O bojovnici za krásu baronce Sidonii Nádherné, reportážích Mileny Jesenské, rodině Franze Kafky, cestě za Jiřím Weilem, morální krizi jako pokračování normalizace a nutnosti hledání alternativ ke kapitalismu jsme si povídali se spisovatelkou Alenou Wagnerovou.
Sešli jsme se na jednom z večerů, které uvozovaly inscenaci dramatu Karla Krause Poslední dny lidstva v divadle Komedie. Už samotný název rezonuje dnes nejen kulturně, ale i eticky a politicky. Může za to prozíravost autora, nebo se společenská situace v Evropě vrací tam, kde už jednou byla?
Myslím si, že je v tom prozíravost Karla Krause - svým kritickým rozumem a vášnivým srdcem jasnozřivě rozpoznal tendence, které se ve společnosti rozvíjely a došly až tam, kde dnes stojíme my. První světová válka znamenala obrovský šok, poprvé v historii tu byly k válčení masovým způsobem použity moderní technické prostředky. Nemalý vliv na Krause měla v tomto směru Sidonie Nádherná, která se, jistě i pod vlivem tehdy slavného románu Berty Suttnerové Odzbrojte stala vyhraněnou odpůrkyní války. „Rakouský důstojník, jaký to byl idiot!" napsala o mnoho let později v jednom z dopisů. A Kraus cítil, že i on k válce musí zaujmout jasný postoj, má-li být Sidonie hoden. Janovice pro něho zároveň byly zázemím, bez něhož by byl sotva mohl napsat tak vášnivé a hluboké odmítnutí brutality moderního světa, jakými jsou Poslední dny lidstva.
V nedávno vydané knize Sidonie Nádherná a konec střední Evropy podáváte živý obraz velkorysé a samostatné ženy, která byla dosud viděna jen jako múza slavných mužů. Co vás přimělo začít hlouběji pátrat v jejím osudu?
Poprvé jsem o ní slyšela od literární vědkyně Růženy Grebeníčkové, která mne vůbec mnohému naučila. Druhým signálem byla studie Jaromíra Loužila, vyšla v roce 1992 v Halle, s výňatky z dopisů Sidonie Nádherné Václavu Wagnerovi v období ohrožení zámku ve Vrchotových Janovicích za druhé světové války. Tam se mi najednou vyjevila v úplně novém světle. Ne už jako ta apartní femme fatale s velkými klobouky a dlouhými šňůrami perel, ale jako bojující žena a pisatelka dopisů, prostých formou, ale hlubokých obsahem. Takové jsou i její zachované dopisy Rilkovy, které nedávno vyšly. No a třetím impulsem bylo, že dvě stě padesát metrů od těch míst, kde Kraus psal své drama, se ony poslední dny lidstva za okupace skutečně odehrávaly v koncentračním táboře, který tu byl zřízen jako pobočka pověstného koncentráku ve Flosenburku, když bylo celé území mezi Sázavou a Vltavou zabráno a proměněno ve cvičiště zbraní SS.
Za co baronka Sidonie Nádherná bojovala?
Za zachování zámku, který pro ni ovšem nebyl majetkem, ale symbolem hodnot a tradic, i jejího stavovského vědomí. Ale především životním prostorem a místem zasvěceným kráse, jak tomu říkala. Tu chtěla zachránit, ubránit před brutalitou technokratického rozumu v jeho nejzvrhlejší podobě nacistické moci, technického rozumu, který si podrobuje zemi i člověka a zná jen účel a prostředek. A právě tehdy, v době ohrožení, se ukázalo, že krása parku není jen hodnotou estetickou, ale i etickou, věcí o sobě nepodrobenou žádnému účelu a umožňuje člověku, aby zde znovu pochopil sám sebe jako stvoření, které je stejně jako příroda hodnotou o sobě, nezávislou na nějakých zásluhách, úspěchu nebo kariéře. Toto je pro mne poselství Janovic, že nemá-li naše lidství zakrnět a stát se jen prostředkem k něčemu, jsou pro nás životodárně nutné takové prostory, které existují jakoby samy pro sebe, bez nějaké viditelné a měřitelné funkce, nevyužité, nezužitkované, zdánlivě zbytečné, pro technokratický rozum prostě k ničemu. Jenže právě Janovice jsou ve své nedávné historii přímo příkladem toho, že technokratický utilitární přístup ke světu vede vždycky k nelidskosti. A to Sidonie Nádherná cítila.
Další mimořádnou osobností a zároveň ženou, kterou jste se rozhodla literárně osvobodit od klišé s ní spojených byla Milena Jesenská. Čím vás inspirovala?
Velice důležité pro mne byly její reportáže ze Sudet, které představují jeden z vrcholů moderní české žurnalistiky. V roce 1938 jako jediná z českých novinářů objížděla pohraničí a pro Peroutkovu Přítomnost referovala o tamní situaci - pravdivě, angažovaně a kriticky. Kromě toho mě fascinovala jako žena, ve své odvaze milovat ne nepodobná Boženě Němcové, jak to rozpoznal i Franz Kafka. Poprvé jsem o ní četla v článku Eduarda Goldstückera v Literárkách někdy v roce 1967. Tenkrát jsem byla jako autorka a publicistka na začátku a ohlížela se po ženských vzorech. Jesenská mne zaujala jako podnět, příklad. Řekla jsem si - tak vida, je to možné!
Co vás vedlo k tomu napsat o ní knížku?
V její biografii jsem se snažila zbavit ji nánosu starých klepů, osvobodit ji od mýtu Kafkovy přítelkyně Mileny, jak to zafixovalo první vydání Kafkových Dopisů Mileně, kde Willy Haas popisuje její krásný krok, ale ani se nezmíní o tom, že byla novinářkou a zemřela v koncentračním táboře. Až po roce 1969 začíná spolu s objevováním ženského podílu na evropské kultuře Jesenská pomalu vystupovat z Kafkova stínu. Teprve v roce 1996, v roce svých stých narozenin, z něho vystoupila definitivně a stala se tak říkajíc svéprávnou osobností. Dnes už by ji nikdo přes Kafku nedefinoval.
Právě ke Kafkovi jste se literárně přiblížila půvabnou knihou o jeho rodině. Šlo i zde o očišťování od fám a stereotypů?
Celé kafkovské bádání je, podle mého soudu, dodnes poznamenáno rozdělením Evropy a ztrátou kontaktu, ale i citu a smyslu (o znalostech ani nemluvě) pro země na východ od železné opony. Byly to země, z hlediska studené války, nepřátelského tábora - té horší, nebezpečné, barbarské části Evropy, kulturně odepsané. A z tohoto temného koutu se vynořila světlá, neuvěřitelná osobnost málem světce Franze Kafky. Tak byla nasvícena. A tento světlý zjev přicházel z negativně popsaného prostoru. To záporné muselo na někoho padnout - a padlo to na Kafkova otce. Přispěl k tomu i Kafkův Dopis otci, který je ovšem literárním dílem a ne studijním pramenem. Já jsem se snažila Hermana Kafku z tohoto stínu vyvést, protože mne ten jeho temný obraz rodinného tyrana nepřesvědčoval. Kafkovští badatelé první generace si například nedovedli ani představit, že u Kafků se mluvilo česky i německy, a velmi se o to dohadovali, protože nechápali tehdejší pražskou multikulturalitu, kdy se volně přecházelo z jedné řeči do druhé.
Jaká byla tedy Kafkova rodina ve skutečnosti?
Manželství Kafkových rodičů bylo velmi harmonické a spokojené. Herman Kafka sám ale byl tak trochu neotesaný kámen. Přišel do Prahy jako venkovský Žid, měl za sebou chudé dětství. Ve vzmachu industrializace se vypracoval v úspěšného obchodníka, chlapec, který rozvážel na vozíku po vesnicích maso, teď jezdil do lázní. Přeskočil několik společenských tříd a psychicky to nezvládl. Odtud to jeho nespokojené brblání, studené obklady na srdce, hypochondrie. To vše nebylo z dětského pohledu právě příjemné. Kafka jako dítě mohutnou otcovu postavu a jeho hřmotnost cítil jako ohrožení. To byl ten malér. Ale v posledních dopisech si smírně vzpomíná na společné návštěvy s otcem na občanské plovárně jako na hezké zážitky s pivem a vuřtem, zatímco v denících je líčí jako stísňující. A už je tu máme, muka nejednoznačnosti.
Takže jak to vlastně bylo?
Franz Kafka byl člověk mimořádně citlivý a křehký, ale také neobyčejně vzdělaný, informovaný o aktuálním kulturním dění. A doma měl otce, jehož obchodní zdatnost sice uznával, ale kterému byl jeho svět naprosto cizí, zatímco Kafkovi přátelé, Max Brod a Felix Welsch, měli doma kultivované otce, s nimiž se dalo pohovořit, kteří jim byli oporou a příkladem. Myslím si, že to Franz Kafka těžce nesl. Potvrzuje mi to v jeho denících sen o otci, jak přednáší v salonu, zřejmě paní Fantové, o sociální otázce, což je naprosto absurdní, ale Kafkova touha po vzdělaném otci z toho jasně prosvítá.
Další zajímavý židovský autor, kterému jste věnovala knihu, je Jiří Weil. Vypravila jste se po stopách jedné z jeho povídek do Alsaska - co vás k tomu vedlo?
Já mám Jiřího Weila velice ráda, protože je to autor, který pracuje na pomezí reportáže a literatury, a to je mi velice blízké. Napětí mezi fakticitou a fikcí je pro mne trestí moderní literatury. Začínala jsem psát a publikovat v 60. letech, které si sama pro sebe označuji jako období rekonstrukce skutečnosti, a tehdy byly dokument, reportáž, zpráva z terénu nesmírně důležité inovativní žánry.
Jiří Weil je mi ovšem blízký i jako skromný, tiše pracující člověk, léta pronásledovaný. Jeho Moskva-hranice je jednou z vůbec prvních kritik stalinismu, a ta mu právě ten poválečný postih vynesla. No a jeho povídka Strassburská katedrála se odehrává v městečku Ribeauvillé, a to leží v Alsasku, asi sto kilometrů od Saarbrückenu. Alsasko je pro mne jakýsi druhý domov, velice často tam jezdíme, a tak jsme se tam s mužem po Weilových stopách vydali a já jsem o tomto hledání pravdy a poezie napsala povídku.
Co Jiřího Weila na Alsasku tak zaujalo?
Alsasané jsou hněteni dějinami stejně jako my, pendlují mezi Francií a Německem, tak jako my mezi Německem a našim slovanstvím. Z toho mezi námi vzniká jakási zvláštní blízkost a dorozumění. Alsasané se navíc považují za Středoevropany, a to je další společný bod. U nás se o Alsasku skoro nic neví. Pocházel odtamtud mimochodem otec Julia Zeyera. Zmíněná Weilova povídka je psána ve stínu roku 1938. Autor si Alsasko vybral, protože na jeho příkladu mohl v příběhu ukázat, že je možné mít alsaskou identitu, ale být zároveň loajálním občanem francouzského státu. Takové sudetské Němce by si byl přál, Němce, kteří se jako Němci identifikují s československým státem, cítí se být německými Čechoslováky.
Tím se plavně dostáváme k dalšímu okruhu vaší činnosti. Z projektu Zapomenutí hrdinové, který dokumentuje osobní vzpomínky opomíjených bojovníků proti nacismu, vznikla vaše knížka o antifašistech mezi sudetskými Němci. Jaké procento jich vlastně koncem třicátých let bylo?
Běžně se uvádí, že v posledních obecních volbách na jaře 1938 to bylo asi pět procent, jenomže je potřeba vidět ten obrovský tlak, jemuž ti lidé byli ze strany henleinovců vystaveni. Takže těch pět procent - to byli bojovníci, kteří neměli co ztratit. S lidmi, kteří demokraticky smýšleli, ale tolik si netroufali, to mohlo dělat deset procent. A když k tomu přičteme ty tiché, apolitické, kteří si ale přesto s fašismem nezadali, mohlo jít až o dvacet procent Němců v Sudetech. Tam, kde byla silná komunistická nebo sociálně demokratická strana, si lidé více troufali se k antifašismu přihlásit, ale kde byli silní henleinovci a volební místnosti hlídali, tak tam to bylo obrovské riziko. Mnoho z těchto odpůrců nacismu jsem osobně poznala a nesmírně si jich vážim. Za svou statečnost zaplatili dvakrát: po záboru Sudet jako antifašisté a po válce museli jako Němci ze země odejít.
Jaké jsou reakce na výsledky vašich výzkumů?
No, nadšení není právě velké, jak v Německu, tak u nás, protože existence antifašistických sudetských Němců boří na obou stranách léta pěstované stereotypy. U nás stereotyp zlých Němců, a pro sudetské Němce je zase nepříjemné si přiznat, že mezi nimi byli i tací, kteří se identifikovali s Československem a byli ochotni demokracii bránit. Já jim říkám němečtí Čechoslováci.
Nebyla ztráta sudetských Němců faktickým začátkem naší izolace od Evropy, od sousedních národů a kultur?
Selhání česko-neměckého konfliktního spolužití považuji za tragédii, ovšem je třeba říci, že tento proces rozchodu jsme nezačali my, ale sudetští Němci se svým Heim ins Reich, kam vlastně nikdy nepatřili. A k tomu se ještě nechali zneužít pro politické cíle nacistického Německa, tedy rozbití Československa. Henleinovské hnutí bylo intenzivně podporováno z říše, finančně i materiálně. A jelikož v pohraničních oblastech byla v důsledku světové hospodářské krize nezaměstnanost a bída, když někdo dostal práci v říši a vydělal dvakrát tolik, byla to silná vábnička. Komunisté a sociální demokraté sice sítí konzumů, ozdravovnami, kulturními a sportovními aktivitami ve volném čase vytvářeli jakousi svépomocnou občanskou společnost, henleinovci byli ale silnější. Československá vláda ovšem tehdy důsledky nezaměstnanosti i henleinovce hrubě podcenila.
Žijete v Německu, ale často přijíždíte do Čech. Jak na vás s vědomím všech těch historických kořenů a souvislostí působí to, co se dnes děje v České republice?
Situace, která tu momentálně vládne, a kterou bych označila za hlubokou krizi hodnot, mě velice trápí. Jsem přesvědčena, že ohrožujeme svou národní identitu, protože jsme se vzdali toho, co bylo historicky silou a pýchou naší tradice, a sice váha kultury v našem národním společenství. České obrození začalo jako hnutí kulturní, kultura byla substancí naší národní existence, chápali jsme se jako kulturní národ. A kulturním národem ve smyslu, že kultura byla majetkem všech, jsme také byli, a doufejme, že ještě trochu jsme. To mne překvapilo, když jsem přišla do Západního Německa. Když to trochu zjednoduším: lidé tam žili na daleko vyšším civilizačním standardu než my, jedli třeba stříbrnými příbory, ale kdo byl Beethoven - berte to jako bonmot -nevěděli. Bavili se o autech, my jsme se bavívali i s mými tetičkami o tom, co kdo četl. U nás byla kultura v nejlepším slova smyslu lidová, pozvání pro všechny, stejně jako vzdělání, prožít život plněji, moudřeji, osvíceněji.
Malé národy žijí a udržují se kulturou, ta je základem jejich identity. Kultura je dnes o to důležitější, že žijeme ve spojené Evropě, v jejímž rámci se musíme snažit udržet si vlastní identitu a svébytnost a zároveň se otevřít. Jen to dává Evropě smysl. Finové dnes třeba dávají 24 miliony eur na stipendia vědeckým pracovníkům a umělcům a posílají je do světa. A co dáváme my?
Co dělat proti tomuto neblahému uzavírání se do sebe?
Nepřistupovat k okolní Evropě nepřátelsky. To ovšem potřebuje také sebedůvěru. Aby se česká kultura otevřela evropskému a světovému měřítku a zároveň tím získávala podněty pro vlastní osobitý vývoj. To je taky naše tradice. Když se podíváte třeba na období kosmopolitismu počátkem 20. století, dekadenci, avantgardu a tak dále, tam vždycky byly také podněty z venku, které se specificky česky zpracovávaly a rozvíjely. V tom tkvěla síla české kultury. A myslet si, že můžeme žít a přežít bez kultury jako národní sebereflexe je nesmysl, tu nemůže nahradit zábava nebo jak se dnes říká kultura eventová, protože ta chce jen bavit, rozptylovat nudu.
Kde vidíte příčinu dnešní české kulturní nedostatečnosti?
Těch příčin je asi víc. Myslím, že hlubokou ránu nám jako společnosti i národu zasadila normalizace. Bylo to možná vůbec nejtěžší období moderních českých dějin. Protektorát trval šest let, normalizace dvacet. Pro mne je to jakási druhá republika, podobná frustrace ze zmaru ideálů, za něž byl národ ochoten bojovat, která se obrátila v totální hodnotový nihilismus. Když je pravda obrácená na ruby, je už pak všechno jedno. Druhá republika trvala slabého půl roku a z morálních nížin nás paradoxně zachránila německá okupace, kdy se národ znovu semkl a nasadil vyzkoušené mechanismy přežití. Tíhu okupace ve smyslu národní záchrany nesly kulturní elity. A kulturní elity nesly na svých bedrech i tíhu normalizace a udržovaly za značných obětí plamének ducha odporu. Jistě je to také poznamenalo a neodhadly politickou dimenzi roku 1989. Ale kde tenkrát byly ty dnešní politické elity, které teď chtějí kritizovat kulturu té doby jako komunistickou? V prognostickém ústavu - alespoň ti po roce 89 nejdůležitější. Možná že právě ten normalizační trénink byl nejlepší přípravou na ten typ kapitalismu, který se u nás po roce 89 vyvinul. Propásla se možnost navázat jak na tradice první republiky, tak na podněty Pražského jara... Pokud jde o postavení kultury ve společnosti, má na její marginalizaci značnou vinu Václav Klaus, který chtěl všechno dění ve společnosti podřídit tržním mechanismům a neustále opakoval, že o dobrou kulturu není třeba se starat, protože se prosadí sama. Což je snadno dokazatelná hloupost.
Nesouvisí se zakořeněním současných politických „elit" v normalizaci a jeho křečovitým popíráním jejich rozohněné proklínání všeho, co bylo před rokem 1989?
Asi ano. Černobílé odsuzování tohoto období jako něčeho zavrženíhodného znehodnotilo obyčejným lidem jejich vlastní životy. Jako kdyby byly životy žité v totalitním státě méně hodnotné než životy žité ve státě demokratickém. U mnoha lidí to vedlo k pocitu méněcennosti. Jenže lidé v každé době hledají možnost smysluplné existence, každý člověk usiluje o to v daných poměrech, které si nevybral, svůj život naplnit. To je ta největší chyba, která se po rozpadu socialistického systému stala. Znehodnotit lidem jejich žitý svět, to je něco jako hřích proti duchu svatému, to se nesmí.
Takže duchovní normalizace pokračuje?
Často to tak vypadá, protože přestaly platit hodnoty, které jsme nedokázali rehabilitovat. Pro neoliberální ideologii jsou jediným argumentem pro nebo proti peníze. Ve vládním prohlášení se bez skrupulí říká, že společenské hodnoty vytvářejí podnikatelé! Ale to je přece nanejvýš třetina pravdy! Společenské hodnoty vytvářejí všichni lidé, kteří se snaží hodnotně žít, vytvářet dobré prostředí pro své děti a životní partnery, být laskaví k druhým.
Nepřišel čas říci: král je nahý a neoliberální ideologie je jedna velká, zištná lež?
Ano. Ekonomická teorie je vybudována skutečně na písku, ani věřit se to nechce. Když se podíváte, na jakých stojí základech, divíte se, že může být tak mocná. Ano, je to ideologie, tedy falešné vědomí. Neoliberalismus se neosvědčil nikde, rozděluje společnosti, vytváří svět, kde se stává absolutním cílem lidské existence mít peníze a úspěch morální kategorií - kam jsme se to dostali? Takže abych odpověděla na otázku: ano, těch dvacet let už by mohlo stačit. Jenomže problém je v tom, že neoliberalismus deptá celou Evropu.
Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že v české společnosti je jeho tažení obzvláště ničivé?
Tendence ke zjednodušování a brutalizaci jsou patrné i v Německu, jenomže tam je, jak já říkám, za těch čtyřicet let nastláno demokracie, takže dopady jsou měkčí, společenský diskurs funguje. Funguje i občanská společnost, jak ukazuje široký protest proti Stuttgartu 21 nebo za odstavení atomových elektráren. U nás je to všechno dopad na tvrdý beton kapitalismu ještě nezkušené společnosti. Občanská společnost není ještě do té míry silná, aby se dokázala bránit. Základním problémem ale je, že chybí politické elity, kvalitní lidi mezi politiky spočítáte na prstech jedné ruky. Někdy se mi zdá, že my, Češi, si snad nedovedeme vládnout. Velmi mne to tíží, protože se tu na druhé straně na každém kroku setkávám s mladými lidmi, kteří jsou vzdělaní, angažovaní, příjemní, ale žijí v situaci, která jim nedává žádnou naději, ani pokud jde o společenské uplatnění. A inteligence je také chronicky špatně placena. A to je úmysl. Schopných a rozumných lidí je tu dost a dost, stačí se podívat do často živořících alternativních novin, třeba do Sedmé generace, internetového deníku Referendum a dalších... Jenomže jejich alternativní hlas mediální clonou do širší veřejnosti nepronikne. A bylo by to třeba jako sůl, abychom se znovu obrodili.
Blíží se tedy podle vás chvíle, kdy budou poslední dny lidstva v epoše neoliberalismu sečteny a přijde pokus o změnu systému?
Myslím, že období, kdy se hlásalo, že ke kapitalismu neexistuje žádná alternativa, je už za námi. Zdá se mi, že finanční krize a atomová katastrofa v Japonsku názorně ukazují, že tento typ kapitalismu a technokratický přístup ke světu narazily na své hranice. Vidím dnes jakési tři diskusní linie, z nichž by nakonec mohla altenativa k současnému neoliberálnímu kapitalismu s jeho mantrou neustálého ekonomického růstu vzniknout. Je to kritika tohoto modelu růstu, diskuse o solidární ekonomii, která by kritérium zisku nahradila kritériem obecného blaha, a diskuse o základním příjmu pro všechny, s jehož pomocí by bylo možné přerozdělení společenského bohatství. V podstatě tu jde o rozvinutí nových forem participační demokracie. Lidé si už nechtějí dát líbit, aby se o velkých společenských projektech rozhodovalo bez nich, zvlášť proto, že jejich rizika nakonec vždycky nesou obyčejní daňoví poplatníci, kteří nakonec budou muset zaplatit i minulou finanční krizi, zatímco bankéři si rozdělí bonusy.
Právě vyšla kniha mluvčího rakouského Attacu, ekonoma Christiana Felbera Ekonomie obecného blaha (Allgemeinwohlökonomie). Ekonomií všeobecného dobra se u nás zabývá také Lubomír Mlčoch, vyčerpávající analýzu neoliberalismu uveřejnili nedávno na internetu Jiří Pehe a Jan Štern, stále ještě pracuje jeden z bývalých členů Šikova týmu Miloš Pick. Česká média se ve své většině těmto tématům ovšem dosud
vyhýbají.
Alena Wagnerová (*1936 v Brně)
Česko-neměcká spisobvatelka a publicistka, žije střídavě v Saarbrückenu a v Praze. Autorka literárních esejí a divadelních her. Německy a česky vyšly její kniohy: biografie Mileny Jesenské, kniha Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, publikace o rodině Franze Kafky, cestě Jiřího Weila do Alsaska a dva svazky rozhovorů s Němci a Čechy ze Sudet. Kromě literatury se Alena Wagnerová věnuje dokumentaristice a orální historii.
Publikováno v Literárkách 18/2011
-
|2011-05-10 00:05:32 AnonMožná že právě ten normalizační trénink byl nejlepší přípravou na ten typ kapitalismu, který se u nás po roce 89 vyvinul
Trefeno na hlavičku, ale ne tak docela. Na tom přetržení se pracovalo 40 let! 40 let zpřetrhání mezilidských vazeb, kulturních a společenských hodnot, přetržení již rozjetých snah o sociálně spravedlivější systém, vědomí sounáležitosti. Co my dnes víme o tom, v jaké situaci se nacházela předválečná společnost. Prd! My dnes nemáme na co navázat, musíme vymyslet znovu to, co již dříve existovalo. Těch 40 let je nutno chápat jako více než jen 40 let pauzy. My dnes nezačínáme tam, kde jsme přestali, my začínáme přinejlepším na začátku 20. století!
Neoliberalismus se neosvědčil nikde
Ano, jen je dlužno podotkonout, že záleží jak komu.
Někdy se mi zdá, že my, Češi, si snad nedovedeme vládnout.
To, myslím, již někdo říkal, u nás nepříliš oblíbená osoba. Jako součást českého národa si ovšem myslím, že z národního hlediska tomu nic nebrání, jenom tomu FURT NĚKDO brání!
-
|2011-05-10 07:18:52 Greenhorn - Výborné zamyšleníStručně a jasně probrané neduhy české společnosti. Byl jsem dlouho v Mnichově jako student a VŠ učitel, takže chápu výhody pohledu z cizí stabilizované země na českou realitu. Problém je, co dělat tady a nyní, když jsou lidé unavení, cyničtí, otrávení a nevidí v politice nic jiného než zlodějny.
-
|2011-05-10 16:26:10 Rico - VAŘIT Z VODYPaní Wagnerová dorazila do Německa v roce 1969.
Uvádí, bonmot sem, zjednodušení tam: „(…) když jsem přišla do Západního Německa (…) Když to trochu zjednoduším: lidé tam žili na daleko vyšším civilizačním standardu než my, jedli třeba stříbrnými příbory, ale kdo byl Beethoven - berte to jako bonmot -nevěděli. Bavili se o autech, my jsme se bavívali i s mými tetičkami o tom, co kdo četl.“
Je naprosto marné generovat Obraz/točit Film: sice „stříbrnými příbory“ stolujících, avšak nevědoucích o Ludvíkovi Bé ani ň.
Dále střih: Oni (dotyční) se „bavili o autech, my jsme se bavívali i s mými tetičkami o tom, co kdo četl.“
Pozor, píše se rok 1969.
Paní Wa. dodává: „U nás (tj. v ČSSR) byla kultura v nejlepším slova smyslu lidová, pozvání pro všechny, stejně jako vzdělání, prožít život plněji, moudřeji, osvíceněji.“
V nejlepším případě, v letech 1948-1969, na území tehdejší ČSSR, přichází v úvahu nanejvýš 5 let, ve kterých tehdejší domorodý jedinec jakžtakž moh „prožít (vlastní) život plněji, moudřeji, osvíceněji“.
Od podzimu 1938 do (přestávka 8-9 měsíců v roce 1968) do podzimu 1989 zdejší kultura šla a šla do kytek.
Paní Wa dorazila do (západního) Německa v době, kdy tam začalo vznikat to, čemu dnes lze říkat Hnutí za občanskou emancipaci. Avšak kontextuálně ona zmiňuje buďto idioty, anebo new richies made in Hospowunder. Ok, ale proč takto argumentuje dnes.
Paní Wa laboruje s pojmem „Kultura“. V souladu s pojmem dále argumentuje (divně), že zdejší byl „národ ochoten bojovat“.
Mohl „bojovat“, kdyby býval chtěl, a to i po květnu 45, kdy jí bylo 9 let; i v únoru 48, kdy jí bylo už 12 let.
Dále (v kontextu kultury, tedy Petriho misky) paní Wa postuluje, že: „(na podzim 1989) (kultura) Propásla se (sic!) možnost navázat jak na tradice první republiky“. Po půl století kytek v kyblu navazovat na situaci, která, ve zmíněném laboratorním kontextu, trvala ani ne 10 let (těch prvních 10 let 1. republiku v tomto ohledu zapomeň: CaK sytém tak akorát odcházel do důchodu!), je naivní.
Paní Wa přišla do Německa v časech, kdy žádninká definice jeho situace - z pera západoněmeckého - opomněla by bývala předsunout adjektiv „sociální“ před terminus Tržní hospodářství (adjektiv byl zrušen až po sjednocení).
Ona však angažovaně žongluje s pojmem Kapitalismus. Club of Rome byl však založen rok před jejím příchodem do Německa.
Situace dnešní ČR je pouze situací dnešní ČR.
Neb Dobrý guláš trvá.
A Špatný lze uvařit v mikrovlnce.
-
|2011-05-14 13:06:02 Koenigsmark - Velmi dobrý rozhovorTento rozhovor je výtečný.
Bylo by záslužné, kdyby se některý nakladatel souboru reportáží Jesenské ze Sudet ujal a vydal je samostatně.
Rico patří k těm, kdo se zřejmě podprahově, jakmile spatří kritiku kapitalismu, obávají návratu Klementa Gottwalda. Vzpomeňte si, jak u nás bylo v 90.letech nemravné samo slovo sociální.
Nemusíte se bát, Klema se nevrátí.
Ale Koniáš (viz cena na Světě knihy) se tu tam vrací.
-
|2011-06-06 15:06:43 admiration - Malé velké světýlko v tuneluVážená dámo,
to že si jedinec může v době dnešní přečíst takové formulace, myšlenky a názory plynoucí ze zkušeností - jest takovou nadějí jak tomu bylo před r. 1989. Přesto, že klobouk nesnáším, kvůli Vám bych si ho snad i koupil, jen abych mohl smeknout.
mz
-
|2011-06-18 21:43:19 madla - dotazjenom jedna věc by mě zajímala a docela mě leží v hlavě - byla jsem překvapená touto spisovatelkou, že se objevila na sceně. Nejdříve to vysvětlim - jsem zklamaná že paní spisovatelka se snaží u usmíření čechu a němcu no to je její věc ale o to víc mě mrzí že jsem četla její knihu pokud je to pravda nebot na internetu tato kniha chybí v jejím životopise- napsala ji spolu se svým manželem nevim podle internetu možná bývalým - kNIHA se jmenovala NEOHLÍŽEJ SE ZKAMENÍŠ- tato kniha vypráví o poslední popravě v Terezíně mladých studentu PŘEDVOJ , která vyšla v roce 1968 tato kniha je myslím dobře zpracovana, nebot když jsem byla v Terezině tak je tam zachycena tato poprava a díky této knihy jsem tomu rozuměla. Oto víc mě udivuje že se paní spisovatelka snaží o usmíření Čechu a Němcu. Jestli je pravda, že paní spisovatelka tuto knihu napsala doufám, že si taky na ní vzpomene.
-
|2011-06-20 12:56:21 MilošLidských kvalit a postojů paní Wagnerové je třeba si vážit, ale rozsah otázek, ke kterým se "fundovaně" dokáže vyjádřit je ohromující.
-
|2011-12-02 16:43:37 květa Jechová - poděkováníDěkuji paní Wagnerové nejen za tento rozhovor, ale za mnohé jiné texty a vystoupení. Nejnověji za pořad, uváděný v rozhlase/ stanice Vltava/ o významných německých ženách "právo na výklad světa".To je podnět k porozumnění ženám, Německu, Evropě. Řada jmen dosud v českém kontextu neznámých, některá jména byla v posledních 20 létech tabu (Rosa Luxemburg). Vyjdou tyto portréty knižně??
Děkuji za věcný a originální rozhovor s touto mimořádnou osobností. Sdílím její názory bezezbytku. Změna společnosti ale možná potrvá. Domnívám se totiž, že trhovci své vydobyté pozice a statky jen tak nevzdají. Oproti vzdělancům, odborníkům a lidem čistým, kteří by společnost byli schopni vrátit do demokratických mantinelů, nahrává zlodějským kramářům řada věcí. Např. je to elektronizace, neboli masové rozšíření PC. Lidé dřepící před počítačem vyplýtvají spolehlivě svůj hněv ev. potřebu změny ve virtuální diskusi, aniž by učinili nějaké skutky, jako např. veřejný protest, stávka atd. Mladí lidé se fyzicky angažují jen jako sportovní fanoušci . I drogy významě zeslabují akčnost mladé generace, obdobně hazard. Starší generace zase civí víc než je zdrávo na TV. která jí dodává prefabrikovanou realitu Reality. To všechno jsou vedle závislosti na PC účinné prostředky k útlumu radikalizace a znemožnění revolucí proti despotické nomenklatuře normalizačních materialistů ( tzv.neoliberálů) . Místo byvších milicí - ozbrojené pěsti dělnické třídy - jsou od r.1990 ozbrojenou pěstí "pravice" skinhedi a neonacisti (neboť permanentně ožebračované policii v Bakalistánu nelze věřit). Jak tedy změnit řád? Vypnout v celé zemi PC a TV aby nastala revoluce? Možná. Otázkou ale zůstává, za co se pak bude bojovat. Zda za změnu systému, anebo za okamžité zapnutí elektronických a digitálních drog.