Ve Washingtonu se mění administrativa. Jednotky Spojených států v Iráku se připravují k odchodu. Osa tažení proti terorismu se posouvá směrem na východ. Nad povahou výzev,
které čekají nastupujícího prezidenta USA při formulaci nové středovýchodní politiky, se zamyslel známý americký intelektuál.
Motivace a strategie Al-Káidy byla roku 2001 do značné míry špatně pochopena jak washingtonskou vládou, tak analytiky. Hrozí, že se dnes stane totéž. Roku 2001 Al-Káida samozřejmě usilovala o ponížení Spojených států. To ale byla ze strategického hlediska pouze vedlejší motivace. Al-Káida dávala vždy jasně najevo, že jejím hlavním cílem je znovuvytvoření islámského chalífátu. A pokud jde o politickou strategii, nutným prvním krokem je pro ni pád režimů v Saúdské Arábii a Pákistánu. Al-Káida považuje tyto dvě vlády za nejdůležitější politické opory dominance Západu na širším Středním východě a tudíž největší překážky opětovného vytvoření chalífátu, jehož výchozí zeměpisná báze by samozřejmě byla právě v tomto regionu.
Útok 11. září lze vidět jako pokus přimět americkou vládu k tomu, aby začala politicky tlačit saúdskou a pákistánskou vládu k takovému jednání, které by ohrozilo jejich životaschopnost. První akce, které Spojené státy podnikly v tomto regionu po roce 2001 – nejdřív invaze do Afghánistánu, pak do Iráku – určitě odpovídaly tomu, co Al-Káida očekávala. Jaký byl jejich výsledek?
Saúdská vláda reagovala s velkou politickou
rafinovaností. Odrazila tlaky USA,
které by ji vnitřně oslabily, a až dosud
byla schopna minimalizovat politické
úspěchy Al-Káidy ve své zemi. Pákistánské
vládě se to dařilo mnohem hůř. Režim
v Islámábádu je roku 2008 o hodně
slabší, než byl Mušaraf roku 2001, zatímco
politická síla elementů typu Al-Káidy
neustále roste. Zdá se, že útoky v Bombaji
byly vedeny snahou o další oslabení
pákistánského státu. Laškar-e-Taiba samozřejmě
chtěla poškodit Indii a ty, koho
považuje za její spojence – Spojené
státy, Velkou Británii, Izrael. Ale to byl
pro ni vedlejší cíl. Hlavním cílem bylo
svržení pákistánské vlády.
Indie je cennější
V Pákistánu, jako v každé zemi světa, jsou politické elity nacionalistické a snaží se prosazovat geopolitické zájmy své země. Tím se zásadně liší od skupin typu Al-Káidy, pro něž je jedinou legitimní funkcí státu prosazování obnovy chalífátu. Skutečnost, že se západní svět neustále zdráhá pochopit tuto odlišnost, je hlavním zdrojem přetrvávající síly příslušných bojovníků. Právě ona způsobí, že se Pákistán stane Obamovou noční můrou.
Jaké jsou geopolitické zájmy Pákistánu? Především mu dělají starosti jeho hlavní sousedé, Indie a Afghánistán. Obavy z nich utvářely geopolitickou strategii Pákistánu po celých šedesát let jeho existence. Pákistán hledal mocné spojence proti Indii. Historicky vzato našel dva, Spojené státy a Čínu. Oba podporovali Pákistán z jednoho prostého důvodu, totiž aby udrželi Indii pod kontrolou. Obě země považovaly Indii za geopoliticky příliš blízkou Sovětskému svazu, s nímž byly jak Spojené státy, tak Čína v konfliktu.
V devadesátých letech se Spojené státy i Čína vzhledem ke konci studené války a momentální geopolitické slabosti Ruska pokoušely navázat s Indií těsnější vztahy. Indie byla geopoliticky větší výhrou než Pákistán a ten si to uvědomoval. Jedním ze způsobů, kterým Pákistán reagoval, bylo posílení jeho role v Afghánistánu (a kontroly nad ním) prostřednictvím podpory Talibanu, který nakonec dokázal zemi ovládnout.
Co se stalo po roce 2001? Spojené státy vtrhly do Afghánistánu, vyhnaly Taliban a uvedly do úřadu vládu, v níž byly elementy přátelské Spojeným státům, Rusku, dokonce i Íránu, ale vůbec ne Pákistánu. Současně Spojené státy navázaly ještě intimnější vztahy s Indií díky novým vzájemným dohodám o jaderné energii. A tak pákistánská vláda přimhouřila oči nad obnovováním síly Tálibů v severozápadních kmenových regionech sousedících s Afghánistánem.
Spojené státy byly velmi znepokojeny, začaly tlačit pákistánskou armádu do vojenských akcí proti příslušným skupinám a samy se v tomto regionu pustily do přímé (i když utajované) vojenské operace. Pákistánská vláda se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Nikdy nebyla příliš schopna kontrolovat dění v kmenových regionech. A pokusy, které podnikla na nátlak washingtonské vlády, ji dále oslabovaly. Její neschopnost ale tlačila americké síly v Afghánistánu k ještě bezprostřednějším zásahům, což vyvolalo silné protiamerické nálady dokonce i mezi elitami, které byly světové velmoci číslo jedna dosud nejvíc nakloněny.
Co může Obama dělat? Poslat další vojsko? Proti komu? Proti samotné pákistánské vládě? Říká se, že Washingtonu dělá starosti zejména arzenál jaderných zbraní, které Pákistán vlastní. Uvažují Spojené státy o tom, že by se ho zkusily zmocnit? Jakákoli akce v tomto směru – a Obama lehkomyslně dělal takové narážky ve své volební kampani – by znamenala jistou zkázu pro Obamovy domácí plány, protože irácké fiasko by vedle ní vypadalo jako bezvýznamná událost.
Určitě mu nemálo lidí bude radit, že nedělat nic znamená nepřijatelnou slabost. Je toto jediná Obamova alternativa? Zdá se být jasné, že prosazování jeho agendy tak, jak ji sám definoval, vyžaduje, aby se Spojené státy vymanily ze svých nekončících a geopoliticky neplodných aktivit na Středním východě. V Iráku to bude snadné, protože Iráčané budou naléhat na jejich odchod. V Afghánistánu to bude těžší, ale politická dohoda není nemožná. Izraelsko-palestinský konflikt je prozatím neřešitelný a Obama asi nebude schopen udělat o moc víc než nechat situaci dál hnisat.
Ale Pákistán vyžaduje rozhodnutí. Jestliže má pákistánská vláda přežít, musí umět ukázat, že obstojí geopoliticky. To nebude vůbec snadné vzhledem k vnitřní situaci a rozzlobenému veřejnému mínění v Indii. Jestliže existuje místo, kde může Obama jednat inteligentně, pak je to tady.
