Východ Ukrajiny: Svébytný hráč s vlastní politikou

Email Tisk PDF

Barikáda ve SlavjanskuŽenevská ujednání k řešení ukrajinské krize (zatím) nepřispívají, neboť na východě i západě země narážejí na nesouhlas, ztrácet smysl začala už i pozorovatelská mise OBSE. A Evropa – bez vlastní zahraniční politiky – jen přihlíží.


Čtvrteční ženevské „společné“ prohlášení o Ukrajině bylo v prvních chvílích obecně přijato s nadšením coby počátek hledání cesty ven z krize, nicméně už následující dny ukázaly, že dohoda velkou váhu nemá. A problémy jsou oboustranné. 

Většina občanů východní Ukrajiny podle průzkumů nechce připojení k Rusku, ale odmítá zároveň i diktát pučistického Kyjeva. Proti návratu pod vládu Moskvy se vyjádřilo 69,7 procenta dotázaných v průzkumu, který provedl kyjevský Institut mezinárodní sociologie. V Doněcku, kde už byla vyhlášena „lidová republika“ a vznesen požadavek na referendum o budoucím uspořádání, pak 38 procent lidí podporuje ruský požadavek na federalizaci Ukrajiny, zatímco 38 procent jich chce decentralizaci správy země. A 74 procent dotázaných se shodlo, že úřadující kyjevský prezident Oleksandr Turčynov je prezident nelegitimní. Už jen z toho vyplývá, že východ Ukrajiny je v současné situaci svébytným hráčem, Moskvou se necítí být zastupován, ale do Ženevy jeho představitelé pozváni nebyli. I proto se nyní tamním „společným“ prohlášením „na oplátku“ necítí být vázán. Vcelku jasně to formuloval lídr „Doněcké lidové republiky“ Denis Pušilin, když prohlásil, že město splní podmínky ženevského ujednání – tedy vyklidí obsazené správní budovy a vzbouřenci odevzdají zbraně – okamžitě, jakmile tak učiní i Kyjev: „Oni odmítají stáhnout armádu z území Doněcké oblasti a za takové situace není možné jednat o ústupcích.“ Nejdříve musí Kyjev „vyklidit všechny obsazené budovy“, čímž je nejspíš myšlen i parlament a další úřady, z nichž nyní kyjevská „vláda“ zkouší řídit stát, odzbrojit ilegální uskupení typu Národní gardy a Pravého sektoru a propustit všechny „politické vězně“…

Kyjevské vedení se hájí tím, že ženevské podmínky plnit už začalo. Ještě než se parlament ve vypjaté situaci odebral na velikonoční prázdniny (až do 24. dubna), vláda konstatovala, že byla „pozastavena“ antiteroristická operace na východě země. Kabinet rovněž přijal usnesení „O organizaci provedení posouzení ustanovení změn Ukrajinské ústavy o decentralizaci státní moci“, čehož výsledkem má být stav, kdy se k 1. říjnu všechny „ministerstva a další centrální orgány výkonné moci a oblastní a kyjevské městské administrativy“ vyjádří k navrhovaným změnám ústavy, a to při „spolupráci s orgány místní samosprávy, jejich asociacemi, s veřejností, s vědeckými a profesními kruhy“. Podobnými plány ublížit nelze.

Potíž ovšem je, že pouhé „pozastavení“ antiteroristické operace (navíc provázané slibem boje až do zabití „posledního teroristy“) není v souladu s textem ženevské dohody, a co víc, kyjevští mají za to, že se ujednání týkají výhradně východu země. Na kyjevském Majdanu ženevská dohoda totiž nadchla jen málokoho a náměstí se vyklízet jen tak nebude, nemluvě pak už o odzbrojení Pravého sektoru a dalších životu nebezpečných sil.

Ve výsledku tak „velikonoční příměří“ na východě trvalo jen několik hodin, než bylo při útoku na jeden z checkpointů před Slavjanskem zabito šest lidí a blíže nespecifikovaný počet jich byl zraněn. Zprávy o tom, co přesně se stalo, se různí, nicméně kyjevská vláda se brání, že útok nenařídila, Rusko z něj viní neonacisty z Pravého sektoru, jeho ozbrojenci se takovým obviněním cítí být „uraženi“ a tvrdí, že své sympatizanty pozabíjela sama ruská armáda, aby mohla Pravý sektor očernit. Kyjev se tohoto náckovského „vysvětlení“ chytil a přidal i čtvrtou verzi – to prý sami slavjanští rebelové masakr zinscenovali coby „cynickou provokaci“ s podporou ruské vojenské tajné služby. Rusko kontruje obviněním, že „provokace“ ve Slavjansku svědčí o neochotě Kyjeva odzbrojit „nacionalisty a extremisty“.

Ukrajinská armáda se v rámci chaotické „protiteroristické“ operace, během níž se její vojáci začali přidávat na stranu rebelů, ze Slavjansku stáhla už ve čtvrtek, a za útokem nejspíš opravdu není. V každém případě byla ze Slavjansku hlášena další přestřelka, tentokrát podle všeho bez obětí, nová místní správa ve městě vyhlásila zákaz nočního vycházení a mění město v pevnost – nechává kolem něj stavět stále nové barikády. Charkovská oblast mezitím navýšila počet checkpointů na hranicích se sousedními regiony, což už samo o sobě vytváří dojem počínajícího kvalitativně nového územního a správního členění země.

Svým způsobem to platí i pro některé lídry západu a východu Ukrajiny, kteří eskalací požadavků jako by chtěli dovést USA a Rusko až ke konfliktu. Samozvaný starosta Slavjanska žádá, aby Vladimir Putin okamžitě zahájil vojenskou invazi a zachránil jeho „malé provinční město před fašisty ze západu“, zatímco další města vnímají případnou ruskou invazi jako záruku referenda o autonomii (nebo rovnou odtržení). Kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk zase tlačí na USA, aby mu poskytly „skutečnou podporu“ na vojenské frontě a zachránily tak zemi před Ruskem. Bez americké masivní a rychlé vojenské pomoci a modernizace ukrajinské armády podle Jaceňuka Rusko anektuje východní provincie rychleji, než si to Američané stihnou uvědomit… V úterý je přitom v Kyjevě očekáván americký viceprezident Joe Biden.

To vše v době, kdy Putin uvítal jmenování nového šéfa NATO, jímž se má stát bývalý norský premiér Jens Stoltenberg, a konstatoval, že Rusko je připraveno opětovně zlepšit vztahy se Západem. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov nicméně varoval, že pokud se Kyjev přiblíží ke členství v NATO, bude Rusko „donuceno přijmout obranná opatření“. Dodal ale, že členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci není příliš pravděpodobné.

Barack Obama z druhé strany připomíná, že Rusové jsou si dobře vědomi „významné vojenské převahy“ USA, a proto nebudou chtít žádnou vojenskou konfrontaci. Tím de facto snižuje pravděpodobnost vyslání významných vojenských sil USA či NATO na Ukrajinu, ale tím i pravděpodobnost války v Evropě.

Týmy pozorovatelů OBSE, jejichž misi předpokládá ženevská dohoda, se mezitím chystají do Slavjanska, nicméně v rychlejším postupu jim brání „bezpečnostní důvody“. Dosavadní činnost této pozorovatelské mise je přitom dalším příkladem „marnosti“ ženevského ujednání – výstupy OBSE jsou natolik nekonkrétní, že si v nich každý může najít to své. Zatímco proto kyjevská média tvrdí, že OBSE na východě „nalezla náznaky činnosti zahraničních poradců“, ta ruská zdůrazňují, že v Doněcké oblasti „nenašla stopy ruských vojáků na Ukrajině“.

Jediné velké gesto, které tak Velikonoce na Ukrajině zažily, nabídlo povstalecké vedení Kramatorsku, které je po vyjednávání připraveno ukrajinské armádě vrátit čtyři obrněné transportéry. Ty ve městě – v rámci „protiteroristické“ operace – koncem týdne dobrovolně zanechali ukrajinští vojáci.

 

Po Židech i pravoslavní

Nový gubernátor Dněpropetrovské oblasti, miliardář Ihor Kolomojský, mezitím podle dostupných zpráv vyplatil první odměnu ve výši 10 tisíc dolarů za dopadeného „ruského diverzanta“, a to v rámci nově vytvořeného programu zátahu na „muže v zeleném“. Stalo se tak prý nedlouho poté, co Kolomojský k jednání přijal šéfa Pravého sektoru Dmytra Jaroše, k oběma událostem nicméně nejsou známy žádné podrobnosti.

Je příznačné, že Kolomojského jméno minulý týden padlo i při Putinově televizním „masovém interview“ s ruskými občany. Mezi jinými zazněla otázka, jak mají obyvatelé Krymu řešit splátky Kolomojského bance Privatbank, od níž si mnozí z nich vzali leasing na auta, ale banka se z Krymu po anexi stáhla. „Klidně si jezděte,“ odpověděl ruský prezident. „Když od vás pan Kolomojský peníze nechce, je to jeho věc.“ Zároveň podotkl, že peníze, o něž Krymčané přišli po odchodu některých bank z poloostrova, jim budou uhrazeny podle ruských zákonů, a to až do výše 700 tisíc rublů.

Podle moskevských úřadů ruské občanství odmítly zatím jen tři tisíce z bezmála dvou milionů obyvatel Krymu. Putin už k tomu podepsal výnos „o rehabilitaci národů Krymu“, který se týká krymských Tatarů, Arménů, Němců, Řeků „a všech ostatních, kdo utrpěl v časech stalinských represí“. V rámci rozvoje krymské ekonomiky pak ruská duma připravila návrh zákona, který by z Krymu učinil pátou ruskou oblast, v níž by byl povolen hazard. Ty stávající jsou v Altajském, Primorském a Krasnodarském krajích a v Kaliningradu. Návrh nadchl krymského vicepremiéra natolik, že už sní o tom, že se z poloostrova stane „konkurent Las Vegas“.

O pár set kilometrů vedle se doněcký rabín snaží tlumit vášně, které vzplály kolem kauzy s falešnými antisemitskými letáky, ale mezitím vzplála další synagoga, tentokrát v Mykolajivu západně od Lvova, který je baštou antisemitské parlamentní a vládní strany Svoboda, stejně jako Pravého sektoru. Doněcký rabín Pinchas Višedski přitom není jediným náboženským činitelem, který do krize aktivně vstoupil. Stejně jako nastal rozkol mezi židovskými obcemi Ukrajiny a Ruska, cosi podobného se rýsuje i mezi pravoslavnými. Kyjevský patriarcha Filaret u příležitosti Velikonoc prohlásil, že „Bůh nemůže být na straně lži“ a Rusko coby nepřítel ukrajinského národa je odsouzeno k porážce, zatímco jeho moskevský protějšek, patriarcha Kirill se modlil „za mír na Ukrajině“. Do věci se vložil i běloruský metropolita Pavel, který podle všeho mířil na všechny strany, když konstatoval, že nepřátelství na Ukrajině nepodněcují jen Ukrajinci, ale „také všichni ostatní, kdo tuto zemi podněcují, pomáhají jí penězi, zbraněmi a ideologií.“ A těm všem Pavel pohrozil „Božím soudem“, při němž se „ukáže, kdo financoval, kdo podporoval, kdo podněcoval a kdo bojoval“.

 

Evropa bez politiky

Šéf moskevského Carnegieho střediska a uznávaný politolog Dmitrij Trenin v komentáři na webu The Guardian shrnuje, že Ukrajina je dnes coby „failed state“ objektem vysoké mocenské diplomacie, tvrdé politiky, nepokrytého koňského handlování a otevřeného ekonomického nátlaku, což jsou postupy mnohým Evropanům cizí. „Existují vůbec náznaky, že by existovalo skutečné evropské vedení?“ ptá se. „A může si kontinent dál dovolit outsourcovat svou zahraniční politiku Spojeným státům?“

Ať už prezidentské volby na Ukrajině dopadnou jakkoli, země se řítí do finanční propasti. Mezinárodní měnový fond, který je veden Evropskou unií, slíbil nějakou úlevu, která ale přijde v rámci balíčku drastických škrtů, které „mohou vést k tsunami sociálních protestů po celé zemi“. Americký Kongres slíbil záruky na půjčky, které jsou ale vzhledem k ukrajinským potřebám jen symbolické. „I Japonsko dává víc.“

Rusko zase ukončilo nejen velkorysý balíček pomoci, který nabídlo Janukovyčovi, ale zrušilo také „politickou slevu“ na dodávky plynu Ukrajině. Kyjev není ale s to platit ani snížené ceny, Gazprom vyhrožuje plynem za hotové, což připomíná minulé plynové války, a Evropa bude toho všeho nevyhnutelnou obětí. „Evropa si pořídila zdání společné diplomacie zosobněné Lady Ashtonovou, ale ani Evropská služba pro vnější činnost, ani předsednictvo Evropské rady neznamenají, že by Evropa měla společnou zahraniční politiku. Na nižší úrovni pak mnoho evropských zemí už dávno rezignovalo na to být moderním státem s kompletní výbavou klasického státnického umění a vůle ho použít. Těch pár států, které ještě mají obojí, jako například Spojené království a Francie, už ale delší dobu nejsou tak velké, aby hrály první světovou ligu,“ konstatuje Trenin.

Německo se zdráhá vést ostatní, stále ochromeno nočními můrami ze své minulosti. Polsko je jediným příkladem státu z celé EU, který je ochoten se stavět výzvám reálného světa, ale bez silného společného evropského vedení se musí spoléhat na svého nadřízeného transatlantického partnera. Představa, že Evropa žije v 21. století, je nejspíš zavádějící. „Reálný svět, včetně všech sousedů Evropy, nese značnou dávku dědictví předchozích epoch. A Evropa se vzhledem ke změněným americkým globálním prioritám nemůže spoléhat na outsourcing k USA. Spojené státy potřebují silného, schopného a nezávislého partnera. Rusku by také bylo lépe se sousedem, který se neomezuje jen na obchod a moralizování. Moskva byla 21. února šokována tím, že EU pasivně přijala zrušení smlouvy mezi Janukovyčem a opozicí, kterou evropští ministři sami dojednali. Je na čase, aby Evropa sedla za volant a znovu se naučila řídit.“



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 22 Duben 2014 14:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz