Proč Majdan obsadil kyjevské krematorium a márnici?

Email Tisk PDF

Po pár dnech vzájemných slovních přestřelek a hrozeb kvůli Ukrajině Západ s Ruskem začal hned na několika úrovních o řešení krize jednat. Podle bývalého amerického velvyslance v Moskvě a Kyjevě přitom ale vychází ze zcela mylných předpokladů. Sebeobrana Majdanu mezitím vzala pod kotrolu případné důkazy o tom, kdože to na Majdanu opravdu střílel.

AKTUALIZOVÁNO


Americký týdeník The Nation výchozí situaci popsal bez servítek: „Politici potřebují silnou dávku realismu a zdravého rozumu. Je absurdní, když Obama tvrdí, že „možnost použít klacek je dál na stole“, když v souvislosti s Ukrajinou žádný klacek nemá. Američané nemají chuť ani důvod jít do války s Ruskem kvůli Krymu a EU a USA nejsou s to suplovat ruský ekonomický vliv na Ukrajině. Washington jí pomoc neposkytne, stejně jako nebude dotovat energie, které Ukrajina potřebuje, a EU – sama hluboko ve vlastní ekonomické krizi – nemá kromě bolestivých úsporných opatření nic, co by Ukrajině mohla nabídnout. Neoblíbený vůdce byl svržen, ale nová vláda není zvolená, není legitimní a nic není vyřešeno. Mezinárodní společenství by se mělo tvrdě zasazovat o kompromis, dřív, než se ta křehká a ostře rozdělená země rozpadne na kusy.

Frustrovaní barevní válečníci ze svých křesel v zastaralých „strategických“ think-tancích, kterých je ve Washingtonu plno, budou dál výt na Měsíc, ale americkou politiku by měli řídit lidé při smyslech. Prezident by měl spolupracovat s EU a Ruskem na uchování ukrajinské územní celistvosti, na podpoře svobodných voleb a na tom, aby Ukrajina mohla být jak v EU, tak i v ruské Celní unii, a přitom zajistit, že se Ukrajina nedostane pod vliv NATO. Je na čase snížit napětí a vytvářet možnosti, nikoli kreslit další hranice, ukazovat rétorické svaly a šířit plameny hlouposti.“

Úvodník The Nation má pravdu v mnohém: jen 14 procent Američanů má za to, že USA mají „jakoukoli povinnost“ zasahovat na Ukrajině a jen 18 procent si jich myslí, že USA mají „povinnost chránit Ukrajinu v případě ruské invaze“. A ano, bez ohledu na záplavu slov Evropská unie váhá s vyhlášením sankcí proti Rusku, protože by dopady pro ni samu byly příliš nákladné. Nejhlasitěji proti sankcím vystupuje Británie, nejspíš proto, že londýnská City je baštou ruských investic a konzervativní vláda premiéra Camerona nevidí důvod, proč by tento stav měla ohrozit jen kvůli nějakým symbolickým krokům, které situaci přímo na místě beztak nezmění. Ostatní země Unie možná nemají tolik „starostí“ britského typu, ale jsou do značné míry závislé na ruských energetických dovozech. Rusko pokrývá zhruba čtvrtinu veškeré evropské spotřeby zemního plynu, a to nelze přehlížet – tím spíš za situace, kdy si EU jinými sankcemi zavřela cestu k energiím z Íránu nebo kdy likvidací funkčního státu v Libyi prakticky uzavřela tamní kohoutky. A ano, faktem je i to, že Brusel už slíbil nikým nezvolené kyjevské „vládě“ 15 miliard eur v různých půjčkách a v průběhu sedmi let, ale výměnou za drastické výdajové škrty. Kyjev ale jen pro letošek potřebuje miliard hned pětatřicet, a tak už „vláda“ škrtla 42 blíže nespecifikovaných státních programů a zastavila 82 zahájených projektů.

A ne, v naději na zjevení se realismu a zdravého rozumu se The Nation mýlí. „Nemyslím si, že by od nás někdo čekal, že se sejdeme v tomto okamžiku, v tomto ovzduší zvýšeného napětí a konfrontace, a že vše najednou během odpoledne vyřešíme,“ cituje agentura Reuters amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, který se ve středu v Paříži setkal se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Ten se v Paříži odmítl setkat s Andrijem Dešicou, ministrem zahraničí kyjevské „vlády“, jejíž legitimitu Moskva neuznává kvůli tomu, že se k moci dostala ozbrojeným pučem. Většinu jednacího času Západ věnoval snaze přimět Moskvu uznat „prozatímní vládu“, což Rusko odmítlo. Na otázku ohledně Dešici se Lavrov jen zeptal: „A kdo to je?“ Dalším západním požadavkem vůči Rusku bylo, aby vydalo rozkaz stáhnout krymské vojáky zpět do kasáren, což by mohlo oslabit tamní separatistické tendence. Moskva na to ale demagogicky kontrovala, že nemá autoritu, aby krymským jednotkám mohla přikazovat, co mají na Krymu dělat. Francouzští hostitelé jednání si i tak pochvalují, že je to vše významný „krok správným směrem“. Možná ano, vezmeme-li v úvahu, že vzduchem létá jen natřásané peří kohoutů a ne kulky.

Kulky ostatně nelétaly ani při paralelním jednání ruské delegace se zástupci NATO. Šéf aliance Anders Fogh Rasmussen poté konstatoval, že NATO „přehodnotí širokou škálu spolupráce s Ruskem“, v dohledné době nebude pořádat s ruskou stranou žádné schůzky a podle všeho taky nedodá loď, na níž se měly ze Sýrie vyvézt chemické zbraně. Místo toho všeho NATO „zintenzivní partnerství“ s ukrajinskou armádou a bude „podporovat tamní demokratické reformy“.

Slova stejně prázdná jako hrozba vyloučení Ruska z G8, která ale mají hlavně zakrýt to nejdůležitější zjištění z ukrajinské krize: Západ už i v Evropě akceptuje nelegitmní vlády, tedy vlády, které se k moci nedostaly standardním demokratickým procesem. A to je precedent, jehož nebezpečnost možná dnes ještě ani neumíme plně dohlédnout.

 

Očima Jacka Matlocka

Situaci kolem Ukrajiny velice přehledně a srozumitelně shrnuje bývalý americký velvyslanec v Moskvě a Kyjevě Jack Matlock. Nikdo podle něj nemůže pochopit možné důsledky nynější krize, aniž by přitom bral v úvahu historické, zeměpisné, politické a psychologické faktory, které jsou ve hře. Názor většiny médií, ať už těch západních či ruských, vychází z předpokladu, že jedna strana Ukrajinu získá, zatímco ta druhá ztratí. „To je zásadní omyl,“ píše Matlock. „Kdybych byl Ukrajincem, vzpomenu si na nesmrtelná slova Walta Kellyho Potkali jsme se s nepřítelem... a byli jsme to my sami.“ Ukrajina je sice stát, ale ještě není národ. Za více než 22 let nezávislosti ještě nenašla lídra, který by byl s to Ukrajince sjednotit ve sdílení konceptu ukrajinské identity. Ano, Rusko do ukrajinských věcí zasahuje, ale není to ruské zasahování, co zavinilo ukrajinskou nejednotu. Kořeny jsou v chaotickém způsobu, jakým byla země skládána dohromady ze součástek, které nebyly vždy vzájemně slučitelné. Druhým omylem je předpoklad, že vlády provádějící určitou politiku tak činí v nejlepším zájmu země. Obvykle je ale politika, která vzniká pod tlakem emocí a kdy jsou její proponenti osobně ohrožováni oponenty, spíše kontraproduktivní a nejlepším zájmům země neslouží.

Podle Jacka Matlocka je třeba mít neustále na paměti základní skutečnosti.

-- Současné území neurčovali sami Ukrajinci, ale vnější síly, přičemž současnou podobu získalo až po druhé světové válce. Je absurdní vnímat Ukrajinu jako cosi tradičního nebo odvěkého. Platí to především o dvou posledních územních přírůstcích v podobě východních území meziválečného Polska a Československa, které Stalin anektoval, a Krymu, který byl vytržen z Ruské federace dlouho po válce.  

-- Svazovat dohromady národy s výrazně odlišnou historickou zkušeností a s různými (byť příbuznými) jazyky byla nejlepší cesta k nynějším rozporům. Přitom toto dělení není zcela jasné, jako v případě Čechů a Slováků. Když vezmete Halič a okolní oblasti na jedné straně a na straně druhé Donbas a Krym, získáte příklady extrémů, zatímco regiony mezi jsou smíšené a Kyjev si nárokují obě strany.

-- Kvůli dějinám, zeměpisné poloze a přirozeným i uměle vytvořeným ekonomickým vazbám Ukrajiny nikdy to nebude prosperující, zdravá nebo sjednocená země, pokud nebude udržovat přátelské (nebo alespoň co nejméně antagonistické) vztahy s Ruskem.

-- Rusko jako každá jiná země na jeho místě, bude extrémně citlivé na cizí vojenské aktivity u svých hranic. Opakovaně dávalo najevo, že členství Ukrajiny v NATO zabrání jakýmkoli způsobem (a co víc, většina Ukrajinců do NATO ani nechce). Přesto bylo ukrajinské členství v NATO nezakrývaným cílem Bushovy administrativy a nevyloučil to zcela ani Obama.

-- Moudré ruské vedení (což je cosi, co lze očekávat se stejnou nadějí jako moudré vedení USA nebo EU) by mohlo tolerovat, že by Ukrajina modernizovala své politické a ekonomické systémy ve spolupráci s EU, za předpokladu, že 1) nebude vycházet z protiruských základů; 2) ruskojazyčné obyvatelstvo bude mít zaručenu sociální, kulturní a jazykovou rovnost s Ukrajinci, a za 3) co je nejvíc důležité, že postupná ekonomická integrace nepovede Ukrajinu do NATO.

-- Ukrajinští nacionalisté až dosud nechtějí přistoupit ani na jeden z těchto bodů a jejich postoje podporují svojí politikou i Spojené státy.

Jack Matlock proto soudí, že:

a) Všechny strany, na Ukrajině i mimo ni, se dopustily chyby, když krizi vnímají jako střet o kontrolu nad Ukrajinou.

b) Obamovo „varování“ Putinovi bylo zcela chybné. Ať už byla naděje na to, že Moskva nesáhne po vojenské intervenci, jakkoli malá, Obama ji svým siláckým postojem zlikvidoval. Nebyla to jen chyba v politickém úsudku, ale nepochopení prosté lidské psychologie – pokud Obama samozřejmě nechtěl právě to, aby Rusové intervenci provedli.

c) V této chvíli není jasné, jaké má Rusko konečné plány. Není v jeho zájmu dosáhnout rozdělení Ukrajiny, ačkoli možná může chtít od Ukrajiny oddělit Krym – a pokud tak učiní, bude mít nejspíš podporu většiny tamních obyvatel. Možná ale jen dává najevo, že se nenechá Spojenými státy zastrašit od toho, aby nedělalo kroky, které zajistí jeho bezpečnost v sousedství.

d) Ukrajina je už de facto rozvalená a různé skupiny spravují různé provincie. Pokud má být alespoň nějaká naděje dát to vše zpět, musí nastat spolupráce všech stran při utvoření koalice, která by byla alespoň trochu přijatelná pro Rusko a ruskojazyčné Ukrajince na jihu a východě. Smysl by dávala federace z guvernérů, kteří by byli voleni lokálně, a nikoli jeden prezident, který vládne na principu „vítěz bere vše“. A Krym musí dostat skutečnou autonomii.

e) Zůstává nejdůležitější otázka, která se týká principu „územní integrity“. Rusové budou částečně oprávněně argumentovat, že Američanům jde o něčí územní celistvost jen tehdy, když to slouží jejich zájmům. (Příkladem budiž americké kroky při oddělení Kosova od Srbska, Eritreje od Etiopie, Jižního Súdánu od Súdánu nebo třeba Východního Timoru od Indonésie). A co se týče narušování svrchovanosti, mohou Rusové připomenout americkou invazi do Panamy kvůli zatčení generála Noriegy, invazi na Grenadu, která mněla zabránit, aby američtí občané nebyli vzati jako rukojmí (i když jim nic takového nehrozilo), invazi do Iráku kvůli pochybnému tvrzení, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení a cílí s nimi na jiné země atd atd. Jinými slovy, americké kázání Putinovi o nutnosti respektovat svrchovanost a uchovávat územní celistvost Ukrajiny ze všeho nejvíc připomíná jen to, že si USA chtějí pro sebe uchovat zvláštní práva, která jiní mít nesmějí, uzavírá Jack Matlock.

 

PS.

Poslední poznámka k Ukrajině, respektive k takřka utajenému hacknutému telefonátu o odstřelovačích z Majdanu:

Olga Bogomolec, de facto oficiální lékařka Majdanu, která už v roce 2004 ošetřovala prezidenta Juščenka po jeho záhadné otravě, na niž se estonský ministr zahraničí Umars Paet v rozhovoru s Catherine Ashtonovou odvolává, nyní jakákoli tvrzení o tom, že by odstřelovači byli placení někým z „nové koalice“ popírá.

Šéfka unijní diplomacie vyzvala k prošetření celé věci, k čemuž se kyjevská vláda podle telefonátu nemá, načež příslušníci 24. setniny ozbrojené Sebeobrany Majdanu obsadili kyjevské krematorium a márnici, „aby nebyly zničeny důležité stopy“…

---------------------

AKTUALIZOVÁNO:

Krymský parlament dnes poměrem 78 hlasů při osmi absencích odhlasoval připojení poloostrova k Ruské federaci a je připraven přijmout ruský rubl jako svou měnu. Referendum k této otázce se opět o něco posouvá, a to z konce března na termín do 10 dnů od parlamentního hlasování. Někteří poslanci ruského parlamentu pak vyjádřili ochotu urychlit jednání o změně zákonů, které by přičlenění cizích území k Rusko umožnily. Situace na Ukrajině tak jen dál směřuje za hranici zvladatelnosti a alespoň základních pravidel -- po nelegitmní vládě v Kyjevě tak přijímá zásadní rozhodnutí stejně nelegitimní parlament na Krymu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 06 Březen 2014 22:18 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz