Co když z Ukrajiny zbude jen Poltava?

Email Tisk PDF

Problémem Ukrajiny už nemusí být jen válka, ekonomika nebo federalizace, ale prosté udržení stávajícího území.



 

 

 

Celkový obrázek současné Ukrajiny je víc než neuchopitelný. Namátkou: podle švýcarské banky Credit Suisse je Ukrajina nejchudší zemí Evropy, neboť průměrný majetek dospělého občana dosahuje 1437 dolarů (v závěsu jsou s mírným odstupem Bělorusko a Moldova). Mezinárodní měnový fond, který už Kyjevu nemůže půjčovat, raději mění svá pravidla, aby mohl půjčovat i státu, který nesplácí dluhy, ale přitom „nechápe“ tamní daňovou reformu. USA jsou ochotné poskytnout Kyjevu záruky na už třetí miliardu dolarů, ale jen pokud „budou reformy“. Kvůli vysokým nákladům ukončil Shell své působení v projektu těžby frackingového plynu na východě Ukrajiny a pokud se do konce roku nenajde nový investor, skončí i vyhlídka na těžbu jako taková. I Západ kritizuje Kyjev za „nedostatečný boj s korupcí“, ale přitom různé protikorupční orgány a úřady zaměstnávají 36 tisíc (!) lidí. FIFA zavřela kyjevskému Dynamu stadion za fyzické útoky na černošské fanoušky Chelsea. Evropský soud zrušil sankce proti Andreji Portnovovi, někdejšímu poradci svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, protože mu „nebyla prokázána žádná vina“, a podobný otazník visí nyní nad zbylými 17 občany Ukrajiny, kteří na unijním sankčním seznamu stále ještě jsou. Nejvyšší správní soud rozhodl o povinném vyplácení dávek obyvatelům „lidových republik“ Donbasu, ale vzápětí se hájí, že jeho rozhodnutí není závazné. Jen asi 40 procent občanů bude s to v zimě zaplatit stále vyšší účty za plyn, odhaduje Kyjev. Někdejší velitel žoldnéřského praporu Donbas a nyní poslanec Semjon Semenčenko shrnuje: Na Ukrajině funguje jen americké ministerstvo zahraničí…

Za této situace se na Ukrajině konaly místní volby (ZDE podle Veroniky Sušové-Salminen), v nichž nebylo otevřeno asi 230 hlasovacích místností především v klíčových regionech na východě země, kde hrozilo vítězství sympatizantů „lidových republik“; v nichž asi dva miliony lidí odevzdaly vědomě znehodnocený hlasovací lístek; v nichž počet žalob na průběh hlasování neustále roste, stejně jako případů uplácení voličů či násilného policejního obléhání okrsků; v nichž OBSE konstatuje, že zákon o volbách neodpovídá mezinárodním standardům, Kyjev jeho uplatněním nesplnil své závazky vůči OBSE nebo Radě Evropy, přičemž nezmiňuje fakt, že třinácti z patnácti členům ústřední volební komise skončil mandát už s loňskými prezidentskými volbami. Nevládní organizace předpovídají dlouhé soudní tahanice o konečné výsledky hlasování, Saakašviliho „kůň“ Alexandr Borovik, který podle všeho prohrál souboj o primátora Oděsy, už svolává „lid“ na náměstí

Zatímní výsledky ale napovídají o „nevítězství“ prezidentské strany BPP, která si dala za cíl získat celkem čtvrtinu hlasů, ale skončila s asi 18 procenty, což Petru Porošenkovi jen dále zkomplikuje vládu nad celým územím. Tím spíš, že ve volbách zvítězily strany a zájmy místních oligarchů: v Zakarpatí triumfoval klan Balohů, v Oděse se proti Saakašvilimu udrželi poslanec/oligarcha Serhij Kyvalov a dosavadní primátor Hennadij Truchanov, v Charkově primátor Hennadij Kernes a někdejší gubernátor Michail Dobkin, v Dněpropetrovsku povládne dál Ihor Kolomojský spolu s poslancem/oligarchou za Opoziční blok Alexandrem Vilkulem, v Doněcku a Záporoží miliardář Rinat Achemtov, Lvov má Andrej Sadový, Čerkesy a Poltavu oligarcha Konstantin Ževago, Chmelnické oblasti velí rodinný klan Herehů a na Petra Porošenka zbývá Vynnycká oblast plus Kyjev, kde se ale o moc a vliv dělí s exulantem a šedou eminencí ukrajinské politiky Dmytrem Firtašem a poslancem/oligarchou Jurijem Bojkem.

„Místní volby znovu prokázaly, že se Ukrajina skládá z feudálních knížectví,“ konstatuje ukrajinský novinář Serhij Rudenko. Když pak ukrajinští politologové soudí, že federalizace státu je neodvratná, nemyslí tím ani tak Donbas a neustále neplněné závazky plynoucí z minských dohod, jako spíše formální uznání už existujícího stavu. A politolog Kosť Bondarenko připomíná, že Ukrajinu nespojuje jedna církev ani jednotný jazyk, nemá ani panteon společných historických hrdinů a její regiony už dnes fakticky fungují jako autonomní území, takže je otázka federativního uspořádání zcela na místě…

 

Podivná Ukrajina

Ukrajina je dokonalým příkladem neukotvenosti. Kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk při nedávném jednání s polskou premiérkou Ewou Kopaczovou prohlásil, že sovětsko-německý pakt mezi Ribbentropem a Molotovem byl zločinem. Ve svém dekomunizačním puzení tak mimoděk připustil, že zločinem muselo být také připojení Východní Haliče k SSSR a tudíž i k současné Ukrajině. Dnes jsou to ukrajinské oblasti Lvova, Tarnopole a Ivano-Frankivsku, do roku 1918 byly ovšem rakouské. Nicméně zmíněný pakt Ukrajině přidal také Západní Volyň (dnes území Volyňské a Rovenské oblasti) a Severní Bukovinu, dnes oblast Černovců. Ta byla do roku 1918 rovněž součástí Rakouska, resp. Předlitavska, ale 28. listopadu 1918 ji obsadilo Rumunsko, načež severní část odstoupilo dodatkovým protokolem paktu Molotov-Ribbentrop z 28. června 1940 ve prospěch SSSR, který ji začlenil do Ukrajinské SSR. Stejný dodatek pak zajistil, že sever a jih Besarábie, jejíž většinu dnes tvoří Moldávie, jsou dnes rovněž ukrajinské. Pokud by tedy chtěl Kyjev opravdu napravovat bezpráví způsobené německo-ruským paktem, pak by asi měl tato území vrátit a „shromáždit“ se někde kolem Kyjeva. Ale komu by je vracel? Nástupnickému státu po SSSR Rusku? Nebo Polsku? Nebo Rumunsku? Nebo některému z nástupnických států po Rakousko-Uhersku dle výběru? Nebo že by představitelé kyjevské vlády jen bezmyšlenkovitě plácali?

Je přitom příznačné, že Ukrajina nikdy historicky neexistovala a oblast, ve které dnes konečně možná utichá občanská válka, bývala vždy nárazníkovým pásmem mezi Polskem (resp. Polsko-Litevskou unií), Tureckem (Krymský chanát byl vazalským státem Turecka) a od 16. století rovněž Ruskem. Oblast byla dlouhá staletí trefně nazývaná „Divoká pole“.

Dnešní Charkov vznikl v roce 1630 jako ruská pohraniční pevnost proti nájezdům Krymských Tatarů na severovýchodním okraji „Divokých polí“. Až v roce 1734 pak Rusko získalo oblasti dnešních Luhanské, Doněcké, Dněpropetrovské a Záporožské oblasti. Byly to ovšem kraje buď málo obydlené, nebo dobyté na Krymských Tatarech. Pouze v povodí Dněpru, zhruba na sever od Záporoží, byly kozácké stanice či pevnosti. O národnosti Kozáků lze vést dlouhé spory, faktem ale zůstává, že to byl právě ataman Bohdan Chmelnický, který se před Poláky dobrovolně vydal pod ochranu ruského cara a spolu s tím, tedy uzavřením Perejaslavského míru z roku 1654, byla na dnešní Ukrajině vytyčena také první státní hranice hodna toho jména, byť to byla to hranice mezi Polskem a Ruskem na řece Dněpru. V roce 1776 byl založen Dněpropetrovsk, který se původně nazýval Novorossijsk (pak byl i Jekatěrinoslaví a krátce také Sičeslaví, až teprve v roce 1926 dostal název po komunistovi Petrovském). Rusko pak v roce 1783 získalo dnešní oblasti Chersonu, Mykolajeva a Krym, v roce 1791 pak ještě Besarábii a Budžak, tedy dnešní Moldávii a Oděskou oblast.

Tyto regiony rozhodně nebyly „ukrajinské“, ale buď je ovládali Tataři nebo vůbec nikdo, a tak teprve poté začali do oblasti v rámci kolonizace přicházet různorodí osadníci: Rusové, Řekové, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Židé a pochopitelně také Ukrajinci, byť ti mířili v drtivé míře jen na venkov. Modelem může být město Oděsa; v té době v něm žili Rusové, Řekové, Židé, Rumuni, ale takřka žádní Ukrajinci. V roce 1796 se region proměnil v Novoruskou gubernii, ovšem bez Charkovské a Luhanské oblasti, protože ty byly považovány za přímou součást Ruska. Na tato území ukrajinští nacionalisté v Kyjevě vznesli poprvé nárok až v roce 1919, a to přitom vůbec nemluvili o Krymu. A v rámci tvorby sovětské ústavy v roce 1922 bylo celé území zahrnuto do vznikající Ukrajinské SSR, aby se Ukrajině po občanské válce vyšlo vstříc.

 

Vraťte Kresy!

Kyjev by tak měl být svým způsobem rád, že mu sovětská ústava z roku 1922 toto území „svěřila“, a že svět akceptuje Ukrajinu ve stávajících hranicích. I když… Krym je „pryč“ a sotva byly ohlášeny výsledky víkendových voleb v Polsku, lídři vítězné strany Právo a spravedlnost (PiS) zahovořili o sporných etapách vzájemných dějin. Prezident Andrzej Duda v rámci pokračující „desovětizace“ vyzval občany, aby se připravili „k boji za navrácení polských území“, konkrétně současných ukrajinských oblastí Lvova, Tarnopolu, Ivano-Frankivska, Volyně a Rovna. Senátor Jan Žaryn zase konstatoval, že Ukrajinci musejí volyňský masakr z roku 1943, kdy ukrajinští nacionalisté z OUN-UPA masově vraždili polské obyvatelstvo, přiznat za genocidu polského národa a omluvit se za ni. „Pokud Ukrajinci chtějí být evropským národem,“ měli by přestat oslavovat banderovce, poradil senátor s připomněl i polské nároky na Lvov: „Bez Lvova, města které bylo vždy věrné Polsku, není polského národa,“ prohlásil.

PiS před volbami slibovala zvýšení mezd a snížení daní, což při stavu státní kasy není reálné, a tak se nová vláda může snažit odvracet pozornost k jiným tématům, včetně těch historických. Na druhou stranu ale ukrajinský parlament heroizací banderovců – zákonem, který OUN-UPA označuje za „bojovníky za svobodu“ – mnoho Poláků oprávněně rozladil. Protiukrajinské nálady přitom mohou jen eskalovat spolu s vládním odhadem, podle něhož do Polska „přimigruje“ dalšího půl milionu Ukrajinců. Polská organizace Restituce Kresů už chystá první žaloby k soudům v Kyjevě a Lucku, aby se pokusila restituovat polské majetky na Ukrajině. „Pokud ukrajinské soudy naše kauzy odmítnou, obrátíme se do Štrasburku a USA,“ tvrdí lídr hnutí Konrad Renkas, podle něhož jeho organizace zpracovává asi 1200 kauz. V Polsku dnes žije asi 100 tisíc lidí, kteří mohou doložit, že jsou potomky nebo dědici vlastníků z tzv. Východních Kresů, tedy současné západní Ukrajiny. Celková výše restitučních nároků se odhadem pohybuje kolem pěti miliard dolarů.

Renkas svou organizaci založil letos v dubnu v souvislosti s podpisem asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, ta ale ve skutečnosti restituce vůbec nezmiňuje a ani sama Ukrajina, stejně jako většina dalších postsovětských republik, příslušné restituční zákony nemá. Zatímco ale Kyjev k restitučním nárokům mlčí, Doněcká „lidová republika“ téma s chutí rozvíjí: „Fakt, že významní politici států sousedících s Ukrajinou pronášejí taková slova, jasně ukazuje, jak je Ukrajina v očích jejích „evropských přátel“ vnímána – není jen zdrojem surovin a levné pracovní síly, ale i potenciálním „dárcem území“. Chtělo by se věřit, že tato skutečnost pomůže kyjevskému vedení vystřízlivět a přimět ho k tomu, aby se řídilo především zájmem vlastního lidu, dokud Ukrajina, alespoň formálně, stále ještě existuje na mapě světa.“

Ukrajinský ekonom Serhij Tutov připomíná, že „nejdůležitějším civilizačním postulátem vztahů v západním světě je nedotknutelnost osobního vlastnictví“, a proto, pokud Ukrajina volí západní směřování, musí na to být připravena. Verdikty zahraničních soudů v restitučních kauzách nejsou sice pro Ukrajinu závazné, ale je očividné, že po Restituci Kresů přijdou se svými požadavky i další, soudí Tutov v komentáři nazvaném „Poláci, Rumuni, Maďaři, Bulhaři a Židé jsou připraveni vznášet nároky na majetek Ukrajiny“. „Dnes po Černovcích a Besarábii pokukuje Rumunsko, po Zakarpatí Maďarsko a Slovensko. Ale pokukovat a vznášet nároky, mezi tím je velký rozdíl. Asi třetinu veškeré zemědělské půdy na Ukrajině do roku 1917 vlastnila řeckokatolická církev. Větší částí historického centra Kyjeva jsou připraveni vládnout Litevci a různí Rurikovci. Po vypořádání všech podobných nároků Ukrajině zůstane jen Poltava.“

Podle Tutova ale není na restitučních nárocích nic strašidelného ani hrůzného, důležité prý je „celý proces chápat a kontrolovat“. Je otázkou, zda na něco takového má současná slabá kyjevská vláda vůbec kapacitu. V mezidobí byla v Ivanofrakivské oblasti před měsícem zřízena nová útočná divize, jejímž cílem je „obrana před hypotetickými územními nároky na Bukovinu ze strany Rumunska“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 29 Říjen 2015 10:58 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz