Střetne se Západ s Ruskem i o Moldovu?

Email Tisk PDF

(foto Darren Alff)Jeden z nejchudších států Evropy „cestou na Západ“ – stejně jako Ukrajina -- nejspíš ztratí části svého území, navíc ale riskuje i svou existenci jako takovou.



 

 

 

To téma před časem nakousl třeba vlivný americký novinář (a uznávaný spolustrůjce americké zahraniční politiky) Robert Kaplan. V článku nazvaném „Proč na Moldově naléhavě záleží“ očividně navázal na slova Hillary Clintonové: „Je tu snaha resovětizovat region. Nebude se to tak sice jmenovat, bude se tomu říkat celní unie, eurasijská unie nebo nějak podobně. Nenechme se ale zmýlit. Víme, co bude cílem, a snažíme se vypracovat účinné způsoby, jak tento proces zpomalit nebo mu rovnou zabránit.“ Jiný důvod amerického zájmu o Moldovu Kaplan nenabídl, ruskou politiku nicméně popsal coby „zpravodajské aktivity, řízení zločineckých sítí, skupování bank a dalších strategických aktiv a nepřímou kontrolu médií s cílem podkopat veřejné mínění“ a dodal, že „Putinovo Rusko nebude o území bývalých satelitních států bojovat konvenčními zbraněmi, ale bude postupovat nekonvenčně, aby získalo srdce a mysli lidí.“ Varuje, že „nečinnost Západu si vyžádá nespočítatelnou lidskou cenu. A západní akce musejí být celoplošné – politické, zpravodajské, ekonomické a jiné – s cílem postavit se tomu, co Rusko dělá.“ Robert Kaplan kdysi pomáhal formulovat americkou „obhajobu“ agrese do Iráku, což posléze označil za svůj omyl, nyní ale tvrdí, že „má o Moldovu strach“.  

Moldova v červenci ratifikovala asociační smlouvu s EU, i když nejsilnější strana v parlamentu, komunisté, hlasování bojkotovali, a míří zároveň i k NATO, byť ani jedna z těchto organizací nové členy přijímat v dohledné době nechce. Spojené státy ale mezitím alespoň zvažují, zda Moldově přiznat statut významného nečlena aliance na základě zákona O prevenci ruské agrese, Bílý dům vládě v Kišiněvě, stejně jako v Kyjevě a v Tbilisi, poskytuje pomoc, své projekty rozjela i agentura pro rozvojovou pomoc USAID, která v poslední době utrpěla několik „šrámů“ po zkrachovalých tajných operacích na Kubě, a náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová už v Kišiněvě zdůrazňovala „právo Moldovy na svrchovanost, územní celistvost, právo Moldovy a Moldavanů zvolit si svou vlastní budoucnost“ a tedy že se „zájmy USA a Moldovy zcela shodují“. Jinými slovy, jako by se ve stínu ukrajinské války právě moldavské území mělo stát dalším bojištěm mezi Západem a Ruskem.

 

Sny o Velkém Rumunsku

Samozřejmě, nic není nemožné, o čemž ostatně svědčí už samotná historie Moldovy. V kostce: Na části území dnešního Rumunska, Ukrajiny a celé Moldovy kdysi existovalo Moldavské království, které později ovládli Turci. Po budapešťské mírové smlouvě z roku 1812 připadla jeho východní část Rusku a na zbytku byla vyhlášena ruská Besarábská gubernie. V roce 1877 na zbylém území ovládaném Turky vzniklo nezávislé Rumunské království. Rumuni pak v roce 1918 vtrhli do Besarábie a o rok později ji anektovali, načež ji v roce 1940 Sovětskému svazu po ultimátu zase vrátili, následovalo vyhlášení Moldavské SSR, přičemž některé moldavské regiony v rámci Sovětského svazu připadly Ukrajině.

Dnes se tak asi čtyřmilionová Moldova, jeden z nejchudších států Evropy, ve výsledku tísní mezi Rumunskem a Ukrajinou, přičemž jeden její region, zhruba půlmilionové Podněstří, se po dvouleté válce v roce 1992 odtrhl a vyhlásil faktickou, byť – s výjimkou Náhorního Karabachu, Jižní Osetie a Abcházie – nikým neuznanou nezávislost. Zatímco tedy vláda v Kišiněvu míří na Západ, ruskojazyční Moldavané se zachovají jako jejich protějšky na Ukrajině a budou chtít vyrazit přesně opačným směrem. Rusko po moldavském podpisu asociační smlouvy s EU zavedlo embargo na moldavské zboží a už varovalo, že v Moldově „nedopustí opakování ukrajinského scénáře“, přičemž obvinilo vlády Moldovy a Ukrajiny z faktické blokády, která radikálně zhoršuje životní podmínky obyvatel Podněstří. Vzbouřený region je tak nyní v obklíčení mezi Rumunskem, které členem NATO už je, a Kišiněvem a Kyjevem, které by tam byly rády. Na druhé straně, v Podněstří, je na základě dohod z roku 1992 dislokováno aktuálně něco kolem dvou tisíc příslušníků ruských „mírových“ sil, takže případná vojenská konfrontace NATO a Ruska se zdá být – přinejmenším geograficky -- mnohem blíž, než na Ukrajině.

Nicméně, Rumunsko celou situaci využívá především k prosazování svých vlastních zájmů, konkrétně nacionalistických plánů o připojení jazykově a kulturně blízké Moldovy k Rumunsku. Prezident Traian Basescu tuto vizi – zastřešenou heslem o „rozděleném národě“ -- poprvé přednesl už v roce 2006 a za snění o Velkém Rumunsku si vysloužil kritiku z Bruselu ještě na konci loňského roku. Basescu by přitom rád Moldovu pohltil „do pětadvaceti let“, ale současný premiér Victor Ponta před blížícími se listopadovými parlamentními volbami avízuje dokonce rok 2018.

Zatímco ale v Rumunsku případné připojení Moldovy s postupem času podporuje stále více lidí, v případě Moldovy by plánované připojení znamenalo faktický zánik státu, což je ovšem něco zcela jiného – a tak je „nadšení“ citelně menší. Tím spíš, že při sčítání lidu z roku 2004 se k rumunské národnosti přihlásilo jen 2,2 procenta lidí, ale k moldavské 77,5 procenta. (Výsledky sčítání z letošního roku zatím nejsou k dispozici). Bez ohledu na snahu uchovat svou státnost nicméně Moldavané aktivně usilují o příslušnost k EU, a tak jich už více než 400 tisíc, tedy asi 10 procent všech obyvatel, využilo rumunského zákona o dvojím občanství – a ve shodě s ukrajinskými „novými Maďary“ – přijalo občanství Rumunska. A vyrazilo volně za prací do EU, což například v Británii sice vyvolalo vlnu xenofobie, ale v samotné Moldově naopak omezilo nadšení z asociační smlouvy s EU, neboť mnozí Moldavané ji vzhledem ke snadno dostupným rumunským pasům už nevnímají nijak naléhavě. (Dalších odhadem až 700 tisíc Moldavanů pracuje pro změnu v Rusku.)    

Kromě komplikovaných a protichůdných vztahů s Podněstřím a Rumunskem má ale malá Moldova další problém – Gagauzii na jihu země. Tento autonomní region obývá bezmála 200 tisíc původně turkických Gagauzů, kteří letos v referendu silou 98,4 procenta hlasů rozhodli o tom, že by se raději sblížili s „ruskou“ Celní unií, než s unií evropskou. Kišiněv ani Bukurešť referendum neuznaly s tím, že je výsledkem „tlaku vnějších sil“, byť není přesně jasné, o kom je vlastně řeč. Gagauzové se na jedné straně očividně obávají rumunizace, vliv Ruska v regionu je neoddiskutovatelný, ale k tomu všemu do hry vstupuje navíc i Turecko – svým jazykovým a kulturním příbuzným Gagauzům totiž Ankara v posledních letech poskytla peníze nejen na budování školství, ale také například na zřízení vodovodního systému, což je cosi, co má hlavní město Kišiněv teprve v plánu.

Jinými slovy, zdá se být velmi pravděpodobným, že po případném opakování ukrajinského scénáře (nebo i naplnění toho rumunského) Moldova s konečnou platností přijde nejen o Podněsteří, ale i o Gagauzii.

 

Západ ztrácí zájem

Samozřejmě je otázkou, zda má Západ skutečný zájem konflikt s Ruskem dál eskalovat a rozšířit ho i na Moldovu. Po nedávné „chudé“ návštěvě ukrajinského prezidenta Petra Porošenka ve Washingtonu se zdá, že tam už se všichni zajímají o další válku a na tu východevropskou, komplikovanou – a hlavně kvůli případné válce s Ruskem opravdu nebezpečnou – už rezignovali. Barack Obama sice ještě na Valném shromáždění OSN zařadil Rusko na seznamu globálních hrozeb hned za ebolu a před Islámský stát, ale Victoria Nulandová, která loni na Majdanu rozdávala cukrovinky a vypadala, že má vše pevně v rukou, zničehonic, jako by sama od sebe, říká, že sankce proti Rusku lze za současné situace zase pomalu ale jistě začít rušit. Evropa je ze sankcí „unavená“ asi více než Rusko a začíná se americkému nátlaku, aby se proti Rusku postavila sama, vzpírat. Mezinárodní měnový fond najednou připomíná, že Ukrajina je na tom ekonomicky mnohem hůř, než co by se dalo jednoduše zachránit nějakými přeposlanými miliardami, a že nynější hospodářská katastrofa potrvá nejméně další dva roky, a Německo, jediný stát, který „na to má“, s tím už podle všeho nechce mít nic moc společného. Ačkoli, to není přesná formulace – podle dostupných zpráv chce vyslat na ukrajinskou frontu 200 výsadkářů, aby dohlédli na demilitarizovanou zónu a „ochránili pozorovatele OBSE“, přičemž Kyjev tvrdí, že k tomu nejenže nedal souhlas, ale vůbec o tom ani neví.

A Vladimír Putin mezitím v telegramu kancléřce Merkelové podotkl, že Rusko má zájem rozvíjet spolupráci s Německem (o EU se nezmínil), a plánuje cestu na summit ASEM 10 do italského Milána, který má mimo jiné na programu jednání o vzájemné závislosti Evropy a Eurasie. Setká se tam osobně s většinou důležitých evropských politiků a na základě posledních dvou tří týdnů se dá předpokládat, že nějakou společnou řeč najdou. Přitom je ale velmi pravděpodobné, že veškeré příští dohody s nimi si už nechá „natvrdo“ podepsat, na rozdíl od Michaila Gorbačova, který se kdysi spolehl na slovní ujištění, že se NATO rozšiřovat na východ nebude.

K tomu navíc do čela NATO po Dánovi Andersi Foghu Rasmussenovi nastoupil Nor Jens Stoltenberg a ten se na své první tiskové konferenci vyslovil pro „konstruktivní a kooperativní dialog“ s Ruskem a pro obnovení činnosti Rady NATO-Rusko. A taková slova se bez souhlasu Bílého domu asi jen tak nepronášejí.

Chápe to už i Polsko, jehož nová vláda má podle premiérky Ewy Kopaczové do budoucna v plánu nevměšovat se do vývoje na Ukrajině, jako dosud, a spíš se soustředit na vlastní problémy. „Podporujeme proevropské směřování Ukrajiny, ale při reformách jejich země Ukrajince zastoupit nemůžeme,“ cituje premiérku Wall Street Journal. „Polsko by se mělo chovat jako rozumná žena: hlavní je naše bezpečnost, naše země, náš dům a naše děti.“ Nový ministr zahraničí má do konce měsíce předložit nový kurs polské politiky, který bude vycházet z požadavku na ukončení války na Ukrajině, konsolidace tamní situace a navýšení počtu amerických vojáků v Polsku coby dodatečné záruky polské bezpečnosti.

Zkrátka, po ztrátě zájmu o Ukrajinu se zdá, že Moldova už nebude pro USA dalším cílem, ale „nikdy neříkej nikdy“. K tématu se ale váže opravdu skvělý sloupek moldavského publicisty a spisovatele Vladimira Lorčenkova, který loni v New York Times americkou vládu vyzval, aby Moldovu rovnou přijala jako svůj 51. stát. S odkazem na unikátní schopnost Moldavanů „odjíždět ze své vlasti“ konstatuje: „Pokud nás USA nechtějí adoptovat v jednom velkém balíku, uvidí nás, jak se tam dostáváme po skupinách a s pomocí různých fíglů. Můžeme se třeba tvářit jako hráči podvodního hokeje – ano, takový sport opravdu existuje – a pak požádáme o politický azyl. V Kanadě v roce 2003 to zafungovalo. Amerika se nás jen tak snadno nezbaví.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Říjen 2014 04:32 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz