Itálie chce prosadit vytvoření jednotné evropské armády a posílit tak pozici EU ve světě. V rozhovoru pro britský deník The Times to prohlásil italský ministr zahraničí Franco Frattini.
Vývoj v oblasti mezinárodních vztahů po skončení studené války proměnil také vztahy v rámci euroatlantického spojenectví. Spojené státy americké dávají jasně najevo, že v měnícím se světě požadují od svých evropských partnerů více samostatnosti a vlastní angažovanosti. Stále důrazněji se to projevuje ve směřování jejich zahraniční politiky, která klade důraz na regionální spolupráci v rámci amerického kontinentu a bezpečnostní zájmy v Tichomoří a Asii.
Pro Evropu tak vyvstala potřeba přesunu bezpečnostních vazeb na regionální úroveň, což se projevilo i v oblasti evropské integrace. Její dynamika vyústila ve vytvoření Společné evropské a obranné politiky, která je zárodkem vytvoření funkčního evropského modelu moderních bezpečnostních sil. Její další vývoj záleží na preferencích členských států, které však stále více směřují k prohloubení bezpečnostní spolupráce.
Evropská unie je již nyní ve světě přijímána jako ekonomická velmoc, které i americká CIA přiznala ve své výroční zprávě „schopnost ovlivňovat jiné země jako klasický stát". Jedná se však především o ovlivňování sousedů, kteří by se rádi také stali členy unie, a tak ochotně přijímají její principy. Tyto i jiné země ovlivňuje EU hlavně svou soft-power, tedy jinými než vojenskými nástroji.
Jak ale ukázala například krize na Balkáně v 90. letech, soft-power není vždy dostačující. Při posledních balkánských válkách došlo k tomu, že evropské státy musely zahanbeně přiznat svou neschopnost zabezpečit mír (nebo alespoň oddělit bojující strany) ve svém sousedství. Zasáhnout musely Rusko, USA a OSN. Poučeny z tohoto vývoje, rozhodly se členské
státy v roce 1999 vytvořit Bojové skupiny (Battle Groups), které mají sloužit jako síly rychlého nasazení EU. V současnosti je jich osmnáct, každá má mít 1500 mužů. Nynější italské návrhy jsou tak přirozeným vyústěním snah o vytvoření jednotné evropské bezpečnostní struktury.
Podle slov italského ministra zahraničí je založení vlastní evropské armády - po přijetí Lisabonské smlouvy - logický krok srovnatelný s počátky Schengenského prostoru nebo zavedení EURA. „Lisabonská smlouva ustanovila, že když některé země uznají za vhodné posílit vzájemnou spolupráci v určité oblasti, mohou tak učinit," řekl Frattini. „Ti, kteří se nebudou chtít na projektu podílet, se mohou přidat později, jak to bylo se zavedením jednotné měny."
Významným důvodem je podle Itálie riziko, „že se Evropa stane nicotnou, pokud USA a Čína vytvoří velkou dvojku, a jejich strategický svazek nahradí atlantické vazby tichomořskými“. Pokud se tato stále aktuálnější hrozba stane skutečností, bude muset Evropa napnout veškeré síly, aby si na mezinárodním poli získala co nejsilnější slovo. „Pokud bude Evropa s Čínou jednat jako celek, má větší šanci než samotný členský stát,“ dodal Frattini.
Také zkušenost z Afghánistánu podle Itálie jasně ukazuje, že vše by bylo mnohem jednodušší, kdyby EU měla vlastní armádu. Každá členská země by tam nemusela vozit svou vlastní bojovou techniku a zbraně a zásobování evropského kontingentu by místo toho bylo rozděleno mezi jednotlivé členské země. Jednotná evropská armáda by navíc vyřešila i organizační problémy s USA. Otázky týkající se posilování jednotek v zóně konfliktů by se řešily rychleji, neboť by se Američané nemuseli obracet na každou zemi EU zvlášť.
Skutečnost, že většina evropských Battle Groups je mnohonárodních, napovídá, že italské snahy nejsou z oblasti fantastické literatury. Spojené vojenské síly nejen „umožní úspory“, jak řekl Frattini, ale umožní členským státům také využít komparativní výhody specializace na ty oblasti, ke kterým mají největší předpoklady. Nabízí se tak například spolupráce
českých chemiků s finskými, kteří by mohli využít podpory řeckého transportního loďstva, britských ponorek, francouzských speciálních jednotek a německých tanků. Podporu by Itálie mohla získat pro svůj plán vytvoření středomořské letecké a námořní skupiny, která by jižním státům mohla pomoci v řešení problémů v dané oblasti.
Zda bude italské snažení korunováno úspěchem, záleží na tom, do jaké míry budou ostatní státy upřednostňovat své partikulární zájmy před zájmy EU. Podporu Velké Británie přitom Itálie očekává i v případě, že se příští rok ujme vlády britská Konzervativní strana, jejíž předseda je považován za symbol euroskepticismu. „Věřím, že když jste ve vládě, rozumíte výhodám Evropy. Když jste ve vládě, pochopíte, že Evropa je příležitost“.
Případné posílení evropské soběstačnosti ve vojenské oblasti však nutně nemusí znamenat odklon od USA. Euroatlantické spojenectví by se mělo proměnit ve vztah dvou sobě rovných partnerů v rámci NATO, ve kterém nyní hrají prim Spojené státy. Dosud byla EU ve světě sarkasticky označována za ekonomického obra, ale politického trpaslíka. Pokud se však její integrace prohloubí i v oblasti vojenství, má šanci stát se opravdovou velmocí 21. století.
