Světový řád po dvou summitech

Email Tisk PDF

Summity APEC v Pekingu a G20 v Brisbane se mění pravidla globální „hry“. Pokud bude EU hrát podle těch starých a zaběhaných, vyhlídky pro ni nejsou – eufemisticky – z nejlepších.



 

 

 

Pekingský summit Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC) v půli minulého týdne byl výmluvný i beze slov - na slavnostní fotografii účastníků stál čínský prezident vedle ruského, pak hlavy asijských států a na kraji prezident USA, zatímco na australského premiéra zbyla dokonce až druhá řada.

Barack Obama dorazil s cílem prosadit s lídry asijských zemí Transpacifické partnerství (TTP), tedy jednu z řady masových dohod o volném obchodu, která by otevřením obřího asijského trhu pomohla zachránit americkou ekonomiku. A pokračovat ve snahách podkopat plány Číny zřídit protiváhu Asijské rozvojové bance, která je pobočkou Světové banky. Ve chvíli, kdy Obama ale v Pekingu přistál, měla už „čínská“ Asijská infrastrukturní investiční banka dávno kapitál ve výši 50 miliard dolarů, dvacet členů a další čekající ve frontě. A k tomu si přímo během Obamova pobytu v Pekingu tamtéž potřásli rukama čínský prezident Si Ťin-pching s ruským Vladimirem Putinem a spolu s dalšími 17 velkými kontrakty podepsali – po květnové dohodě za 400 miliard dolarů – další dodávky plynu za dalších 325 miliard. Plynovod povede ze Sibiře tzv. západní cestou, počítá se s třiceti lety a 30 miliardami kubíků plynu ročně. Do roku 2020 tak bude Čína čtvrtinu své spotřeby pokryje dovozem z Ruska a navíc se dodávkami po zemi vyhne řadě námořních tras, které kontrolují převážně americké flotily, a Rusko zase ve finále bude do Číny prodávat víc plynu než v současnosti do Evropy.

Nové všeobjímající čínsko-ruské dohody asi nelze vnímat jinak než jako dlouhodobou odpověď na rozhodnutí Západu oprášit studenou válku proti Rusku, jinými slovy jako jasný důkaz, že se Rusko od Evropy už pomalu odvrací a nechává ji za sebou. Jenže, pokud ale bude například Německo, nejsilnější ekonomika v EU, dál chtít naplňovat své plány o čistých energiích a ustoupení od uhlí, bude na ruském plynu o to závislejší. A to samozřejmě bude odporovat zájmům USA a několika dalších zemí izolovat Rusko od Západu, podotýká Bloomberg. Často opakovaná přifouknutá teze, podle níž Evropu zachrání břidlicový plyn ze Severní Ameriky, mezitím dostává další trhliny - nové čínsko-ruské plynové smlouvy totiž dopadnou na projekty na zkapalňování plynu (LNG) v Kanadě, Austrálii i jinde. Analytici singapurské poradenské firmy Tri-Zen International Inc. jdou do detailů a tvrdí, že v důsledku rusko-čínských plynových dohod ztratí smysl 95 procent všech světových LNG projektů, které počítaly s asijským trhem. A tím se změní i globální pravidla plynové hry, bez ohledu na to, že frackovací bublina v USA už praská sama od sebe a těžit břidlicový plyn v hustě obydlené Evropě je přece jen něco jiného než v liduprázdných oblastech arizonských pouští…

 

USA v defenzívě

Stejně významné, ale z hlediska amerických projekcí TTP mnohem důležitější, je smlouva o volném obchodu, kterou Čína na summitu APEC podepsala s Jižní Koreou, jedním z hlavním amerických spojenců v regionu. Zatímco se Soul stále ještě rozmýšlí, zda kývnout na americkou TTP, vznikl největší asijsko-pacifický ekonomický blok s hodnotou přesahující 11 bilionů dolarů. Bilaterální obchod mezi Čínou a Jižní Koreou, která je už druhým rokem největším dovozcem na čínském trhu, by měl „přes noc“ poskočit o 70 miliard dolarů a do konce příštího roklu dosáhnout úrovně 300 miliard, přičemž je to už devátá smlouva o volném obchodu, kterou Čína v oblasti uzavřela (a pár dní po summitu APEC další takovou smlouvu podepsala i Austrálie).

Posílením vazeb s Jižním Koreou a navýšením finanční pomoci po celém regionu prohlubuje integraci východní Asie a ubírá prostoru pro Spojené státy, tím spíš, že Peking výrazně postupuje v normalizací vztahů tajé třeba s Tchaj-wanem, Vietnamem nebo Japonskem, které upadlo do recese a už na Čínu nemůže pohlížet z pozice silnějšího. A nově vytvořený Investiční fond hedvábné stezky, do něhož Peking vložil 40 miliard dolarů, má navíc financovat rozvojové projekty v sedmi zemích Střední Asie.

Aby toho nebylo málo, dlouholetý americký komentátor Ken Courtis se v Pekingu Vladimira Putina zeptal, jestli Rusko poskytne Severní Koreji záruky, pokud se vzdá jaderných zbraní. A Putin odpověděl: „Na podobné otázky ještě nenastal čas, natož na odpovědi na ně. Problémem ve světě často bývá, že malé země, které se cítí být obklíčeny, nejsou těmi, kdo se odmítají změnit. To spíš ty velké země se chovají jako rváči na dětském hřišti – a nevědí, kdy s tím přestat.“ A Courtis dodává: „Mám za to, že tím Putin dával Západu najevo, že nemá počítat s ruskou pomocí při sankcích proti Severní Koreji nebo komukoli jinému. A totéž platí i pro případy Íránu, Sýrie, Venezuely a podobně.“

Spojené státy tak na APEC dokázaly vlastně „jen“ s Čínou podepsat dohodu o omezení emisí skleníkových plynů, která ale už od první chvíle vyvolává dojem „dohody pro dohodu“, aby se měl Obama po návratu čím vykázat. K tomu přibyla i dohoda o vzájemné notifikaci o vojenských manévrech, ozvláště těch námořních, které by mohly vést ke konfliktu, následovalo ujištění, že USA nepodporují protesty v Hongkongu, protože o takových věcech „mají rozhodovat lidé v Hongkongu a v Číně“, a praktické smlčení problémů s lidskými právy v Číně… Jak shrnul singapurský premiér Lee Hsien Loong, USA jsou defenzivě: pro Ameriku by čínský souhlas s TTP byl „velkým plusem“, ale pro Ameriku je TTP „nezbytností“.

 

Ukrajinský klacek v Brisbane  

Náladu si Barack Obama mohl spravit během víkendového summitu G20 v australském Brisbane. Tam už při hromadném focení stál Putin na kraji, zatímco Obama se usmíval uprostřed, hned vedle čínského prezidenta Sia, a atmosféru v hodinách předcházejících summitu nastolila ruská „námořní flotila mířící k Austrálii“, jak konstatoval list The Australian, podle něhož prý ve vodách u Brisbane mohla číhat i ruská ponorka. Australský premiér Tony Abbott v souvislosti s tímto ruským tahem, zrcadlovým k přibližování NATO k ruským hranicím, dopředu slíbil, že bude Putina „konfrontovat“ a vyzve ho také k omluvě za sestřelení malajsijského letadla nad Doněckem. Vysvětlil, že „když Spojené státy nedopatřením sestřelily civilní letadlo, tak se řádně omluvily a učinily patřičnou nápravu“. Měl na mysli rok 1988, kdy americký raketový křižník Vincennes v Perském zálivu sestřelil íránský airbus s 298 lidmi na palubě, protože si velký dopravní letoun „spletl“ s útočící stíhačkou. Tony Abbott ale „neříkal pravdu“. „Nikdy se nebudu omlouvat za Spojené státy – a je mi jedno, jaká jsou fakta,“ prohlásil už v roce 1988 na půdě OSN tehdejší viceprezident George H.W. Bush a tento stav platí dodnes. A kompenzace ve výši 60 milionů dolarů pro pozůstalé po obětech, z nichž 23 pocházelo z Austrálie, byly vyplaceny až osm let na to, aniž by USA za masakr přiznaly zodpovědnost.

Nicméně, Abbottovu rétoriku použil i britský premiér David Cameron, podle něhož se Rusko chová jako nacistické Německo v předvečer druhé světové války, ruskou flotilu v Korálovém moři označil za projev „machismu“ a pohrozil dalšími sankcemi, pokud se Rusko nepřestane vměšovat do ukrajinských věcí, což po něm zopakoval i prezident EU Herman van Rompuy. Nejrozhodněji ale mluvil Barack Obama, který označil Spojené státy za jedinou supervelmoc schopnou „odolat ruské agresi“, ruská „agrese na Ukrajině“ je podle něj „hrozbou pro celý svět“ a znovu zařadil Rusko hned vedle eboly (IS se tentokrát na seznamu globálních hrozeb neocitl, protože dalšího Američana popravil až o den později). A v době, kdy mu ani končící Kongres nechce schválit (beztak mezinárodně ilegální) válku v Iráku a Sýrii, se Obama nechal unést až k prohlášení, že Spojené státy jsou „pevné v požadavku na dodržování základních mezinárodních principů, k nimž patří i princip, že nepodnikáte invaze do jiných zemí“. Ukrajina posléze vyjádřila nadšení, jak se „světoví lídři“ postavili vůči Rusku, a polský expremiér Donald Tusk prohlásil, že nyní aspoň Putin vidí, co si o něm „myslí celý svět“ (byť jen v podání čtyř západních státníků). Slova, slova a slova…

Vladimír Putin pak ale za zavřenými dveřmi jednal s Tonym Abbottem, žádná slibovaná konfrontace prý nenastala a výsledkem bylo společné rozesmáté focení s koalami. Soukromě jednal také s Davidem Cameronem, pak bezmála šest „neplánovaných“ hodin strávil s německou kancléřkou Angelou Merkelovou plus s novým šéfem Evropské komise Jean-Claudem Junckerem, načež prohlásil, že „ať ti zní jakkoli divně, ukrajinská krize se už zdá řešitelná“.

Summity G20 se v posledních letech staly vzorem megalomanských akcí, jejichž jediným, cílem bývala snaha USA udržet brettonwodský systém, a jakmile jeho krach aktuálně nehrozí, je summit zbytečností, která ale nejmocnějším politikům světa nabízí možnost se vzájemně setkat. A tak, třeba státy BRICS pobytu v Brisbane využily k minisummitu, na němž konstatovaly, že neschopnost Mezinárodního měnového fondu zahájit reformy, které by odpovídaly nové realitě ve světě, celou organizaci delegitimizuje, a Čína přímo na západní půdě vyzvala k urychlení příprav rozvojové banky BRICS, která by se stala alternativou západním strukturám.

Z hlediska řešení stále se rozšiřujícího seznamu globálních problémů summit v Brisbane nepřinesl nic hmatatelného, kromě zjištění, že Rusko očividně nechce Západu ustoupit ani o píď, a Západ se přinejmenším na summitu tvářil, jako by Ukrajina byla středobodem světa. Ruský premiér Dmitrij Medveděv přitom v týdnu při krátkém jednání s Barackem Obamou v barmském Rangúnu konstatoval, že k řešení problému stačí, aby Západ „zrušil sankce, vrátil vztahy do normálního provozního módu a vrátil se k normálním, klidným a produktivním jednáním“. Jak prosté.

Vladimír Putin z Brisbane odjel před poslední pracovní snídaní – podle řady západních médií „utekl před kritikou kvůli Ukrajině“, podle jiných si ale z kritiky nic nedělal a podle vlastního prohlášení odjel dřív kvůli dlouhé zpáteční cestě a nutnosti být v pondělí v práci. Stihl ještě pro německou televizi ARD zdůraznit, že Rusko nedopustí vojenskou porážku východoukrajinských rebelů, a tím měl nejspíš „odpracováno“, neboť krátce poté se ozvalo Německo a hned důrazným vícehlasem: nejprve ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier prohlásil, že ekonomických sankcí proti Rusku už bylo dost a splnily svůj účel, po něm zpřísnění sankcí odmítl i ministr hospodářství a šéf sociálních demokratů Sigmar Gabriel, podle něhož je „řinčení šavlemi“ u ruských hranic nepříliš moudré a lepší by rovnou bylo, kdyby EU odstranila překážky budování plynovodu South Stream. A kancléřka Merkelová ještě v Brisbane v jinak ostře formulovaném prohlášení zdůraznila, že s Ruskem je potřeba jednat kdykoli to je možné, a že EU ekonomické sankce rozšiřovat nehodlá, jak už naznačila minulý týden. K tomu se připojila i Rada Evropy, podle níž je nezbytné s Ruskem jednat jako rovný s rovným

Co se během jediného dne v Německu stalo? Že by v proukrajinském halasu přišla nová analýza dopadů nové čínsko-ruské plynové smlouvy, která počínaje rokem 2018 sníží kapacitu možných ruských dodávek do Evropy o 25 procent? Bez plynu nebude ekonomický růst, zato ekonomická krize je zaručená. Nová data týkající se německé ekonomiky ostatně napovídají o recesi už dnes. Šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinemeier vzápětí oznámil úterní cestu do Moskvy, kde bude jednat o „Ukrajině, ale nejen o ní“, nicméně netřeba prý čekat žádných přelomových výsledků. (A vedle Moskvy zavítá i do Kyjeva).

Je tu vlastně „jediný problém“ – po ostrých slovních výpadech několika západních politiků vůči Rusku v Brisbane, což například Bloomberg označil za „dětinský postoj“, a po Putinově ujištění, že si Rusko bude své národní zájmy důrazně bránit, se zdá, že Ukrajina je v podstatě už jen záminka. USA chtějí udržet konflikt na Ukrajině, v němž už zahynulo přes čtyři tisíce lidí, ve „zmrazeném stavu“, aby nejen bránil normalizaci vztahů západní Evropy s Ruskem, ale současně posiloval dominanci Spojených států alespoň v transatlantické sféře, když jinde už se prostor zmenšuje. Co to ale znamená z hlediska ekonomických vyhlídek EU, na něž se „řítí“ už jen aktuální špatné zprávy provázené novými špatnými zprávami typu smluv TTIP? A otázkou samozřejmě zůstává, jak dlouho bude Rusko pod pokračujícím tlakem Západu jen dál „pasivně nespolupracovat“, a kdy přejde k aktivní opozici?  

 

Rozum namísto propagandy

Zatímco Západ má dál tendenci podceňovat význam sbližování Ruska s Čínou, k němuž Moskvu sám dotlačil, a většina investorů oslovených agenturou Bloomberg za největší hrozbu globálním finančním trhům považuje ukrajinsko-ruský konflikt, Jim Rogers, slavný americký investor a někdejší spolupracovník George Sorose, v rozhovoru pro Business Insider o nynější krizi mimo jiné říká: „Slouží Rusku ke cti, že se nesnaží nijak zásadně podporovat rubl. Podle mého vnímání trhů je nejlepší nechat je, ať se vyčistí samy, nechat systém, ať najde přijatelnou cenu. K mému překvapení jsou Rusové větší kapitalisté než kapitalisté na Západě. Nechávají svou měnu, aby našla dno. Nebude to trvat dlouho. Ona si ji najde a pak se Rusko stane dobrým místem pro investice.“

A to říkáte bez ohledu na Vladimira Putina a jeho agresivitu?

Zdá se, že moc čtete americkou propagandu. Všechno to začalo Amerikou, diplomatkou ve Washingtonu, mají ji nahranou. To my jsme byli ti agresivní. To my jsme řekli, že svrhneme vládu, protože se nám nelíbí, i když byla zvolená. Jsou to hlupáci a my je nemáme rádi, a tak se jich zbavíme. My jsme byli ti agresivní. Krym byl součástí Ruska po staletí, a kdyby se Nikita Chruščov jednou v noci neopil, zůstal by Krym ruským dál. Všichni by radši patřili k Rusku než k Ukrajině. Ukrajina je jednou z nejhůř spravovaných zemí, jaké jsem na světě viděl. Jasně, že se lidé chtějí dostat z Ukrajiny pryč. Vy byste to udělal taky. Je to katastrofa. A Rusko prosperuje mnohem víc.

Možná, že byl Putin přehnaně agresivní, ale ocitl se pod silným tlakem ze Západu. Ministretsvo zahraničí USA říká, že je špatný, a tak to opakuje i americký tisk. Přestali se dívat na fakta. To se ostatně stalo už i v dřívějších válkách, včetně Vietnamu.    

Dalším důsledkem je, že to dává dohromady Rusy a Asijce. To nás, USA, ve finále poškodí, protože Asiaté mají víc peněz než Západ. Amerika je největší dlužník v dějinách světa. Čína má obrovský majetek a totéž platí pro ostatní asijské státy. A tak se Rusko, bohužel, obrací víc k Asii. Z dlouhodobého hlediska to pro Rusko bude dobré. V Asii žijí tři miliardy lidí. Rusové právě uzavřeli obří plynový obchod s Čínou. Číňané s Asií nedávno založili banku, která soutěží se Světovou bankou. Vše, co jsme nastartovali, z našeho pohledu vyvolává jen špatné trendy.  

Nynější sankce škodí všem, ale nejvíc samozřejmě Evropě, což stále více lidí vede k tomu, aby vyhledávali konkurenty americkému dolaru a americkému bankovnímu systému. V konečném důsledku je to pro Rusko dobré. Nerad to říkám. Jsem Američan, ale musím pracovat s fakty a ne s propagandou nebo pouhou nadějí.

Co by vás přimělo ztratit víru v Rusko?

Kdyby Putin najednou provedl invazi do Německa, tak bych víru určitě ztratil. Pokud by se ukázalo, že se Putin zbláznil nebo že se zbláznili jiní lidé v Kremlu. Po 46 let jsem čekal, že se Rusko zhroutí. Byl jsem tam v roce 1966 a dospěl k názoru, že to nebude, prostě nemůže fungovat. Až v posledních několika letech jsem si uvědomil, že se v Kremlu cosi odehrává a mění. Názor bych samozřejmě změnil ve chvíli, kdyby se něco pokazilo, kdyby tu byla stará KGB a starý Kreml.

 

P.S.: 

Ukrajina mezitím radí NATO, aby se připravilo „na nejhorší“, protože Rusko se v informační sféře „neštítí překročit žádné červené čáry“. Proto musí Ukrajina zahájit informační válku přímo na ruském území. (Mimochodem, podle New York Times je ruská propaganda definována takto: „RT, dříve Russia Today, je televizní stanice, která vysílá špatné zprávy o nepřátelích Ruska a dobré o jeho spojencích.“ Tedy přesně jako propaganda americká.) Ukrajinské akcie na varšavské burze propadly na historické minimum. Skoro 90 procent všech investic z Ukrajiny míří do daňového ráje na Kypru. Ukrajinské ministerstvo financí v rámci přípravy „reforních“ zákonů zapomnělo na daně oligarchů

V EU panují stále větší rozpory ohledně politiky vůči Rusku, přičemž v čele „hnutí odporu“ proti sankcím jsou Rakousko a Řecko, a tak se další várka sankcí týká „jen“ zákazu vstupu lídrů samozvaných „lidových republik“ na Západ.

NATO nové sankce přivítalo, nicméně navíc varovalo, že ruské válečné letectvo ohrožuje bezpečnost civilní letecké dopravy v Evropě. Zatím k poslednímu incidentu mělo dojít v sobotu, kdy „ruský letoun“ pronikl do švédského vzdušného prostoru, ale pak se ukázalo, že to byl letoun francouzský.

Dělostřelecká palba na Doněck pokračuje.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 18 Listopad 2014 16:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz