USA chaoticky vstupují do éry „po své nadvládě“

Email Tisk PDF

Sankce proti Rusku, Íránu, Číně nebo (nepřímo) Evropské unii sice evokují glanc americké globální hegemonie, ve skutečnosti ale spíš vyvolávají mnoho otazníků.

 

 

 

 

 

 

Koncem června jeden z výborů amerického Kongresu překvapivě odhlasoval nutnost nové diskuse o válce proti teroru, což přinejmenším podle portálu Politico znamená, že má „Kongres konečně plné zuby válek řízených autopilotem. (…) Vyžaduje, aby Kongres projednával a schvaloval americké vojenské akce v Iráku, Sýrii, Afghánistánu a dalších vzdálených zemích.“ Je skutečností, že války bez souhlasu Kongresu – nemluvě, samozřejmě, o souladu s mezinárodním právem – vedl i Barack Obama, a Donald Trump si osobně už stihl zaútočit v Sýrii nebo třeba v Afghánistánu také. Nedávno však (bez ohledu na následné vyhlášení neodůvodněných protiíránských sankcí) ze své rady pro národní bezpečnost vyhodil největšího zastánce agrese proti Íránu a k tomu se s měsíčním zpožděním „provalilo“, že nařídil ukončit jakoukoli pomoc CIA syrskému džihádu, protože to bylo „masivní, nebezpečné a rozhazovačné“. Takovými slovy snad ještě žádný novodobý americký volený politik na „deep state“ nezaútočil. Americký Washington Post, britský Guardian nebo CNN v tom uviděly ústupek Rusku, a tím pádem Putinovo „syrské vítězství“, diskutovat by se dalo i o ústupku Íránu, ale ve skutečnosti se prý Trumpovi nelíbilo, že americké zbraně končí u Al Kajdy, a navíc jej údajně také „vytočilo“ loňské video, na němž Amerikou podporovaní džihádisté z hnutí Núr Addín Zankí za halasného veselí podřezávají krk desetiletému palestinskému chlapci. (Tito „naši“ džihádisté se mezitím přidali do vojenské koalice se syrskou frančízou Al Kajdy, což je prý hlavní důvod, proč není nově utvořená kajdistická organizace v Sýrii na americkém seznamu teroristů; „legitimizovali“ ji.) Vzápětí pak ale Pentagon ještě „vyhnal“ ze své – z hlediska mezinárodního práva ilegální – základny další syrské džihádisty s tím, že buď budou bojovat jen proti Daeši a ne proti syrské armádě, nebo ať si jdou… Jinými slovy, změna režimu v Damašku už je passé, USA prý spolupracují s Ruskem na tom, aby po porážce Daeše v Sýrii nepropukla další válka…

Mezitím byla ve Washingtonu zveřejněna pentagonská studie amerického postavení v současném světě, kterou si objednal už Obama a která dostala název (volně přeloženo) „Na naše vlastní nebezpečí: Ministerstvo obrany odhaduje rizika ve světě po nadvládě“. Vojáci v ní administrativu ve Washingtonu vyzývají, aby se zřekla jednostranných vojenských kroků a používala vojenskou sílu výhradně ve spolupráci se „sobě rovnými“, čímž je v textu míněn úzký okruh historických spojenců, konkrétně Británie, Francie, Kanada a Austrálie, což jsou prý „obzvláště aktivní globální partneři USA“. Mezi regionálními partnery jsou pak zmíněni Japonci a Jihokorejci v Asii a Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko a Izrael na Blízkém východě, což ale platí jen s velkými výhradami. Je nicméně pozoruhodné (a pro mnohé evropské politiky až tragické), že NATO je z hlediska Pentagonu jen „také regionálně založenou odstrašující silou“. Jak konstatuje studie, „panuje všeobecná shoda, že USA a jejich obranný establishment už nedosahují úrovně nezpochybňované strategické dominance, kterou zažívaly od konce studené války přes období po 11. září“. Když k tomu generálové Pentagonu otevřeně poukazují na fakt, že jsou američtí vojáci v Sýrii ilegálně a Rusko je odtud proto může snadno „vyhnat“, tak se cosi opravdu mění.

Čili, „změny režimů“ jsou podle všeho ty tam, včetně té v Severní Koreji, přičemž ministr zahraničí USA pokračuje v boření axiomů a zvažuje, že z priorit americké politiky vypustí „vytváření spravedlivého a demokratického světa“. Je jen logické, že mnozí tradiční američtí spojenci si sami stále hmatatelněji uvědomují meze americké moci a začínají být až příliš samostatní, což ze zemí, které studie Pentagonu zmínila, platí kupříkladu pro Francii, Egypt, Saúdskou Arábii, Jižní Koreu… A už jen samo srovnání významu „regionálního spolku“ NATO se samojedinou Jižní Koreou, rozviklaným Jordánskem nebo v záplavě problémů se topícími Saúdy! V kovaně pronatovské části Evropy musí jistě pociťovat silný chlad, který přichází z Washingtonu...

Pokud ale alespoň část kongresmanů přiznává, že dosavadní válečnická politika není OK, pokud prezident radikálně mění pravidla hry a přestává alespoň v Sýrii podporovat teroristy a pokud přinejmenším významná část amerického establishmentu – a vojensko-průmyslový komplex ničím jiným není – realitu současného světa dokonale chápe, tak jak poté vnímat ony sankce proti Rusku, Evropské unii, Íránu a nově snad i proti Číně? Tím spíš sankce, které nebyly vyprovokovány ničím „novým“. Jen jako maximum v současnosti možného? Jako gesto, které má překrýt realitu?

Nelze předpokládat, že by třeba Rusko nebo Írán nebo nově Čína pod tlakem nových sankcí nějak měnily svou politiku a sklopily před Washingtonem hlavu. V případě Evropské unie taková jistota sice nepanuje, ale současně platí, že si USA svým sankčním „trestáním“ Evropy velké sympatie mezi obyvateli kontinentu – s výjimkou politiků Pobaltí, Polska a Rumunska – nezískají.

Nicméně, sankce nesankce, z hlediska samotných Spojených států je možná mnohem důležitější skutečnost, že Kongres současně navrhuje zbavit prezidenta – obecně úřad prezidenta, čili i prezidenta budoucího – pravomoci sankce zrušit. V praxi to znamená, že pokud by Trump chtěl jakékoli uvalené sankce odvolat, měl by poslat oficiální dopis Kongresu, který by měl měsíc na souhlas či zamítnutí. Kongres si tím uzurpuje pravomoci prezidenta USA při „řízení“ americké zahraniční politiky. Svým způsobem je to „státní převrat“. A Trump tyto zákony slíbil podepsat… Pro svět to znamená, že bude prezident USA nahrazen Kongresem, který je pro změnu bez větších přetvářek ovládán lobbistickými skupinami, a jak konstatuje například The Saker, ze všeho nejvíc připomíná „mateřskou školku na LSD“, tedy cosi současně zábavného i nechutného, přičemž největším problémem je, že některé z těch „dětí“ mají prstík na jaderné spoušti.  

Svět v současnosti, tedy v době „po americké nadvládě“, nejspíš zachová klid a nechá americké kongresmany vybouřit, aniž by musel nutně reagovat na to, co všechno vyhlašují nebo rovnou tesají do kamenů. Představa, že by USA vyrazily do další velké války, není příliš aktuální, byť Trump by na Severní Koreu prý rád zaútočil, protože „pokud umřou tisíce lidí, tak umřou tam“. Nicméně, Severní Korea je podle všeho jadernou mocností, a tak nespadá do kategorie zemí, v nichž by si americká armáda mohla bezpečně a bez větších ztrát „zařádit“. A případné „demokratizační“ agrese kupříkladu do „nezajímavých“ oblastí typu Somálska nebo Jižního Súdánu nikomu žádné velké PR body nezaručí. Lze sice počítat s dalšími a možná i četnějšími silně medializovanými ataky typu „syrská letecká základna“, ale to na věci vlastně nic nemění.

USA v uplynulých letech „nepozorovaně“ dostoupaly na vrchol své moci a nyní (a kakofonie nejrůznějších hlasů z Washingtonu napovídá, že chaoticky) hledají další postup, neboť z vrcholu se už jen sestupuje. Svět – ať už je řeč o amerických spojencích, rivalech nebo rovnou nepřátelích – se s tím dříve či později naučí žít.

 

 

Související: Jak skončí „sankční“ válka USA s Ruskem, EU i zbytkem světa?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 02 Srpen 2017 11:12 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB