Corbynova první vyhraná bitva proti vládnoucí elitě – thatcherismu 2.0

Email Tisk PDF

 

J Corbyn ilustraceItalský marxistický filozof a politik Antonio Gramchi proslul tvrzením o levici bojující proti zdravému rozumu a nyní britská labour party musí stejně bojovat s tvrzením, že Corbyn nemůže nikdy zvítězit podle logiky zdravého rozumu politiky. Dokonce to tvrdí i jeho elitní spolustraníci z parlamentu.

 

 

 

Jak zastavit Jeremy Corbyna? K tomu je ochotná britská elita zapomenout na Brexit – přistoupí na odstup z tvrdé varianty Brexitu a přinejhorším jako celek jej odmítne. To jsou způsoby a floskule, kterými v současnosti plní politici a novináři britská média.

Elitám jde o jasnou logickou rovnici: Referendum o Brexitu uvolní cestu thatcherismu 2.0, což představuje zavedení sazby daní z příjmů právnických osob na stejné úrovni, jako je tomu například v Irsku. Znamená to okleštění lidských práv a verbálně působit na masy jako to bylo za dob války o Falklandy s tím rozdílem, že nepřítelem je tentokrát Brusel. Navíc, všichni odpůrci tvrdého Brexitu by byli označeni za vnitřního nepřítele.

Zdravé politické logice – thatcherismu 2.0 může však zabránit Corbyn v pozici premiéra. To je pravý a hlavní důvod zoufalého úsilí britské elity v hledání východiska. Nyní dochází k tomu, že dráždivý květnový odér nacionalismu má nahradit jako aspoň určitý kompromis – asi jako jemné pomazání po tváři kolínskou.

Labour party se přitom nesnažila během předvolební kampaně provokovat a strašit Karlem Marxem. Existuje však někdo jiný – marxista a italský komunistický vůdce Antonio Gramsci (zahynul ve fašistickém vězení v roce 1937), který nabízí vysvětlení Corbynova úspěchu. Gramsci totiž jako jeden z mála pochopil, jaké má být postavení levice ve zralé demokracii a našel způsob, jak ji dovést k vítězství.

 

Zdravý politický rozum je naruby

Pohledem na několik týdnů zpět analyzujeme sérii nenadálých obratů v politice. První průzkumy veřejného mínění dávaly labouristům 25 procent a oni naopak získali až 40 procent hlasů. Dále dochází k šíření vnitřního stranického manifestu, který vyvolá řadu otázek, diskuzí a Corbyn se rázem stává populární osobností Velké Británie. Dochází k teroristickým útokům, ale namísto posílení konzervativců dochází k jejich oslabení. Přestože na poslední chvíli z kampaně je pro nemoc odvolaná stínová ministryně vnitra Diane Abbottová, získává tato zajímavá politička 30 tisíc hlasů. I přes elitní labouristické poslance, kteří se nepostavili na stranu Corbyna (vede s nimi neustálý boj) a sýčkovali, že „Corbyn nemůže vyhrát“, labour party dostává deset procent hlasů navrch.

Nikdo takový vývoj nepředpokládal a příčilo se to zdravému rozumu politiky. Byl to právě Antonio Gramsci, který se postavil proti politice „zdravého rozumu“. Je prvním, kdo pochopil, že pro dělnickou třídu a levici je důležité vzepřít se logice tzv. „zdravému rozumu politiky“. Přijatelný zdravý rozum je jedině ten, který je bez tajných služeb MI5, speciálních jednotek a generálů, kteří udržují elitu u moci. Kdo toto pochopí, jsou mu jasné důvody Corbynova úspěchu. I kdyby vůdce labour party neměl vyhrát, podařilo se mu veřejně zostudit a zlomit neoliberální logiku a donutil k ústupu ideology xenofobní nacionalistické ekonomiky.

 

Vláda a elita proti podnikatelům

Stalo se to, že Brexit ve skutečnosti se prokázal nežádoucím pro britskou ekonomiku. Dokonce Brexit ve své nejútlejší formě může přinést deset let nestability, inflace, vyšší úrokové sazby a nekonečný odliv veřejných financí. Dále je zde snížení nabídky levné pracovní síly a hrozba, že investoři opustí Spojené království jako ekonomiku příčící se tržnímu hospodářství.

Britská vládnoucí elita se v tomto neshodne a rozchází se s podnikateli. Každý táhne za jiný provaz. Britské elitě jsou ve skutečnosti zájmy podnikatelů cizí. Elita se stala zástupcem globální elity představující manažery hedgeových fondů, spekulanty s nemovitostmi, kleptokraty, naftové šejky a podvodníky. Premiérce Therese Mayové se podařilo v zájmu vyjmenované skupiny změnit konzervativní stranu z podoby liberálních globalistů do skupiny zarytých příznivců Brexitu.

Tvrdá podoba Brexitu vytváří trvalou krizi, trvale úspornou ekonomiku a trvalé nepřátele, kterými především jsou Brusel a sociální demokracie. Je to výborná líheň finančních spekulantů. Britové však toto pochopili. Proto úspěch Corbyna nebyl pouhým jakýmsi oživením labour party, ale dopomohla k tomu rovněž nápomoc bývalých voličů z Ukipu, Zelených, prvovoličů a taktického hlasování liberálních-centristů.

Tento svazek se vytvořil ve dvou fázích. Corbyn nejprve v citlivě vytvořeném programu strany – který se v Británii nepamatuje za posledních dvacet let – popsal, jak pro většinu lidí by bylo výhodné zbavit se úsporné politiky a jak by bylo přijatelné, kdyby již vláda nepodporovala skupiny lidí, kteří žijí jen z privatizace a finančních spekulací. Následně v posledním týdnu předvolební kampaně představil svoji taktiku „comebacku.“ Znamená to, že již nemluvil jen o své straně, ale promlouval k lidem jako představitel státu a přitom se vyvaroval veškerým stereotypům vázaným k jeho osobnosti. Zvítězil i v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, které se měly stát jeho propadákem. Ze dne na den se mu u voličů podařilo vytvořit dojem, že věci, o kterých hovoří, jsou dosažitelné a možné. Byla dána priorita ideologickému výsledku a působení před aritmetikou, sčítáním hlasů do poslaneckých lavic.

 

Zákopová válka

Gramsci nás učil, že vládnoucí třída nekontroluje stát. Stát je pouze konečným silným bodem. Chcete-li svrhnout moc elit, musíte bojovat zákop od zákopu a položit na lopatky jejich obranný val elit.

V minulém roce během druhého kola stranických voleb se ukázalo, že boj o jeden ze zákopů rozděluje napůl Labour party. Pravé křídlo této strany vycvičené ještě z dob studené války se úporně bránilo s argumentem, že radikální levicová strana nemůže v Británii nikdy zvítězit. V okamžiku, kdy Corbynův krajně levicový manifest dostal širokou podporu u britské veřejnosti, byl překonán zákop labouristické pravice. Došlo ovšem k tomu, že se vytvořil další zákop, a to v prohlášení, že ztráta ve volbách vyvolá nové stranické volby. To se ovšem nepodařilo. Třetí zákop představovala média a především papouškující televize. To se ukázalo jako neefektivní. Přes dvanáct milionů voličů hlasovalo pro stranu, která byla očerňována jako sympatizant teroristů, která podporuje nepřátele Británie a má krvavé ruce.

 

Další Gramsciho řešení

Známo je, že většina členů a příznivců socialistů se na sebe a stranu dívá jako na včelí úl a včelstvo v něm obsažené, které je předem naprogramované splnit určitý úkol, svoji historickou roli. Gramsci na toto reaguje prohlášením, že každý je intelektuál! Přestože se člověk v práci někdy cítí jako cvičená opice, mimo ni je umělcem, filozofem, člověkem s určitým vkusem… má vědomí morálního chování (viz Antonio Gramsci: Sešity z vězení). Z tohoto aspektu radil Gramsci v třicátých letech minulého století sociálním demokratům, aby se přestali urputně zabývat státem a začali vést dlouhou a trpělivou válku vůči ideologii vládnoucí elity.

Po osmdesáti letech se podmínky boje změnily. Dnes horník ani nemusí opustit areál dolu, osprchuje se, zajde si domů, přečte si své Dělnické noviny, aby pochopil, jaké je jeho postavení. Tak jsem také ve své knize „Postkapitalismus“ popsal dělnickou třídu ve dvacátém století jako hlavního aktéra ekonomiky, kdy zároveň s opozičními politiky, se všichni stali individui v počítačové síti. Jsou to lidé s oslabenými osobními i institucionálními vazbami. Co je jim však vlastní, je silný individualismus a racionální pohled se schopností jednat.

Byli jsme svědky takového jednání během voleb, jak tito prosíťovaní a sobě vzdálení lidé s lehkostí sobě vlastní prohlédli lži, které jim byly médii a politiky servírovány. Velice snadno se organizovali přes své volební stránky a rychle se dokázali sjednotit na nově podaných základních hodnotách, když je někdo vyslovil s určitým vtipem a dobrými úmysly, jako to udělal Corbyn.

Pozor ale na velký počet hlasů konzervativců a signály porážky labour party v některých oblastech Británie, kde je stále ještě zakořeněná xenofobie dělnické třídy. To naznačuje, že půjde o dlouhodobou kulturní válku. Bude to boj o pozice, a jak Gramsci uvádí, taková válka nespočívá v nějakém manévrování.

Zatím byla vyhrána jen jedna bitva. Konzervativci hodlali využít Brexitu k rozbití zbytků sociálního státu a rádi by instalovali globální verzi Británie na způsob Singapuru. K tomu ale nedošlo. Prohráli a nyní se obrňují lidským štítem na způsob Orangeových bigotů z Belfastu.

Další krok levice by proto měl být opatrný a musí odmítnout iluzi o jednom bleskovém průlomu obranou britské vládnoucí třídy a zřídit vládu radikální levice.

Tím prvním dosažitelným cílem by mohlo být, donutit konzervativce k návratu k jednotnému trhu, pod jurisdikcí Evropského soudu a vést napříč stranami rozhovory o Brexitu. Hlavním skutečným vítězstvím by však mělo být to, aby se Toryové vzdali politiky úspor.

Kdyby konzervativci u příštích voleb vyšli s programem vyšších daní a větších výdajů, vyšších mezd a větších veřejných investic, bylo by to veřejné přiznání, s jak neobyčejnou rychlostí dokázal Corbyn změnit pravidla hry. Nedojde-li k tomu, potom se britští konzervativci dostanou na úroveň globální kleptokracie, místo aby sledovali zájmy britské ekonomiky a britských občanů. Pak by se Corbyn stal premiérem a nastěhoval by se do Downing street 10.

Tak či onak onen zdravý rozum politiky je u konce.

 

Převzato z The Guardian, přeložil Mirko Radušević

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 19 Červenec 2017 12:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB