Díky bratrům Formanovým a skladateli Marku Ivanovićovi se v Národním divadle poprvé střetnou dva tak odlišné světy, jako je fantasticko-dobrodružná přírodověda Geralda Durrella na jedné straně a na straně druhé „vysoce civilizovaný" žánr opery. A je to zřejmě vůbec první setkání Durrella s operou i v celosvětovém měřítku. Jediné, co lze totiž v tomto ohledu vypátrat, je to, že Durrellova první manželka Jacquie byla zpěvačkou a z lásky k tomuto dobrodruhovi se vzdala operní kariéry. (Nakonec se ale po letech stejně rozvedli.)
Slučování opery s fantastickou přírodovědou probíhá zatím v laboratorní fázi na neutrální půdě – zkoušíte ve studiu skrytém v útrobách strahovského stadionu. Jak se tam tyto dva vzájemně nepoznamenané světy pod vaším dohledem zatím poznamenávají?
Ano, na Strahově pod spartakiádním stadionem jsme objevovali a zkoumali část země Čarokraje. Díky tamějším podmínkám jsme mohli již první měsíc bádat v téměř shodném prostředí, jakým je Národní divadlo. Do Národního divadla, kde se většina světa Čarokraje nachází, byla všechna zvířata a prostředí přemístěna začátkem listopadu. Včetně badatelů. Určitě má ta změna prostředí vliv na operní sólisty, kteří jsou daleko více zvyklí pracovat v klasických divadlech. Práce na Strahově byla pak přínosná i z důvodu, že jsme se vlastně sešli s ostatními vědci, badateli, tvůrci a umělci na neutrální půdě. Pro mne je prostor velkým partnerem, řekl bych stejně důležitý jako příběh nebo herec. Ovlivňuje celkovou atmosféru projektu. Proto s bráchou pracujeme na lodích, ostrovech, ve stanech, v podzemí. Ale z tohoto hlediska je pro nás stejně výjimečný i prostor Národního divadla.
Některé účinkující jsme v minulé sezoně „vyškolili" zkoušením v Psychiatrické léčebně Bohnice, kde jsme uvedli Glassovu operu Les enfants terribles ...
Výjezdy mimo divadlo jsou nesmírně důležité, jsem si jist, že více koncentrují pozornost. Toto vzrušení přináší možnost podívat se na práci z jiného pohledu.
Libreto Čarokraje se volně inspiruje Durrellovou knihou Mluvící balík, na kterou dnes nostalgicky vzpomíná mnoho už dávno dospělých děti. Předpokládám ale, že tehdy v první polovině 80. let se vás ten boom už netýkal.
S tou knížkou jsem se opravdu potkal dávno. Nevím, jestli to byl onen boom, byla to edice ilustrovaná Adolfem Bornem. Upozornila mne na ní moje učitelka, výtvarnice, řezbářka Šárka Váchová z loutkařské fakulty DAMU. Podle Mluvícího balíku zamýšlela vytvořit animovaný film. Už tehdy jsme se do práce pustili s Ivanem Arsenjevem. Ale, přiznám se, už v tom čase mi některé zákonitosti Durrellova díla jaksi vadily. Ano, knížka byla krásná a barevná, oslovila mě neméně než Marka Ivanoviće. Co mi překáželo, byly situace, kdy bylo najednou všechno možné. Jakýkoliv problém měl hned řešení, bez námahy a úsilí. Píchnete lodičku a hned se objeví čarohmota, která ji zalepí. Že i zásadní témata života a smrti mají takto jednoduchá řešení. Bohužel samotný film nevznikl, a to z produkčních důvodů. Ta literatura jistě ovlivnila spoustu dětí, stejně tak jako J. R. R. Tolkien se svým Hobitem a Pánem prstenů či dnes J. K. Rowlingová s Harrym Potterem. A tak Ivan Arsenjev s Markem před nedávnem na Mluvící balík opět narazili a necháváme se hluboce inspirovat mnohotvárným prostředním onoho bájného světa a samozřejmě musíme v něj věřit, protože jeho existence je závislá pouze od naší fantazie.
Když se vrátíte o něco zpět, co bylo kdysi pro vás hitem té takzvané literatury pro děti?
Jsem jednoduchý čtenář. Od jisté doby čtu nejčastěji texty nevyhnutelné pro mou práci. Ale samozřejmě, Malého Bobeše od Josefa Věromíra Plevy mám přečteného! K tomu i romány Karla Maye, Hellerovu Hlavu XXII. a v dětství foglarovky. Tolikrát jsem četl takové divočiny, jako je Zběsilý život P. P. Passoliniho. Co je pro mě ovšem typické, že romány jsem četl strašně dlouho. Unavený jsem v posteli stihl přečíst jen několik stránek...
Zajímalo by mě, jestli dvojčata kromě toho, že nosí stejná trička a kraťasy, také čtou stejné věci.
Opravdu jsme stejné knížky nečetli. Brácha dal čtení daleko více. Je trpělivější, povaha jeho práce ho nutí větší koncentraci a soustředění.
Divadlo vytváříte spolu, vystupujete spolu, přesto si ale každý šéfuje to své. Jak vznikla taková „dělba práce" u dvojčat, která vypadají skoro navlas stejně? Losem, nebo to někdo rozhodl, nebo je to přirozené tříbení talentů?
Práce každého z nás je odlišná. Zatímco já se věnuji režii, Matěj výtvarné stránce. On zhmotňuje představy o prostředí, kostýmech, já si tyto elementy představuji v živé akci a atmosféře. Ale samozřejmě, a to ani nejde pominout, dvojčata uvažují podobným způsobem, mají podobný vkus a cit a o nás můžu říct, že se perfektně doplňujeme. Jistě, každý máme svůj život a svou práci, jež má jiný rytmus. Není to tak, že každý návrh toho druhého se nám stoprocentně líbí. Hádáme se, a dost drsně, daleko více než s jinými spolupracovníky. Toto souznění nám dává velkou výhodu v naší práci.
Vraťme se k vašemu Čarokraji. Kde se vzalo to slovo a co znamená?
Hledali jsme paralelu ke světu, který existuje i neexistuje, nebude odkazovat na jinou literaturu a bude originální. Pozve diváky na představení. O názvu jsme dlouho mluvili a s výběrem jsem velmi spokojen.
Záleží vám na tom, aby Čarokraj nedostal nálepku „dětské opery" nebo „opery pro děti". Proč?
Ztotožňuji se s divadelníkem Josefem Kroftou, že pojem dětské divadlo zní podezřele. Naše práce není primárně pro děti – koneckonců všechna představení se musí líbit především nám, a proto o nich nelze mluvit jako o „dětských". Vlastně je někdy propastný rozdíl mezi vnímáním představení u 40 a 70letého člověka. Každý divák je individualita, vzácné chráněné zvíře a každý prožívá strach nebo radost po svém. Netroufám si říct, co z mé tvorby je určené pro děti, pro puberťáky, pro čtyřicetiletého. Dobrou inscenaci si představuji jako přitažlivou, napínavou a dobrodružnou. Zaujmout dětského diváka není jen tak. Dospělý přetrpí snad všechno, když ovšem nebaví divadlo děti, tak se začnou ošívat a nepomůže ani okřikování učitelkou. Děti jsou perfektními diváky, a pokud se budou na Čarokraj dívat až do konce, můžeme být spokojeni a možná i trochu hrdí.
V Čarokraji je to sama fantastická bytost, oživlé věci, zpívající zvířata či několik bitev se zlými bazilišky. Pojímáte inscenaci spíše jako velkou podívanou a hru s pohádkovými rekvizitami, nebo má Čarokraj také nějaké to naučení a dotýká víc než jen našeho zraku a sluchu?
Klíčový je základní konflikt v Čarokraji, kdy se jedna skupina mytologických bytostí rozhodne, že uspořádá svět podle sebe... A my jsme vyrostli v zemi okupované skupinou lidí přesvědčených o své nadřazenosti... Ale samozřejmě usilujeme i o podívanou – Národní divadlo má opravdu mimořádné možnosti, a je naší povinností pokusit se je v prospěch diváka využít.
Proslýchá se, že se Čarokraj nebude hrát jen na jevišti a v hledišti Národního divadla a že se diváci dostanou i do zákoutí, které nikdy neviděli. Co je na tom pravdy?
Při výkopových pracích na nábřeží Vltavy u Národního divadla byla nalezena díra, vchod do velmi zajímavých prostor pod zlatou kapličkou, prostor plných dekorací minulých inscenací, svět, jenž žije svou vlastní atmosférou. Pravděpodobně, pravděpodobně ten Čarokraj, nebo alespoň jedna z jeho částí s některými nebezpečnějšími zvířaty leží právěv těchto místech. A chceme tam diváky zavést!
