Španělsko je zmítáno ekonomickou krizí, rostoucí nezaměstnaností a korupčními skandály. Jediným světlým okamžikem je tak pro něj předsednictví EU, nicméně je možné, že noví vůdci EU, Herman Van Rompuy a Catherine Ashtonová, španělský návrat do čela pelotonu pokazí.
Osmého ledna se v madridském Teatro Real s jeho sametovými křesly a pozlacenými reliéfy konala za účasti královského páru pompézní ceremonie k nástupu Španělska do čela Evropské unie. Okouzlující prostředí divadla však bylo v příkrém rozporu s enormní - a možná až přílišnou - tíhou úkolů, které stojí před Španělskem.
V době, kdy Evropané konečně dořešili své spory kolem Lisabonské smlouvy, nastal čas, aby se Evropa vydala na zcela novou cestu. Má nyní prezidenta, Belgičana Hermana Van Rompuye, i ministryni zahraničí, Britku Catherine Ashtonovou, přičemž oba slují pověstí spíš schopných technokratů než uhlazených diplomatů. Od nynějška ale budou v souladu s reformní smlouvou předsedat důležitým summitům v Bruselu, což znamená, že španělská role ustoupí mírně do pozadí.
Španělsko bylo přitom ohledně svého předsednictví EU velmi optimistické a jeho státní tajemník pro záležitosti unie Diego Lopez Garrido ještě počátkem loňského prosince předpovídal, že jeho země vstoupí do „Guinnessovy knihy summitů". Je otázkou, kolik z toho nadšení zůstalo do dnešních dnů. Novým španělským heslem, které před Vánoci oznámil ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos, bude koordinace namísto soupeření, přičemž Madrid prý bude pod Van Rompuyovým vedením své povinnosti vykonávat „skromně a diskrétně". „Je to jeho šou," dodal ministr.
Španělsko přitom už měsíce úpí pod tíhou ekonomické krize, kterou ještě znásobil krach trhu s realitami. Dvacet procent práceschopného obyvatelstva - více než čtyři miliony Španělů - nemá práci, což je dvojnásobek oproti evropskému průměru. V rámci EU je na tom hůř už jen Lotyšsko. Z toho pak také vyplývá, že Španělsko bude z recese vybředávat mezi posledními a umírněný růst se očekává až v roce 2011.
Průzkumy veřejného mínění v této souvislosti konstatují, že 72 procent obyvatel premiérovi José Luisovi Zapaterovi nevěří a jeho jedinou útěchou je jen skutečnost, že opozice je na tom ještě hůř: 80 procent dotázaných totiž nevěří ani Marianu Rajoyovi, vůdci opoziční konzervativní Lidové strany. Ta se až po uši topí v korupčním skandálu svých provinčních politiků, kteří přijímali úplatky ve formě na míru šitých kvalitních obleků, luxusních aut a drahých hodinek.
A k tomu všemu se stupňují diskuse o autonomii 17 španělských regionů. Rebelující Katalánci si v polovině prosince v nezávazném referendu odhlasovali nezávislost a pustili se do obrozeneckého boje za bilingvní dopravní značení. Není třeba dodávat, že v regionech na tom madridská centrální vláda s popularitou není zrovna nejlépe.
Zdálo by se tedy, že Zapatero bude mít plné ruce práce s domácími problémy, i tak si ale pro španělské předsednictví stanovil ambiciózní cíle. Vedle naplňování Lisabonské smlouvy, která má podle něj vlít Evropě do žil „novou energii", chce Madrid v roce 2010 oživit blízkovýchodní mírový proces a možná i pokročit k vyhlášení palestinského státu. Tento projekt může jít ruku v ruce s posilováním Středomořské unie, jejíž utváření předloni zahájil francouzský prezident Nicolas Sarkozy a jejímž účelem je rozvoj politické a ekonomické spolupráce EU s arabskými státy Středomoří a Izraelem. Španělsko by navíc chtělo prosadit dialog EU s Kubou, urychlit přijetí Chorvatska a zlepšit vztahy s Tureckem, byť to je součástí programu i Catherine Ashtonové.
Největším úkolem pro Španělsko ale bude vypořádat se s ekonomickou krizí, a to jak doma, tak i v celé EU. Madrid v tomto směru upřednostňuje nové modely růstu a důraz na obnovitelné zdroje energie.
V souvislosti se slavnostním ceremoniálem v Teatro Real byl ale ministr vnitra donucen zvýšit pohotovost bezpečnostních sil, neboť dokumenty nalezené u členů teroristické organizace ETA naznačují, že se baskičtí separatisté chystají během španělského předsednictví spáchat dva velké útoky. Pro José Lusie Zapatera to není začátek z nejšťastnějších.
Katharina Peters, Der Spiegel
