Vladimír Karfík, literární kritik a bývalý šéfredaktor Literárních novin:
Zatím mě ještě mohlo těšit, že v nepřízni poměrů umění u nás ještě žije, a začasté nese i plody, jež bych tu nechtěl zmiňovat jmenovitě, není jich totiž vyvzdorováno málo, jenomže se o nich moc neví. Pozornost se jim věnuje mizivá, a kde taky, když prostředků, kde by mělo docházet k výměně názorů, je tak málo. Obávám se však, že v následujícím roce mírný optimismus začne vysychat, neboť nekulturní politika zřejmě posílí a ohniska kultury oslabí. Rád bych se mýlil.
Za architekta Masáka mě potěšilo, že namísto díku za udělení ceny už nebude ministru kultury muset vysvětlovat, co je architektura, neboť už ho v Nosticově paláci nezastihne. Ale kdo ví, zda to i nadále nebude zapotřebí v tisíci a jednom případě, tedy vlastně pořád. Také jsem rád slyšel pražského primátora, že by se bývalá kulturní metropole měla invenčněji zařadit mezi Vídeň a Berlín. Ale kdo ví. Návraty bývají nesnadné a nákladné, ale možné. Pokud se však nezastaví zbabělý úprk z evropského středu na jeho okraj. Tam by se leckomu žilo, zajisté i vládlo ještě pohodlněji než dnes.
Rostislav Švácha, historik a teoretik architektury:
Velká podpora veřejnosti při pokusu zachránit dům architektů Bohumíra Kozáka a Josefa Zascheho v Praze na Václavském náměstí a expozice Zdeňka Fránka v brněnském Domě umění, která našla nové možnosti, jak vystavovat architektonickou tvorbu.
Václav Bělohradský, filozof:
Přiznávám, že nejvíce mě v roce 2011 potěšil prudký růst úrovně Literárních novin, které se tak v českém kulturním kontextu staly (zatím zcela ojedinělým) médiem kritické reflexe současné globální krize. Navazují v našem veřejném prostoru, charakterizovaném zavilou ideologickou zaslepeností na roli, kterou tu hrály slavné „Literárky“ v šedesátých letech minulého století. Mají blízko k britskému deníku Guardian, i když samozřejmě mají mnohem menší čtenářskou i autorskou obec a nemohou mít, na rozdíl od Guardianu, „globální vliv“.
Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka:
V letošním roce mi udělaly největší radost – z výběru, který jsem mohla zvládnout – dvě výstavy:
1. Výstava Konec avantgardy v Galerii Městské knihovny. Jistě v trochu předimenzované podobě, ale snad právě i proto ukazuje na sílu a váhu českého umění v letech 1938–1950, která člověku právě v dílech méně známých umělců – jako třeba zlínského Václava Chada – až vyráží dech a zařazuje je k předním evropským hodnotám.
2. Výstava Bohuslava Reynka v Galerii v domě U Kamenného zvonu, která nám tiše ale naléhavě připomíná jiné hodnoty života, onu vznešenou velikost prostoty, kterou ve všedním životě tolik postrádáme. Člověk tu znovu nalézá to, co je podstatné, a získává novou hodnotovou rovnováhu.
Třetí radostný zážitek, který mne letos potkal, nebyla žádná kulturní událost v klasickém slova smyslu, ale rozhovor dvou mladých mužů, kterému jsem minulý týden naslouchala cestou do Drážďan. Mluvili spolu celou cestu o hudbě – o Smetanovi, Dvořákovi, Wagnerovi, Zelenkovi – intenzivně a se znalostmi. Jestliže takové mladé lidi s tak intenzivním zájmem o kulturu ještě u nás máme, pak se snad přece jen dostaneme ze stupidity a nekulturnosti, jíž nás denně zahrnuje současná česká
politika.
Antonín Bajaja, spisovatel:
Mé okolí je stále skeptičtější. Já taky. No velice mě potěšila a zaktivizovala Deklarace závislosti. Autorem je prof. Josef Šmajs z brněnské Masarykovy univerzity, zabývající se evoluční ontologií. Text – viz Literární noviny v č. 42 – odhaluje příčiny sebevražedného směřování lidské kultury neboli civilizace a nastiňuje možnosti, jak dospět k symbióze našich pohnutek s přírodními principy. Jen málokdo chce naslouchat takovým „donkichotským“ slovům. O to víc si jich cením. Zařadily mě ke stoupencům Šmaj-sovy Deklarace, stal jsem se aktivním skeptikem. A též si cením úsilí manželů Markéty a Martina Hejkalových. Nejenže dokázali v časech pro knihkupce a nakladatele složitých uspořádat už 21. ročník knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, ale ještě ho rozšířili do Ostravy.
Markéta Šichtařová, ekonomická analytička:
Letos mi „udělalo radost“ zjištění, že česká veřejnost nejspíš skutečně mohutně čte knihy, a ještě mohutněji se zajímá o aktuální politické dění! Protože jak jinak si vysvětlit fakt, že nejlépe placenými českými autory jsou manželé Paroubkovi, kteří strčí do kapsy třeba i Michala Viewegha? Jak jinak než úžasným čtenářským zájmem a geniálními spisovatelskými schopnostmi si vysvětlit fakt, že si manželé Paroubkovi za honorář za knihu koupili dům v Řecku? (Jenom mi do toho trochu nesedí, že jsem při svém bleskovém průzkumu ve svém okolí ještě nenarazila na nikoho, kdo by si jejich knihy zakoupil – že by to všechno bylo tak trochu
jinak…?)
Antoník Kosík, filozof:
Hovořit v nekulturní společnosti, a tou česká společnost bezesporu je, co koho v kultuře potěšilo, nedává na první pohled dost dobře smysl. Stejně tak by mohli Eskymáci hovořit na téma oblíbenosti jedovatých hadů, hluší opěvovat krásu kultivovaného zpěvu či analfabeti sestavovat žebříček knih roku. (I když poslední příklad není zcela nereálný, uvážíme-li, že celý knižní průmysl je založen na falešném předpokladu, že někdo v posloupnosti nakladatel – redaktor – knihkupec – čtenář čte. Nečte, k tomu má nejblíže knihkupec, který, jak známo, ke knize čichá, ale knižní kolotoč prosperuje.) Přesto probíhají ve společnosti, která se kdovíproč označuje jako kulturní, neustále procesy, které kulturu simulují: hledá se ministr kultury a – je nalezen zkorumpovaný zubař, v televizní show za účasti div a divů pornografického průmyslu se hledá nejkulturnější kniha roku – a to vše je jen reklamou na kdysi kvalitní minerální vodu, bez spánku a bez odpočinku ve dne a v noci se konají předčítací maratony – není jasné, co je na nich k financování kulturními fondy, zachraňují se, pod rouškou kultury, kultovní hospody, kde se nekulturně ožírají státní úředníci, ve jménu kultury se bojuje za nižší daň pro erotický a bulvární tisk a knihy zpovědí zapomenutých politiků a prostitutů. Institucionálně podporovaná disimulace kulturního dění se osamostatňuje: Co vás potěšilo v české kultuře roku 2011? Váš dotaz. Ale spíše pobavil, než potěšil.
Jiří Přibáň, politolog:
Jedním z největších kulturních zážitků pro mě byla EP deska Mount Wittenberg Orca, na které spolupracovali the Dirty Projectors s Björk. V té hudbě je lyrická poezie i rituální tanec, extáze i kontemplace. Stručně řečeno, svěcení oceánu i země, jaké by nejspíš zkomponoval Stravinskij, kdyby žil v Kalifornii.
Josef Kroutvor, esejista, básník a výtvarný kritik:
Zážitek, zážitky?! Kupodivu se dostavily až ke konci roku. Každý den sedím v 10 hodin přilepený u rádia a poslouchám četbu z deníků a dopisů Josepha Rotha. Výběr se týká doby, kdy Roth žil už v emigraci v Paříži a s úděsem sledoval dění v sousedním nacistickém Německu, které doprovázelo i selhání evropské demokracie. Je to silné vyznání, trpké, bez iluzí a vidoucí. Zážitek? Ano, Filiálka pekla na zemi od Josepha Rotha, stanice Vltava, připravil Petr Turek.
A ještě další zážitky, dojmy, události: venkovský pohřeb Ivana Martina Jirouse – rituál posledního rozloučení, nová knížka z Vysočiny Miloše Doležala a Luboše Drtiny vytvořená doslova na koleně (poezie hand made) a ještě glosy a komentáře Jiřího Peňáse...
Lenka Procházková, spisovatelka:
V tomto roce mě velmi zaujala kniha Renáty Fučíkové Historie Evropy. Je to obrazové putování počínající lidmi v době kamenné a končící vynálezem internetu. Autorka malovala i obrázky, práce jí trvala tři roky a dílo váží tři kila. Těším se, že v knize budu o Vánocích listovat, protože je načase připomenout si, odkud jsme přišli a kam směřujeme...
František Listopad, básník a překladatel:
Moje zážitky z české kultury byly vesměs platonické. Na dálku tří tisíc kilometrů je těžké sledovat, u čeho bych tak rád byl. Literární noviny mi pomáhají.
David Hrbek, spisovatel a lektor:
Mým největším kulturním zážitkem končícího roku byla bezesporu návštěva u Geraldiny Muchové v jejím hradčanském bytě. Nenadchl mě jen byt sám o sobě a to všechno, co se v něm nachází, nadchla mě samotná Geraldina. Dáma, která má v sobě noblesu a mladistvost, jež se hned tak nevidí. A aby toho nebylo málo, obrovskou radost jsem měl z toho, že návštěvu spolu se mnou podnikli Jiří Smetana, a hlavně Klaus Voormann: výtvarník, osobní přítel Beatles a muzikant, který hrál na basu téměř na všech elpíčkách Johna Lennona (včetně slavné desky Imagine), člověk, jenž hrál s lidmi jako Paul McCartney, George Harrison, B. B. King, Eric Clapton, Art Garfunkel a mnoha dalšími; muž, který získal v roce 1967 Grammy za obal desky Revolver od Beatles. Byl jsem nadšený, že i on je naprosto unešen paní Geraldinou a vším, co kolem sebe vidí. Tohle byl jeden velký okamžik, setkání dvou výjimečných lidí v jednom výjimečném bytě. Zážitek, který mi překryl všechny další skvělé momenty letošního
roku.
Vladimír Morávek, divadelní režisér:
Ševci mluví o ševcích, lahůdkáři o lahůdkářích – já budu s dovolením mluvit o divadle – při tom zpytování letošních zážitků. Velký dojem na mě udělal projekt Jiří Kniha hledá autora Na provázku. Sedm předních českých režisérů dalo se ukecat, každý si našel týden čas. Se souborem Divadla Husa na provázku sedm týdnů po sobě pátek co pátek spatřil světlo světa skvost – scénická črta původní české hry. Byly to hry Ondřeje Novotného (To léto), Jána Mikuše (Ryba horí), Pavla Trtílka (Večer umělců), Davida Drábka (Vykřičené domy), Daniely Fi-
scherové (12 způsobů mizení), Petra Mašky (Žároviště) a Karla Steigerwalda (Hraj komedii). Režie těchto textů se ujalo celkem 7 režisérů: Ján Mikuš, Barbara Herz, Jan Mikulášek, Petr Forman, Břetislav Rychlík, Anna Petrželková a Eva Tálská. Původně měl režírovat také Jan Antonín Pitínský, ale dostal horečku. A žádný div. Byl to hukot nesmírný – souborné provedení na Festivalu Divadelní svět BRNO, tam pod názvem KDE SHAKESPEARE MŮJ? pak bylo právě tím zážitkem, na který jste se ptali. Zážitkem roku.
Juraj Horváth, grafik a nakladatel:
Film Martina Marečka Pod sluncem tma. Nové i starší autorské knihy Jana Čumlivského (http://www.cumlivski.com/) Jesus Gym a Grotta středu. Vznik malého, na poli grafiky, autorské knihy a drobných tiskovin působícího seskupení NAPOLI. Zralý film angažovaného intelektuála, výrazné a svébytné grafické dílo spisovatele a grafika a veselé drobné práce tří mladých umělkyň! Tak, ještě má smysl tady žít a tvořit, klackům navzdory!
Radim Procházka, filmař:
Rychlý pád ministra kultury, který se na filmech chtěl bavit a přemýšlel ve sprše (možná se málo sprchoval...), český překlad knihy Slavoje Žižeka Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, tvůrčí důslednost filmů Osmdesát dopisů Václava Kadrnky a Nic proti ničemu Petra Marka. A vtipná trojjedinost hlavní postavy hry Weissenstein v Divadle Komedie.
Markéta Pilátová, spisovatelka:
Pořád něco čtu, nebo něco píšu, čili mnohem větším kulturním zážitkem pro mě je, když se na něco dívám, nebo něco poslouchám. A taky strašně ráda tančím. Takže když se tohle spojí dohromady, vyjde z toho taneční film, nebo film o tanečnících či tanci. Letos pro mne byly důležité hned dva takové filmy. Dokument Wima Wenderse Pina o slavné německé choreografce Pině Bauschové. Tanečnice, choreografka, revolucionářka výrazového tance, to všechno byla Pina Bauschová. Zemřela před dvěma lety, během natáčení Wendersova dokumentu. Proto na ni ve filmu její tanečníci vzpomínají s důvěrným smutkem, téměř dvacet let totiž tato křehká žena sledovala každý jejich pohyb. Velmi podobně silným dojmem na mne zapůsobil i dokumentární film mladé španělské režisérky Snaha a kuráž. Arantxa Aguir-
reová natočila první představení slavného francouzského souboru Maurice Béjarta po smrti tohoto geniálního choreografa. Ten stejně jako Pina Bauschová nedávno zemřel a jeho tanečníci musejí najít cestu, jak dále fungovat jako sehrané taneční těleso, které by bylo schopné vytvářet stejně silné taneční choreografie jako velký Maurice Béjart. Intimní snímek o tápání jeho následovníka, mladého tanečníka a choreografa Gila Romana, jsem viděla dokonce dvakrát, nejdřív na projekci v pražském Institutu Cervantes a poté ještě na ČT 2. Líbil se mi tak, že jsem si ho dokonce koupila i na DVD, stejně jako film Pina.
Jaroslav Rudiš, spisovatel:
Několikrát jsem si musel pustit desku chlapíka říkajícího si Bonus. Jmenuje se Náměstí Míru a je prostě skvělá, pro mě české album roku. Přináší generační anti hip-hop, takové vystřízlivění ze všech ideálů, lehce roztěkaný, ale možná právě proto přesný popis té neklidné mazlavé šedi, v níž se míháme. Možná i z podobného důvodu se mi líbila sbírka Rakovina Jana Těsnohlídka ml. Vím, že pár lidí štve a provokuje, ale myslím, že provokovat je fajn. Navíc se mu daří odhalit, co žijeme za těmi našimi pořád trochu rozesmátými fasádami a co se děje kolem nás. „Tohle město / držej pohromadě dluhy / tohle město / držej pohromadě antidepresiva“ vykřikuje třeba o Praze. A taky rád vzpomínám na tři klidná a tichá čtení Ivana Martina Jirouse, která jsem viděl. A myslím, že se letos zase ukázalo, že českou literární událostí roku je brněnský Měsíc autorského čtení. Kde se uprostřed léta každý večer berou ty davy lidí, to zůstává nádhernou záhadou. A vůbec je Brno skvělé místo: viděl jsem pár zajímavých výstav v Domě umění a v galerii 4AM a vydal se městem s novým průvodcem moderní architekturou – to byl skvělý výlet. Více zde: http://www.bam.brno.cz/ A nejvtipnější internetová stránka roku je také z Brna. Jak se žije v Brně alias Krně zjistíte tady: http://www.zitbrno.cz/
Josef Šmajs, filozof:
Největší kulturní zážitek uplynulého roku souvisí s mojí účastí při křtu knihy Tichý dvojhlas v divadle S+L (Satinský, Lasica) v Bratislavě. Zaplněný sál divadla fascinovaně naslouchal osobnímu vyznání v Čechách známého slovenského herce Ladislava Chudíka, který velkou část života prožil právě s poezií Jaroslava Seiferta a který si s básníkem v letech 1973–1985 dopisoval. Zmocnilo se mě vzrušení, když Ladislav Chudík obyčejnými slovy zjitřenému publiku sděloval, co všechno poezie dokáže, proč ji potřebujeme a proč lidé, vyrůstající bez ní, jsou jiní. Myslel jsem přitom i na svou milovanou filozofii, kterou jsme v přemíře nadšení pro každodennost také vyhnali z vysokých škol, z televize, z novin a časopisů. Ano, i proto jsou dnes mladí lidé jiní. Nádhernou knihu ilustrovanou Oldřichem Kulhánkem a Vladimírem Gažovičem, knihu výsostně česko-slovenskou, připravenou s láskou ke knihám, vydal známý slovenský vydavatel Augustin Rosa, který k výročí 110. Seifertova narození nenašel v Čechách ani spoluvydavatele, ani jakoukoli morální podporu.
Markéta Baňková, výtvarnice a spisovatelka:
Bohuslav Reynek v Domě u Kamenného zvonu. Je zvláštní, jakou sílu mají tiché grafiky výtvarníka, básníka a pastýře ovcí v dnešní technologiemi přeplněné, ukřičené době.
Jiří Slíva, kreslíř:
Koncert tria Rona Cartera v řadě Jazz na Hradě.
Jiří Žáček, básník:
Aniž se toužím jízlivě radovat z cizího neštěstí, musím přiznat, že v české kultuře mě letos nejvíc potěšilo odstoupení ministra Bessera. Nebýt jeho podezřelých podnikatelských aktivit, byl by možná zdatným šéfem hokejového svazu, ale jako ministr kultury byl ukázkovým příkladem nekompetence; nekompetentních ministrů je bohužel v Nečasově vládě vícero. A druhý zážitek: Na Světovém kongresu básníků v Bratislavě, v zahradě vinárny U červeného raka, jsem zažil autorské čtení přítomných básníků z různých koutů světa. Básníci jsou samotáři, ale právě proto je dobré, když si vlci samotáři společně zavyjí. Nejpozoruhodnější vytí předvedli čtyři Japonci. Japonské poetky recitovaly v kimonech, za doprovodu houslí a flétny; jen se jim do toho něžného štěbetání příliš často pletlo jméno Fukušima. To odpoledne byl takový internacionální jazykový koncert, při němž si posluchač uvědomil, že poezie je schopná promlouvat k lidem nejen mnoha jazyky, ale i mnoha nečekanými způsoby.
Richard Erml, divadelní kritik a redaktor Divadelních novin:
Těší mě osvícení a kreativní šéfové několika divadel, kteří dokážou udržovat jejich formu na stálé vysoké úrovni. Konkrétně z Prahy Divadlo v Dlouhé, Činoherní klub, Divadlo Komedie nebo brněnské Divadlo Reduta a Divadlo Husa na provázku či Jihočeské divadlo a hradecké Klicperovo divadlo. Jistě jich je víc, ale špatně vedených divadel je také dost.
Alena Potůčková, teoretička a historička umění, ředitelka Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem:
Potěšil mě pohled do minulosti naší galerie, spjatý s výstavou Pocta Miloši Saxlovi. Vzdali jsme jí hold našemu druhému zakladateli, který navázal na aktivity sběratele a mecenáše Augusta Švagrovského z přelomu 19. a 20. století, kdy byla Roudnice skutečnou metropolí Podřipska. První ředitel galerie za dobu svého působení v letech 1958 až 1981 velkoryse rozšířil sbírky a zasloužil se o profesionalizaci galerijní práce. Saxl a architekt Pavel Mošťák společně získali a adaptovali prostory lobkowiczké zámecké jízdárny postavené barokním architektem Antoniem Portou. Jejich inteligentní nadčasová vize, založená na syntéze úcty k historickému odkazu s moderním tvaroslovím, oslovuje dodnes návštěvníky svým vznosným půvabem, jenž dodává všem výtvarným počinům monumentální rozměr a otisk genia loci. Činili tak v době vstřícných šedesátých let, která přála rozkvětu kultury v součinnosti centrálních i regionálních institucí za podpory místní komunity. Podobným způsobem vznikla celá síť fungujících institucí evropského významu. Takový pohled do historie, stejně jako za hranice, kde si kultury váží a vynakládají na ni podstatná procenta ze státního rozpočtu, je výzvou dnešku.
Vladimír Janovic, básník:
Za událost roku 2011 pro sebe považuji retrospektivní výstavu krajináře Václava Radimského v Galerii hlavního města Prahy. Takové obrazy jako Cesta v Giverny, na níž odpočívá Claude Monet, nebo Krajina s vodní hladinou a mnohé jiné – ty melancholické zátočiny Seiny, plné travin, proutí a odrazů stromů – se nesmazatelně vryly do mé paměti.
Ale vedle okouzlení, podobného tomu, jaké ve mně vyvolávají klavírní skladby Clauda Debussyho, mě napadají i znepokojivé otázky: Proč se musel umělec, který jediný představuje autentickou spojnici našeho malířství s francouzským impresionismem, dočkat tolika odsudků a po smrti téměř zapomenutí? Je to snad proto, že v Čechách se světové uznání jen tak lehce neodpouští? A jiná otázka: Dovolil si snad někdo z našich výtvarných kritiků po první světové válce vytýkat Monetovi, že se jeho malířský rukopis také vlastně nevyvíjí?
Dnes už asi nikdo nebude Václavu Radimskému předhazovat salónnost. Naopak: Cítíme, že v hrubé a hlučné době s námi tento delikátní krajinář prostřednictvím atmosférických proměn přírody zapřádá tichý rozhovor o stavu naší poněkud vypleněné duše.
Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury:
Odpověď je jednoznačná, ačkoli vzhledem k mému zaměstnavateli může působit tendenčně. Ale není to tak: Zpřístupnění Svatovítského pokladu na Pražském hradě. Tato několik let připravovaná výstava bezkonkurenčně přebíjí všechny ostatní „kandidáty“. Po dvaceti letech se v rekonstruované kapli sv. Kříže opět objevují nejcennější umělecká sakrální díla českého státu. S čímkoli jiným těžko srovnatelný duchovní a estetický zážitek.
David Zábranský, spisovatel:
Pokud jde o koncerty, největší zážitky jsem si v roce 2011 odnášel z rozjuchané Meetfactory – na koncerty Cut Copy nebo Midi Lidí jen tak nezapomenu. Z divadelních zážitků poslední doby chci zmínit Europeanu brněnské Reduty, kterou jsem viděl ve Švandově divadle. Z filmů americký Drive nebo belgickou Býčí šíji, z literatury pak vše od Johna Maxwella Coetzeeho. Líbil se mi i Houellebecq. Z televizní produkce pak Prostřeno – tento sociologicko-psychologický ponor do duše národa.
Michael Třeštík, spisovatel a sběratel umění:
Byl to jeden nenápadný, nevýrazný a vlastně neatraktivní Rothkův obraz v Centre Pompidou v Paříži. Skoro nic na něm nebylo, ale nebylo to na něm tak dokonale, že jsem se od něj nemohl odtrhnout a druhý den jsem se musel přijít dívat znovu.
A. J. Liehm, kritik a publicista:
Film Jiřího Krejčíka v České televizi a Dílo Karla Šiktance (nakladatelství Karolinum).
Mnislav Zelený-Atapana, antropolog:
Nejsem příliš společenský tvor a navíc jsem s ohledem na mou profesi uzavřen ve svém světě Latinské Ameriky, potažmo „mých“ amazonských indiánů, kde se cítím spokojen a částečně chráněn před hrůzami současných kauz, které otřásají našimi dny. Z těchto důvodů jsem s radostí přijal zprávu, že v nejbližších dnech po mnoha letech vyjdou Smutné tropy od světově proslulého etnologa Clauda Lévi-Strausse. Nejde o to, že je mým oblíbencem, ale o to, že je tato kniha ukázkou jeho humanismu a vztahu k lidem, jejichž kultura je naší vinou odsouzena k zániku. Nejde o to, jestli někdo má nebo nemá vztah k Jižní Americe a indiánům, což jsou v naší české kotlině jevy zcela na okraji zájmu, ale o to, že Smutné tropy mají mnohem širší obecnější přesah. V dnešní rozhárané době orientované na povrchnosti a módnosti jepičího života potřebujeme podobných kulturních zážitků, které nás uklidní a ukážou nám cestu k tradičním, zemitým, a tedy, jak nabízí to slovo konzervativním principům naší existence na Zemi. Indiáni a sama příroda nás totiž vedou k tradičním hodnotám, což Claude Lévi-Strauss pochopil, a právě svými Smutnými tropy nám prezentoval. Smutné tropy jsou navíc nejen pouhou památkou na dávné doby, ale jsou zároveň mementem pro nás všechny. Mementem, kdy my stojíme za úpadkem této civilizace, tohoto lidu, jeho úsměvů.
Karel Hvížďala, spisovatel a publicista:
Z literatury to byl jistě Michel Houellebecq Mapa a území, z filmů Alois Nebel, z divadla Mamzelle Nitouche v přepisu Jiřího Suchého a výkon Jitky Molavcové v této hře. Z výtvarného umění důsledná spontánní stopa na několika výstavách Jiřího Davida, z fotografií kniha Jiřího Stacha Natura Magica i jeho ilustrace ke knize Ivana Wernische Chodit po provaze je snadné atd.
Michal Černík, básník:
Vánoční koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers v Lucerně, kde Havelka vedle hudebních vzpomínek na Jiřího Traxlera velmi vtipně vstoupil i do žánrů soulu a blues. Literatura však u mne převažuje. Na prvním místě uvedu povídky Ivany Blahutové Bílý kůň. Kniha sice vyšla před několika lety v nakladatelství Balt-East, ale snad se ani nedostala na knihkupecké pulty a v médiích zůstala naprosto nepovšimnuta. Jsou to výjimečné, mistrovsky napsané povídky. Dají se srovnávat se stejně skvělými povídkami Jana Balabána Možná, že odcházíme, které byly oceněny jako kniha desetiletí. Do knihy desetiletí bych zařadil i Blahutové povídky Bílý kůň. A pak bych chtěl jmenovat reedici veršů Malá inventura od Karla Sýse, první vydání vyšlo v Albatrosu někdy před třiceti lety. Když jsem s odstupem tolika let verše znovu četl, uvědomil jsem si, že plně mohou oslovovat až dospělé čtenáře. Jsou to verše velmi prosté, srozumitelné a zároveň osobité, obrazně originální a nabité básníkovým citem. K této sbírce musím přidat ještě skvělou knížku sonetů Červené paraplíčko od Jiřího Žáčka, který dal klasické a velmi svázané básnické formě sonetu moderní podobu.
Vít Slíva, básník:
V české kultuře roku 2011 mě potěšily zejména tři výstavy kunštátského výtvarníka Víta Ondráčka, génia trestuhodně nedoceňovaného.
Erazim Kohák, filozof:
V tomto smutném roce mě jednoznačně nejvíc potěšilo dvacet minut každý večer před spaním. Před rokem jsem čirou náhodou v antikvariátě narazil na Jiráskovo U nás s Kašparovými ilustracemi, všechny čtyři díly v plátěné vazbě po dvaceti korunách. Den co den jsem si v nich čítal, usínal jsem s klidnou myslí a ráno se vracel do dnešní Prahy s nadhledem starého Hronova. Jiráskovýma očima jsem se učil vidět v záplavě kalů střípky dobra. Když mi pak v zaměstnání rok vrcholil konferencí o české filozofii, připadalo mi naprosto samozřejmé, že v této zemi myslí a píší nejen známí Masaryk a Patočka, ale také neprávem přehlížení Karel Kosík, J. L. Hromádka, Milan Machovec, Ladislav Hejdánek a jejich mladí pokračovatelé. Ten pohled hronovským prizmatem vřele doporučuji!
Eva Kantůrková, spisovatelka:
Jestli se dá čtení knihy považovat za zážitek, tak mě svou nevšedností zaujaly knihy dvě. Na jaře to byl sborník o Jaroslavu Seifertovi, který uspořádal František Cinger. Vydat sborník o slavném básníkovi není nápad až tak originální, ale tento sborník je cenný svým dvojím průřezem; na přitažlivém materiálu rozhovorů a vzpomínek vede řez dějinami země a literatury a současně představuje kulturní společenství, které básníka obklopovalo v různých obdobích jeho života. Memoáry jsou přitažlivé bezprostřední přítomností osobnosti v textu, v této knize je Seifertova osobnost znásobená přítomností jeho přátel a obdivovatelů.
Druhá kniha, která mě dokonce přiměla o ní napsat, je Duchovní portrét Václava Havla v rámu české kultury 20. století od Martina C. Putny. Putna se vyvaroval všeho levného, co by mohl kdo o Havlovi napsat, a udělal to tak, že na Havlovi jako průsečíkové postavě popsal nejrůznější vlivy, umělecké, politické, filozofické i náboženské, které Václava Havla formovaly. Jako důkaz toho vlivu rozebírá Putna Havlovy dramatické, esejistické, filozofické i politologické texty, a sám sebe tak představuje jako samostatného, nepředpojatého a objektivního svědka Havlova díla. Havel se tu jeví jako člověk geniálních záblesků i jako myslitel, básník a politik odkázaný na podněty těch druhých; podněty, které by však nikdo další nedokázal využít při formování dějin tak jako on. Václav Havel je velké téma, a Martin C. Putna je nezneužil.
Jiří Nekvasil, operní režisér, ředitel Národního divadla moravskoslezského:
Osobně mě velmi potěšily Ostravské dny 2011. Měl jsem možnost poprvé se zúčastnit této ojedinělé akce i ve světovém měřítku – bienále soudobé hudby, které se konalo již pošesté. Série jedinečných koncertů, špičkových interpretů, ale i zaujatého publika, které se za těch deset let kolem Ostravských dnů vytvořilo. Díky Petrovi Kotíkovi a jeho týmu a Ostravě – několikadenní inspirativní zážitek, který si člověk nese dlouho v sobě.
Denis Molčanov, překladatel:
Snad nejsilnějším kulturním a zároveň českým zážitkem bylo pro mě určitě Obludárium bratří Formanů na pařížských Champs-Élysées letos v létě – celé dva měsíce plně vyprodané šapitó divadelně i jinak kulturně namlsanými Pařížany mě potěšilo. Ukázka teatrální invence a dětské hravosti, uvolněného, přesto promyšleného – a nevulgárního! – humoru mě nadchla. A snad ještě více přesvědčila o tom, že pokud má český umělec v tak silném konkurenčním prostředí prorazit, pak jen s opravdovým talentem dotaženým do profesionálního tvaru, bez „českých ručiček, špindostrakáčkovství a šití na koleně“... BRAVO, řvali dlouhé minuty pánové v obleku, zcela uneseni hrou a já s nimi!
Vladimír Novotný, literární vědec:
Co mě zaujalo v české kultuře včetně toho, co vstoupilo do české kultury? Například udělení Státní ceny za literaturu Daniele Hodrové. Vydání slavného románu Vladimira Nabokova Bledý oheň v překladu Pavla Dominika. Výstava Surrealistická východiska v pražském letohrádku Hvězda. A mimo svět literatury koncert tureckého klavíristy Fazila Saye v Obecním domě: co ten prováděl s Čajkovským, orchestrem i publikem, to by se mělo dít i v literatuře. Třeba i v naší.
Martin Reiner, básník a nakladatel:
Asi největším zážitkem pro mě byla četba povídkové knížky Pasáž Sylvy Fischerové. A dost mě potěšila i nová deska J.A.R. Dlouhohrající děcka: kdybych psal znovu nějakou „povídku o mužích“, bylo by to určitě o testosteronovém chilli con carne, které umí udělat tahle partička nejlíp ze všech.
Roman Ráž, spisovatel:
V české kultuře mě toho v posledním roce moc nepotěšilo. Výjimkou byly inscenace pražského Divadla Komedie, které, bohužel, jsou labutí písní končícího Pařízkova týmu, který si Praha nedokázala udržet. Vyhraněná dramaturgie a koncepční inscenace s kvalitními hereckými výkony! Za všechny jmenuji: Krausovy Poslední chvíle lidstva. Mohl bych vzpomenout i na plzeňskou inscenaci Rigoletta nebo Ujetou ruku McDonagha v Činoherním klubu, pro její vtipnou nadsázku. Případně i pořady Psáno kurzívou na rozhlasové Vltavě – z české produkce stály za pozornost např. fejetony Ondřeje Vaculíka. A také zmínit několik hbitě vydaných překladů novinek – Sibiřská výchova, Pražský hřbitov atd. Dohromady je toho vážně málo. Snad je to tím, že mi hodně dobrého uniklo. Škoda.
Dana Kalinová, ředitelka Světa knihy:
Nejvíce mne potěšila divadelní představení, zejména ta v Divadle v Dlouhé.
Petr Prouza, spisovatel:
Kniha vzpomínek Ivo Tretery, jehož aktualizující dnešní přípodotky bych vesměs s chutí také podepsal. Vpravdě nevšední výstava objektů Mariana Karla, navíc v úchvatném prostředí Musea Kampa. Spirituální atmosféra koncertu Českých madrigalistů s programem české barokní hudby v kostele v Nebušicích. A každopádně i řada článků v Literárních novinách pozitivně narušující strnulou hladinu převážně konzumního, kyslík myšlenek postrádajícího rybníku české kultury.
Jiří Pehe, politolog:
Filmy Melancholia (Lars von Trier) a Strom života (Terrence Malick). Romány Pražský hřbitov (Umberto Eco) a The Sense of an Ending (Julian Barnes).
Milan Knížák, výtvarník:
Nejvíc mě potěšilo, že z ministerstva kultury zmizel nekulturní ministr Besser. To byl nejkulturnější čin roku. Pikantní je, že v době, kdy vrcholila Besserova aféra, nabízel jeho kumpán Hrach k prodeji falešného Picassa.
Zdeněk Zapletal, spisovatel:
V české kultuře mě nepotěšilo nic. Moc to ale nesleduju. Jinak film bratří Dardennových Mlčení Lorny a In˜arritův film z loňského roku Biutiful. To jsou dva kousky, co se mnou fakt pohnuly.
Robert Čásenský, šéfredaktor deníku MF Dnes:
Mým nejsilnějším zážitkem byla účast na křtu knihy Ještě jsme ve válce v rámci pražského Komiksfestu. Tuto knihu považuji za vynikající počin – myšlenkou, příběhy i zpracováním. Její dokonalost pro mne pak podtrhl dlouhý aplaus pro generála Tomáše Sedláčka, Milušku Havlůjovou a Františka Stárka. Ukázalo se, že nejen komiksové zpracování, ale i příběhy skutečných hrdinů dovedou zvednout mladé publikum ze sedadel.
Sandra Baborovská, kurátorka (Galerie hlavního města Prahy):
Potěšilo mě představení Agnes v Divadle Komedie. Soustředěné herectví brilatní Ivany Uhlířové a Martina Pechláta sladil německý režisér Alexander Riemenschneider do hravé inscenace o mileneckém vztahu mladé vědkyně a začínajícího spisovatele. Šťastná dramatizace minimalistické novely švýcarského autora Petera Stamma vypráví o klamné iluzi zamilovaných – fikci, jež nás svádí, abychom jí dobrovolně podlehli. A také o tom, že možná žijeme pouze v příbězích druhých. Když na nás přestanou myslet, zahyneme. Představení netrpí zatěžkaností, naopak se jedná o úžasně očistný proces, který všem před očekávaným novým rokem 2012 vřele doporučuji.
Jan Novotný, umělecký šéf Strašnického divadla a herec Národního divadla:
Mým největším divadelním zážitkem v roce 2011 byla inscenace Vojna a mír vídeňského Burgtheatru. Na představení jsem šel s velkými obavami, neboť jsem věděl, že bude trvat pět a půl hodiny. Kde se ten zázrak stal, nevím, ale ani vteřinu jsem se nenudil.
Petr Vlasák, hudební publicista:
Po celý rok mě těšilo, jak se daří mladým umělcům, a to ve všech hudebních žánrech (Cermaque, Zrní, Karolina Berková-Bubleová, Irglová, mako!mako, komorní orchestr Berg, Tomáš Hobzek a mnoho dalších), ale i v literatuře nebo divadle (D´EPOG za všechny).
Eva Janáčová, historička umění:
Všichni tu chválí, tak budu pro změnu hanit. Největším kulturním rozčarováním uplynulého roku je pro mě osobně věčně nekončící kauza Diag Human, která doslova paralyzovala veškerou českou spolupráci se zahraničními galeriemi a muzei. Žádná naše státní instituce si v současnosti nedovolí ze strachu ze zabavení vyvézt jakákoliv hodnotnější umělecká díla do ciziny. Zahraniční kurátoři a kunsthistorici nad tím jen nevěřícně kroutí hlavou a ptají se, jak je tohle vůbec možné. Ostudu jsme si utrousili vskutku pěknou.
Petr Vaňous, kurátor, výtvarný kritik:
Potěšila mě kniha Konec avantgardy? která vyšla ke stejnojmenné výstavě v Galerii hl. m. Prahy. Autorský kolektiv pod supervizí historičky umění Hany Rousové v textech a studiích znovu otevírá zažitá schémata o složité době české kultury a umění mezi léty 1939–1948. Je třeba v tomto badatelském úsilí pokračovat, protože jeho výsledky bezprostředně souvisí s poznáním naší skutečné společenské identity, jejíž určité rysy se, možná ne zcela vědomě, projevují i dnes v aktuálním kulturním dění. Dokonalé přemazávání hranic mezi spontánními výrazovými formami – především mezi poezií a kresbou – představuje velká monografie Aleny Nádvorníkové. Velmi vyrovnaný mi přijde výběr mladých umělců pro letošní ročník Start up v pražském Domě U Zlatého prstenu (Kryštof Pešek, Petr Dub, Jakub Hubálek nebo Jakub Tomáš). Jsem rád, že se tu kurátoři nenechávají strhnout okamžitými aktuálními trendy a že se věnují české scéně ve vší její šíři a pestrosti.
A je mi velmi líto, že umřel Václav Havel, z mnoha důvodů.
Josef Moucha, fotograf a výtvarný publicista:
Vypíchnu lekci, uštědřenou institucím soukromým badatelem a fotografem Jaroslavem Kučerou albem Fotografové války 1914–1918. Z počinů, jimiž instituce své poslání plní, dám k dobru alespoň dva. Zahájení edice Deníků sochaře Ladislava Zívra Národní galerií v Praze a zúročení životního úsilí kurátora Antonína Dufka titulem V plném spektru/Fotografie 1841–2005 ze sbírky Moravské galerie v Brně.
Jana Kománková, www.protisedi.cz, Radio1:
Letošek byl pro mě na kulturní zážitky bohatý. Velmi se mi líbil koncert britského písničkáře/performera Patricka Wolfa v Akropoli. Hodně mě zaujalo i několik výstav ve skvělém Doxu: několik děl sochaře Aleše Veselého (mimochodem, řada jeho soch je k vidění i na dvorku jeho ateliéru ve Středoklukách, kam se po dohodě může vydat každý) a také výstava Rudolf Steiner a současné umění. Ne že by mě až tak brala osobnost Steinera, ale byla to skvělá možnost vidět v Praze velká jména současného umění: Olafur Eliasson, Joseph Beuys, Anish Kapoor, Tony Cragg v Holešovicích, to skutečně potěšilo.
Radovan Holub, filmový publicista:
Film Alois Nebel. Jde o ojedinělé dílo v české kinematografii, vyhleděné, vymyšlené. Love story ve filmu špičková. Jen škoda, že některé momenty jsou málo srozumitelné, hlavně pro zahraniční diváky.
Jindřich Štreit, fotograf:
Navštívil jsem v Těšeticích u Olomouce divadelní představení Brouk v hlavě, které nastudovalo místní ochotnické sdružení. Naprosto geniální představení. Ryzí zážitek.
Roman Joch, politolog, poradce předsedy vlády:
Vydání českého překladu románu Flannery O'Connorové Moudrá krev. Po sbírce jejích povídek Dobrého člověka těžko najdeš, vydané česky loni, je to druhé dílko této již téměř půlstoletí zesnulé pozoruhodné americké jižanské křesťanské autorky zpřístupněné českému čtenáři. Nakladatelství Argo patří jednoznačné „Bravó!“ A pak, jako člověka, který má času málo a dítka dorůstající do školního věku či v něm se ocitnuvší, vystoupení dcer v rámci jejich pěveckého sboru.
Alex Koenigsmark, spisovatel:
Když zvažuju pro a proti, nabízí se mi Pražský hřbitov Umberta Eca (jsem jeho ctitelem, každá jeho kniha je pro mě kandidát na knihu roku), několik koncertů a divadelních představení, ale vybírám si nakonec výstavu Fernanda Botera v Kunstforu Wien. Znal jsem jeho práce z reprodukcí, ale naprosto jsem neočekával, jakou sílu výrazu a dramatu při všem humoru jeho většinou velkoformátové práce představují. Botero je skutečný výtvarný protipól G. G. Márqueze.
Hanuš Karlach, překladatel:
V české kultuře jsem brouzdal žel jen málo, byl jsem koncentrován na tu německou. Nicméně: Zaujala mě inscenace dramatu Karla Krause Poslední chvíle lidstva v Divadle komedie (pražskými politickými nulami žel nyní již anihilovaném); zajímavé řešení (tří režisérů) dokázalo, že i neinscenovatelný divadelní kus (jak měl za to jeho autor) lze za jistých okolností inscenovat.
Jiří P. Kříž, divadelní kritik a publicista:
Říká se, že klasický dramatický text u nás už nikdo napsat neumí. Milan Uhde v Leošovi aneb Tvá nejvěrnější takové mínění vyvrací. Na jeho hře pro brněnskou Husu na provázku je cítit i blahodárné faktografické poradenství Miloše Štědroně. Ten projektu Vladimíra Morávka dopomohl na nebesa janáčkovskými hudebními výkřiky. A to téma! Bolesti a lásky hudebního génia, rdoušeného nevyléčitelným čecháčkovstvím. Prý je to příliš hlučné, slyšel jsem vyznavače toho životního principu, když hledali, co by inscenaci vytkli. Morávek ale dokázal „vytáhnout tu duši z těla ven“, vykřičet se skrze Janáčka proti malosti, proti prokletí podupávajícího vlastenčení, jež evropské Čechy tak rádo vyhání, aby je teprve po smrti falešně oplakávalo. Jeden takový umřel týden před Vánocemi, jiný žije ve Francii a vkročit domů už dlouho odmítá… Morávek a jeho tým o tom všem řvát musí. Vykřičet tu duši! Totální divadlo, jehož je divák, když chce, součástí.
