Pentagon na východ Evropy tisíce vojáků nepošle

Email Tisk PDF

Dál platí, že hlavní chybou ženevských ujednání o Ukrajině je skutečnost, že je nikdo nenaplňuje. Přibývá ale politických her, pro něž ukrajinská krize slouží jen jako záminka.


Návštěva amerického viceprezidenta Joe Bidena v Kyjevě se nesla ve znamení hlasité kritiky Ruska doprovázené oznámením dodatečného pomocného balíčku ve výši 58 milionů dolarů – 11 milionů z celkové sumy má kyjevské vládě pomoci při organizaci květnových prezidentských voleb, osm milionů má hodnota vojenského „neletálního“ materiálu typu armádních vozidel, vysílaček nebo zařízení k likvidaci bomb a zbytek zamíří na blíže nespecifikovanou „podporu demokratické transformace“, tedy na normalizaci „změny režimu“ v Kyjevě.

Biden přitom několikrát zopakoval, že USA „nikdy neuznají“ ruskou anexi Krymu, přičemž požadoval, aby Rusko využilo svůj vliv a přimělo ruskojazyčné rebely na východě Ukrajiny přestat bojovat za autonomii. Zopakoval rovněž oficiální stanovisko Bílého domu, že Rusko má absolutní a nezpochybnitelnou kontrolu nad východoukrajinskými rebely, a tím, že je nenutí k odzbrojení, de facto porušuje ženevská ujednání z minulého čtvrtka. Americký velvyslanec v Kyjevě Geoffrey Pyatt, který se zatím nejvíc „proslavil“ účastí ve „fuckovacím“ telefonátu, Rusko varoval, že má jen „dny, nikoli týdny“, aby donutilo rebely k odzbrojení, jinak prý budou následovat blíže nespecifikované „tvrdé sankce“.

Zatímco ale rebelové z východu Ukrajiny stále opakují, že ženevskou dohodu neakceptují, protože k ní nebyli přizváni, Rusko kontruje námitkou, že ženevská dohoda mluví o odzbrojení „všech ilegálních“ skupin, tedy že mimo jiné platí i pro neonacisty z Pravého sektoru, kteří podle Kremlu o víkendu zaútočili ve Slavjansku. Právě neochota odzbrojit Pravý sektor je podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova „hrubým porušením“ ženevských ujednání. A co víc, náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová pro CNN znovu potvrdila, že „demokratizace“ Ukrajiny už Spojené státy přišla na pět miliard dolarů, čímž ruskému velvyslanci při OSN Vitaliji Čurkinovi nahrála na smeč: „Vypadá to, že to byli Američané, kdo tlačil na nejradikálnější scénář. Nechtěli žádný kompromis mezi Janukovyčem a opozicí. Asi dospěli k závěru, že je na čase vyinkasovat těch pět miliard a vyřešit situaci změnou režimu, což se také stalo,“ prohlásil s tím, že to zároveň vysvětluje, proč se ústřední silou kyjevského puče staly Spojené státy a nikoli EU.

Obamova administrativa přitom zatím nebyla s to nijak doložit tvrzení, že by za vzpourou východu Ukrajiny bylo Rusko, nově ale přišla se sadou fotografií, na nichž jsou převážně demonstranti ve východoukrajinských městech a údajně také ruští vojáci, přičemž USA tvrdí, že jsou to jedni a titíž. Porovnávání fotek je poměrně bizarní způsob, jak cosi dokazovat, tím spíš v době satelitů či globálního špiclování NSA. Jako by americké tajné služby na východě Ukrajiny a v Rusku byly zcela „oslepeny“, a tak se musejí uchylovat k čemusi tak archaickému a neprůkaznému.

Jeden ze snímků třeba ukazuje vousatého muže ve Slavjansku, který má být totožný s ruským vojákem z války s Gruzií v roce 2008. Na dalších je zase „stejný“ vlasatý chlapík, někdy i s čepicí, takže vlasy ani nejsou vidět. A některé snímky pak ukazují zbraně „podobné“ těm, které používá ruská armáda. Armádní přebytky ze sovětských časů přitom používá jak Rusko, tak i ukrajinská armáda… Přitom „vousáč“ už byl údajně identifikován jako zástupce velitele speciálních sil čečenské armády a není jasné, co by zrovna on dělal v Kramatorsku.

Spousta pochybností, ale zatím zároveň to „nejlepší“, čím USA svá tvrzení podporují…

 

Pentagon zklamal

Zatímco vzájemné obviňování bude bez pochyb pokračovat, Bidenova návštěva v Kyjevě splnila očekávání Kyjeva jen částečně. Podpora kyjevské vládě se omezila jen na slova, slíbených 58 milionů je z hlediska státu před krachem (a možná už fakticky zkrachovalého) zanedbatelná – ale skutečné hmatatelné kroky nepřišly.

Snad největší zklamání – a to nejen v Kyjevě – nastalo ve chvíli, kdy se ukázalo, že Washington nemá v úmyslu eskalovat krizi vojenskou cestou. Pentagon totiž oznámil, že do východní Evropy pošle 600 vojáků, jejichž „přítomnost bude trvalá až do dalšího rozhodnutí“. Na Ukrajinu z nich nezamíří nikdo, podělit se o ně mají Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Na „osobu“ tak připadá asi 150 vojáků, kteří mají Polsku a Pobaltí pomoci vzdorovat „ruské agresi“.

Rozhodnutí Pentagonu je na míle vzdáleno původním požadavkům zmíněných zemí, které usilovaly o masivní vojenskou přítomnost vojáků USA či NATO na svém území. Jako první své zklamání vyjádřil nový estonský ministr obrany Sven Mikser, který otevřeně řekl, že „čekal víc bot na zemi a letadel ve vzduchu“. Největší rozčarování ale muselo zavládnout v Polsku, které požadovalo nejméně 10 tisíc vojáků NATO, k nimž by u svých sousedů rádo vidělo nádavkem dalších pět tisíc vojáků amerických. Polský ministr obrany Tomasz Siemoniak minulý týden po jednáních s americkým ministrem obrany Chuckem Hagelem tvrdil, že americké jednotky jsou už na cestě. „Donedávna jsme měli za to, že v Evropě už neexistují žádné hrozby a proto není další americká přítomnost v Evropě nutná,“ prohlásil. „Události ale ukazují, že je třeba změnit priority a že Evropa byla v bezpečí, protože v Evropě byla Amerika.“

Fakt, že Washington do Polska nepošle požadovaných 10 tisíc vojáků, byť ze Siemoniakových formulací se zdálo, že vše bylo v zásadě už dohodnuto, lze přitom vykládat různě. Například: a) bez ohledu na prohlášení svých nejvyšších činitelů Washington na „ruskou hrozbu“ ve skutečnosti nevěří, b) možná i věří, ale nechce situaci eskalovat až ke skutečnému konfliktu s Ruskem, jehož výsledek nikdo neumí předpovědět, c) možná by konflikt i riskovalo, kdy bylo ve hře – z hlediska amerických zájmů – něco důležitějšího, než je Ukrajina, d) Washington dál soustředí svou pozornost na Asii a zadržování čínské moci a Evropa pro něj není strategickou cílovou oblastí…

V každém případě je to pro Polsko diplomatická prohra. Varšava je jednou z mála, kdo se v EU chce razantně stavět (domnělým či skutečným) výzvám reálného světa, ale bez silného společného evropského vedení se při tom musí spoléhat na Ameriku. A ta má své zájmy a plány.

 

Polské uhelné hry

Pokus opřít svůj vliv o základny NATO a USA přitom ale není jedinou kartou ve hře, kterou Polsko kolem ukrajinské krize rozehrálo. Vzhledem k historickým vazbám s Ukrajinou se Polsko do tamní krize vložilo s vervou. Varšavská prokuratura začala v půli dubna prošetřovat informace, že bojovníci Majdanu, kteří ve finále svrhli Janukovyčovu vládu, procházeli výcvikem v Polsku, polský ministr zahraničí Radek Sikorski byl u toho, když Janukovyč podepsal dohodu s opozicí (a byl i u jejího takřka okamžitého zrušení), mnozí polští poslanci i europoslanci jezdili na Majdan vyjadřovat podporu demonstrantům. Tato politika se Tuskovi vyplatila – přinejmenším na domácí scéně: jeho Občanská platforma v dubnu v průzkumech po dlouhých letech poprvé předstihla konzervativní PiS Jaroslawa Kaczynského.

Na této vítězné vlně nyní středopravá koaliční vláda premiéra Donalda Tuska navrhuje vytvořit v rámci EU „energetickou unii“. Podle Varšavy má být reakcí na ukrajinskou krizi a závislost Unie na ruském zemním plynu, podle ekologů je to ale ve skutečnosti jen trojský kůň, který má pod záminkou Ukrajiny otevřít cestu ke zvýšení těžby fosilních paliv. „Zkušenosti z posledních týdnů (ruské invaze na Ukrajinu) ukazují, že Evropa musí v energetice směřovat k solidaritě,“ prohlásil Tusk, podle něhož by energetická unie měla spočívat v šesti bodech: vytvoření mechanismu solidarity pro případ plynové krize, jeho financování z fondů EU, kolektivním nákup energií, radikální diverzifikaci plynových dodávek do EU, rehabilitaci uhlí coby zdroje energie a rozvoji frackingu. Některá z navrhovaných opatření sice opravdu mohou vést k posílení unijní solidarity v energetické sféře, důraz na těžbu uhlí a na fracking je podle všeho ale čistě polská hra. EU nemá žádná závazná pravidla pro fracking, a zatímco třeba Francie nebo Bulharsko vyhlásily na tento druh vysoce rizikové těžby plynu moratorium, Polsko by se naopak rádo stalo jedním z globálních frackovacích lídrů. Tuskova vláda se všemožně snaží přilákat zahraniční koncerny k těžbě svého břidlicového plynu, a loni dokonce odvolala i ministra životního prostředí Marcina Korolece, neboť nebyl pro fracking dostatečně zapálený. Nicméně, v půli dubna se francouzský Total – už jako čtvrtý koncern v pořadí -- vzdal licence na průzkum ložisek s tím, že zásoby břidlicového plynu jsou menší, než se původně tvrdilo.

Za této situace je návrh „energetické unie“ třeba vnímat jako politický tah, který má u voličů stvrdit razantní dojem z vlády, a zároveň od Bruselu získat nějaké ústupky. Polsko například nesplňuje direktivu EU o emisích, 90 procent své energie získává z uhelných elektráren a nedávno dostala tvrdý úder i vládní teze, že uhlí je nejlacinějším zdrojem energetiky – ukázalo se totiž, že jen vládní subvence do uhlí v letech 1990 až 2012 dosáhly částky 40 miliard eur. „Je velkým zklamáním, že v této vizi zcela chybějí body týkající se zvyšování energetické efektivity, byť se o nich mluví v březnových závěrech Evropské komise ke Krymu,“ podotkla k Tuskovu plánu Julia Michalaková z Climate Action Network. „Pokud krymská krize nedonutí vlády uznat, že nejjednodušším a nejlevnějším způsobem k dosažení energetické bezpečnosti je efektivnost, pak nevím, co by je k tomu donutit mohlo.“  

 

„Ofenzíva“ pokračuje

Polsko si bude moci prosazovat své zájmy pod pláštíkem ukrajinské krize ještě nejspíš dlouho, protože krize se ke svému konci nijak neblíží. A největším problémem ženevských ujednání se stává fakt, že je nedodržuje vůbec nikdo, ani signatářské strany. Kyjevský prezident Oleksandr Turčinov například zavelel ukončit velikonoční „příměří“ a opětovně zahájit „aktivní fázi“ nepovedené „protiteroristickou operaci“, v jejímž rámci na stranu východoukrajinských rebelů minulý týden přecházeli vojáci i s bojovou technikou. Marnost podobných řešení si ale nejspíš uvědomuje i sám Kyjev, který na jedné straně tvrdí, že má k vojenskému útoku podporu USA, zároveň ale končí s neústupností a oficiálně vyjadřuje ochotu zaručit zvláštní statut ruštiny, a tvrdí, že je připraven vyslechnout i další požadavky východu. V záplavě pokračujících vzájemných obvinění a všeobecné zarputilosti to zní jako dobrý začátek urovnání krize.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 23 Duben 2014 15:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz