Literární noviny

Jak se stane, že student vezme brokovnici a vystřílí své spolužáky? Kdo je člověk, který po léta vězní svou vlastní dceru ve sklepení a zplodí s ní sedm dětí? Má něco společného s vojenským velitelem verbujícím do armády malé děti, které se stanou stroji na bestiální vraždění? A podobá se jim v něčem politický vůdce, který způsobí smrt statisíců lidí pod záminkou nejvyššího dobra? Kde se bere zlo v našem světě?

Zdá se, že napříč dějinami i kulturami se stabilně vyskytuje určité množství jaksi „zlejších" jedinců a filosofové, teologové i psychologové už po staletí přemítají nad otázkou, kde se tito lidé berou. Je nám určitá míra bezohlednosti dána do vínku geneticky nebo nás formuje prostředí, ve kterém žijeme? Může být tentýž člověk v jedné společnosti absolutním grázlem a v jiných podmínkách fungovat jako všeobecně uctívaná obdoba Matky Terezy?

S rozporuplnou, ale zajímavou odpovědí přišel v letošním vydání své knihy Vzpoura deprivantů neurobiolog František Koukolík. Podle něj mají většinu zla, s nímž se lidská společnost potýká, na triku jedinci, které (v rozporu s dnešní psychiatrickou terminologií) označuje za „psychopaty v užším slova smyslu". „Psychopati jsou lidé egocentričtí, velikášští, arogantní, podvádějící, manipulující druhými lidmi, citově ploší, bezcitní, impulsivní, vyhledávající vzrušení, snadno, bez nejmenšího pocitu studu nebo výčitek svědomí narušující sociální normy a závazky," říká. Podle něj tvoří stabilně zhruba jedno procento každé společnosti (v České republice bychom tedy takových lidí měli mít 100 tisíc) a rovněž většinu osazenstva věznic. Zdaleka ne všichni jsou ale kriminálními živly. Koukolník totiž popisuje ještě takzvané „sociálně přizpůsobivé psychopaty" (z psychiatrického hlediska v podstatě protimluv), kteří nemají problém ve společnosti fungovat a své duševní zmrzačení dokáží úspěšně skrývat do té míry, že se stanou váženými a vlivnými občany. Mohou být politiky, byznysmeny, náboženskými vůdci, právníky, ale i lékaři nebo řediteli charitativních organizací, protože i zde je možno koncentrovat ve svých rukou velikou moc. Právě krajní touha po moci je totiž jejich společným jmenovatelem. Koukolík je nazývá deprivanty a řadí mezi ně nechvalně známé politické vůdce 20. století Stalina, Hitlera, jejich nohsledy, jako byli Berija nebo Himmler, některé africké diktátory, vůdce sekt, jako byla japonská Óm Šinrikjó, ale rovněž šéfy zkrachovalé firmy Enron, kteří připravili o práci a majetek tisíce důvěřivých zaměstnanců. Dnešní uspořádání světa takovým lidem oproti minulosti výrazně nahrává a bránit se lidským nestvůrám je stále obtížnější. Lidí je mnoho, své vůdce a šéfy často vůbec osobně neznáme, v atomizované společnosti tradiční vazby nefungují, zbortily se kulturní mantinely.

Ačkoli je z hlediska dnešní psychiatrie Koukolíkova teorie co do odborných pojmů i některých závěrů diskutabilní a i z laického pohledu poněkud jednostranná, pokud jde o označení původců všeho zla, přece jen stojí za zamyšlení. Může být skutečně psychopatie v lidské evoluci úspěšnou „parazitickou" strategií přežití v podmínkách, kdy většinová společnost je spíš altruistická? Jak praví jedno židovské moudro, dobře položená otázka je větším kapitálem než odpověď, takže my se budeme ptát dál.

 

Kdo jsi normální, hoď první kamenem

Sedím ve společenské místnosti u stolku s pěti děvčaty ve věku 13 až 17 let. Venku se stmívá, na parapet dopadají dešťové kapky a ve dne přívětivá scenérie s rybníkem a topoly působí náhle zpoza okna bezútěšně. Možná proto, že tohle je pasťák a ty holky mají kouzla malebné jihočeské přírody akorát tak po krk. Chtěly by být úplně jinde, jen nějak nevědí jistě, kde vlastně. Pasťák, čili výchovný ústav, je místo, kam se člověk dostanete z nařízení soudu, má-li takzvané „vážné výchovné problémy", které nevyřeší odborníci v diagnostickém ústavu za spolupráce s rodiči. Anebo když je pobyt v dětském domově ze stejného důvodu nemožný. Obvykle jde o drogy, problémy ve škole, útěky z domova a trestnou činnost. Většinu zdejšího osazenstva netvoří, jak by se dalo čekat, děti z chudých poměrů nebo dětských domovů, ani Romové. Jsou to vesměs holky z nefunkčních nebo rozpadlých rodin, které nezažily hmotnou nouzi, zato citovou a výchovnou ano.

„Vychovat lidskou bytost do podoby rozumově i emočně vyspělého člověka dá hodně práce a rozhodně to není nic samozřejmého, jak většina z nás automaticky předpokládá," tvrdí František Koukolník. Jako neurobiolog má zkušenost se stavbou a funkcí lidského mozku. Ten má sice své původní nastavení jako, laicky řečeno, disky a procesory v počítači, ale velmi záleží na softwaru, který tam doinstalujeme, a na celkovém propojení. To se utváří podle podnětů z okolí, hlavně v nejranějším období života. „Deprivanti nejsou lidé nemocní, jsou jiní. Z nějakého důvodu nedosáhli stavu lidské normality, něco jim chybí. Jsou citově zmrzačení."

Kolik z těch holek lze označit za koukolíkovské deprivanty? Možná se chovají antisociálně, některé budou mít různé poruchy osobnosti. Přesto je míra patologie skutečně těžko stanovitelná. Podíl naučeného a vrozeného se taky odhaduje těžko. Staly se obětí a dalším nositelem jakéhosi společensky předávaného „zla" ve formě nedostatku péče a zdravé výchovy nebo jsou jim určité osobnostní struktury vrozené?

 

Naučené a vrozené

„Genetika asi hraje významnou roli, je to vidět u dětí adoptivních rodičů. Ti lidé jsou většinou kultivovaní a laskaví, rozumní, a přesto mají s adoptivními potomky veliké potíže. Ti často, i přes veškerou jejich snahu, skončí u nás," říká ředitel ústavu. Tuto špatnou zkušenost má velké procento adoptivních rodin včetně spisovatelky Terezy Boučkové, která o svých jobovských zážitcích s adoptivními syny napsala knihu. Oba takzvaně vyrostli pro kriminál. „Co čekala, vždyť jsou to cikáni," řekne si se zadostiučiněním mnohý „většinový" občan. Jenže takhle jednoduché to není. Podstatná nejspíš není etnická příslušnost, ale subkultura, ze které dítě pochází. „Když se děti, které pocházely ze subkultury, kde bylo normální lhát, krást a podvádět, dostaly do rodiny intelektuální ze střední vrstvy s dobrou tradicí, začaly časem lhát, krást podvádět. Adoptivní rodiče z nich šíleli, zejména kolem puberty. Statistika i klinická praxe hovoří jednoznačně. " říká psychiatr Cyril Höschl. „Tak to bylo i u dětí, které se vůbec nelišily barvou pleti a dokonce o tom, že jsou adoptivní, vůbec nevěděly až do věku 18 let, ovšem do té doby už stihly spáchat řadu trestných činů a například v renomované lékařské rodině byla kriminálka obden." Zdá se zkrátka, že dítě po kriminálních nebo asociálních rodičích, a takových je v dětských domovech většina, má v genech silnější sklon ke kriminálnímu chování.

 

Svou roli ale může hrát ještě další opomíjená skutečnost, experimentálně ověřená na potkanech a křečcích: A sice, že nezáleží ani tak na genech jako na mateřské péči v prvních hodinách po narození. Křeččí a potkaní matky, které svá holátka, vlastní nebo adoptivní, hodně opečovávají a olizují, vychovají spokojenější, inteligentnější, odvážnější a sebevědomější potomky a jejich dcery jsou pak rovněž příkladnými matkami. Pro nastavení  mozku a taky určité přeprogramování zděděných sklonů, jsou tedy pravděpodobně u většiny savců velmi důležité chvíle bezprostředně po narození. Jenže většina adoptivních dětí si mateřskou péči užije nejdříve několik týdnů po porodu, a to je z pohledu zdravého vývoje dost dlouhá čekací doba.

 

Zlo jako dědičná strategie?

Ovšem zatímco deprivované děti z rozpadlých rodin nebo dětských domovů mají ke své antisociálnosti jaksi objektivní důvod, jak vysvětlit existenci „zlých" lidí, kteří vyrostli v relativně normálním, často harmonickém prostředí? Právě oni mají šanci být těmi koukolíkovskými sociálně přizpůsobivými psychopaty, zejména pocházejí-li z takzvané dobré rodiny a ze svého okolí znají model společensky přijatelného chování. Jestliže sami nepociťují lítost, dokáží ji alespoň úspěšně předstírat a přestože vidí utrpení druhých, nemají výčitky svědomí. Je možné, že jde skutečně o nějakou menšinovou strategii zakódovanou v genech? „Zda jde o strategii, to by byla čirá spekulace," říká Cyril Höschl. „Ovšem bezpochyby takoví lidé jsou a často jsou vyselektováni do nejvyšších mocenských pozic. Tvoří ale proporci ve společnosti, která je, zdá se, evolučně stabilní. Když máte společnost, kde jsou všichni poctiví, tak se tam extrémně vyplatí být zlodějem, protože si velice snadno přijdete k výhodám. Jenže když je v té populaci zlodějů strašně moc, přestává to být výhodné, protože už se okrádají vzájemně. A tak to narazí na nějaký strop. A takhle je to, zdá se, s nevěrou, s agresí... Všechny strategie se ve společnosti ustálí na poměru, kdy jsou ještě výhodné a ještě nejsou kontraproduktivní. Tomu nemůžeme dávat morální znaménka, tak je svět ustrojen. Kdyby se jakkoli zuniformoval, tak se vývoj zastaví."

 

Zlo jako vnitrodruhová agrese

A tak, ať chce nebo ne, skončí člověk vždy u zakladatele moderní etologie Konrada Lorenze. V jeho pojetí je zlo částečně totožné s agresí vůči jedincům vlastního druhu. Na této vnitrodruhové agresi není a priori nic špatného. Funguje jako jeden ze základních motorů, které umožňují jednotlivci stoupat v hierarchii dominance ve společnosti, zabírat území, úspěšně se rozmnožovat, zajišťovat péči o potomstvo a lepší podmínky pro své geny. Díky tomuto principu se udržuje život na planetě. Zároveň má ale vnitrodruhová agrese svou stinnou stránku: Snadno se může zvrhnout v destrukci, k vzájemnému vyvražďování. Aby se tak nestávalo často, existují různé mechanismy zábran. Jednou z nich je signál „vzdávám se". Proto vlk vlku neprokousne v souboji krční tepnu a soupeře, který přizná porážku, pustí. Lidé ovšem, jak doplňuje biolog Eduard O. Wilson, mají tyto zábrany vůči vzájemné likvidaci tradičně slabší než šelmy, protože disponují menší tělesnou silou a nemají zuby ani drápy, aby se dokázali snadno vzájemně usmrtit. Jako by evoluce nepočítala s vynálezem mečů, pušek a už vůbec ne zbraní hromadného ničení.

Velmi důležitým mechanismem bránícím vyvražďování jsou u savců a především u lidí individuální přátelské vazby, které znemožňují vytvořit si atrapu vnějšího nepřítele. „Kdyby každý z nás měl na vnější straně barikády svého nejlepšího kamaráda, tak by se těžko sešikovala vojska pod nějakými idejemi proti sobě," říká Cyril Höschl.

Třetí bariéru tvoří u lidí ritualizace agrese v podobě různých her, soutěží, sportovních klání i kultury. Známý citát Konrada Lorenze, že „Dneska nám přátelský zápas ve fotbale vynahradí vypálení sousední vesnice" vede člověka k zamyšlení nad důležitou rolí sportu aktivního i pasivně sledovaného.

 

Co se v mládí naučíš...

Velkou roli při vytváření zábran a kontrole agrese má ale učení. „Pokud vyrůstáte v prostředí, kde se agresivní vzorec chování vyplatí nejvíc, přednostně ho volíte," říká Cyril Höschl. „Když se pak dostanete do společnosti, kde se na agresivní výstupy nehraje, samozřejmě si můžete vytvořit jiné vzorce chování, naučit se jednat vstřícně a spolupracovat s ostatními. Pokud jste ale emočně deprivovaní, tak tuto možnost nemáte a budete volit stejný, agresivní vzorec, i když bude nefunkční." Pro ilustraci této akademické poučky se na chvíli přeneseme ven, na Vysočinu. Za vsí Zlaténka, mezi Pacovem a Pelhřimovem, stojí mezi řepkovými poli žlutá maringotka. Poblíž je několik ohrad z pletiva, kde se povalují psi různých plemen i velikostí. Maringotka se třese, vrčí a štěká. Po chvíli se zevnitř vyvalí manželský pár se psem, vyřítí se ven čtyři fenky a nakonec se objeví zarostlý zrzavý chlápek s labradorem na vodítku. Labrador má výchovné problémy, páreček ho nezvládá a na Rudolfu Desenském, „psím psychologovi", jak si sám říká, je, aby mu domluvil. Dělá to po psím a jeho čtyři fenky asistentky mu v tom pomáhají. Neposloucháš? Nezasloužíš si pozornost ani pamlsky. Jsi agresivní? Po zlém ničeho nedosáhneš, maximálně dostaneš na budku, protože tady se tě nikdo nebojí. Fenky, v čele v bílou ovčačkou Snowee, si dokážou suverénně sjednat respekt i u nejnevycválanějšího čokla, ale zároveň mají nekonečnou trpělivost se štěňaty i malými dětmi. „Všechny ke mně přišly jako naprosté deprivantky z otřesných podmínek, byly agresivní a nezvladatelné," vypráví Desenský. „Je to hlavně prostředím, majitelé je drželi v kotci nebo na řetězu, chyběla jakákoli socializace. Dnes jsou z nich skvělá zvířata," říká pyšně. Přesto ale nechce riskovat, aby kterákoli z nich měla štěňata: „Něco může být v genech, ale podle mě existuje něco jako negenetická dědičnost, prostě se ta traumata, která zvíře zažije, uloží, a můžou se přenášet na potomky." Kromě zhruba desítky psů, kterým poskytuje azyl a napravuje jejich zlozvyky, než je předá novým majitelům, žije na jeho pozemku i karpatský vlk Macek. Dostal se sem stejně jako všichni ostatní - pořídil si ho chlápek, který si s ním pak nevěděl rady. Macek má speciální postavení lektora, učí Desenského i svou psí „manželku" Báju komunikaci ve vlčí řeči. Většina psů záhy pravidla chování ve smečce pochopí, až na výjimky. Stejně jako mezi lidmi se najdou tací, kteří se jiný než agresivní vzorec chování naučit nedokáží, citově a sociálně zmrzačený mozek na to prostě nestačí. „Pak existuje jediné řešení...," kýve smutně hlavou Desenský.

 

Ty, kdož pácháš dobro

V kontextu vymezení zla je vhodné najít jeho protiklad, tedy to, co většina z nás považuje za ryzí dobro. Chápání dobra se překrývá s altruismem, tedy schopností nezištně pomáhat druhým i za cenu vlastní ztráty. Ve skutečnosti je ale taková ztráta jen zdánlivá, stejně jako naprostá nezištnost. Altruismus je totiž pro rozvoj lidské společnosti a celý evoluční úspěch zásadní. Přežil ten, kdo dokázal navázat přátelské kontakty a účinně spolupracovat ve skupině. Poskytneme-li někomu pomoc, očekáváme celkem samozřejmě, že nám to oplatí, až budeme sami v nouzi. Soucit tedy představuje z hlediska evoluční psychologie schopnost správné investice ve formě pomoci bližnímu. Největší soucit máme s vlastními příbuznými, a to obvykle přímo úměrně množství společných genů, které s nimi sdílíme. Náš soucit je taky přednostně směřován k lidem, k nimž máme osobní vazby, tedy členům vlastní tlupy. Pokud jde o cizí lidi, psycholog Milan Nakonečný hovoří o pomoci na základě generalizovaného sebepojetí: Vždy pomáháme spíš příslušníkům té skupiny, ke které se cítíme být příslušní. Jinými slovy pomůžeme spíš člověku ze stejné sociální vrstvy, člověku stejné barvy pleti a jednotlivci, který zastává stejné názory a postoje jako my.

Velikost vděku odpovídá tomu, jak vysoko si obdarovaný pomoc cení, a nakolik bude ochoten investovat on do nás. A naopak, pokud se na nás obdarovaný opakovaně vykašle, když jsme sami v nouzi, je náš hněv projevem frustrace z nepřítomnosti protislužby. Když se někdo opakovaně chová jako nevděčník, není dalek tomu být prohlášen za egoistu a parazita, což nenávratně poškodí jeho dobrou pověst. A právě dobrá pověst tvoří o stupeň vyšší metu altruisty, protože je jakousi dlouhodobou neadresnou investicí ve prospěch společnosti. Mám-li dobrou pověst, ostatní mi pomohou, budou mě mít rádi, budu oceňován a chválen, mohu získat větší společenský vliv. Proto se veřejně činné osoby snaží tak usilovně přesvědčit okolí, že mu ohromně pomáhají, ačkoli tomu tak vždy není. Vystoupením na charitativním koncertě, který vysílá televize, investuje celebrita či politik do své dobré pověsti a vzbuzuje v divácích neurčitý pocit dluhu, který by měl být v budoucnu splacen, třeba zakoupením hlasem v anketě Zlatý slavík nebo hlasem vhozeným do volební urny. Altruismus a egoismus jsou zkrátka vždy jen dvě strany téže mince.

 

Uteč, kdo můžeš?

Na veřejné přednášce profesora Koukolíka v rámci bloku o výchově dětí a mládeže vypuklo lehké zděšení. Promítnutý seznam ukazuje třicet vlastností, jež charakterizují antisociální osobnost. Posluchači dostali za úkol vybavit si konkrétního člověka a dělat si čárky. „Má-li dotyčný člověk alespoň 15 bodů, utečte!" radí trochu v nadsázce Koukolík. Ti, kteří si představovali svého partnera nebo kamaráda mají v očích zřetelné známky paniky. Utéct ze vztahu ale teoreticky mohou. Na rozdíl od těch, kdo si vybavili vlastní rodiče nebo veřejně činnou osobnost.

„Rada utéct je sice velmi jednoduchá, ale těžko uskutečnitelná, protože není kam," konstatuje Cyril Höschl. „Ať utečete kamkoli s výjimkou pustého ostrova, okamžitě se tam rozvrství skupinová hierarchie se všemi klady i zápory, které měla ta původní." Ilustrují to různé příklady z historie: Když byla objevena Austrálie, tak mělo Britské impérium tendenci tam vystěhovat své zločince. Populace zločinců se ale opět gaussovsky rozvrstvila na poctivce i nepoctivce a v Anglii se místo vyvezených zločinců objevili noví. „Je to stejné, jako když rozpůlíte magnet. Vzniknou dva a každý má zase severní a jižní pól."

Z otázky, zda je dnes svět zlejší než dříve, se tedy stává tak trochu nerozluštitelný rébus. A možná taky nesmyslný. Zlo nikdy nevymizí z populace, protože jak by řekl zenový buddhista, neexistuje žádné absolutní dobro a zlo. Důležitá je rovnováha. Slovy Cyrila Höschla: „Snaha vymýtit zlo, jak deklarují mnozí, je nesmylsná. Trochu připomíná známý „boj za mír."

Autorka je publicistka