Kontroverzní a známá režisérka Leni Riefenstahlová pořídila o pauze mezi natáčením svého olympijského dokumentu z Berlína v roce 1936 několik snímků dvou mladých mužů, sportovních soupeřů Němce Luze Longa a Američana Jesseho Owense.
Muže zachytila v několika různých situacích, ale vždy spolu, v dobrém rozmaru a s úsměvem na tváři. Skutečně se tehdy stalo, že sportovní vášeň spojila dva lidi z názorově naprosto neslučitelných táborů? Dnes se zdá, jakoby příběh jejich přátelství působil přiliš idealisticky na to, aby nevybízel ke zpochybnění.
23 – letý mistr Evropy v trojboji Luz Long stanul proti 22-letému mistru světa v téže disciplíně Jessemu Owensovi. Rozhodující souboj se odehrál 4. srpna 1936. Sledovalo ho 100 000 lidí, mezi nimi ze své VIP tribuny také říšský kancléř a prezident Adolf Hitler. Nacisté prý ve své posedlosti čistou rasou nazvali tuto soutěž „válkou barev". Luz Long měl jediný úkol, dokázat nadřazenost árijské rasy. Posledním skokem (8, 06 m) ale získal vítěství Owens, načež Long jako první vstal a svému soupeři srdečně gratuloval. „Hitler musel tehdy šílet" napsal později Owens ve své autobiografii.
Owens popisuje vznik vztahu ve své vzpomínkové knize Černá mysl z roku 1970. Klíčovým se podle něho stal okamžik, kdy probíhala rekvalifikační soutěž. Owens se chystal na poslední skok a předtím se mu příliš nedařilo. Těsně před skokem k němu přistoupil Long a pošeptal mu do ucha tip, jak se lépe odrazit. Rada Owensovi pomohla. Dojatě vypráví, jak poděkoval slovem „Danke", jediným německým, které v té době znal. Owens nepřestal mluvit o výjimečném přátelství, které ho s Němcem pojilo, až do své smrti. Přestože se od Olympiády už nikdy neviděli, popisoval Owens krásné dopisy, které dostával dokonce i po vypuknutí druhé světové války. Toto tvrzení ale nevyznívá příliš přesvědčivě a nahrává názoru, že si Owens přátelství příliš romantizoval, snad tím i mohl pozměnit své vzpomínky.
Nedávno vyšla kniha Příběh Luze Longa, atleta Třetí říše. Jeho syn zde uveřejnil veškeré dostupné dokumentační materiály o životě svého otce. Long za války narukoval a s německou armádou se dostal až na Sicílii, kde byl v roce 1943 smrtelně zraněn a o tři dny později zemřel. Kniha obsahuje rodinnou korespondenci, deníkové záznamy a dokonce i výpovědi pamětníků. Žádný z těchto zdrojů ale nepotvrzuje výjimečné přátelství k Jessemu Owensovi.
Nikdo samozřejmě nepochybuje o tom, že Long tehdy potřásl Owensovi rukou. Longova matka vypověděla, že syn byl Hitlerem za tento čin vůdcem výrazně pokárán. Long sám týden po porážce popsal situaci v rozhovoru pro Neue Leipziger Zeitung takto: „ Nemohl jsem si pomoci. Okamžitě po oznámení výsledku jsem musel za ním, musel jsem mu potřást rukou. Vrátil mi mé nadšení slovy: To tys mě vyprovokoval k tomu nejlepšímu."
V témže rozhovoru Long také popisuje dojmy z průběhu hlavního souboje. „Při pátém skoku (ze 6 možných) jsem překonal svůj osobní rekord. Lidé na tribunách nepřestávali aplaudovat. Potom jsem se otočil na Hitlerovu tribunu. Vůdce stál a nadšeně tleskal. Vděčně jsem mu pokynul a on mi odpověděl otcovským úsměvem. Pamatuji si jeho pohled a v něm jediné přání. Musíš vyhrát."
Jiří