Dosavadní politika USA vůči Rusku nevyšla. Co dál?

Email Tisk PDF

(koláž peoplescube.com)Barack Obama aktuálně stojí před zásadní volbou – má pokračovat v politice, která kromě nekonečna triumfálních frází nepřinesla prakticky žádné předpokládané výsledky, má toho všeho nechat a soustředit se zase na něco jiného, nebo má snad naopak „odhodit rukavice“ a vůči Rusku přitvrdit?



 

Pomalu zapomínaná kauza červencového sestřelení malajsijského boeingu nad Donbasem ožila vánoční licitací. Ona katastrofa se stala katalyzátorem ukrajinské krize, umožnila Spojeným státům – byť bez důkazů -- vybičovat protiruské nálady v Evropě a přimět do té doby stále ještě váhající EU k vyhlášení sankcí proti Rusku. V následující vlně všemožných obvinění se Rusko ocitlo v naprosté defenzivě, i když ani USA, ani Rusko k tragédii letadla nepředkládaly žádné důkazy, byť s ohledem na technickou vyspělost obou stran není pravděpodobné, že by opravdu žádné důkazy neexistovaly. S postupem času nicméně vše začalo upadat v zapomnění a „mezinárodní vyšetřování“, které vedou Nizozemsko a Belgie (členské státy NATO podílející se na sankcích proti Rusku), Austrálie (jeden z nejbližších spojenců USA) a Ukrajina (jeden z možných pachatelů), přestalo být „titulovým“ tématem. Příbuzní obětí začali propadat beznaději a podávají u evropských soudů žaloby tu na Ukrajinu, tu rovněž na Nizozemsko, a pozůstalí po australských obětech pro změnu žalují Ukrajinu, Rusko i Malajsii, která k „vyšetřování“ připuštěna ani nebyla.           

Za této situace podle všeho iniciativu zkouší přebrat Rusko. Na Štědrý den ruský vyšetřovací výbor oznámil, že má k dispozici „důkaz“ o tom, že malajsijský boeing sestřelila ukrajinská stíhačka Su-25 mimořádně vyzbrojená raketami vzduch-vzduch. A zase to ale není žádný satelitní snímek či jiný technický údaj, ale výpověď ukrajinského přeběhlíka, který do celého příběhu v zásadě zapojil i ukrajinskou tajnou službu, která je fakticky pobočkou CIA. Kapitán stíhačky po návratu z osudového letu – mimořádně prý vyzbrojeného raketami vzduch-vzduch -- prý jen prohlásil: „Bylo to špatné letadlo.“ Míněno na špatném místě ve špatnou dobu.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov mezitím zpochybnil poctivost nizozemského vyšetřování s tím, že porušuje normy Mezinárodní organizace civilního letectví, a navíc je prý „nečestné využívat tragédie k dosažení číchsi geopolitických zájmů“. „Stále nemáme odpovědi na otázky: Kde jsou údaje z amerických satelitů, které onoho dne sledovaly oblast? Kde jsou údaje z amerických letadel, která letěla nad oblastí? Kde jsou výpovědi dněpropetrovských letových dispečerů, kteří byli zodpovědní za sledování letadel v této části ukrajinského vzdušného prostoru? Dlouho jsme žádali o záznamy všech bojových letů ukrajinských letadel v této oblasti a toho dne… Slyšíme místo toho jen, že za všechno může Rusko, že za všechno mohou milice a že naše otázky mají vyšetřování jen svést ze stopy. Není možné přehlížet všechny opakovaně pokládané otázky. Zahájili jsme trestní vyšetřování. Tento proces nelze ignorovat. Otázky budou muset být zodpovězeny.“

Výpověď údajného přeběhlíka i zmínka o „číchsi“ geopolitických zájmech přitom nepřímo poukazují na roli Spojených států v tragédii malajsijského boeingu MH 17. A přicházejí – jistě nikoli náhodou -- v době, kdy si celkově takřka polovina občanů Německa, Británie a Francie přeje, aby EU postupovala více nezávisle na USA. Pokud by evropská veřejnost navíc došla k názoru, že Unie byla do nynější studené války s Ruskem do značné míry vmanipulována, lze čekat zásadní obrat ve vývoji – aktuální sankce proti Rusku mají vypršet příští rok v červenci a mnohé země jejich prodloužení vylučují už nyní.

Je logické, že Západ reaguje a nizozemská média nyní našla svého vlastního svědka s fotografií dokládající jednu z původních verzí, tedy že letoun sestřelila raketa odpálená z území ovládaného rebely. Nicméně Doněck tuto fotku zničehonic přebíjí „desítkami očitých svědků“, podle nichž letadlo sestřelily dvě ukrajinské stíhačky…

Faktem je, že licitace kolem malajsijského boeingu do celé kauzy žádné zásadní světlo nevnáší. Vzhledem ke složení „vyšetřovací komise“ a dohodě, podle níž nelze závěry vyšetřování zveřejňovat bez souhlasu všech jejích členů, tedy především Ukrajiny (a potažmo tím i USA), zdá se, že oběti katastrofy se spravedlnosti jen tak nedočkají, a tak s ohledem například na zkušenosti s „vyšetřováním“ katastrofy nad Lockerbie nelze vyloučit nejrůznější šarády. Neb úplně „bez konce“ a zapomenut příběh zůstat asi přece jen nemůže.  

 

Americký průzkum

Na druhé straně je tu konec roku 2014 a jedno z jeho možných hodnocení nabízí třebas průzkum agentury AP ve spolupráci se Střediskem pro veřejné záležitosti NORC při Chicagské univerzitě. Zatímco se západní politický i mediální arzenál namířený proti Putinovi a Rusku obecně pomalu vyčerpává a uvadá, americký průzkum (zde v PDF) mimo jiné konstatuje, že ruský prezident má (pro Západ až neuchopitelnou) podporu 81 procent svých spoluobčanů; že Rusové jsou si vědomi ekonomických těžkostí a mají za to, že západní sankce poškozují ruskou ekonomiku, ale ještě nepociťují negativní dopady situace na své peněženky. K tomu si většina myslí, že se jejich země ubírá správným směrem a osobní život vidí do budoucna optimisticky, k čemuž dvě třetiny Rusů podporují separatistické hnutí na Ukrajině. (Průzkum AP-NORC v zásadě doplňují i ruské průzkumy, podle nichž si těsně nadpoloviční většina Rusů uvědomuje ekonomické problémy země, ale 37 procent si prý ničeho ani nevšimla.) Nicméně, zvláštní je, že NORC při Chicagské univerzitě, na níž Barack Obama sám 12 let přednášel, pracuje pro „vládní agentury“, jimž poskytuje data a analýzy pro „podporu informovaného rozhodování v klíčových oblastech“. Lze proto předpokládat, že průzkum doputuje i do Bílého domu. Přitom spolu s ostatními fakty jasně ukazuje na krach Obamovy ruské politiky – pokud mělo být skutečným cílem celé ukrajinské krize poškodit ruskou ekonomiku, vyvolat lidové protesty a následně tím svrhnout Putina, pak plán dosáhl přesně opačných výsledků. Ostatně, podpora Putinovi roste mimo jiné i proto, že se Rusové ze všeho nejvíc obávají „kolonizace“ své země zahraničními mocnostmi – s takovým pohledem na svět pak lze ekonomické krize nejspíš snadno překousnout. Když pak Putin tvrdí, že klíčem k překonání krize je „sjednocení národa ve jménu vlasti, služby rodné zemi a boje za její základní zájmy“, má mnoho nadšených posluchačů. A nejen doma – více než sto potomků ruské šlechty, která uprchla do exilu po revoluci v roce 1917, podepsalo výzvu, aby Západ už přestal vše špatné svalovat jen na Rusko.

Putin svou popularitu využívá k pokusům o radikální reformu ruské ekonomiky, která by mimo jiné snížila dosavadní závislost na vývozu ropy a plynu. Má v tom všeobecnou podporu (ovšem s výjimkou moskevské, petrohradské atd „kavárny“), přičemž dokonce i jindy ostře protikremelské Moscow Times soudí, že nynější krize je „bohem seslaná“ příležitost k radikální restrukturalizaci hospodářství. Ekonomika sice prochází krizí, HDP v příštím roce prý klesne na tři procenta, což je stále skvělý výsledek v porovnání s EU, kurz rublu se už ale vrací k původním hodnotám a tlak na svou měnu Kreml v nejbližší době už neočekává (kdo se asi tak stane terčem „měnového ataku“ příště?), centrální banka už naostro spustila domácí alternativu západního platebního systému SWIFT, vláda přešla do „krizového modu“ z roku 2009 a poradila občanům, aby své úspory už neměnili za dolary, a ruským bankám v příštím rozpočtu, který počítá s pokračujícími nízkými cenami ropy a stojí i na variantě pouhých 40 dolarů za barel, vyčlenila trilion rublů „na zotavenou“. Ruské banky postižené západními sankcemi podávají odvolání k unijním soudům a k tomu všemu Peking drží slovo, že kvůli vlastní stabilitě nenechá Rusko padnout, a v poslední době nakupuje až o 65 procent ropy víc, než bylo nasmlouváno – mimo jiné na úkor dovozů ze Saúdské Arábie. Podle názoru Financial Times je Rusko jedním z největších věřitelů na světě, je plně s to splácet své dluhy a bankrot, ať už státu, či veřejného nebo soukromého sektoru, nepřipadá do úvahy.

 

Obamova volba

Suma sumárum, Rusko a Putin „nemrkli“ jako první, jen se od Západu odvrátili k Asii a Turecku, a Barack Obama tak aktuálně stojí před zásadní volbou – má pokračovat v politice, která kromě nekonečna triumfálních frází nepřinesla prakticky žádné předpokládané výsledky, má toho všeho nechat a soustředit se zase na něco jiného, nebo má snad naopak „odhodit rukavice“ a vůči Rusku přitvrdit?

První varianta z hlediska výsledků nabízí pokračování statu quo, jen s tím rozdílem, že použitá propagandistická hesla se už omlela tolikrát, že se některým sice vryla pod kůži, ale na druhou stranu nejsou s to ustát poměření s realitou, což se nemůže neodrazit na image jejich šiřitelů. Pro scénář číslo 2 už má Kreml své podmínky: vztahy lze normalizovat jen za podmínky, že bude Washington ochotný „vést dialog na základě skutečné rovnosti a respektování vzájemných zájmů“. Při ohlédnutí za posledním rokem to nezní nijak reálně.

Zbývá tedy spíše ona konfrontace. Obama před pár dny podepsal zákon, který ho opravňuje k dalším sankcím proti Rusku a k dodávkám zbraní Ukrajině za 350 milionů dolarů. Americké tajné služby k tomu právě Rusko a Blízký východ označily za své priority pro nadcházející rok, což v Rusku to logicky musí vyvolávat dojem snah o „změnu režimu“. Asi tak příliš nepřekvapí, že si 80 procent Rusů myslí, že si americký prezident Nobelovu cenu za mír nezaslouží.

S tím vším souvisí i rozhodnutí Kremlu „updateovat“ ruskou vojenskou doktrínu a v praxi tak reagovat na vývoj událostí. V principu dokument vlastně jen zvýrazňuje expanzi Severoatlantické aliance na východ coby jednu z hlavních hrozeb ruské národní bezpečnosti. Poukazuje opakovaně na globální americký systém protiraketové obrany, navýšené zbrojení NATO, jeho porušování mezinárodních norem v případech, kdy si nárokuje globální roli bez příslušných mandátů, na snahu alianci dále rozšiřovat, ale hlavní důraz klade na postup NATO k hranicím Ruska. Za takto rozehrané geopolitické partie ukrajinský parlament formálně zrušil mimoblokový statut země a oznámil směřování Ukrajiny do řad NATO (byť sama aliance na tento krok reagovala váhavě s tím, že celý proces bude trvat „roky“ a Kyjev musí nejprve splnit „podmínky a dodržet standardy“). Moskva i tak reagovala prudce, s tím, že členství Ukrajiny v NATO „dopadne na ruské bezpečnostní zájmy a donutí Rusko k příslušné odpovědi“. Kreml přitom odpovídá už nyní – do roku 2020 má být zmodernizováno 70 procent výzbroje a 65 procent strategických jaderných zbraní, to celé za asi 400 miliard dolarů. A k tomu bude dál posilován „bojový duch“ národa – zatímco podle Michaila Gorbačova Putin zachránil Rusko před rozpadem, nová vojenská doktrína počítá také s tím, že „podkopávání historických a duchovních tradic Ruska“ bude považováno za „vnitřní vojenskou hrozbu“, přičemž tato definice pojímá například podněcování sociálního napětí nebo snahy o násilnou změnu ústavního pořádku nebo oslabení svrchovanosti státu.

Severoatlantická aliance se obhajuje tvrzením, že nepředstavuje žádnou hrozbu ani pro Rusko, ani pro žádný jiný stát, německý Bild s odvoláním na alianční zdroje konstatuje, že v NATO nevylučují Putinovo svržení už v roce 2015, přičemž se ale argumentuje stále tím, co nevyšlo už letos, tedy sankcemi, miliardovými ztrátami a dluhy, nespokojeností obyvatel i oligarchů. Přičteme-li k tomu dnes sice odmítaný, ale do budoucna nevyloučený postup NATO na Ukrajinu, vyvstává na obzoru válka. A Rusko nyní svým postojem, který podle všeho vychází z předpokladu, že Washington je připravený na další eskalaci krize, dává Evropě jasně na výběr: bude nadále jednat v zájmu USA, nebo jakoukoli další expanzi NATO odmítne? Rok 2015 tak bude z hlediska postavení Evropy ve světě důležitý, napínavý, ale hlavně klíčový. Čínská agentura Sin-chua k tomu cituje nejmenované ruské činitele, podle nichž „budou proti Rusku nejspíš uvaleny další západní sankce, zatímco jsou možné i nepřímé vojenské konfrontace mezi jednotkami Ruska a NATO na ukrajinském území“.  

Evropská unie v otázce postoje k Rusku a případné válce zatím neví kudykam.

 

EU chce pomoc od Ruska

Je asi příznačné, že z celkového obrazu napětí mezi USA a Ruskem se Ukrajina jako taková – dovedená ke státnímu bankrotu -- už takřka vytratila. Poslední informace přicházející z Kyjeva mají nádech tragédie či tragikomedie. Namátkou: centrální banka ve svých trezorech odhalila několik „zlatých“ cihel, které ale byly ve skutečnosti jen pozlacenými cihlami olova nakoupenými za skoro půl milionu dolarů; inflace znemožňuje krmit děti v mateřských školkách; kurz dolaru se na Štědrý den přiblížil hranici 20 hřiven, která je považována za mez krachu; problémy i v dosud „bezproblémových“ bankách vyvolávají kolaps v používání kreditních karet, které přestávají fungovat; stát i soukromé firmy zaměstnancům na nevyplacených mzdách dluží přes 2,3 miliardy hřiven; vláda nutí státní firmy přesouvat své finance do rozpočtu a k tomu slibuje ekonomický růst už na rok 2016, zatímco platební deficit aktuálně přesáhl 2,5 miliardy dolarů; experti předpovídají lidové bouře kvůli nedostatku elektřiny, přičemž v Kyjev zažil už i „hladovou vzpouru“ několika tisíc lidí; a k tomu všemu i EU, která pro Ukrajinu už nemá žádné větší peníze, hrozí, že ukrajinský zákon o dodatečném zdanění veškerého vývozu připraví Ukrajinu o výhody v obchodu s Unií. V parlamentu mezi koaličními i opozičními poslanci zraje touha odvolat celou vládu, a to kvůli návrhu rozpočtu, v němž nejsou sice žádné reálné peníze, ale za to šokové reformy, které podle expertů na principu válečného komunismu s konečnou platností „dorazí“ i střední třídu. Za této situace vláda raději řeší především další mobilizaci a posilování armády, přičemž nový ministr „pravdy“ Jurij Stec prý navrhuje, aby byl zastřelen každý, kdo se opováží navrhnout snížení vojenských výdajů…

Národního ducha má posílit i kyjevská výstava, na níž lze mimo jiné vidět bustu Stepana Bandery odlitou prý z čistého zlata. Průzkum veřejného mínění shrnující nejdůležitější události uplynulého roku nicméně návrat k nacionalismu mezi hlavními body nezmiňuje: za nejvýznamnější Ukrajinci považují smrt tisíců lidé ve válce na východě země (celkem 46,6 procenta), následovaný dodnes nevyšetřeným masakrem na Majdanu (39 procent) a ruskou okupací Krymu (35 procent). Podpis asociační dohody s EU zaujal mimochodem jen 8,3 procenta Ukrajinců…

Evropa neví kudykam ani v otázce Ukrajiny. Zatímco nemá pro Kyjev žádné další peníze, spolu s USA a Mezinárodním měnovým fondem diskutuje o 12 až 15 miliardách pro Ukrajinu. „Do tohoto balíku musí přispět i Rusko,“ konstatuje přitom eurokomisař pro ekonomiku Pierre Moscovici, čímž staví sankční trestání Ruska do nového světla. Rusko mezitím zahájilo pomoc Ukrajině, a to prostřednictvím dodávek elektřiny a uhlí, přičemž obojí označuje za „gesto politické vůle Vladimira Putina“.

 

 

A z dalších událostí na Ukrajině a kolem:

-- Visa a MasterCard přerušily obsluhu bank na Krymu.

-- Doněcká lidová republika „znárodnila“ ukrajinské státní podniky na svém území.

-- Luhanská lidová republika otevírá první „experimentální“ školy, které přecházejí na ruský vzdělávací systém.

-- Výzvy hledaného exprezidenta Michaila Saakašviliho, aby gruzínští vojáci odjížděli na Ukrajinu získat občanství a bojovat proti Rusku, jsou „zradou a provokací“, míní gruzínský premiér Irakli Garibašvili.

-- Kyjev by měl ovládnout žoldnéřské prapory na východě, aby odvrátil prohloubení humanitární krize, míní Amnesty International s tím, že právě žoldnéři brání distribuci a transportu humanitární pomoci do regionu.

-- Kypr se otevírá rublové turistice.

-- Velká reportáž portálu Defending History z Ukrajiny, kde se „holocaust stal zanedbatelnou drobností“.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 28 Prosinec 2014 10:58 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz