Pár poznámek k Trumpově strategii národní bezpečnosti

Email Tisk PDF

Není vůbec jisté, zda si Donald Trump stihl přečíst text „své“ nové národní bezpečnostní strategie ještě před tím, než s ní před Vánoci vystoupil „na ostro“, ale na jejím obsahu by se podle všeho beztak nic nezměnilo. Rozdíl mezi rétorikou textu a realitou by totiž nejspíš větší být už ani nemohl.

 



 

 

 

Uplynulé dny nabídly dokonalou ukázku v praxi: zatímco Trumpův leitmotiv tvrdí, že USA „znovu vedou světovou scénu“, jeho velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová před hlasováním ohledně statutu Jeruzaléma v Radě bezpečnosti OSN varovala, že se „Trump dívá“, jak se kdo k problému postaví, a po hlasování, které označila za „urážku USA“, hrozila, že všechny, kdo hlasovali proti americkému názoru, „nahlásí“ svému šéfovi, a ten zase pro změnu pohrozil všem členům OSN, že jim zruší finanční pomoc, pokud podle očekávání podpoří egyptskou „protijeruzalémskou“ rezoluci. Sice prý jen blufuje, ale mohla by to být případně velká úspora, protože prakticky všichni příjemci americké pomoci hlasovali proti Washingtonu a USA zůstaly prakticky samy. Jistě, na praktické budoucnosti Palestiny coby státu se tím nic nemění, ale…

V Radě bezpečnosti OSN přitom nezískaly podporu ani svých tradičních evropských či arabských spojenců. Skóre hlasování o Jeruzalému 14:1 napovídá, že USA „světovou scénu“ prostě nevedou. Ve skutečnosti jen po třiačtyřicáté použily svého práva veta při obhajobě Izraele na půdě OSN. I za cenu toho, že se Trumpův viceprezident Pence stal na Blízkém východě personou non grata, s níž se nikdo nechce setkávat, a tak byl donucen znovu „odložit“ svou plánovanou cestu do oblasti. Nebo za cenu přiznání, že se Trumpovo heslo „Amerika především“ může do značné míry překrývat s „Amerika o samotě“.

 

Slova a činy

Každá „správná“ národní bezpečnostní strategie by už z titulu svého názvu měla ukazovat na hrozby, určovat postupy, jak se s nimi vypořádávat, a zdůrazňovat priority státu. Činí tak i ta Trumpova, i když ve skutečnosti se její dopady dají -- oproti předchozím třem dekádám -- shrnout do prostého „my proti všem“. Strategie, která už Spojené státy během roku stihla vyvést z pařížské dohody o klimatu, z UNESCO nebo například z Obamovic TTIP…

Trump přitom s použitím nových „titulků“ tvrdí, že jeho strategie upřednostňuje americkou bezpečnost a americké zájmy, jako kdyby předchozí prezidenti snad chtěli něco jiného. Tvrdí, že bude usilovat o „mír prostřednictvím síly“, jako by snad předchozí prezidenti chtěli dosahovat míru prostřednictvím slabosti – vždyť 291 tisíc amerických vojáků ve 183 zemích není Trumpova zásluha; trochu se může „chválit“ snad jen tím, že rozpočet Pentagon dosáhl rekordních 700 miliard dolarů a US Army jen v roce 2017 prováděla „speciální operativní akce“ hned ve 149 zemích světa. Klade důraz na „posilování americké prosperity“, jako kdyby jeho předchůdci chtěli Ameriku ožebračit. Neustále mluví o „Americe především“, jako kdyby prezidenti snad už Reaganem počínaje chtěli „Amerikou druhou“, nedejbože „třetí“ či „čtvrtou“…    

Podobně neuchopitelně popsal Trump i nepřátele „své“ Ameriky. Na jedné straně jsou tu „revizionistické síly“ (Čína a Rusko), které „narušují světový řád“ a snaží se „vytvořit svět odporující americkým hodnotám a zájmům“, pak jsou tu „darebácké státy“ typu Íránu a Severní Koreje, které sice z textu nevycházejí jako největší hrozby, ale přesto je třeba s nimi „jednat rázně“. Třetí nepřátelskou sféru pak (vedle vágně zmíněných zločineckých kartelů) zastupují džihádistické nadnárodní organizace, které se ze své podstaty sice liší, ale představují pro Ameriku výzvu v politické, ekonomické i vojenské rovině.

S Ruskem i Čínou lze přitom podle nové strategie národní bezpečnosti ale současně i spolupracovat. Míra této spolupráce může být ovšem až zarážející. Příkladem nechť jsou dva telefonáty mezi Trumpem a Putinem ve dnech před zveřejněním strategie – v tom prvním Trump poděkoval ruskému prezidentovi za přátelské poznámky, které pronesl během své nedávné každoroční megatiskové konference. V tom druhém o tři dny později pro změnu Putin Trumpovým prostřednictvím poděkoval CIA a jmenovitě jejímu řediteli Miku Pompeovi za informace, které vedly k odvrácení teroristického útoku v Petrohradu. Cítí snad CIA, že protiruská hysterie v USA už mele z posledního a nadešel čas nastolit znovu „běžné“ pracovní vztahy? A mohla by předávat informace ruské FSB bez Trumpova souhlasu? A mohl by Putin takto otevřeně zdůrazňovat náznak opětovné normalizace vztahů, kdyby si nebyl jistý, že tím nezpůsobí více škod než užitku? A jak potom ale vnímat tvrzení, že Rusko je nepřítel, s nímž lze spolupracovat? Nebo lépe, do jaké míry tato spolupráce až půjde?

Totéž v „bleděmodrém“ platí i pro Čínu. Na jedné straně je tu otevřená pohrůžka obchodní válkou, ale současně americká strana vysoce oceňuje a akceptuje například čínskou politiku v Afghánistánu. A nejen čínskou – pochvaly se za totéž dostává i tomu „proklatému“ Íránu. Nejspíš pro uchování dekora se USA sice snaží svalovat na Írán vinu za kdeco, ale „dře to“. Zatímco Nikki Haleyová pár dní před Vánoci nedokázala ani Západ přesvědčit, že by jakési zbytky údajně jemenské rebelské rakety, nákladně převezené ze Saúdské Arábie až do budovy OSN v New Yorku, pocházely z Íránu, Pentagon vyloučil, že by měl v plánu zahájit proti Íránu válku a šéf CIA si našel nového penfrienda v osobě kultovního generála Revolučních gard Kásima Sulajmáního. A zatímco ti dva si dopisují, není vůbec jasné, jak vnímat rozhodnutí USA „konfrontovat vojensky Írán“ v Sýrii, odkud by podle Ruska měli obecně rychle odejít, tím spíš za situace, kdy sami Američané současně „zklidňují“ své Saúdy, aby v regionu ubrali na plynu a začali dřív myslet než jednat.  

 

„Nepřátelé“ v klidu

Je příznačné, že Rusko i Čína, které se pod tlakem americké politiky otevřeně dále sbližují, odmítly Trumpovu strategii národní bezpečnosti coby projev „studenoválečnické mentality“, v jejímž rámci americký prezident prý jen projevuje svou „imperialistickou povahu“. Zatímco Peking ještě dodal cosi o „zastaralosti“ amerického uvažování, Moskva odmítla americké vize „unipolárního světa“ a vyjádřila lítost, že je dál vnímána jako „hrozba americké bezpečnosti“. Ve stejném duchu, tedy bez většího vzrušení, se připojil i Teherán, podle něhož strategie postrádá „moudrost i realismus“ a Washington by se prý měl raději soustředit na pojmenování a řešení „vlastních problémů, omylů a výzev“.

Otázkou tedy je, co mělo mandatorní zveřejnění nové americké strategie vlastně dokázat. Jak připomíná například Asia Times, války v Iráku, Sýrii, Afghánistánu nebo v Jemenu jasně dokládají, že Spojené státy už nejsou s to vojensky prosazovat svou vůli kdekoli se jim zachce. Síla diktátu „Pax Americana“ jako by se už vyčerpala. A Trumpův příslib „udržování míru silou“, tedy pokračujícím zbrojením, může v tomto směru samozřejmě vést ke katastrofě; postačí sebemenší „přehmat“, nemluvě o tom, že sám text strategie mluví o rozšířeném použití jaderných zbraní coby „odstrašující síle proti jadernému útoku, nejaderným strategickým útokům a velkoplošným konvenčním agresím“. Je to poprvé, kdy USA považují „nejaderné strategické útoky“ za kategorii, na niž lze reagovat jadernými zbraněmi. Potíž je v tom, že zatím nikdo nedefinoval, co se takovými útoky vlastně myslí. Nebo co by se stalo v případě, že by je podnikli „nestátní“ hráči? Náměstek ministra obrany USA Rob Soofer do této kategorie na podzim zařadil například i kyberútoky proti americké infrastruktuře, podotýká Asia Times.

Není ale pravděpodobné, že by stále osamocenější USA podnikly jaderný útok proti existujícím jaderným mocnostem, tím spíš, když budou za Trumpova vedení do budoucna s to (nebo spíš muset) udržovat se svými (ne)přáteli až kissingerovsky konstruktivní vztahy. Pro ostatní regiony typu Evropské unie nebo Střední Asie, nemluvě už o jednotlivých -- „ze stínu vystupujících“ -- zemích, jako jsou například Turecko, Egypt, Írán či Venezuela, z toho všeho ovšem vyplývá především poznání, že rodící se světový řád je (a především ještě bude) méně přehledný a mnohem komplikovanější – flexibilnější, bezzásadovější, bez pravidel (nehodící se škrtněte) -- než by se jim z hlediska klidnější a jistější „navigace“ mohlo líbit.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 22 Prosinec 2017 20:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB