V Latinské Americe zaznamenala světová levice v první dekádě jedenadvacátého století výrazný úspěch, a to ve dvojím smyslu. Největší pozornost vyvolala skutečnost, že levicové nebo levostředové strany dosáhly v tomto desetiletí pozoruhodnou řadu volebních vítězství. Latinskoamerické vlády poprvé kolektivně zaujaly výraznější odstup od Spojených států. Na světové scéně se Latinská Amerika stala relativně autonomní geopolitickou silou.
Ale světová levice byla v Latinské Americe úspěšná ještě v jednom ohledu. Skoro všude se politicky prosadila hnutí původních obyvatel Latinské Ameriky požadujících právo na to, aby si mohli organizovat autonomním způsobem svůj politický a společenský život. Svět si toho poprvé všiml za dramatického povstání hnutí neozapatistů v mexickém státě Chiapas roku 1994. Méně si už ale uvědomoval, že se podobná hnutí objevují po celé Latinské Americe a ze svých místních organizačních struktur postupně vytvářejí meziamerickou síť.
Problém je v tom, že tyto dva druhy levice - strany, které v různých státech získaly moc, a hnutí indigenista v těchto státech - nemají totožné cíle a používají hodně odlišný ideologický jazyk.
Strany vyhlásily za svůj hlavní cíl hospodářský rozvoj a snaží se ho přinejmenším zčásti dosahovat posilováním kontroly nad vlastními zdroji země a vyjednáváním lepších dohod s podniky z jiných zemí, vládami a mezivládními institucemi. Usilují o ekonomický růst se zdůvodněním, že pouze tímto způsobem bude zvýšena životní úroveň občanů jejich zemí a dosažena větší rovnost ve světovém měřítku.
Hnutí indigenista usilují o větší kontrolu nad vlastními zdroji a lepší dohody nejen se zahraničními aktéry, ale také se svými národními vládami. Obecně říkají, že jejich cílem není hospodářský růst, ale dosažení shody s PachaMama neboli Matkou Zemí. Říkají, že jim nejde o větší využívání zdrojů země, ale o rozumnější přístup k nim, který by respektoval ekologickou rovnováhu. Chtějí buen vivir, dobře žít.
Není žádným překvapením, že se hnutí indigenista dostala do konfliktu s několika nejkonzervativnějšími vládami Latinské Ameriky - jak je tomu v Mexiku, Peru a Kolumbii. Stále více a zcela otevřeně se dostávají do konfliktu také se středolevými vládami, jak je tomu v Brazílii, Venezuele, Ekvádoru a dokonce i Bolívii. Říkám dokonce i v Bolívii, protože jde o zemi, která si zvolila indigenista prezidenta za masové podpory indigenista obyvatelstva země. Přesto došlo ke konfliktu. Otázkou v Bolívii i jinde je, jak využívat přírodní bohatství země, kdo o tom rozhoduje a kdo má kontrolu nad příjmy.
Levicové strany mají sklon k obviňování skupin indigenista, které se s nimi dostávají do konfliktů, že jsou vědomě nebo nevědomky figurkami (ne-li agenty) domácích pravicových stran a vnějších sil,zejména Spojených států. Skupiny indigenista, které se staví proti levicovým stranám, trvají na tom, že jednají pouze ve svém vlastním zájmu a ze své vlastní iniciativy, a obviňují levicové vlády, že jednají jako stará pravice bez ohledu na ekologické důsledky svých rozvojářských aktivit.
Nedávno se stala zajímavá věc v Ekvádoru. Tamní levicová vláda Rafaela Correy, která přišla k moci s pomoci různých hnutí indigenista, se vzápětí s nimi dostala do ostrého sporu. Největší neshody vyvolalo přání vlády těžit ropu v chráněné rezervaci Yasuni v povodí Amazonky. Protesty původních obyvatel této oblasti vláda ze začátku ignorovala. Pak ale prezident Correa přišel na důmyslnou alternativu. Navrhl vládám bohatého globálního Severu dohodu: Ekvádor se vzdá jakéhokoli využívání Yasuni, pokud tyto bohaté vlády vynahradí Ekvádoru jeho zdrženlivost vzhledem k tomu, že jde o příspěvek k celosvětovému boji proti změně klimatu.
Když tento návrh zazněl poprvé roku 2009 na světovém klimatickém summitu v Kodani, byl považován za fantazii. Po šesti dlouhých měsících jednání ale pět evropských vlád (Německo, Španělsko, Belgie, Francie a Švédsko) dalo souhlas s vytvořením fondu spravovaného Rozvojovým programem OSN (UNDP), z něhož by se Ekvádoru zaplatilo za nevyužívání Yasuni z titulu snížení emisí uhlíku. Mluví se o tom, že k označení podobných dohod vznikne nové sloveso „yasunizovat".
Kolik takových dohod se ale může uzavřít? V sázce je zásadnější problém. Jde o charakter onoho „jiného světa, který je možný", abychom použili heslo Světového sociálního fóra. Bude takový svět založen na neustálém hospodářském růstu, i když to bude růst „socialistický" a povede ke zvýšení reálných příjmů lidí na globálním Jihu? Nebo půjde o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot, o svět buen vivir?
Najít v této debatě řešení nebude snadné. V současnosti probíhá diskuse mezi levicovými silami Latinské Ameriky. Ale analogické situace leží u kořenů mnoha vnitřních napětí v Asii, Africe, dokonce i v Evropě. Může se z toho vyvinout velká debata dvacátého prvního století.
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 287, 15.8.2010, z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
Amerika nejen latinská aneb rozpory uvnitř latinskoamerické levice
„Hugo Blanco vyprávěl příhodu o švédském turistovi, který byl překvapen způsobem života a duchem solidarity v jedné kečuánské vesnici poblíže města Cuzco. „To vypadá jako komunismus,” řekl… „ne, komunismus vypadá jako tohle,” odpověděl jeho průvodce”.
Josef Mikovec: Banální střet civilizací neskončil banálně
Logika a hodnoty industrialismu, které jsou pro 3. svět neukončenou minulostí a ohrožením, nemožnost přeskočit etapu a nutnost posílení v rámci Systému vedou ke konfliktům, které nejsou zásadní, ale tíživým momentem vývoje. Wallerstein, zdá se, podstatnost těchto současných konfliktů poněkud přeceňuje.
Immanuel Wallerstein ve svém článku „Rozpory uvnitř latinskoamerické levice” jako jeden z nemnoha systémových teoretiků poukazuje na význam hnutí indigenista, které zařazuje mezi světovou levici v Latinské Americe a rozdílností i rozpory mezi tímto hnutím a úspěšnými levicovými stranami, které dosáhly významného, nebo rozhodujícího podílu na moci v řadě latinsko (indo) amerických zemích
.http://www.blisty.cz/art/54027.html
„Svět si toho poprvé všiml za dramatického povstání hnutí neozapatistů v mexickém státě Chiapas roku 1994. Méně si už ale uvědomoval, že se podobná hnutí objevují po celé Latinské Americe a ze svých místních organizačních struktur postupně vytvářejí meziamerickou síť“., píše Wallerstein ve svém článku. Významu tohoto, ne-jihoamerickými akademiky dlouho nedoceňovaného hnutí, však bylo povšimnuto v neakademických kruzích záhy. CIA charakterizovala mnohokrát a upřímně sociální hnutí původních obyvatel („the native people”, los pueblos originários) jako hlavní výzvu tj. nebezpečí pro „US hegemony”.
Slovo, Josef Mikovec: Návraty do budoucnosti aneb tak to zase vyhrál Evo čili latinskoamerická renesance a autopoiesis
Wallerstein jednak vyjadřuje příliš stručně, zjednodušuje, nerozlišuje dostatečně a především sám zůstává na pozici uzavřeného hodnotícího systému a nedalekého civilizačního horizontu. Politické strany přirozeně zůstávají stále více méně stranami, které musí přijmout pravidla hry a přehledný, vymezený prostor. Mohou se snažit o větší rozsah působnosti, nežli vynucuje politické zápasiště, uhýbat před požadavky všeobecné prodejnosti a být spíše předvojem nového života nežli pouhou parlamentní frakci, přesto však nenahradí politicky a dobově neomezitelné hnutí nejživotnějšího společenství původnosti. Pokud politické strany dokážou zaštítit tato hnutí a případné spory o směr a tempo vývoje nevedou k místním střetům civilizací, (jako tomu bylo ukázkově v případě nelevicového Peru, pokud získají čas pro vytváření a rozvoj participativní demokracie a ekonomiky, realizaci „utopie”, gramsciánský „pochod napříč institucemi„, budování ekonomických předstupňů, posilování morálních předpokladů socialismu a rozšíření prostoru pro hnutí Ameríndios a současně zabrání tomu, co postihlo „západní dělnické hnutí, které se změnilo v epifenomén industriální společnosti a zcela podlehlo její logice“ a které „v sobě samo neskrývá žádné kulturní potenciály”. Pak dokázaly hodně. Právě proto, že „žijeme v kulturním prostředí, kde se (nejen) marxistické myšlení téměř identifikovalo s logikou industrialismu„ …, jde o více nežli „hodně odlišný ideologický jazyk“. Co světové levici schází, je především nová „kosmovize“ a většinou nemůže jít jako celek dále než k zastavení „ekocidy“. Z klasiků všech západních politických monismů pozůstali jen kostrouni.
http://www.blisty.cz/art/54027.html
Pokud jde o Bolívii, Ekvádor a Venezuelu, konstituce těchto zemí představují, po právní stránce příklad hodný následování, ale jejich realizace, aktualizace a dodržování nejsou pouze otázkou osvědčení levice. Rozvrh moci a působení mocenských elit kapitálu, vniřní i vnější ohrožení i dosažená úroveň kulturního a politického vývoje znemožňují některá rozhodnutí odpovídající principům Nové latinskoamerické levice. Nejde jen o rozdělování, ale „o to, čemu někteří říkají změna civilizačních hodnot… Jde o charakter onoho „jiného světa, který je možný“.
http://www.noveslovo.sk/c/11420/Navraty_do_budoucnosti_aneb_tak_to_zase_vyhral_Evo_cili_latinskoamericka_renesance_a_autopoiesis__
http://lornali.com/activism/paradigm-wars-economics-globalization-and-the-nature-of-reality
POKUSME SE ALESPON ZABRANIT NICENI AMAZONIE
Brazilský prezident Lula se rozhodl postavit se proti vlastnímu dědictví a vybudovat přímo na amazonské řece Xingu třetí největší přehradu na světě, navzdory desetiletím protestů od místních domorodých kmenů a ekologů z celého světa. Přehrada Belo Monte bude 11 000 megawattovou hydroelektrárnou, bude stát asi 15 miliard euro a o přístřeší přijde asi 30 000 místních lidí“
Fabiano Golgo: Proč chce Lula elektřinu v amazonském dešťovém pralese?
http://www.blisty.cz/art/52690.html
Morales Is a Guide in a Long Period of Change
tp://www.uwip.org/index.php?t=news160&p=n
Brazilian Dam Would Put Peruvian Jungle Under Water
http://www.uwip.org/index.php?t=art193&p=a