Revolta na východě Ukrajiny: druhá fáze krize

Email Tisk PDF

Ten otazník se nad Ukrajinou vznášel už pár měsíců, od chvíle, když začalo být jasné, že kyjevské „náměstí“ s podporou Západu svrhne legitimní vládu: Jak zareaguje východ Ukrajiny, který byl onou vládou zastupován především? Poslední dny začínají nabízet odpověď, i když…


Dlouho spíš mlčící – nebo maximálně jen občas demonstrující - východ ožil v neděli. Protesty propukly v Doněcku, Charkově, Luhansku a dalších „ruskojazyčných“ městech na východě země. Zprvu nepočetné skupiny proruských demonstrantů obsadily správní budovy v Doněcku a Charkově, vyhlásily dokonce cosi jako „lidové republiky“ a požadovaly vypsání referenda „v krymském stylu“. Střety v Mykolajevu si vyžádaly desítky zraněných, ale nejnapjatější situace zavládla v Luhansku – „proruští separatističtí radikálové“ tam měli obsadit místní sídlo ukrajinské tajné služby SBU, vyrabovat sklady zbraní a držet na sedm desítek lidí jako živé štíty… Nyní ukrajinské lidskoprávní organizace ovšem poukazují na to, že se většina z toho nejspíš vůbec nestala a všechno byl jen podvod a nebezpečná hra právě SBU. Cílem prý mohla být snaha přesvědčit Kyjev k vyslání armády či Národní gardy, což by vcelku jistě vedlo ke krveprolití, eskalaci napětí a… je těžké domýšlet, čím by vše mohlo za současné situace, kdy Západ i Rusko haraší zbraněmi, skončit. Anebo si to lidé z SBU vše vymysleli jen proto, aby nevypadali jako hlupáci poté, co si nechali obsadit budovu skupinkou neozbrojených aktivistů?

Situace ale eskaluje i tak, neboť do Luhansku už prý dorazily obrněné transportéry a oddíl neonacistického Pravého sektoru. Bezpečnostní orgány věrné Kyjevu mezitím už znovu ovládly situaci v Charkově, v Doněcku pokračuje vyjednávání. Kyjevský ministr vnitra Arsen Avakov ve středu slíbil/pohrozil, že se vše vyřeší do 48 hodin, „po dobrém, nebo po zlém“. Protesty na východě přitom nejspíš vybízejí „kyjevské“ k zahájení předvolební kampaně – Kličkův UDAR požaduje „tvrdý zásah proti separatistům“, lídr banderovské Svobody a prezidentský kandidát Oleh Ťahnybok by zase raději na východě zahájil rozsáhlou „protiteroristickou operaci“.

 

NATO na viagře

Ať tak či tak, americký ministr zahraničí John Kerry otevřeně obvinil Rusko, že do Doněcku a dalších měst vyslalo „provokatéry“ a že uplácí tamní etnické Rusy, aby protestovali proti kyjevské prozápadní vládě. Rusko odpovědělo obviněním, že se „ofenzívy“ ukrajinské armády proti Charkovu v uniformách zvláštních oddílů Sokol zúčastnilo 150 příslušníků americké žoldnéřské agentury Greystone, což je dceřiná firma krvavě proslulého Blackwateru. Mluvčí kyjevské vlády trvá na tom, že se charkovské operace neúčastní „žádné americké speciální síly“, a tato formulace je tak pozoruhodná (nebo nešťastná), že přímo otevírá prostor dalším spekulacím. Greystone, registrovaná na Barbadosu, je známá coby prodloužená ruka CIA v konfliktech, kde by přímá americká vojenská účast nevypadala dobře. Ve stejné době americký jestřáb, senátor John McCain – stejně jako v případě Iráku, Libye či Sýrie - volá po dodávkách zbraní na Ukrajinu; sice by prý Ukrajincům beztak nepomohly porazit Rusy v přímém střetu, ale aspoň by „zvýšily morálku“ ukrajinské armády a ukázaly Rusům, že v případě invaze by „fakt museli skutečně bojovat“. A do Černého moře další americká válečná – raketová - loď, a to prý jako „symbolické gesto“ na „ukrajinskou podporu“, tedy podporu Kyjeva.    

V této souvislosti se často připomíná závazek Západu vůči Rusku, že se nebude rozšiřovat dál na Východ. Bývalý americký velvyslanec v Moskvě i Kyjevě Jack Matlock vysvětluje, že prvotní slib rozšíření NATO z roku 1990 se i se souhlasem Ruska týkal výhradně východního Německa, vstup dalších zemí do Aliance v letech následujících byl nikoli důsledkem rozhodnutí USA nebo NATO, ale „vůle východoevropských zemí, obzvláště Polska, Československa a Maďarska“ a zprvu byl podporován jen „menšími nebo málo obydlenými zeměmi NATO (jako Dánsko a Kanada)“. „Osobně jsem nesouhlasil s tím, jak se NATO rozšiřuje do východní Evropy, ale ne kvůli dřívějšímu ´závaznému´slibu,“ konstatuje Jack Matlock. „Měl jsem za to, že se mělo mnohem víc úsilí věnovat vytvoření ´Evropy celistvé a svobodné´, a to tím, že vytvoříme novou bezpečnostní strukturu, která by zahrnovala Rusko. Ruská vláda ale tehdy nenabídla žádné konkrétní návrhy. Rozšíření NATO Alianci ve výsledku oslabilo a o tom jsem přesvědčen. Není to tak spolehlivý nástroj americké síly, jak si mnozí Rusové myslí.“

Matlockův pohled starého diplomata je spíš jen zajímavost, protože reálné události běží jinudy. Ukrajina pro NATO posloužila jako viagra, a tak dosluhující šéf Aliance Anders Fogh Rasmussen na tiskovce v Paříži v úterý pohrozil, že „další ruská intervence na Ukrajině bude historickým omylem a bude mít smrtící důsledky pro naše vztahy s Ruskem“. Pro Rasmussena je nyní Ukrajina – vcelku podle očekávání – smysl života. V článku nazvaném „Právo volby“ napsal, že Ukrajině je otevřeno členství v NATO. Prý by se o tom mělo jednat na summitu v září ve Walesu. Vedle podobných prázdných proklamací – Ukrajinu nechce totiž přijmout ani EU - je důležitější, že tím Rasmussen potopil smlouvu z roku 1997, která se nazývala „Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security“ („Základní smlouva o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti“). Jejím hlavním smyslem bylo přimět Borise Jelcina k souhlasu s tím, že bývalé členské státy Varšavské smlouvy budou v NATO (a zanikne tak dohoda z roku 1990). Rasmussen nyní říká, že „přehodnocujeme veškeré vztahy s Ruskem. (…) A ministři zahraničí se dohodnou na dalších krocích v červnu.“ Už v roce 1997 přitom tehdejší náměstek ministra zahraničí USA Strobe Talbot věděl, že „otázka rozšiřování NATO je v Rusku silně neuralgická, zvláště pro tamní politické elity“…

 

Ruský tlak

Nicméně, pokud budeme poslední vývoj na východě Ukrajiny vnímat jako vcelku logickou druhou fázi aktuální krize, kterou více či méně řídí Kreml, nabízí se několik vysvětlení. (Pro úplnost – podle některých zdrojů nepokoje na východě Ukrajiny platí svržený prezident Viktor Janukovyč, toho času v ruském exilu). Rusko tím chce znemožnit blížící se prezidentské volby, které by k moci vynesly prozápadní politickou loutku, zároveň tím zesiluje tlak na přijetí ústavy, která by Ukrajinu proměnila ve volně koncipovanou federaci. Znemožňuje tím jakoukoli integraci Ukrajiny do EU či NATO a svým způsobem vlastně i blokuje postup NATO na východ Ukrajiny. Jinými slovy, Moskva může přes východ Ukrajiny řídit další vývoj země jako celku, aniž by ho musela anektovat (ponechme stranou katastrofické scénáře typu útoku Pravého sektoru nebo NATO na civilisty v Doněcku či jinde a následnou Putinovu vojenskou „ochranu etnických Rusů“).

Ruské ministerstvo zahraničí neponechalo žádný prostor pro představivost, když Kyjev „upozornilo“, že jeho pokusy o sblížení se Západem „vedly ke zmrazení rusko-ukrajinských politických kontaktů, bolehlavu mezi NATO a Ruskem (…) a rozpolcení ukrajinské společnosti“. Další ekonomické vztahy mezi Kyjevem a Moskvou prý budou „z valné části záviset na krocích, které Ukrajina podnikne v zahraniční politice“.  

Na jedné straně je to otevřený nátlak na Kyjev, který má ale na straně druhé racionální jádro. I Mezinárodní měnový fond připouští, že Rusko půjčkou 15 miliard dolarů koncem loňského roku zachránilo Ukrajinu před neodvratným bankrotem, a Kyjev nyní potřebuje miliardy další. A ty není kde brát, protože MMF sice peníze slibuje, ale už dvakrát s půjčkami Ukrajině v minulosti pohořel, tak nikam nespěchá, zatímco EU nemá dost peněz ani pro své občany. Evropská komise místo toho vytvořila „podpůrnou skupinu“ pro Ukrajinu, bůh suď, co to v praxi bude. Praktičtěji se ovšem vyjádřil německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který vyzval Moskvu, aby si uvědomila, jak blízko má Ukrajina ke „zkrachovalému“ státu, co by to znamenalo pro Rusko samotné… a že by se tedy Moskva měla na „bailoutu“ Ukrajině podílet spolu s Bruselem.

O ničem takovém, zdá se, Kreml neuvažuje. Navýšil Ukrajině cenu za plyn z dosavadní dumpingové na takřka evropskou – z 268 dolarů za tisíc krychlových metrů na 485 dolarů. Kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk cenu označil za „neférovou“ a jménem Ukrajiny ji odmítl akceptovat. Podle některých zpráv pak Ukrajina přestala ruský zemní plyn odebírat, čímž se ovšem celý stát jen dál přiblížil kolapsu. Vladimir Putin v reakci navrhl, že by Ukrajina měla za plyn platit měsíčně a dopředu, jistě s vědomím, že na to Kyjev nemá peníze. „Předplatné“ sice zatím nevstoupilo v platnost, ale je příznačné, že tato ekonomická válka nevyvolává v EU velké emoce. Za Rusko ji totiž vede Gazprom, který je sice obecně vnímán jako ruský státní koncern, má ale i západní akcionáře a jakékoli navýšení zisku je tedy vítané i pro ně. Brusel přitom opakovaně naznačil, že plynové dluhy za Ukrajinu Gazpromu zaplatí sám, takže se nabízí pohled na zajímavý finanční přesun z kapes unijních daňových poplatníků do Ruska a k unijním firmám. (Mimochodem, smlouvu o nových dodávkách plynu Číně tzv. východní cestou by prý Gazprom měl podepsat už v květnu). Rusko mezitím připomnělo, že mu Ukrajina stále dluží 11 miliard dolarů, a přidalo se i Japonsko, které chce vrátit 800 milionů dolarů půjčených Kyjevu v rámci Kjótského protokolu.    

 

„Cena za nezávislost“

Arsenij Jaceňuk mezitím Ukrajincům vysvětluje, že jediná cesta kupředu směřuje přes splnění podmínek Mezinárodního měnového fondu, tedy přes drakonické škrty v sociální sféře, snížení mezd a penzí a „liberalizaci“ ekonomiky. Prý je to „cena za nezávislost“, byť příklady z Řecka a dalších zemí v přímém přenosu ukazují, že politika škrtů krizi jen prohlubuje. „Opětovně získáme důvěru zahraničních investorů,“ trvá na svém Jaceňuk a s bushovským slovníkem dodává. „To je cestovní mapa pro Ukrajinu.“

K už oznámeným navýšením cen za plyn a elektřinu (o 50 a 40 procent) aktuálně vzrostla cena za vytápění o 41 procent (o 20 procent pro firmy) a vzrostly i ceny léků, a to 1,5krát. Ozývají se první hlasy, které varují, že tato politika pod diktátem MMF jen zintenzivní nespokojenost obyvatelstva, to vše v době, kdy v Kyjevě hoří sídlo komunistické strany a Pravý sektor dál okupuje budovu nejvyššího soudu, protože tam zasedala soudcovská unie a objevily se obavy, že by její členové prý mohli svržení prezidenta Janukovyče označit za nelegální… Pravý sektor dál odmítá požadavek parlamentu, aby se odzbrojil, k čemuž američtí experti podotýkají, že princip dobrovolného odevzdávání zbraní je tím nejméně efektivním způsobem, jak někoho odzbrojit.

Neshody se přitom prohlubují i v kyjevském parlamentu: po rvačce mezi poslanci byla sice uzavřena dohoda, že už se (ne)volení zástupci lidu mezi sebou prát nebudou (a nebudou si vypínat ani mikrofony), nicméně o náladě v parlamentu svědčí třeba skutečnost, že se hlasů nedostalo návrhu, aby byl obětem z Majdanu udělen titul Hrdina Ukrajiny.

Svébytné hodnocení nabídl švédský koncern Ikea, jehož někdejší vrcholný manažer Lennart Dahlgren nyní vysvětlil, proč nikdy neotevřel pobočky na Ukrajině. Od roku 2004 prý jednal se všemi ukrajinskými prezidenty a premiéry, ale k dohodě nedošlo: „Nebyli jsme s to se domluvit, protože v systému Ikea nejsou peníze určené na úplatky.“ Ukrajinský politolog Pavel Nuss při pohledu na stávající situaci pochybuje, zda jsou prezidentské volby naplánované na 25. května vůbec reálné, což vcelku koresponduje s názorem německé vlády, která už to ale „tušila“ o týdny dříve.

 

P.S.: Velkou pozornost nedávno vyvolalo rozhodnutí McDonald´s zavřít své pobočky na Krymu. Jeho místo už zaujal Burger King.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 10 Duben 2014 12:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz