Pozvolný proces vytváření trvalého geopolitického spojenectví západní Evropy a Ruska má dlouhou historii, která pomalu dozrává. Lze jej vysledovat až k návštěvě prezidenta Charlese de Gaulla v Sovětském svazu roku 1944, kde podepsal francouzsko-sovětskou Dohodu o spojenectví a vzájemné pomoci. Byl to způsob, jak znovu prosadit ústřední úlohu Francie v evropské politice a jak se distancovat od poněkud zdráhavých spojenců, Spojených států a Velké Británie. Pro de Gaulla byly geopolitické zájmy nadřazeny ideologickým rozdílům.
Dalším rozhodujícím momentem byla takzvaná Ostpolitik, kterou zahájil západoněmecký sociálnědemokratický kancléř Willy Brandt po svém příchodu k moci roku 1969. Její součástí bylo nové diplomatické uvolnění ve vztazích se Sovětským svazem (a také otevření komunikací s východním Německem).
Třetím rozhodujícím momentem byla velká debata koncem 70. let a v 80. letech o vybudování tranzitního plynovodu ze Sovětského svazu do západní Evropy. Tento projekt podporovalo Německo, Francie a dokonce i Velká Británie paní Thatcherové.
Čtvrtým rozhodujícím momentem se stalo roku 1987 prohlášení sovětského vůdce Michaila Gorbačeva o potřebě vybudovat „společný evropský dům".
Uvedené čtyři okamžiky měly společné to, že je Spojené státy všechny považovaly přinejmenším za pochybné návrhy a v horším případě za iniciativy, jež potenciálně ohrožují globální zájmy USA.
Po zhroucení Sovětského svazu uložilo Rusko za Borise Jelcina všechny tyto myšlenky ad acta a dalo přednost rozvíjení těsných vztahů se Spojenými státy. Postkomunistické režimy ve středovýchodní Evropě přijímaly slábnutí projevů bližších vztahů mezi západní Evropou a Ruskem se všeobecnou úlevou.
Když ovšem po Jelcinovi nastoupil Vladimír Putin, politika Ruska se vrátila k hledání těsnějších vztahů se západní Evropou, zejména s Francií a Německem. Takové vztahy se podle všeho staly skutečností v únoru 2003, kdy uvedené tři země společně znemožnily pokus Spojených států a Velké Británie o získání podpory Rady bezpečnosti OSN pro nadcházející invazi do Iráku. Spojené státy tentokrát označily tuto spolupráci zcela otevřeně za nepřátelskou globálním zájmům USA.
Od té doby, a částečně mimo světovou pozornost, tyto vztahy dále pokračují bez ohledu na trvale nepřátelský postoj USA a všeobecné obavy a odpor vlád, jež jsou u moci v dřívějších satelitních státech středovýchodní Evropy.
Putin nadále využívá k upevňování těchto vazeb jeden ze svých nejsilnějších trumfů, exporty ruského zemního plynu. Předmětem debat je od 90. let trasování nových mohutných plynovodů z Ruska a střední Asie do západní Evropy.
Rusko dává přednost takzvanému Severnímu proudu a Jižnímu proudu. Plynovod Severní proud by vedl z Ruska po dně Baltského moře do Německa, přičemž by obešel Ukrajinu, Bělorusko, Polsko a pobaltské státy.
Jižní proud by vedl z Ruska po dně Černého moře do Bulharska, kde by se rozdělil na dvě větve, severozápadní směřující přes Srbsko, Maďarsko a Slovinsko do Rakouska, a jihozápadní vedoucí přes Řecko a pod Jadranem do Itálie.
Spojené státy prosazují třetí plynovod s názvem Nabucco, který má dostávat plyn z Turkmenistánu a obejít přitom Rusko. Měl by vést po dně Kaspického moře do Azerbajdžánu a pak pokračovat přes Gruzii, Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do Rakouska a pak dál do Německa a České republiky. Protože ale zdroje plynu v Turkmenistánu jsou omezené, plyn by koneckonců musel přicházet z Ruska, což zmenšuje geopolitickou užitečnost Nabucca.
V každém případě Putin přijel koncem listopadu do Paříže, kde podle listu Le Monde udělal „mistrovský tah" - uzavřel s Francií dohodu o vybudování prvních dvou uvedených plynovodů, Severního a Jižního proudu. Klíčová francouzská postava, generální ředitel společnosti Gaz de France Suez Gérard Mestrallett, řekl, že „Rusko je nepostradatelný partner pro budoucnost a pro Evropu". Francouzský prezident Nicholas Sarkozy vyzval k vytvoření „prostoru společné bezpečnosti" mezi Evropou a Ruskem. Je to tentýž Sarkozy, kterého ve Washingtonu oslavovali jako nejvíce proamerického francouzského prezidenta od roku 1945. Geopolitické zájmy zase jednou převážily nad ideologickými rozdíly.
Státy středovýchodní Evropy se pravděpodobně podřídí, nerady a s obavami. Geopolitickou realitou dnes ale je, že Spojené státy mohou udělat jen velmi málo pro to, aby zpomalily vznik blížícího se velkého spojenectví.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 270, 1.12.2009.
Z angličtiny přeložil se svolením autora Rudolf Převrátil
