Ve výsledku by tak Rusko své peníze dostalo i s úroky, a to buď od Ukrajiny, nebo od daňových poplatníků ze Západu. Svým způsobem to od Ruska byla provokace – vyzvalo otevřeně Západ, aby souhlasem se zárukami prokázal, že si je jistý budoucností i solventností Ukrajiny. A Západ něco takového podle očekávání odmítl, byť není zřejmé, jaká jiná varianta kromě převzetí ukrajinských dluhů mu ve finále zbývá. Jak přitom připomíná třeba agentura Bloomberg, Kyjev je i z pohledu Západu jeden velký propadák, přičemž za nevyhnutelný bankrot si může Západ sám, a to tím, že do čela vlády dosadil Jaceňuka, jehož „fiasko se očekávalo“, dodává Forbes. Image si podle všeho Jaceňuk nevylepší ani nejnovějším nápadem: mezinárodní organizace by podle něj měly zřídit zvláštní fond, z něhož by se doplácely peníze ukrajinským byrokratům, kteří neberou úplatky…

Kyjevský parlament mezitím přijal balík reformních zákonů, které po něm požadovala EU, ovšem bez závazku zakázat diskriminaci sexuálních menšin. Ukrajinu to sice i tak alespoň teoreticky přibližuje realizaci asociační dohody s Unií a bezvízovému režimu, na druhé straně ale ukrajinský vývoz do EU beztak propadl už o 40 procent, a k tomu se blíží i související avízované ruské potravinové embargo. Není přitom jasné, do jaké míry se ale Západ ještě vůbec o ukrajinskou situaci, v níž se milionová emigrace a peníze od gastarbeiterů v zahraničí stávají jedním z hlavních finančních zdrojů, zajímá. „Vidíme, že teď je na prvním místě, bohužel, Sýrie, na druhém uprchlíci, na třetím terorismus,“ shrnul postavení Ukrajiny někdejší doněcký gubernátor Serhij Taruta v televizi. „Teprve potom je Ukrajina. Byl jsem v Německu a jednal tam na nejvyšších místech a mají tam bohužel k tomu, co se u nás odehrává, velké námitky. Naši vojáci, premiér, prezident neustále v médiích oznamují zostření palby, neustále se snaží tuto otázku přednést Západu, ale ten mlčí. Vůbec poprvé nereaguje ani Merkelová. Obvykle rychle a rozhodně vždy vystoupila také zástupkyně ministerstva zahraničí USA i NATO, Nullandová. Ale dnes už žádné reakce nevidíme.“

Naopak. V médiích se objevil dopis šéfa Evropské komise Jeana-Claude Junckera Vladimiru Putinovi zdůrazňující nutnost sbližovat EU s „ruskou“ Euroasijskou ekonomickou unií. Juncker klade důraz na význam dobrých vztahů mezi EU a Ruskem, které „k mé lítosti nebyly s to se v uplynulém roce rozvíjet“. EU prý už začala studovat možnosti ekonomické spolupráce, nicméně „rozhodnutí o okolnostech, za jakých postupovat kupředu, leží v rukou členských států EU a mělo by být synchronizováno s uplatňováním minských dohod,“ píše Juncker. Kreml potvrdil přijetí dopisu, ale označil ho za nerealistický. „Korelace mezi plněním minských dohod, zvláště za nynějších podmínek, kdy vidíme neochotu Kyjeva tyto dohody dodržovat, je jen sotva relevantní nebo možná,“ konstatoval Putinův mluvčí.  

Uvědomuje si to ale i Západ, který sice sankce proti Rusku prodloužil (až „do ukončení minského procesu“), nicméně je to už do značné míry jen formalita. Kromě projektu Nord Stream 2 se do Ruska vracejí i západní investoři a třeba Řecko nebo Turecko už zcela běžně „zásobují“ Krym. A k tomu šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier Kyjevu „oznámil“, že další významný krok minského procesu -- volby na Donbasu – by se měly konat nejpozději v únoru. A už od jejich prvního dne bude fakticky platit zákon o zvláštním statutu „lidových republik“ Doněcka a Luhanska, přičemž trvalou platnost by měl statut získat ve chvíli, kdy OBSE potvrdí zákonnost hlasování. A teprve po zvolení legitimních orgánů Donbasu se bude řešit otázka ukrajinské kontroly hranic.

Jinými slovy, zatímco „Minsk“ podle všeho Ukrajinu rozloží, jeho nedodržováním ale Kyjev riskuje jen nepřízeň Západu, na jehož finanční pomoci závisí jeho přežití. Režimu založenému na oligarchii a ultranacionalismu nyní tedy nezbývá než ustupovat před požadavky Západu. Tvář se snaží uchovat rozhodnými proslovy, jejichž účinek ale může být přesně opačný. Namátkou:

Petro Porošenko: „To, že Putin přijal závazek rozbít islámský terorismus v Sýrii. vyvolává údiv, protože současně dál vším nezbytným podporuje teroristy na východě Ukrajiny. A podporuje ty, kteří před rokem beztrestně sestřelili ruskou raketou malajsijský dopravní letoun.“

Arsenij Jaceňuk: „Nepochybuji, že narušení záruk bezpečnosti státu, který se zřekl jaderných zbraní, anexe Krymu, okupace Donbasu, hroby silou, k nimž se Kreml uchyluje, se staly stimulem globálního terorismu.“

Olexandr Turčynov: „Při posilování protivzdušné obrany ukrajinská armáda pozorně analyzuje operace v Sýrii, kde Rusko vede nálety.“

Arsenij Jaceňuk: „Do deseti let bude Ukrajina energeticky zcela nezávislá.“

 

PS. Lídr buňky, která z Kuvajtu organizovala dodávky zbraní Daeši v Sýrii, přiznal, že zbraně, včetně protileteckých raket, nakupoval mimo jiné na Ukrajině a poté je převážel přes Turecko.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 20 Listopad 2015 11:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz