Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. Máme využít příležitosti a považovat ji za pokračování ve federalizaci Evropské unie?
Ivo Kaplán
Otázkou snad ani není, zda jako reprezentant evropských federalistů jsem nebo nejsem pro federální Evropu. Otázka, na kterou hledám odpověď v praktickém životě - a nejenom já - zní: Může být Evropská unie demokratická?
Má odpověď je - jednoznačné ano. Konec konců právě text Lisabonské smlouvy, respektive souhrn všech ustanovení, které dává Smlouva o Evropské unii, Smlouva o fungování Evropské unie, Základní listina práv i připojených 36 protokolů, to dohromady jasně říká a vymezuje práva a kompetence jednotlivých evropských institucí, členských států, národních parlamentů i občanů Evropské unie a dokonce i ostatních lidí nacházejících se na teritoriu členských států Evropské unie i v jejich zámořských oblastech.
Tyto smluvní dokumenty, uzavřené členskými státy a mezi nimi navzájem, zřetelně popisují i ochranu nás, občanů Evropské unie, i osob za jejími hranicemi. K posílení pocitu bezpečí se v příštích pěti letech dokončí vytváření jednotného prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti na celém unijním území. Posiluje se role těch, kdo aktivně a dobrovolně dnes a denně pracují pro dobro druhých. Neziskové organizace získávají nezadatelné právo účastnit se aktivně legislativního procesu. Národní parlamenty mohou opravovat, připomínkovat a v některých případech i zastavit evropský legislativní proces, což mohou činit právě při přenášení kompetencí z orgánů národních na orgány EU.
Z pohledu znalce poznamenávám: vyčistil se stůl, neboli to, co bylo zvyklostí, je dnes právně upraveno a mnohem přesněji než dříve stanoveno. Uvědomme si například, že od 1. prosince 2009 je možné z Evropské unie i vystoupit v rámci procesu ne delšího než dva roky a že více kompetencí nezískává žádný jiný orgán Evropské unie než Evropský parlament. Tam je teď potřeba napřít naše úsilí o demokratickou Evropskou unii. Nejlépe tak, že v příštích volbách do Evropského parlamentu již nebudou jen kvóty členských států, ale bude i evropská kvóta pro ty voliče, kteří si jsou vědomi skutečnosti, že zájmy národů v dnešním propojeném světě se nejlépe prosazují na kontinentální úrovni.
Dobrým trendem je posilování parlamentů Evropského i národních na úkor dojednávání diplomatických dohod (výměn něco za něco) mezi členskými státy bez účasti veřejnosti. I tady se zavádějí důsledněji než dříve veřejná jednání jednotlivých ministerských rad Evropské unie. Vyřazení přímé účasti ministrů zahraničí z jednání Evropské rady na posledním summitu jasně dokazuje, že už se konečně rozjela doba, kdy se bude při vnitřních jednáních EU i mezi představiteli členských států daleko více dbát na demokratickou legitimitu získanou ve volbách. Tedy pojďme a vydržme jít správným směrem!
Autor je generálním sekretářem Unie evropských federalistů v České republice, místopředseda Asociace nestátních neziskových organizací pro vzdělávání a zahraniční vztahy.
Jan Zahradil
Je především zapotřebí zbavit se veškerého sentimentu a podívat se na celou věc realisticky. Lisabonská smlouva je na dlouhou dobu zřejmě poslední výraznější úprava smluvního základu EU. Členské země nebudou chtít riskovat další ratifikační martyrium, k dalším změnám jim chybí politická vůle i síla. Česká republika by si měla dobře osvojit pravidla a naučit se s nimi zacházet.
Mainstreamové politické síly v Evropě (evropští lidovci a evropští socialisté) jsou tradičně infiltrovány doktrínou evropského federalismu, pro kterou je odevzdávání národních pravomocí ve prospěch EU samozřejmostí. Vymývání mozků zkrátka funguje za každého režimu.
Dobrou praktickou ukázkou toho, kam a jak se EU bude vyvíjet, jsou posty tzv. europrezidenta a tzv. ministra zahraničí. Tyto funkce byly nakonec obsazeny dvěma osobami, jejichž jména téměř ani není třeba zmiňovat. Vedoucí představitelé německo-francouzského tvrdého integračního jádra si nenechají nikoho přerůst přes hlavu. Tento trend se nepochybně odrazí i v nově budované službě vnější akce EU. Pro USA, Rusko i Čínu tak i nadále zůstanou klíčovými partnery evropští lídři jako Merkelová nebo Sarkozy, ne nějaký van Rompuy nebo Ashtonová. Silné evropské země (Německo, Francie, ale i Británie a Itálie) si pojistily své postavení v rozšířené EU změnou rozhodovacích pravidel v Evropské radě.
Nárůst pravomocí Evropského parlamentu, vydávaný za důkaz demokratizace EU, je ve skutečnosti málo významný. Evropský parlament trpí nízkou legitimitou v důsledku trvale nízkých volebních účastí a neexistence celoevropsky agregovatelných politických zájmů, které by bylo možno podchytit ve volební kampani. Zkrátka - chybí evropský národ a tudíž i evropský volič.
Budoucí EU a la Lisabon měla být údajně lépe fungující a demokratičtější strukturou, která bude lépe prosazovat ve světě své společné zájmy. Nic z toho se nejspíš nestane. Daleko pravděpodobnější předobraz budoucí EU nastínil oxfordský rektor a bývalý eurokomisař Chris Patten, když napsal, že "... z Evropy učiníme politicky bezvýznamného aktéra, úspěšnou celní unii se zahraniční politikou ve stylu Švýcarska a kolektivem popudlivých lídrů bez jakékoliv vize."
Co s tím? Krátkodobě: Naučit se budovat více či méně stabilní koalice. Naučit se využívat nástrojů parlamentní diplomacie a meziparlamentní spolupráce. Odstranit „resortismus" - tj. roztříštěnost a řevnivost při posuzování evropské tematiky mezi jednotlivými ministerstvy - a nahradit jej skutečně koordinovaným a jednotným přístupem. Dlouhodobě: Pracovat na alternativní koncepci evropské integrace (vícerychlostní či flexibilní EU) pro případ, až se konečně ukáže, že dosavadní federalistická koncepce a její hlavní nositelé se definitivně vyčerpala a je třeba ji nahradit něčím jiným.
Autor je poslanec Evropského parlamentu, místopředseda Evropské reformní a konzervativní skupiny.
kráceno z blog.aktualne.centrum.cz
