Ukrajina: Západ tahá za stále kratší konec

Email Tisk PDF

V záplavě protichůdných informací o pohybu ruských jednotek na Krymu a hrozeb, podle nichž Rusko skončí v mezinárodní izolaci, na Západě zřejmě pomalu přichází vystřízlivění a s ním i prostor pro diplomacii. Jakou cenu ale Ukrajina za krizi zaplatí?


Není zřejmé, do jaké míry měl rozhovor amerického ministra zahraničí Johna Kerryho pro CBC zastrašit Rusko a Vladimira Putina osobně, nebo jen uchlácholit domácí americkou pravici, která Baracku Obamovi vyčítá přílišnou změkčilost v zahraničních vztazích, ale kýženého výsledku (asi) dosaženo nebylo. Naopak, Kerryho věta „Nemůžete se v 21. století chovat stylem 19. století a provádět invaze do jiných zemí na základě zcela smyšlených záminek“ se už mezitím stala cynickým hitem globálního internetu. A když americká vláda vyzývá Rusko, aby respektovalo ukrajinské vztahy s EU, význam podobných slov spolehlivě degraduje Victoria Nulandová a její legendární „Fuck the EU“.

Faktem přitom je, že ukrajinská krize nezačala o víkendu, kdy duma Putinovi schválila použít (v případě nutnosti) na Krymu vojenskou sílu. Vždyť už ve zmíněném „fuckovacím“ telefonátu Kerryho náměstkyně Nulandová nastínila „cestovní mapu“ druhé ukrajinské barevné revoluce. Onen hovor se uskutečnil 11. prosince a veškerý další vývoj na Ukrajině tehdy předestřené cestovní mapě odpovídá, včetně toho, že vládu v Kyjevě povede Jaceňuk, zatímco Kličko zůstane zcela mimo. Z Kerryho vyjádření se pak zdá, že Washington jako by od Moskvy stále očekával přinejmenším virtuální kapitulaci před tímto vývojem.

Kritika založená na morálce ale nemůže ve světě realpolitiky fungovat a většinou jen nechtěně odhaluje pokrytectví kritizujícího. Stejně marně nyní dopadají i různé hrozby Západu na adresu Kremlu, které se hodí jen coby titulky mainstreamových médií. Nefungují hlavně proto, že USA už nejsou globálním hegemonem a už nejsou s to dát dohromady žádnou skutečně významnou globální „koalici ochotných“. Zrušení účasti na summitu G8 v Soči tak sice může ze strany „obnovené G7“ vypadat jako trest, ale jak poznamenává Niall Ferguson na svém blogu v The Spectator, čísla HDP za loňský rok jasně ukazují, že státy BRICS nejsilnější čtyřku gé-osmičky (USA, Japonsko, Německo a Británii) beztak dotahují. Má se tedy Rusko sklonit před Západem jen proto, že mu hrozí „vyloučení“ z G8?

Podobně je na tom Západ i se sankcemi. Zatímco USA s Ruskem až tolik neobchodují, Evropská unie je na energetických dodávkách z Ruska do značné míry závislá. Výsledkem je seznam kroků, na nichž se v pondělí shodli ministři zahraničí EU – pohrozili Rusku například embargem na dodávky zbraní nebo možnými ekonomickými sankcemi, ale jen pokud Moskva nestáhne své vojáky do kasáren. A nejdříve ze všeho se chce EU pokusit celou krizi vyřešit „mediací“. Británie jakékoli sankce odmítla více méně rovnou, aby nepoškodila své vlastní finanční zájmy. Takový postoj má k citelnému potrestání Kremlu dost daleko. Mimořádný summit EU k Ukrajině se má sejít 6. března, neočekávejme ale nic jiného než záplavu slov. Tím spíš, že německá média přestávají „držet basu“, což značí, že přístup Berlína k Ukrajině se mění, a tak už New Yorker doporučuje, aby svět sledoval, co bude dělat Angela Merkelová.

Nebo další člen G8, Japonsko. Premiér Šinzó Abe přímo na olympiádě v Soči jednal s Putinem ve snaze získat body ve své regionální přetlačované s Čínou. Ohrozí snad to vše kvůli jakési vzdálené Ukrajině? Mimochodem, Peking už veškeré kroky Moskvy kolem Krymu plně podpořil.

Obecně vzato je vlastně zvláštní, že vůbec někdo očekává, že by Rusko šlo na kompromis v otázce členství Ukrajiny v NATO a EU, když ho Moskva považuje za svoji existenciální záležitost. Zbigniew Brzezinski ve své slavné Velké šachovnici, která do značné míry určuje postup všech amerických vlád vůči Rusku po konci studené války, vychází z jednoznačného předpokladu, že bez ukrajinského partnerství pozice Ruska oslabí, což otevře Spojeným státům cestu k ovládnutí 21. století. Jenže, v Rusku tu knihu četli také. A cítí to přesně tak.

Zdá se tedy, že si USA v ukrajinském případě ukously příliš velké sousto. Nulandová si sice přála, aby se v čele „vlády“ ocitl Jaceňuk, a stalo se, ale bez ruského souhlasu bude trvat dlouhé roky, než se v Kyjevě utvoří skutečná vláda, která by byla stabilní, vzešla z voleb a ještě navíc by reprezentovala obě poloviny země. Obama sice varuje, že se „Rusko ocitlo na nesprávné straně dějin“, ale to je ta snazší část jeho prezidentování - mnohem těžší pro něj bude přesvědčit Brusel, aby financoval ukrajinskou ekonomiku, protože EU očividně nemá na to, aby Kyjevu vynahradila alespoň miliardy ztracené na ruských slevách na zemní plyn. Státní kasa v Kyjevě je prázdná. A Ukrajina prý první peníze ze Západu nemůže čekat dříve než v dubnu. „Kyjev“ přitom nově spočítal, že jeho celkový dluh dosáhl 140 miliard dolarů, což je 80 procent HDP. A americký Kongres začne jednat o jedné miliardě pro Ukrajinu… „Premiér“ Jaceňuk mezitím ujišťuje občany, že jim peníze zabavené v bankách budou vráceny stejně prý jako v roce 2004.

Nikým nezvolená kyjevská „vláda“ sice už zahájila přípravy na podpis asociační dohody s EU, ale je otázkou, jestli nepředpřahá povoz před koně. EU zcela určitě nebude chtít přijmout vzbouřeneckou vládu, která virtuálně zastupuje jen polovinu země (a možná ani to ne), neboť v takovém případě reálně hrozí povstání východu Ukrajiny. Ten na rozdíl od Krymu sice nemá akutní potřebu nutně se vrátit „domů“ do Ruska (byť některá města se chtějí připojit alespoň ke Krymu), ale chce udržovat s Ruskem dobré vztahy. Vcelku jasně to ostatně přiznal eurokomisař pro obchod Karel de Gucht, podle něhož může Ukrajina do EU vstoupit teprve „až bude připravená“. Nastane takový stav v dohledné budoucnosti? Těžko říci. Třeba ruský politolog Oleg Němenskij si myslí, že před naprostým chaosem Kyjev zachrání už jen diktatura, zatímco východ Ukrajiny jen sebeurčení tamních etnických Rusů. Komplikace? Velká.

Ať se to někomu líbí, nebo ne, další vývoj určuje Moskva a vlastně k tomu ani nepotřebuje plnohodnotnou vojenskou invazi na Krym, jak už oficiálně připustila i duma. Stačí, když zabrání západoukrajinským nacionalistům, kteří davově míří na jih, aby v regionu „ukázali svaly“, například s výbušninami a výzbrojí, které chtějí do regionu dovézt. S velkou mírou dezerce z ukrajinské armády na Krymu, kterou Kyjev podle očekávání popírá, není pro Rusko problém zajistit, že tamní politické povstání proti Kyjevu nebude vojensky potlačeno. I proto už Putin nejspíš ukončil manévry, konstatoval, že byly „úspěšné“, a nařídil jednotkám z oblastí u ukrajinských hranic vrátit se do kasáren. A co bude dál se uvidí: v krymském referendu 30. března budou lidé hlasovat „o změně statusu oblasti z autonomního na státní“. Vyhlásí ale Krym nezávislost, i když ho Putin do Ruské federace nechce?

Jinými slovy, trumfy má v rukou Kreml. Pokud Kerry opravdu bude chtít proměnit pohrůžky v realitu, existuje řada pák k „asymetrické pomstě“, počínaje například prostou „nespoluprací“ na řadě mezinárodních problémů, nebo naopak třeba v prohloubení spolupráce s Íránem, což jen dál znemožní americkou zahraniční politiku. Obama je na prolomení bariér vůči Íránu – z pozice síly – pyšný, ale v Moskvě už jedná vysoká íránská delegace. Její výsledky mohou znovu ukázat hranice americké moci. A co víc, v případě uvalení amerických sankcí Kreml pohrozil, že skončí s obchodováním za dolary a přejde na jiné měny.      

Možná je to ale všechno špatně už od začátku. Victoria Nulandová, která na Majdanu rozdávala demonstrantům cukrátka a spolu s Johnem McCainem slibovala podporu, je chráněnkyní Madeleine Albrightové a za manžela má předního neokonzervativce Roberta Kagana. Právě tyto kruhy dostaly nyní Spojené státy do konfliktu s Ruskem. Možná si to už uvědomuje i John Kerry, který má dnes dorazit do Kyjeva „vyjádřit podporu nové vládě“. Nicméně na otázku, zda by měla být Ukrajina integrována do EU a NATO Kerry připustil, že nové „vládě“ poradí, aby zvolnila a „soustředila se na věci, na které je třeba se aktuálně soustředit“. Z formulace vyplývá, že členství Ukrajiny v EU a NATO k těmto naléhavým otázkám nepatří.  

Možná nepřekvapí, že po tříleté válce syrští aktivisté Kyjevu vzkazují, aby se hlavně nespoléhal na pomoc Spojených států. „Ujistěte se, že všeho, čeho jste dosáhli, jste dosáhli vlastníma rukama,“ cituje Buzzfeed syrského rebela Abdalláha Ismaila. „To je jediný způsob, jak se zbavit toho, že budete spoléhat na sliby.“

Právě to se ale nyní děje. Julija Tymošenková z nedostatku lepších nápadů požaduje urychlené přijetí Ukrajiny do NATO, zatímco německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier v Ženevě jednal s ruským kolegou Sergejem Lavrovem, a ten zase bude jednat v Paříži s Kerrym. O Ukrajině bez Ukrajinců. A ruské burzovní indexy i kurz rublu po víkendovém „válečném“ úleku opět rostou.

Mimochodem, v kyjevské botanické zahradě zrovna rozkvetly azalky a kamélie. Jakpak se asi bude nynější „kyjevská barevná“, která porušila demokratické principy, legitimizovala krajní pravici a podle všeho Ukrajinu připraví o Krym, jmenovat?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 04 Březen 2014 18:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz