Barma: Genocida pod patronátem západní ikony

Email Tisk PDF

Možná hvězda Aun Schan Su Ťij na Západě alespoň mírně pohasíná, na situaci v Barmě se tím pro dohlednou dobu podle všeho nic nezmění. 

 



 

 

 

Poté, co na bitevním i politickém poli v Sýrii pohřbil své sny o obnově Osmanské říše, našel si turecký prezident Recep Erdogan v posledních týdnech nové téma: pasuje se do role lídra muslimského světa při obraně zájmů barmských muslimských Rohindžů. Jejich osud sice -- stejně jako „zbytek světa“ – dlouhé roky více méně přehlížel, o to razantněji se ovšem do věci pustil nyní. Svět je podle Turecka k osudu Rohindžů „hluchý a slepý“ a byl by nejraději, kdyby Rohindžové „umírali bez takového rozruchu“, Evropa nechce Turecko do Unie, aby mohla k situaci v Barmě dál klidně mlčet, Turecko ale Rohindže samotné nenechá a už posílá humanitární pomoc… Jinými slovy, turecké téma na blížícím se Valném shromáždění OSN v New Yorku je vcelku jasné.

Faktem je, že podle Human Rights Watch nesou represe barmské vojenské junty vůči Rohindžům znaky „etnických čistek“. OSN letos v únoru opatrně naznačila, že barmská armáda se na Rohindžích „patrně“ dopouští zločinů proti lidskosti a před pár dny varovala před humanitární katastrofou, přičemž už před pěti lety označila Rohindže za „nepronásledovanější menšinu na světě“. Studie Yaleské univerzity označuje masakry ve Rwandě za genocidu a v podobném duchu se před dvěma lety vyjádřilo i americké Muzeum holocaustu…

 

Buddhistický teror

Muslimové žijí na území dnešní Barmy doložitelně přinejmenším od počátku 12. století, přičemž jejich počty výrazně narostly během více než staleté britské nadvlády (1824 až 1948), kdy koloniální úřady do Barmy „dovezly“ mnoho muslimů z dalších kolonií, z nichž jsou dnes Indie a Bangladéš. Vzhledem k tomu, že Británie tehdy Barmu papírově považovala za provincii Indie, tato migrace byla z hlediska Londýna považována za „vnitřní záležitost“ jednoho území, byť původní obyvatelstvo Barmy přistěhovalce vnímalo spíš jako vetřelce. Po vyhlášení nezávislosti Barmy proto vláda nového státu „britskou migraci“ odmítla coby ilegální, a s tímto argumentem většině Rohindžů odmítla přiznat občanství, s výjimkou rodin, které v Barmě žily po více než dvě generace; jejich příslušníci si mohli zažádat o osobní průkaz a několik z nich se dokonce dostalo až do barmského parlamentu.

Po vojenském převratu v roce 1962 junta nařídila všem občanům vyřídit si nové doklady, ale Rohindžům zůstala jen možnost získat pas -- k případnému vycestování to stačilo, k získání místa ve státní správě nebo ke studiu to bylo málo. V roce 1982 pak nový zákon o občanství proměnil Rohindže rovnou v lidi bez státní příslušnosti, protože nebyli oficiálně uznáni jako etnická skupina, byť jinak se tohoto privilegia v multietnické Barmě dostalo celkem 135 národům a skupinám. Pro získání občanství pak museli Rohindžové prokázat, že mluví některým z národních jazyků, ale především že jejich rodiny žily v Barmě před rokem 1948. Vzhledem k tomu, že už dekády neměli prakticky přístup k žádným osobním dokladům, žádné prokazování se konat ani nemohlo. A bez dokladů stát prakticky zrušil možnost, že by studovali, pracovali, cestovali, uzavírali sňatky, měli dostup ke zdravotní péči… Rohindžové nesmějí volit, a i když některý z nich „pronikne sítem“, je oficiálně označován za „naturalizovaného Barmánce“, který nemá s Rohindžy nic společného. I tak ale nesmí pracovat například ve zdravotnictví, školství nebo justici.

(mapa Al Jazeera)Represe ze strany junty už v 70. letech minulého století donutily stovky tisíc Rohindžů uprchnout do sousedního Bangladéše, ale i do Thajska, Malajsie a dalších zemí jihovýchodní Asie. Uprchlíci už tehdy vyprávěli o zvěrstvech, jimž byli vystaveni, a to včetně mučení, znásilňování, vraždění nebo vypalování celých vesnic. A exodus pokračuje. Jen od roku 2012 uprchlo z Barmy asi 168 tisíc Rohindžů, tvrdila OSN v květnu, zatímco jen od propuknutí nové vlny represí v srpnu už je řeč o dalších skoro třech stech tisících lidí.

Bez ohledu na postup vlády v Rangúnu, většinoví buddhisté rovnou odmítli uznat všechny domácí muslimy, tedy nejen ty „dovezené z Bangladéše“. Buddhismus v Barmě patří (na rozdíl od mahajánského buddhismu v Indii) k menšinové, théravádské větvi, která tradičně trpí „strachem“ z vlastního zániku a proto proslula i hledáním „existenciálních nepřátel“. Za největší z nich odedávna považuje muslimy, i když výjimkou nejsou ani násilnosti proti křesťanům a hinduistům. V Barmě jejich Hnutí 969 vede mnich Ašin Wirathu. Sám nálepky náboženského fundamentalisty odmítá a mluví jen o nezbytné obraně „svého lidu“, ale podle amerického Time už z roku 2013 je „tváří buddhistického teroru“, neboť o rok dříve inicioval protimuslimské pogromy v Sittwe, vyzýval k bojkotu muslimských obchodů, požadoval zákaz mezináboženských sňatků a zaváděl v praxi variantu jihoafrického apartheidu. Tehdy před běsnícími buddhisty, kteří své oběti dodnes běžně upalují zaživa, musela vypleněné mešity v oblasti chránit armáda, za situace, kdy radikální buddhistické kruhy v Barmě už byly pevně napojené na podobně extremistické síly především na Srí Lance, a měly i své vazby do nejvyšších vojenských a politických míst v zemi. S takovou oporou v zádech pak Ašin Virathu označil vyslankyni OSN, která se pokusila zmírnit náboženské napětí v Barmě, za „kurvu“ a „děvku“ a vyzval ji, ať těm muslimským „prasatům“ sama nastaví zadek…

 

Krev na rukou mírové nobelistky

Virathu vzešel ze „šafránové revoluce“ z roku 2007 a spolu se svými stoupenci se stal nejen hlavním inkvizitorem současné Barmy, ale i hnacím motorem Aun Schan Su Ťij a její Národní ligy pro demokracii (NLD), která v roce 2015 zvítězila ve volbách. A to vše s pomocí milionů dolarů na rozvoj „prodemokratického“ hnutí, které do Barmy proudily z USA či Británie. Nejspíš i proto americký politický mainstream už roky ve většině případů osud Rohindžů přehlíží. Západem dlouho opěvovaná a hájená Aun Schan Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny míru, která strávila roky v domácím vězení a ráda připomíná své vazby s Václavem Havlem, k buddhistickým represím vůči Rohindžům vždy důsledně mlčela, byť o barmských koncentračních táborech pro muslimy informovala dokonce i česká média...

Aun Schan navíc ale už přinejmenším od roku 2012 mlčí i k válečným zločinům armády, nekritizuje ji ani za masakry proti rebelským křesťanským Kačjinům, a svým způsobem se tak nechala kooptovat do vlády, v níž sedí spousta „zasloužilých“ generálů z časů junty. Fakticky tak vedle buddhistických teroristů poskytla „demokratické krytí“ i juntě, stala se jejím spolupachatelem, byť jen tím, že odmítá kritizovat zločiny a naopak se je snaží zpochybňovat a vinu házet na oběti.

Loni v srpnu si „mezinárodní společenství“ nadějně nadechlo, když Aun Schan pověřila někdejšího šéfa OSN Kofiho Annana, aby našel cesty, po nichž by Barma mohla vyjít z dávného vnitřního konfliktu. Alespoň na pohled se totiž zdálo, že Aun Schan hodlá dostát svému renomé mírové nobelistky, byť realisté se ozývali hned odpočátku – varovali, že vůdkyně Barmy chce tímto krokem jen zpacifikovat globální veřejné mínění a ukázat, že se alespoň o něco snaží. Annan navíc nedostal mandát k prošetření konkrétních případů porušování lidských práv, ale jen ke stanovení dlouhodobého rozvoje země. Barmská vláda se původně zavázala jeho závěry akceptovat, jakmile se jí ale na stůl dostalo doporučení, aby přestala s vojenskými a jinými represemi v oblastech obývaných Rohindžy, od svého závazku ustoupila… A zakázala do oblastí obývaných Rohindžy vstup novinářům a humanitárním organizacím, neboť svou činností „napomáhají teroristům“.

Cosi se ale přece jen začíná měnit, neboť turecká média už nejsou jediná, která „vědí“, že má západní ikona Aun Schan Su Ťij „na rukou krev“. Přibývá mediálních výzev, aby jí byla mírová nobelovka odebrána, přičemž online petice se stejným požadavkem už nabrala přes 400 tisíc podpisů. A dokonce i New York Times, tradiční hlas amerického neoliberálního establishmentu, už jako by nad ní lámal hůl: „Hanba ti, Aun Schan. Ctili jsme tě za tvůj boj za svobodu – a ty nyní oné svobody využíváš k masakrování svého vlastního národa?“

 

Hodně divní „rebelové“

Barmská armáda nicméně dál pokračuje ve svých represivních operacích proti Rohindžům, přičemž ale od loňského října „nově“ tvrdí, že ničením celých vesnic, zabíjením civilistů, znásilňováním a mučením vlastně jen reaguje na akce rohindžských ozbrojenců, kteří měli loni zabít devět barmských pohraničníků. Je ale příznačné, že už rok předtím režim zatýkal muslimy kvůli členství v té samé teroristické organizaci, která tehdy podle všeho ještě ani neexistovala, a Amnesty International zajatce označovala za „vězně svědomí“.

Barma tehdy veškeré své zločiny podle očekávání popřela, naopak… Před dvěma lety nedoložitelná „islamistická teroristická skupina“, s níž barmská armáda „mávala“ coby strašákem, má právě od loňského října už všechny „náležitosti“ -- svůj název (Armáda spásy arakanských Rohindžů, ARSA), prý jí velí Rohindža z Pákistánu, finance dostává údajně z Pákistánu a Saúdské Arábie a zatímco jsou hořící muslimské vesnice viditelné i ze satelitů, „rebelové“ dokonce bez mučení a veřejně přiznávají, že „útoky“ barmské armády jsou od ARSA jen „false flag“, aby se prý Rohindžové domohli svých práv

Jít takhle okatě na ruku vojenské juntě je zarážející, obzvláště od „muslimských teroristů“. Opravdu podivné. A aktuálně tato podivná „armáda“ dokonce vyhlásila i příměří

Možná hvězda Aun Schan Su Ťij na Západě alespoň mírně pohasíná, na situaci v Barmě, kterou kromě amerických neokonů podporuje i Izrael, se tím pro dohlednou dobu podle všeho nic nezmění. A zatímco Recep Erdogan zkouší stmelovat jakousi „všemuslimskou frontu“, není zatím jasné, jak „tiše“ budou Rohindžové dál umírat.  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 11 Září 2017 06:00 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB