Rusko a jeho „naši“ přátelé a ochránci

Email Tisk PDF

Šéf ExxonMobil Rex Tillerson s Vladimirem PutinemRusko dostalo Krym, Západ pučistický Kyjev. Západ viní Rusko z porušování mezinárodního práva, sám ho ale nerespektuje a místo toho hrozí tvrdými sankcemi, které ale nepřicházejí. Není na čase s tou fraškou přestat?


A ona to fraška opravdu je. USA a Evropská unie, které akceptovaly pučistickou vládu v Kyjevě, ruský postup v ukrajinské krizi „ztrestaly“ zatím jen seznamem asi čtyř desítek ruských a ukrajinských činitelů, jimž nedají vstupní víza nebo zmrazí konta, mají-li v zahraničí nějaká. A ruští „seznamoví“ politici se Západu otevřeně vysmívají: „Jediné, co mě v Americe zajímá, jsou Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Abych se dostal k jejich dílům, víza nepotřebuju. Nic tím neztrácím,“ prohlásil například jeden z hlavních Putinových poradců Vladislav Surkov s tím, že je pro něj zařazení na sankční seznam „velkou poctou“. V podobném duchu zareagoval i ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin, podle něhož seznam sestavovali „nějací srandisti“. „Soudruhu Obamo, co budete dělat s těmi, kdo v zahraničí nemají ani konta ani majetek? Nebo jste na to snad nepomyslel?“ A ruský parlament, který se veze na stále nechutnější – a nebezpečnější -- nacionalistické vlně, Spojeným státům a Bruselu navrhl, aby své sankce rovnou rozšířily na všechny ruské poslance, kteří pro připojení Krymu hlasovali.

Zdá se přitom, že pro další kolo „sankcí“ už žádný konsensus na západní straně neexistuje. „Nevěřím, že drtivá většina zemí bude pro zesílení sankcí,“ připustil lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn před čtvrtečním summitem EU. Jedním z hlavních odpůrců zpřísnění sankcí je Rakousko, podle něhož by tento krok Unii a Rusko jen vzdálil jednacímu stolu. Někteří jestřábi z řad ministrů zahraničí Unie by sice rádi v sankcích přitlačili, ale unijní pravidla požadují konsensus, a tak propadají frustraci, podotýká agentura Reuter´s. Zatímco se dál množí prohlášení o nutném snížení energetické závislosti EU na Rusku, faktem zůstává, že žádná z navrhovaných variant není reálná, tím spíš v době, kdy je Gazprom největším plynárenským koncernem na světě a pro mnohé unijní ekonomiky je v současné době prostě nezastupitelný.

Britský deník The Independent vzniklou situaci popisuje starým vtipem z glasgowských pivnic: „Vy se chcete prát? Podržím vám kabát.“ V době, která si z nepříliš uchopitelného důvodu od politiků i mainstreamových médií, žádá silácké protiruské řeči, se najde jen pár racionálních politiků, kteří se odváží zůstat při smyslech. Jedním z nich je například britský konzervativní poslanec Sir Edward Leigh: „Musíme přestat hrát ty mocenské hry. Situace je na to příliš nebezpečná a Západ si musí uvědomit, že nemůže Ukrajinu urvat od Ruska.“

Nicméně, některé věty, které v současném protiruském zápalu zaznívají, by ale zapadnout neměly, protože – nejspíš bezděky, ale o to upřímněji – přiznávají stav, do něhož naše demokracie spadla. Mám na mysli českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který pro Právo na otázku „Putin kritizoval Západ za zásahy v bývalé Jugoslávii, Libyi nebo Iráku. Co vy na to?“ odpověděl: „Debata o mezinárodní politice může být zajímavá a užitečná, ale nejde mi o dílčí názory a postřehy.“ Jinými slovy, pro Českou republiku není mezinárodní právo důležité. Takto otevřeně přiznáno by se to mělo začít tesat.

 

Přátelé se neopouštějí

Důležitější, než hloupé přiznání ministra, že je Česká republika jen bezzásadový kousek EU, je ale samozřejmě otázka, proč že jsou ty západní sankce proti Rusku tak bezzubé. Vždyť do textu navrhovaného amerického zákona o sankcích se nakonec nedostal ani požadavek, aby se sankce mohly vztahovat i na ruské banky a ropné koncerny. Republikánský senátor James Risch mimochodem přiznal, že zákon o sankcích proti Rusku byl formulován tak, aby Rusy nenaštval.

Pro někoho, kdo v Rusku dál vidí baštu světového komunismu a přehlíží skutečnost, že tamní kapitalismus se ze všeho nejvíc podobá tomu (u nás vychvalovanému) kapitalismu Pinochetovu, bude vysvětlením nutně zklamán – v době globálního neoliberálního kapitalismu Rusko nejvíc brání… právě neoliberální kapitalismus.

Jeden modelový příklad za všechny: americký (nadnárodní) ropný gigant ExxonMobil je pevně svázaný s ruským státním (nadnárodním) petrochemickým koncernem Rosněfť. A šéf ExxonMobilu Rex Tillerson si v roce 2012 při setkání s Vladimirem Putinem – při podpisu nové smlouvy -- pochvaloval: „Jsem potěšen, že jste dnes součástí podpisování a velmi si vážím podpory a povzbuzení, které jste našemu partnerství věnoval. Nic neposiluje vztahy mezi zeměmi více, než podnikatelské projekty.“ V červnu 2013 už Tillerson pro svůj koncern od Putina dostal Řád přátelství. A co takové přátelství obnáší?

ExxonMobil v roce 2012 uzavřely dohodu „o sdílení technologií a expertíz“, což v praxi mimo jiné znamená společné průzkumy nalezišť v Karském a Černém moři nebo bezmála třetinový podíl Rosněfti na ropných a plynových nalezištích ExxonMobilu v Mexickém zálivu.

Loni pak ExxonMobil a Rosněfť oznámily další partnerství, tentokrát při těžbě ropy a zemního plynu v panenských oblastech Arktidy, k čemuž zřídily jakési „Arktické výzkumné a designové středisko pro rozvoj kontinentálního šelfu“. ExxonMobil do něj zprvu vložil 200 milionů dolarů, Rosněfť dodal dalších 250 milionů a oficiálně ruskému koncernu patří 66,67 procenta podniku, zatímco americký se spokojil se 33,33 procenta. Bezobsažné fráze, kterými je projekt popisován, pak mají zakrýt jen úmysl zničit jedny z posledních čistých oblastí planety. Pro peníze. Výměnou za toto privilegium pak ExxonMobil loni věnoval Rosněfti 25 procent na aljašském plynovém poli Point Thompson, načež obě strany podepsaly memorandum o výstavbě závodu na zkapalňování plynu na ruském Dálném východě. A stále ještě loni stihly oba koncerny dojednat pilotní projekt pro těžbu břidlicových plynů na západě Sibiře; Rosněfť si nechala 51 procent, ExxonMobilu stačilo 49 procent.

Rex Tillerson míní, že události na Ukrajině a Krymu obecně nebudou mít žádný vliv na „partnerství“ jeho koncernu s Rosněftí. „Není tu žádný dopad na naše plány nebo aktivity a žádný ani neočekávám, za předpokladu, že vlády nevykročí kamsi mimo naši kontrolu,“ prohlásil podle Wall Street Journal. „V naší současné situaci žádné nové výzvy nevidíme.“

Pro lepší pochopení: Lee Raymond, šéf ExxonMobilu v letech 1993 až 2005, jednou odpovídal na otázku, jestli by jeho firma postavila na území USA víc rafinérií, aby tím pomohla odvrátit případný nedostatek pohonných hmot. A Raymond odpověděl: „Nejsem americká firma a nedělám rozhodnutí na základě toho, co je dobré pro USA.“

Co z tohoto obrázku vyplývá? „Vliv, dosah a záměry Exxon Mobilu říkají, že razí svou vlastní zahraniční politiku, čímž vzniká otázka, jak vůbec souvisí se zahraniční politikou Spojených států,“ shrnul Washington Monthly.

Mimochodem, podobné miliardové vazby na Rusko mají také koncerny ConocoPhillips, Chevron nebo Shell, v Rusku působil i BP, než ovšem všechna svá aktiva v roce 2012 prodal právě Rosněfti. A třeba Shell je provázán s Gazpromem, který už – pouhý den po „připojení“ Krymu k Rusku – oznámil zájem o krymský šelf. A u nás tolik – kvůli prezidentu Zemanovi – proklínaný ruský Lukoil měl ještě donedávna amerického partnera v koncernu ConocoPhillips nebo nyní v norském Statoilu

 

Čas končit

Když si to tedy shrneme: Hillary Clintonová loni vyhlásila, že „je tu snaha resovětizovat region. Nebude se to tak sice jmenovat, bude se tomu říkat celní unie, eurasijská unie nebo nějak podobně. Nenechme se ale zmýlit. Víme, co bude cílem, a snažíme se vypracovat účinné způsoby, jak tento proces zpomalit nebo mu rovnou zabránit.“ A Západ se snažil. Dokonce Ukrajinu do EU tahal, ale… pak kvůli jednomu jedinému nepodpisu smlouvy s EU, která beztak nechtěla Ukrajinu jako takovou, ale jen spíš trh pro své zboží a alespoň chvilkové vydechnutí z jinak neřešené krize, Západ popřel veškeré principy demokracie a podpořil puč. Ozbrojený puč. Ne někde ve třetím světě, kde „nám to může být jedno“, ale kousek odsud, v Evropě. A jen kvůli tomu následně propadá daltonismu a tvrdí, že nevidí kyjevskou hnědou – některé její členy dokonce vozíme k léčení do Prahy, jako kdyby na Ukrajině kromě demokracie zničehonic zmizely i nemocnice. A jen kvůli tomu je Západ bez sebe, že Putin triumfuje – dostal Krym, oblast s mnoha problémy, ale s mnohem menšími, než má „naše“ Ukrajina. A když ho chce Západ ztrestat za to, co sám a jinde dělá běžně, objeví se finanční loutkovodiči našich politiků a řeknou: „Hlavně Rusy nenaštvat.“

Náš svět neoliberálního kapitalismu je řízen někým jiným, než jsou zvolení politici.

A dokud tomu tak bude, bude mezinárodní právo – a jakékoli právo obecně – jen cárem papíru, z něhož se jednou za čas někdo bude snažit srolovat trubičku, aby mohl jiného praštit po hlavě. A lidé, kteří se na tomto poli budou angažovat, nebudou víc, než klauny.

A tak je jasné, že je na čase tu frašku už nějak ukončit. Třeba prostým „ty pán, já pán“. Namísto opakovaných „odmítnutí uznat Krym coby kus Ruska“ by si měl rány začít lízat Západ. Je malicherné neustále zdůrazňovat, že Putin je diktátor – ostatně ve svém projevu o anexi Krymu západní mantry o „demokracii“ nebo „svobodě“ nepoužil ani jednou. Životně důležité pro nás ale je, abychom se alespoň jednou za čas a alespoň na pět minut dostali morálně nad něj. Fatální totiž není Putin, ale fakt, že (nejen) od ukrajinské krize o své vlastní „demokratičnosti“ už můžeme přesvědčit jen ty největší… jaké slovo by asi bylo nejsprávnější?


 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 19 Březen 2014 21:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz