„Line se z něj geniální hudba a je v podstatě jakýmsi člověkem, který se snaží obtěžovat kdejakou komornou,“ shrnul své poznatky o Leoši Janáčkovi renomovaný profesor hudební vědy, pedagog, skladatel a také muž veskrze pozitivní – Miloš Štědroň. Byli jsme na konci rozhovoru, zaregistroval, že jsem se zatvářil jako upjatá učitelka hudební výchovy s malým platem. Miloš Štědroň, jenž Janáčka miluje, zná každou jeho notu a spolu s Milanem Uhdem napsali pro Divadlo Husa na provázku hru Leoš aneb Tvá nejvěrnější, se rozesmál a dodal: „A ono ho to nijak nesnižuje, naopak! Přijměte nadsázku a zahoďte čítanky!“
Na Brno padla podzimní moravská nostalgie, hrad Špilberk halila mlha, slunce mělo trochu zpoždění. Z cukrárny byl však pohled povzbudivější, okolo totiž přešly hezké dívky, ženy, možná i nějaké zatoulané metropolitní múzy. A v té poklidné atmosféře jsme si začali povídat o víceméně hořkém životě neklidného muže, jehož zná téměř celý svět. Akorát on úplně neznal
sám sebe…
Miloši, jistě souhlasíte s režijní explikací k vaší hře, kterou napsal umělecký šéf Divadla Husa na provázku a režisér Vladimír Morávek: „Je pravda, že osobnost Leoše Janáčka je svým způsobem mytická. Normální člověk má k Janáčkovi vztah jako k systému protidružicové obrany – ví, že existuje, ale nemá na ni vlastní názor, trochu se té věci bojí, trochu jí nedůvěřuje. Nám se nicméně zdá, že Leoš Janáček a jeho hudba je zásadní zpráva o nás. O naší duši. Proto o ní chceme mluvit jinak, než jak se to dělává….“
Tož mluvme.
Jenže jaká je ta zpráva? Že chceme, respektive chtěli jste Janáčka demytizovat? Přestat se bát Mistra, obdivovat ho i smát se jeho pochybením? Vidět v něm mladíčka, dospělého i stárnoucího muže, který toužil – až posedle, skoro zuřivě – po objetí, lásce a zároveň byl ve věcech lásky značně neotesaný?
Ano, tak nějak to je. Skoro máte chuť při studiu jeho života vykřiknout: Janáčku, už dost! Vždyť se zničíš! Co ti, proboha, chybí? Já bych, s dovolením, ale zprvu začal stručnou genezí. Provázek měl vždycky ctižádost dělat muzikály, přesněji od roku 1974, kdy s touhle ideou přišel režisér Zdeněk Pospíšil. Vznikla Balada pro banditu, Pohádka máje a další hudební počiny, například v režii Evy Tálské a Petra Scherhaufera. První dvě jmenované hry napsal Milan Uhde. Režim mu však zakázal publikovat a já tehdy vůbec netušil, že je autorem Balady. Ale zpět k Janáčkovi. Za impulsy k jeho uvedení na jeviště můžeme pokládat inscenace Labyrint světa, Chameleon, Balet Makábr, prostě větší celky, inscenované v osmdesátých letech. Janáčka jsme také chtěli dělat s větším rozmachem. Mělo se to jmenovat – podle muzikologa Jaroslava Stříteckého – Janáček-divoký panáček, jenže nakonec z toho sešlo, důvod neznám dodnes. A jako znovuobjevené téma, jako sonda do skladatelovy duše, se dostal na přetřes zhruba až před rokem a půl.
A musím dodat, že režisér Morávek k tomu ve své explikaci posléze napsal vysvětlení: „Po ostře sledovaných diskuzních pořadech Kabinet Dostojevskij a Kabinet Havel v konferenčním sále Divadla Husa na provázku proběhl pod taktovkou M. Štědroně seriál debat Kabinet Janáček. K všeobecnému velkému překvapení se těšil hojnému zájmu publika, zčásti způsobenému i vřelým zájmem o osobnost moderátora - Miloše Štědroně…“ Takže čas se navršil také díky vám?
Podstatné je, že byl osloven Milan Uhde, který vytvořil hru o tom, jak šest žen hledá Janáčka, v níž ta první ze šestice je imaginární postavou, jakousi Maričkou, Leošovou první, v podstatě dětskou láskou.
To vám jako hudebnímu historikovi nevadilo?
Ne, proč? Dneska je taková doba, která chce mít ve všem sex a všechno posouvá. Ale abychom si rozuměli: ta nadsázka je tam schválně, nikoliv samoúčelně, má fungovat jako symbol nevinnosti. Nezapomínejme, že Janáček žil v časech přísné prudérnosti.
Kterou ovšem příliš nectil.
A divíte se? Když vylezl z augustiniánského kláštera, do něhož byl v jedenácti letech poslán otcem – ten objekt připomínal kasárna a vězení dohromady – choval se jako utržený ze řetězu. Pod vedením Pavla Křížkovského zde sice získal důkladnou hudební průpravu, ovšem jeho nepoddajný duch trpěl, on sám velice citově strádal. Měl maminku, jenže prakticky ji vůbec neviděl, na pohřeb jí nešel. Neměl v té době nikoho, kdo by ho nějakým způsobem vychovával. Klášterníci mu dokonce ani neřekli, jak se má oblékat, a kdyby neznal strýčka – faráře, nedostal by nové boty, ty staré se pořád látaly a švec už je nechtěl opravovat. Trpěl a zatvrdil se. Uhde situaci přesně definuje: Stal se z něho muž, jehož citový život a vztahy k ženám byly těmito charakterovými rysy poznamenány po celý život. Přitom jeho hudba byla výronem neobyčejně silného citu… Milan jako dramatik rozkryl příběh, jde takzvaně ženskou cestou, řekněme, že píše gender studies, já Janáčka vyprávím muzikou. A kdo mu ten další rozměr hudby přinášel? Poté, co opustil klášterní zdi ve Starém Brně a vrhl se do života, byla to rozvedená žena! Něco neskutečného v tehdejší společnosti! Lidé si na ni ukazovali, málem si odplivovali. Jmenuje se Amálie Wickenhauserová. Poměrně málo známý zjev brněnské učitelky klavíru, která mimochodem vůbec nebyla regionální učitelkou, byla světovou umělkyní. Osobně znala Brahmse, Schumanna, Griega, Rubinsteina… Světová žena ve vybrané společnosti, dáma, co si vzala jakéhosi kapelníka Wickenhausera – mimochodem obdržel Brahmsovou cenu ve stejné době jako Antonín Dvořák, nicméně jeho start nebyl tak úspěšný. Amálie, o devatenáct let starší než dvacetiletý mladíček Leoš, byla fakticky pečovatelkou, rádkyní, manažerkou, důvěrnicí, pomocnicí, obdivovatelkou a – zasvěcovatelkou. Udělala z něj klavíristu, varhaníka, skladatele a – muže. Mladíček Janáček byl zprvu nadšen!
Vy jste vlastně přes všechny ty jeho ženy rozmetali dosavadní rigidní životopisy Mistra a chytli jste se tématu, jež je jednak výkřikem duše, kterou je potřeba vytáhnout z těla ven, jak zní podtitul hry, a jednak jakýmsi hořkým konstatováním samotného Janáčka: „Pokolení bez lásky, jakým písmem se zapíšeš do dějin trýzně? Kde jest hudba, která k tobě blízce promluví ?“ Zřejmě tehdy ještě opravdu nevěděl, kde…
Zřejmě ne. Moje vize je taková, že existují dva Janáčkové, což je i názor světových vědců, kteří se jím zabývají a napsali o něm rozsáhlé knihy a publikace. Janáček do skoro čtyřiceti let, regionální skladatel, jenž dělá tisíce věcí: je sbormistrem, skladatelem s velkými estetickými ambicemi, současně folkloristou a literátem, neboť chce psát kritiky, píše něco jako fejetony a tak dále, a potom začne sbírat nápěvky mluvy. Tento muž pak náhle – předbíhám – ztratí rodinu. A to už zároveň nastává jeho tvůrčí proměna skrze folklór, najednou na deset let přestane komponovat a píše jenom to, co je z řádu lidové písně. Považuje tuto hudbu za absolutně dokonalou a sebe umenší. Obrovská pokora. Během těch deseti let se obalí jakousi slupkou, všichni modernisté mezitím zestárnou, blíží se k padesátce, jsou naštvaní, začnou se hádat se svým okolím, což je příklad Vítězslava Nováka nebo Josefa Suka, který je sice mírný a hodný, ale rezignuje. Sukovi v jeho šedesáti, když napíše Epilog, řekne Masaryk: Jaký Epilog? Prolog! Suk přikývne a dva roky nato umře…Janáček má však jinačí osud: začíná v padesáti znovu a je to zcela jiný Janáček. Takový drobný detail: z toho nádherného, úhledného klášterního písma se najednou stane strašlivý škrabopis, protože on zapisuje zrovna to, co se právě děje. Třeba v rozezpívané hospodě. Ví, že už nikdy nepřijde něco podobného, poněvadž ti chlapi jsou ožralí v určitém stupni a už to takhle podruhé nezazpívají.
A genderový prvek po Amálii zapůsobil jak? Již jako mladý muž si přece nenechal do ničeho mluvit. Ve hře je skvělá situace, kdy mu Amálie doporučuje, aby se vzdal kantořiny. Janáček odvětí: „A z čeho budu žít?“ Žena, kterou zvou po celé Evropě, nechápe. A Janáček posléze nechápe, co na těch romanticích vidí. „Mám těch tvých romantiků už po krk!“ křičí. A ona mu na oplátku vyčte flirt s paní Schulzovou, s povážlivě zachovalou ženskou, jejíž dceru si pak vezme. Kam to celé spěje?
K dalším ženám a k dalším omylům. Žena číslo tři – paní Schulzová – je vdaná. Vzala si ředitele pedagogického ústavu v Brně, jenž byl zároveň Janáčkovým šéfem. „Jsem v tom,“ oznámí Leošovi. Ovšem pozor, on není žádným erotomanem, miluje ji ryzí láskou – právě tady a teď, jak by se řeklo dnešní mediální terminologií. S budoucností si moc starostí nedělá, kromě hudby, pochopitelně. Jako by dobíhal ten nedostatek citu, jehož se mu nedostávalo v kasematech studeného kláštera. Teď a tady ji miluje, co bude potom – neví se. „Co s tím uděláme?“ ptá se Leoš Schulzové. „Na potrat nepůjdu, s tím nepočítej,“ odpoví mu jeho láska. O chvíli později pan ředitel Schulz začne třeštit: „Banální historie! Podnájemník spí se svou bytnou. Patřilo by se vyhnat vás oba na ulici!“
Moment, moment…Ty ženy milovaly samotného Janáčka, nebo „jen“jeho muziku?
Nevím. Nejsem žena, myslím, že milují hudbu, plátno, knihu, rukopis, sochu… tak, že na konci jsou vždy ony a pokud možno samy jen s tím mužem.
A co se děje dál?
Děje se to, že paní Schulzová svému choti oznámí, že ho opouští. Bude to skandál jako Brno. A Schulz se lekne, jelikož skandál jak Brno, kde počestně žije, vůbec nepotřebuje. A paní Schulzová se navíc Janáčka nevzdá. Akorát dojde k malé rošádě: navrhne Leošovi, aby si vzal její dceru Zdenu. „Ty a já zůstaneme pohromadě a přitom v jeho domě,“ argumentuje. Mistr se zhrozí: „Je jí patnáct!“ Zdenka píše ve svých pamětech, jež byly dlouhou dobu tabu: „Rodiče, kteří měli vždy perfektní vztah, se najednou počali hádati a pak mi řekli, že budu mít sestřičku nebo bratříčka…“ To jí bylo dvanáct. Uhdeho verze je fikcí, je jí patnáct a půl, když si ji Janáček bere za ženu, aniž ji miluje, ale Zdenka se brání, vykřikuje, jaké vroucí dopisy jí psal z Lipska. Možná, že tenhle vztah s nezkušenou dívenkou začal nakonec Janáčka bavit.
Opravdu pozoruhodné vztahy…
Ano, tohle všechno se v té česko-německé famílii odehrálo. Paní Schulzová byla Němka jako poleno a její manžel takový ten opatrný Čech, co říká: Buďme Češi, ale nikdo se o tom nemusí dozvědět… Leoš si Zdenku vzal, se Zdenkou se hádal, byla mezi nimi obrovská tenze, ona utíkala k rodičům… Zemřel jim syn Vladimír a pak ve svých jednadvaceti dcera Olga, do níž vkládal velké naděje. Janáčkovi je v té době čtyřicet devět let, nastává naprostý konec jeho manželství, konec rodiny a on už je jen skladatel, jemuž zbývá jenom hudba. Pak měl ještě dva, tři milostné odskoky – jeden se jmenuje Kamila Urválková. Po ní však do jeho života vstoupila jiná Kamila, Kamila Stösslová, o sedmatřicet let mladší než Janáček, s níž zažil jedenáct let horoucího vztahu. Byla to ona, kdo během letní bouře, při symbolickém stoupání na vrcholky Beskyd, zakoušela předzvěst jeho konce, neboť Janáček si uhnal zápal plic. Navzdory všemu uměl aspoň fanfarónsky zakřičet: „Mám chuť se opít, Kamilo! Mám chuť se milovat! Ještě jsem neřekl poslední slovo…“ Na pohřeb mu přišlo čtyři tisíce lidí. Kamila Stösslová nikoliv.
Možná, že bychom již neměli prozrazovat všechny ty fatální scénické momenty a epizody, v nichž právě ženy přímo či nepřímo ovlivnily jeho pouť na vrcholek slávy. Možná, že je opravdu načase obrazně osudu přikázat: Tak dost, už dost, nás teď mnohem více, milý Janáčku, zajímá, jak jste se stal, bez ohledu na kohokoliv, evropskou veličinou, jak to, že vaše moravská duše odněkud z Hukvald ohromila celý svět?
A co by vám asi odpověděl? Možná: „Vždycky dopředu. Nikdy zpět!“ To bylo jeho heslo.
Ale sláva nakonec přišla…
Nečekaně a v podstatě nepřipraveně se stal evropským skladatelem díky Maxovi Brodovi. Událo se to tak, že v roce 1916 Josef Suk někde potkal Broda a řekl mu: Je výborná nová opera, běžte se na ni podívat do Národního divadla, jmenuje se Její pastorkyňa. Brod šel a napsal „Štěstí Čechů.“A ve Vídni se zeptali: Co že jest štěstí Čechů? Tak se na to pojedeme podívat… Zrovna na trůn nastoupil Karel I. a hledal nějaký způsob, jak takzvaně zviditelnit regiony Rakouska-Uherska. Uveďme to tedy jako moravskou lidovou operu, řekl si. Janáček v tu chvíli zcela zapomněl na to, že je český skladatel, a ve Vídni byl prezentován jako moravský komponista. Ovšem před premiérou Její pastorkyně v roce 1918 bylo ve Vídni šíleně dusno, protože ta opera byla vlastně politikum. Janáček tomu rozuměl i nerozuměl, nevím, myslím si, že tu situaci využil ve svůj prospěch, jelikož koupili asi šedesát nádherných krojů, dali do toho spoustu peněz, a navíc udělali něco, co se dělalo až za naší éry, totiž že pozvali novináře. A oni pak psali, že jde o plnokrevné, malebné lidové umění s nádhernými kostýmy, krásná hudba ovlivněná hudbou lidovou a tak dále a tak dále. Měli pochopitelně pravdu, akorát jeden maďarský kritik sesmolil: Hnůj zůstane hnojem, co tato sračka má co dělat ve dvorní opeře! Na naštvaného Maďara prostě nestačili… A aby tomu nebylo konce, čtrnáct dní před premiérou protestovali tři moravští němečtí poslanci proti jejímu uvedení. Nestalo se tak a opera byla uvedena s přelepkou: Z nejvyššího rozkazu. Karel I. nařídil, že se musí uvést. I takové kotrmelce provázejí skvělá díla.
Miloši, prozraďte mi ještě, jak jste kompozičně zasahoval do dvaadvaceti hudebních čísel hry, o níž se bavíme, a která muzikálně vycházejí z Janáčkova pera? Jste znám jako báječný skladatel, používající také koláž, montáž, rekonstrukci starých děl, záměrnou banalizaci i parodii. Zápasil jste nějak o konečný scénický tvar?
Jednak jsem parafrázoval dohodnuté operní citáty, aby nezněly jako neživotné střípky z CD, jednak jsem používal janáčkovských entit a míchal je dohromady. A tím největším montérem byl Vladimír Morávek, který vše skvěle a na drobno posekal na svém režisérském mixéru.
Jak je na tom současná vážná hudba?
Před takovými dvaceti lety se studenti JAMU specificky zaměřovali na studium symfonií, sonát, kvartet… Dneska už tomu tak není – jednak by se tito budoucí skladatelé neuživili a pak je tu trend k multifunkčnosti. Skoro každý se zároveň věnuje ještě třeba jazzu, rocku, popu, etnu.
A etnickou muziku máte rád?
Je to takový multi jazyk a má své oprávnění. Záležitost čistě komunikační. Všechny ty komunikační kanály zaznívají dohromady a slouží jedinému cíli – aby se lidé domluvili.
Pocházíte z hudební rodiny, váš syn Miloš Orson Štědroň jde ve vašich profesních stopách a přitom svou vlastní skladatelskou, pedagogickou a interpretační cestou, divadlo jste měl rád už jako dítě a zůstáváte mu věrný. Dokladem toho je, že pro Divadlo Husa na provázku jste spolu s Milanem Uhdem připravili Divou Báru podle povídky Boženy Němcové o nepoddajné venkovské dívce. Bavili jsme se dosud o víceméně kurážném muži. Otázka na konec: Znamená to, že máte rád i nepoddajné, kurážné ženy?
Jako starý muž (a před čtyřiceti léty bych řekl jako mladý muž) sotva mohu definovat ženy. Celý život je však studuji, miluji, obdivuji, hádám se s nimi a potřebuji je. Punktum.
Prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. je hudební skladatel, vědec a pedagog. Narodil se 9. 2. 1942 v Brně v hudbymilovné rodině. V letech 1959-1964 studoval muzikologii a bohemistiku na FF Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Kompoziční vzdělání si doplnil na JAMU a studijními pobyty v zahraničí. Jako muzikolog se zajímá o hudbu 20. století (např. Leoš Janáček) a epochu renesance, manýrismu a baroka. Komponuje orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby a hudbu pro lidové nástroje. Je autorem divadelní a filmové hudby např. Balada pro banditu, Chameleón, Balet Makábr, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, filmy: Hořký podzim s vůní manga, Dvojrole aj. Za svoji kompoziční tvorbu získal řadu ocenění.
Dr. Alena Wagnerová