Kam Katalánci zavedou Evropu?

Email Tisk PDF

Katalánsko je jen dalším důkazem, že se různé národy v poválečných evropských hranicích z nejrůznějších důvodů „necítí dobře“, a dodržování stávajících zákonů jim nijak nepomůže.

 

 

 

 

 

 

Ta čísla sice nejsou zcela jistá, ale jasná jsou dostatečně – referenda o nezávislosti Katalánska se zúčastnily přes dva miliony voličů, z nichž asi 90 procent podpořilo oddělení od Španělska. Katalánský prezident Carles Puigdemont má za to, že si jeho země zasloužila den své nezávislosti, tváří v tvář brutalitě španělské policie a příslušníkům Národní gardy: řeč je o více než osmi stech zraněných civilistech, přičemž katalánská policie v Barceloně zkoumá i tři úmrtí. Účast v referendu překročila 40 procent, což lze považovat za poměrně nízké číslo, ale s ohledem na týdny pohrůžek, policejních represí a na stovky volebních místností, které obsadila policie, je to nicméně údaj málo překvapující… A k tomu ožila i minulost španělské občanské války. Zatímco se v Madridu zpívala hymna Frankovy fašistické diktatury a zaznívaly pohrůžky na adresu „těch katalánských komunistů“, v Barceloně tváří v tvář kordonům policie pro změnu skandovali dávné antifašistické heslo „No Pasarán!“ Neprojdou!    

Madrid reagoval silou a federální premiér Mariano Rajoy trvá na tom, že se žádné referendum neuskutečnilo, neboť to byl jen „výsměch demokracii“, že policejní zásah byl „odpovídající“ a je prý „příkladem pro celý svět“, a že v Katalánsku dál platí španělské zákony.

Španělské odborové ústředny na podporu referenda -- nebo lépe, na protest proti vládnímu násilí -- na úterý vyhlásily generální stávku. Už se přidala i slavná fotbalová FC Barcelona.

Jedna věc je jasná: Ať už bude další vývoj jakýkoli, Madrid prohrál a Katalánsko od krvavé neděle 1. října není španělské. Rajoyova vláda na tomto území ztratila v očích značné části obyvatel legitimitu. A možná rovnou i v Baskicku a dalších oblastech, které nadvládu Madridu vnímají podobně.

Katalánské vedení už vyzvalo Brusel, aby se ujal zprostředkovací role při jednáních s Madridem, ale není jisté, zda to není veskrze špatná volba. Evropská komise už katalánské referendum odmítla, neboť se nekonalo podle platných španělských zákonů, což v praxi znamená, že stojí jednoznačně na straně Madridu a pokud by bylo na Bruselu, Katalánci právo na sebeurčení nemají. Kde nemůže volby kontrolovat, odmítne je; v případě Katalánska Brusel rovnou hrozí, že se Barcelona ocitne „mimo EU“. V časech zesílené centralizace a koncentrace moci by jakékoli jiné stanovisko bylo nemyslitelné. Lze to pochopit – odtržení nejbohatší části Španělska by na jedné straně ohrozilo španělské splácení dluhů, ale podle všeho by (přinejmenším na čas) „potopilo“ také evropské kapitálové trhy a znemožnilo Evropské centrální bance pokrývat další a další problémy. Čili, Katalánci musejí zůstat: pro dobro „finančních trhů“. A pro alespoň částečné zachování beztak už roztřesené image EU coby pevného a jednotného „světového hráče“. Alespoň Rada OSN pro lidská práva tak vyzvala k důkladnému prošetření veškerých násilností…  

Otázkou zůstává, co bude dál.

Katalánské referendum následovalo jen pár dní poté, co si obdobným hlasováním na potíže zadělali obyvatelé iráckého Kurdistánu, a okamžitě živou vodou polilo i diskuse o Kosovu. Svým způsobem se přitom jako by nedělo nic převratného – poválečný důraz na neměnnost hranic a svrchovanost států beztak už beztak padl kupříkladu s rozpadem Sovětského svazu, rozdělením Československa nebo násilným rozpadem Jugoslávie, byť všechny tyto události se odvíjely na „periferii“ Evropy, a byla jim proto přikládán i náležitý význam. Objevily se i příklady dvojího metru, v jejichž rámci se srbské Kosovo mohlo stát „nezávislým“, zatímco taková gruzínská Abcházie nebo Jižní Osetie nikoli. Nedávno přijatý ukrajinský školský zákon, který stanovuje ukrajinštinu jako jediný vyučovací jazyk, zase vyvolal protesty nejen v mnoha regionech Ukrajiny, ale i ve většině sousedních zemí; mimo jiné se tím ukázalo, že se po rozpadu Sovětského svazu hranice překreslovaly krajně nedostatečně. A třeba nedávné volby v Německu pro změnu prokázaly, že rozdělení „žije“ i v situaci, kdy byly vzájemné hranice smazány.

Katalánsko je tak jen dalším důkazem, že se různé národy – namátkou třeba také Baskové, Skotové, Severní Irové, Sardové, Korsičané, Vlámové a Valoni a mnohé další -- v poválečných evropských hranicích z nejrůznějších důvodů „necítí dobře“. Hranice států, které donedávna byly jasným axiomem, se začínají hýbat, aniž by byl výsledek předem zřejmý. Jednou se tak děje na impuls shora, jindy zdola, někdy pod cukrem a bičem zvnějšku. Katalánské referendum je mimořádné vlastně jen v tom, že tentokrát ona nespokojenost udeřila v „srdci Evropské unie“, a tak bude zajímavé sledovat, jak vážně to „lídři demokratického světa“ myslí se svou oddaností evropským a mírovým hodnotám a ochotou řešit spory jednáním. Proti právu Katalánců na sebeurčení se už vyslovil nový rádobylídr Unie Emmanuel Macron, zatímco Belgie upřednostňuje vyjednávání.

Mariano Rajoy v každém případě nemá příliš dobrých možností. Ani on, ani katalánská Barcelona, která se ponořila do mixu naděje a vzteku, si nyní nemohou dovolit ustoupit, což znamená, že krize může podle všeho jen dál eskalovat. Tedy že záběry nedělních policejních represí vůči voličům byly jen počátkem procesu, který postupně může proměnit celou Evropu.

Jak nicméně už před časem varoval unijní šéf Jean-Claude Juncker, „proti evropským smlouvám nemůže stát žádná demokratická volba“…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 03 Říjen 2017 06:27 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB