Cesta Hillary Clintonové nezodpověděla otázku, zda budou USA schopny Africe předložit lákavější nabídku než striktně apolitická a na kontinentu už dobře zavedená Čína.
Afrika v minulých dnech zažila rozsáhlou diplomatickou ofenzívu USA v podobě turné americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, která mimo jiné navštívila Keňu, Jihoafrickou republiku, Angolu, Demokratickou republiku Kongo (DRC) a Nigérii.
Její cesta měla charakter politický, ekonomický a řekněme, tradiční, sebepotvrzující Spojené státy jakožto zastánce demokracie a dodržování lidských práv ve světě. Dominující ale byla obava ze ztráty důležitých obchodních a politických partnerů ve prospěch Číny, která rychle a efektivně vyplnila vakuum, jež v Africe vzniklo po konci studené války.
Návštěva Keni měla být jakýmsi bolestným zato, že Obama si nedávno vybral za svou první africkou zastávku Ghanu, a ne zemi svého otce. „Absence silných a efektivních demokratických institucí umožňuje přetrvávající korupci, beztrestnost, politicky motivované násilí a nedostatek respektu pro vládu zákona," kritizovala americká ministryně v Nairobi současnou situaci v Keni, na což se jí dostalo od premiéra Raily Odingy odseknutí, aby „nepoučovala, jak vládnout".
Následující zastávka v Jihoafrické republice byla ve znamení boje s AIDS a situace v Zimbabwe, nicméně na předním místě byly otázky vojenské. Clintonová chtěla získat jihoafrickou podporu pro kontroverzní Africké velení americké armády (Africom). Zatím mají USA v Africe jen jedinou vojenskou základnu, v Džibuti, a chtěly by jejich počet rozšířit, ale Jihoafrická republika za prezidenta Thaba Mbekiho americké základny v Africe odmítala. „Označovali nás za teroristy," citoval johannesburský deník Mail and Guardian jednoho z vysokých státních činitelů JAR a bývalého bojovníka Afrického národního kongresu, „což se nám samozřejmě nelíbilo. Za bývalého prezidenta Clintona se to zlepšilo, pak ale přišel Bush." Nyní USA doufají, že nový prezident Jacob Zuma zaujme vstřícnější postoj, a tak mu Clintonová tlumočila Obamovo přání s ním úzce spolupracovat.
Návštěvy Angoly, Demokratického republiky Kongo (DRC) a Nigérie pak měly jednoho společného jmenovatele - těžbu ropy a v případě DRC i dalších nerostných surovin. Všechny tři země mají neradostnou bilanci v oblasti politických svobod a lidských práv, ale jsou pro USA mimořádně důležité -- z Angoly pochází sedm procent ropy v USA, z celé Afriky je to pak 15 procent (druhým důležitým dodavatelem je Nigérie), a uvažuje se o navýšení dovozu až na 25 procent. A to už je dobrý důvod pomlčet o podpoře demokracie. Clintonová se proto uchýlila k tradiční metodě, kterou hojně využívají i představitelé Evropské unie - k důrazu na „dobré vládnutí" (good governance), což je termín, na rozdíl od „demokracie", který v sobě nenese pro místní vládce nepříjemnou potřebu střídání u moci. Luxus otevřené podpory demokracie a pluralitní politiky si tak Hillary Clintonová mohla dovolit až na závěr své cesty, v ekonomicky bezvýznamných státech jako jsou Libérie a Kapverdské ostrovy.
Potíž je v tom, že v takřka všech zmíněných zemích má už silnou pozici Čína, která do Afriky vyváží dvakrát více než USA a především v Angole zakořenila téměř neotřesitelně. Na rozdíl od USA a Evropy se aktivně účastní tamní rekonstrukce po 30 letech ničivé občanské války živené bipolárním soupeřením USA a Sovětského svazu. Angola jistí čínské půjčky zásobami fosilních paliv a podle nejnovější zprávy britského think-tanku Chatham House si v tomto směru, na rozdíl od Nigérie, nepočíná vůbec špatně: „Zatímco Nigérie hrála se svými asijskými partnery politické hry, byla Angola motivována ekonomickou nezbytností zajistit si přístup k fondům na financování rekonstrukce." Angola loni dokonce předstihla Saúdskou Arábii jakožto hlavního dodavatele nezpracované ropy pro Čínu.
Turné Hillary Clintonové bylo tedy pokusem o nápravu škod způsobených dlouholetou nečinností, která umožnila nástup čínského kapitálu a vlivu. Zda se Spojeným státům podaří tyto škody napravit, není zatím jasné, avšak leccos napověděl už průběh summitu evropských a afrických zemí v prosinci 2007 v Lisabonu. Skončil fiaskem, protože africké země odmítly přistoupit na obchodní podmínky, které jim EU nabídla, což senegalský prezident Abdoulaye Wade výstižně komentoval slovy: „Evropa začíná v Africe prohrávat."
Nejinak na tom jsou i USA. Vzájemné obchodní vztahy podmiňují sice méně než EU, ale přece jen odmítají podporovat vlády zemí jako jsou Súdán či Zimbabwe, což ovšem Číně nečiní žádné potíže. Africké vlády si dnes navíc mohou - na rozdíl od minulosti - politické a obchodní partnery vybírat. Americká ministryně sice přivezla i lákadla v podobě dodávek zbraní, výcviku speciálních jednotek a další blíže nespecifikované „pomoci", přesto zůstávají pochybnosti o tom, zda je schopna Africe předložit lákavější nabídku než striktně apolitická a na kontinentu už dobře zavedená Čína.
