Plných 130 let trvalo, než se podařilo vydat deníkové záznamy dcery lídra české politiky druhé poloviny 19. století.
F. L. Riegra. Jsou unikátním svědectvím o české politice, kulturním životě i lidových zvycích v té době.
Marie Červinková-Riegrová (1854 -1895), vnučka historika Františka Palackého a dcera lídra české politiky druhé poloviny 19. století Františka Ladislava Riegra, je dnes jako spisovatelka známá jen úzkému okruhu odborníků. Napsala libreta k Dimitriji a Jakobínu, ke dvěma operám Antonína Dvořáka, a řadu nyní už zapadlých her, básní a povídek. Kromě toho si vedla i deník. Záznamy si pořizovala plných třicet let. Intimní vyznání se postupem času proměnila v osobitou kroniku života české společnosti té doby s často pronikavým náhledem do politického zákulisí. První díl této 130 let zpožděné zprávy o poměrech v Čechách vydaly v říjnu loňského roku nakladatelství Scriptorium a Národní archiv pod titulem Zápisky (1880-1884). Neuvěřitelných deset tisíc stránek rukopisných záznamů zpracoval osmičlenný kolektiv badatelů pod vedením Milana Vojáčka z Národního archivu v Praze.
Strávil jste nad deníky Marie Riegrové pět let života. Jak jste ji za tu dobu poznal?
Marie nepochybně byla velice zvídaná, nadaná a cílevědomá, ale také velice nešťastná. Je to vidět i z toho, jak se často trápila tím, že nedostává všem svým povinnostem, že toho málo stihne. Kladla na sebe neobyčejně vysoké nároky. Hlavně si ale vyčítala, že její manželství se správcem jejich rodinného statku na Malči Václavem Červinkou zůstalo bezdětné, že místo toho, aby se věnovala manželovi a ženským pracím, naslouchá za dveřmi otcovy pracovny státotvorným hovorům, běhá sama po salonech, výstavách a stará se o politiku.
Právě hluboký zájem o věci veřejné ale dělá z jejích Zápisků zajímavé čtení a je i unikátním svědectvím o poměrech v mocnářství a tehdejších českých „celebritách", můžeme-li za ně pokládat například právě Dvořáka, Nerudu, Vrchlického nebo cestovatele Holuba. Navíc jako otcova pomocnice viděla určitě pod pokličku českým politikům...
Marie především až nekriticky obdivovala svého otce, vydávala jeho projevy, docházela s ním na zasedání českého sněmu, z galerie sledovala jednání vídeňského parlamentu. U otcových protivníků prohlédla každý úskok, zachytila a popsala každou jejich grimasu, takže i po sto třiceti letech vystupují z jejích Zápisků plastičtější než mnozí jejich následovníci z televizního přenosu. V dobách, kdy poslanci ještě nedostávali žádný plat a pobírali jen náhrady po dobu zasedání říšské rady, našel Rieger ve své dceři ideální asistentku, která dokonce dokázala vytvořit i jeho dodnes platný image. Po celá desetiletí se uvádělo, že Riegrův životopis napsal tehdy známý vlastenec Jahn, dnes už víme, že skutečným autorem byla právě jeho dcera Marie, která se s Jahnem dohodla, že ho pod biografii podepíše, aby bylo dílo „objektivní". Napsala i životopis své matky a babičky a začala sbírat i podklady pro biografii svého dědečka Palackého, tu už ale dokončit nestačila. S trochou nadsázky je možné říct, že Marie byla vlastně první česká historička.
Co bylo při přípravě jejích Zápisků nejtěžší?
Určitě ohromný rozsah těchto deníkových záznamů, u kterých jsme museli prověřit každý údaj. Mnohá jména a názvy znala jen ve fonetické podobě, takže rozluštění těch deseti tisíc stran a správné určení aktérů, kterých se text týká, zabralo neuvěřitelné množství času. Marie navíc psala velice drobným písmem a také hodně škrtala. Občas využila papír do posledního kousku, dopisovala po stranách a někdy dokonce, aby neplýtvala, psala znovu křížem přes to, co už zaznamenala. V tom se odrážela její výchova k šetrnosti. Riegrovi, ač se to nezdálo, museli žít velice skromně. Vlastnili sice dům v dnešní Palackého ulici v Praze a koupili rozlehlý statek v Malči, museli si ale hodně vypůjčit, a břemeno na majetku se v dalších letech dál prohlubovalo.
Jak se zdá, politika byla tenkrát spíš koníčkem než příležitostí dostat se rychle „za vodu".
V Riegrově případě určitě. Snažil jsem se při probírání Mariiných zápisků i jeho života najít nějakou tu „korupci", ale v té době nějak nepřicházela v úvahu. Rieger skutečně dělal politiku pro národ, stavěl se jako jeho vůdce a skutečně se mu obětoval. Samozřejmě tu a tam někoho někam doporučil, občas se postavil za nějaký český podnik, ale aspoň finančně z toho nic neměl, v podstatě celý život byl v mínusu. Nakonec dostal za svoji práci pro národ dar 100 tisíc zlatých ke svým 70. narozeninám. To byly velké peníze, když si uvědomíme, že plat vysokoškolského profesora činil v té době 12 000 zlatých ročně. Riegr ale tento dar ve své závěti národu vrátil prostřednictvím nadace Svatoboru, přestože věděl, že svým dětem odkáže vedle baronského titulu už jen obrovské dluhy na svém majetku.
Proč jste se rozhodli zpřístupnit Zápisky Marie Riegrové až od roku 1880, když s nimi začala už mnohem dříve, vlastně jako třináctiletá dívka?
Začali jsme rokem, kdy její záznamy dostávají obecnější charakter. Do té doby si Marie psala opravdu jen dívčí deník s popisem denních událostí, nálad a svých citových zmatků. S jeho vedením dokonce na čas skončila hned po svatbě. V dubnu 1880 ale otec Marii požádal, aby mu pomohla shromáždit podklady pro jeho životopis. Ona si najednou uvědomila, že ze svého deníčku, plného vzdechů nad tím, jak se jí nic nedaří, k tomu nic nevyčte. Od té chvíle své psaní rozšířila o popis událostí vztahujících se právě k jejímu otci a její zápisky se mění v podrobnou kroniku politického a kulturního života v Čechách a díky ohromným kontaktům rodiny vlastně v celé monarchii. Souvisí to také s tím, že právě v té době se Rieger vrátil do aktivní politiky, začal zase dojíždět do Vídně do parlamentu a jako staročech se dostává i do vládní koalice. Tahle etapa jeho života trvala do roku 1891, kdy Rieger skončil s aktivní politikou, když ho nakonec mladočeská opozice převálcovala. Tím rokem také končí Mariiny Zápisky. Píše sice dál až do své smrti, ale tyto záznamy už mají zase ryze osobní charakter, mnoho z nich se navíc nedochovalo.
Jaký byl vlastně osud deníků Marie Riegrové po její smrti?
Její manžel zápisky shromáždil a částečně utřídil a předal je Mariině důvěrné přítelkyni Anně Lauermannové-Mikschové. Můžeme se domnívat, že právě ona byla pověřena tím, aby zcela intimní části deníků zcenzurovala, „uschovala" někde u sebe, což se asi také stalo. Lauermannová později zápisky předala Mariině sestře Libuši Bráfové. Ta už učinila několik pokusů, aby se alespoň část Mariiných zápisků dostala na veřejnost. Část jich nechala přepsat na stroji, provedla revizi textů, sestavila „kanonickou" verzi Zápisků a v roce 1914 k ní umožnila přístup historikovi Janu Heidlerovi. Ten je ale už nedokázal utřídit a vydat, protože krátce po první světové válce předčasně zemřel. Po smrti Bráfové v roce 1930 předali dědicové tyto zápisky do depozita Národního muzea. Zejména kvůli ohromnému rozsahu se je později nepodařilo zpracovat ani dalšímu historikovi Karlu Stloukalovi, řediteli Archivu Národního muzea. Nový podnět ke zpracování a vydání Zápisků dala až konference ke 100. výročí úmrtí F. L. Riegra v roce 2003 v Semilech, kde historici upozornili na to, jak cenné svědectví nejen o české politice, ale i kultuře, architektuře a lidových zvycích i krojích zápisky obsahují. Trochu furiantsky jsem tenkrát slíbil, že se do toho pustím, a když nápad podpořila i Grantová agentura České republiky, tak už vlastně nebyla cesta zpátky.
Projekt, do kterého jste se pustili, bude po dokončení svým rozsahem srovnatelný zřejmě jen s kompletním vydáním korespondence Boženy Němcové. Kdy se objeví další díly Zápisků?
Zápisky z let 1885 - 1886 mají vyjít příští rok v létě a pak už by měly rychle následovat další dva díly, přičemž ten poslední bude obsahovat i kompletní rejstřík. Ten někteří čtenáři zejména z řad historiků v prvním díle postrádali, ale dalších 150 stránek se k těm 720 už nevešlo, protože by se kniha neúměrně rozrostla. Čekat na rejstřík ještě několik let je ale také nepříjemné, tak pracujeme na tom, aby byl v nejbližší době zveřejněn alespoň na internetu na stránkách Národního archivu (www.nacr.cz).
Mezi námi politiky
Pondělí 20. září 1880
Pak vypravoval mi Berger na důkaz vládního smýšlení a úskočnosti Jelenovy, že když Borrosch chystal se k veliké řeči proti vládě, která by této byla bývala nemilá, zašel si Jelen k paní jeho, jež právě dlela v Kroměříži, pravil jí, že je jediným snad přítelem jejího muže, že to s ním upřímně myslí a svěří jí tajemství. Borrosch chce mluviti proti vládě, bude to jeho zhouba, je jisto, že bude zavřen, na Špilberg poslán atd. Oni společně musí to zamezit. I přiměl paní k tomu, aby když nedá se od řeči odvrátiti, vsypala mu v den řeči do snídaně prášek, o němž se zapřísahal, že je neškodný. Paní tak učinila a Borrosch dostal tak silnou běhavku, že nemohl do sezení a z řeči sešlo.
Zprávy z Ruska
Dne 2. června 1881
Z toho, co Berg vypravoval, daly by se napsat celé kroniky. Náramně naříká na ruskou vládu, ruské poměry. Že dynastie jich za nic nestojí, že všichni jsou hloupí opilci, nic nedělají, jen jedí, vláda bídná. Minulý car málokdy byl střízliv, ani sám nevěděl, mnoho-li lidí dal odpravit na Sibiř a smrtí trestat po povstání polském. Ale osvobodil tolik sedláků, počal reformami. Zde ten hůře počíná. Takového despotismu nebylo snad ani za cara Mikuláše. Despot rodí despoty. Ne hlavní despot škodí, ale množství malých despotů po celé zemi roztroušených, kteří utiskují lid. Tak tomu bylo a jest. Nynější gosudar nepije a je hodný, semjanin, totiž má spořádaný život rodinný, ale ty nejlepší lidi vyhnal od sebe, okružil se špatnými. Žije ve vesnici zavřený jako v zakletém zámku. Divné věci o tom se povídají. Jak tam přístup těžký a co vše. Již nyní je po Rusku proklínán. Očekávaly se reformy. Když manifest vyšel, tu sprostý lid byl nepokojný. Trhal jej a dupal nohama. Při vší oddanosti mužiků, jich víře v cara, který rovná se jim polobohu, přece již posuzovati počíná. Nihilismus jest hlíza na nemocném stromě Ruska. Vzdělaní lidé litují toho, říkají, není to dobře, nemělo by to tak být, ale nihilistům neublíží, neudají, když o nich vědí. Kdyby vláda učinila něco, počala reformu, hned obrátí se smýšlení proti nihilistům a spomůže vládě. Takto ale soudím, co s vámi počít, jste hloupí, nedáte si říci, nechť pocítíte. Minulý car nebyl litován, nestál za to. Berg myslí, že i tento podobně padne.
Hlava a ústa
Dne 18. března 1884
Nejvíce mne zajímá, když starý Přibyl vypravuje o dávných časech. Již minule byl hovořil o svém přátelství s polským generálem Skryneckým, jak si přísahali přátelství na hostii a jak potom pomáhal Skryneckému dostati se přes hranice. Po obakráte vyslovil se Přibyl v tom smyslu, že otce mého pokládá za mnohem většího politika než mého děda, za pravého muže činu. Vypravoval o roce 1848, že již tehdáž vlastně otec vše vedl a působil, že dědeček požíval velké vážnosti a úcty pro jiné své zásluhy, ale ne takového vlivu a takového uznání, co politik. Havlíček prý se jednou o něm vyslovil: „Palanda rozumí politice jako slepice dvě hodiny před smrtí." To se mne nepříjemně dotklo, neřeknu to jistě p. Tůmovi. Přibyl má za to, že již tehdáž otec za vším vězel a vše vedl, jakož i vůbec později, ale že byla firma Palackého jaksi akreditovaná a že on jako jeho syn nemohl říci: „Já jsem to dělal a ne Palacký," a že tedy veřejné mínění zůstalo při tom. Přibyl však přiznával, že otec s dědem výborně se doplňovali. Přibyl pobízel mne k tomu, abych psala životopis otcův. Odpověděla jsem, že je to velmi těžko, že bych upadla v podezření strannosti. Když jsem s otcem mluvila o tom poměru jeho k politice dědově, přiznával tento jaksi, že veřejnost přisuzuje mu menší díl v práci, kterou konal zároveň s dědem, než který mu příslušel, ale že se již jednou takto vyslovilo, že Palacký je hlavou, která myslí, a Rieger ústy, která mluví, že to pak jeden po druhém opakoval. Ale zde ta věc vidí se mi býti otázkou velmi choulostivou a nevím, jestli kdy směla bych se jí dotknouti a jakým způsobem, protože mi děd i otec můj jsou drazí a nechtěla bych za živý svět křivditi buď jednomu, buď druhému z nich. Ale prozatím, co slyším, i zapisuji, jindy teprve bude na čase utvořit si o tom úsudek a nepravím, že bych s tím chtěla do veřejnosti. Zapisuji někdy mnohé věci z intimních rozmluv domácích, o nichž nevím, zda by můj otec za to byl povděčen. Bude jednou třeba velké ostražitosti ve vybírání toho, co se pro veřejnost hodí, snad dá mi Bůh života, aby nemusely mé poznámky dostati se cizímu do rukou.
Dvořák v Malči
Dne 11. května 1881
Dne 29. dubna v pátek došel mne list Dvořákův, že do Malče přijede kvůli Dimitriji. Skutečně přijel 30. dubna v poledne. Provedli jsme jej po zahradě a domě. Pak spolu prošli jsme libreto. Nepřál si změny veliké, jen maličkosti, jiný rytmus na kolika místech. Nejvíce vlastně skrupulí dělá mu konec první proměny v druhém aktu, nežli přijde hrobka. Na konci chce míti ještě veršík. V rukopisu mém byly opravy pana Züngla, kterémuž to Dvořák ukázal. Některé dobré, praktické, ovšem vše se jen týkalo maličkostí, například odporu místo ve vzdoru atd. S některými však jsem nebyla srozuměna, ježto mně přestavěl slova, např. z daktylů trocheje udělal. Též napsal veršík konečný, s nímž srozuměna nejsem. Slíbila jsem Dvořákovi ovšem vše, co si přál - jsem ráda, že nechce již měniti nic podstatného. Ani pátý akt nevynechá. Naopak již o tom horuje, jak ta první scéna bude, že musí při tom všichni lidé plakat. Chce tím míti zároveň trojí rytmus - stále znějící pohřební marš, do toho z jedné strany sbor kněží vokální, z druhé strany zpěv maškar. Vůbec se mu Dimitrij velmi líbí a těší se na to. Chce být hotov do konce srpna. Toť věru ku podivu. Již povídal, mnoho-li notového papíru koupil a mnoho-li musí denně napsat, chce-li ukončit.
Dvořák chtěl odjet v neděli ráno, pak se zdržel, odejel v poledne. To dopoledne přiměla jsem Václava k tomu, aby mu okázal své kompozice. Nejprve hrál mazurky. V rozčilení se pletl, Dvořák přiskočil, počkejte, já budu hrát bas, a hned to šlo čtyřručně a Dvořák si přizvukoval a živě rytmus pochytil, chválil, že jsou feš, že je v nich muzikantský cit, ale každá nota jest špatně psána, často se zastavil, to nemůže být! Ten akord tu nesmí být! Zde musí být ten! Též vytýkal některé chyby architektonické, kupř. kde se má která myšlenka opakovat. Když mu Václav hrál své Slovanské zpěvy a tance, tu jeho zalíbení ještě stoupalo. Opět vytýkal některé chyby harmonizace a chyby architektonické. Ten díl se měl vypracovat, onen sem nepatří, tam zase má být zakončení, tu se zůstalo příliš dlouho v jedné tónině, tu se zaběhlo příliš daleko do nepravé, má se zvolit jiná korespondující atd. Přitom ale se mu celkem líbilo, že jsou v tom myšlenky, že je v tom zdravý cit muzikantský. Dále pravil: Tohle mne více zajímá, než co ti páni v Praze píšou, co si myslejí, jací jsou mudrci, víte, já je nechci jmenovat, ale tohle by nesvedli. Zpočátku, když se o tom mluvit počalo a první věci hráli, soudil Dvořák, že Václav nemůže studovat harmonii, to že náramně mnoho vyžaduje, kde že by se to měl učit, že se to s jeho povoláním nesrovnává. Potom ale řekl najednou: Ale Vy byste se přece měl učit! Je to škoda!
Zlatky na divadlo
Dne 31. srpna 1881 ve středu
Dne 13. srpna dopoledne stihla nás strašná zvěst. Byli jsme právě v naší kuchyni, vaříce k pouti, když tu přijde Bohuš a oznamuje, že otec dostal dva telegramy: že Národní divadlo v pátek 12. srpna večer vyhořelo. Když jsme se z první rány vzpamatovali, všichni dali se do pláče. Chodili jsme jako popletení, první myšlenka však byla: to Němci zapálili, to je odplata za události chuchelské, říkala Márinka Červinková, i zdálo se jí, že by toho člověka byla v stavu zabít. Taky Lauermannová. Nikdo nemohl věřit, že by se to stalo jinak nežli založením. Když jsem otce viděla, byl červený v tváři a měl ten tah zármutku v obličeji, který jen zřídkakdy se objevuje. Ale jakkoliv bylo viděti, jak vevnitř je rozčilen, jinak počínal si klidně, jako vždy. Mluvilo se o tom, pojede-li do Prahy. My všichni jsme si to přáli. Všichni mysleli, že vypukne v Praze revoluce, bouření proti Němcům, to že již je jisté a že by tam otec měl být. Otec pravil, proč by vypukla revoluce, leda by lidi byli blázni. Že to Němci zapálili, takovou pochybnost vyřknouti je závažno a těžko dokázat a že bouření není se co báti hnedle, pokud něco nebylo by odkryto. Pravil, že tam nyní není mnoho platen, že se musí hasit a uklízet, že hnedle odpoledne či v poledne nepojede, nýbrž vyčká, jaké dostane zprávy novinami a že optá se telegrafem a bude-li třeba, že pak pojede třeba v noci. „Vy jste se všichni splašili a hlava vám hoří!" pravil nám. Bohuš naléhal na otce poněkud ostře, aby hnedle jel, takže snad otec ještě rozhodněji řekl, že ne. Tu přijde v poledne telegram p. Lauermanna k paní, že „zevnějšek divadla zachráněn, vnitřek shořel", ten naplnil nás nadějí, že celý zevnějšek je zachráněn a otec telegrafoval Škardovi, zdali shořelo hlediště či jeviště či oboje, na kdy svolá sbor a zda stačí, kdyby přijel 15. srpna ráno, že má 14. srpna důležitou schůzi cukrovaru.
S nesmírnou nedočkavostí čekali jsme noviny. Národní listy přišly v černém rámečku. Nejdříve četli jsme Pokrok na verandě. Kalousek předčítal. Tu zvěděli jsme teprve celou pravdu, kdežto telegram p. Lauermanna nadějemi nás naplnil, slyšeli jsme nyní, že strop se zřítil, lustr a střecha se zřítila a že tedy ani zevnějšek není zachován a jak ohromná jest pohroma. Všechno to plakalo a poslouchalo jako bez vlády. Nesla jsem noviny Národní listy a tuším Pokrok nahoru otci, jenž v malém saloně matce předčítal z Politiky. Byli oba nesmírně pohnuti, a když pak otec četl dále v Národních listech zprávy, plakal. Čekali jsme ještě na telegram od Škardy. Přišel teprve pozdě večer a zněl v ten smysl, že střecha, strop a vnitřek shořely, ale chodby a foyer zachovány. S příjezdem že to nespěchá. ... Že se mnoho mluvilo, rozumovalo, hádalo, rozumí se, jakož i to, že otec nejvíce nemohl pochopit, co se dělo v prvním okamžení uvnitř. Proč ti, kdož vevnitř byli, rychleji to neohlásili. Bylo-li to založeno? Že pražský sbor hasičský tak pozdě přišel na místo. Všechny ty řeči, myšlenky a city naše vykládati bylo by zbytečno. Paní Lauermanová pravila, že dá 500 zl. Co já měla dáti? Jsem velmi špatně nyní ve svých záležitostech peněžitých. Chtěla jsem odeslati 40 zl., co jediné tu mám, a to náhodou, ale pak jsem se zdržela, domnívajíc se, že budou nějaké sbírky v Malči neb cos podobného a nyní je odeslati nemohu, jelikož si Anna Lauermannová ode mne desítku vypůjčila, a tedy celých 40 zl. nemám. Jakmile ale dostanu peníze, odešlu 40 zl. Mám zde jeden zl., jejž mi poslala Olga Palacká s psaním velmi pohnutlivým. Neštěstí to ji tak dojalo, že posílá mi na divadlo to jediné, co má. Zlatku, již dostala z portmonky dědečkovy po jeho smrti, již vždy chovala co drahou památku a nikdy s ní se rozloučiti nechtěla. Odešlu to, jak budu moci, snad ještě dnes. Otec dal též 500 zl. na divadlo.
