Pár poznámek k summitu Trump-Putin

Email Tisk PDF

Hamburk přinesl přelom. Nebo spíš jen takové nalomení. Prasklinku. Ale nadějně neválečnou.

 



 

 

 

 

 

Páteční jednání prezidentů USA a Ruska Donalda Trumpa a Vladimira Putina v Hamburku v rámci summitu G20 se západními, většinově protitrumpovsky zaměřenými médii, která neustále hledajíruskou stopu“ v amerických volbách i Bílém domě, dokonale „zacvičilo“ – když rozhovory překročily očekávanou půl hodinu, přesáhly hodinu, nekončily ani po hodině a půl až nakonec dosáhly takřka dvou a půl hodin, nervy médií nevydržely a následovala lavina hysterie z Trumpova „poraženectví“ tváří v tvář Rusku (třeba ZDE, ZDE, ZDE, ZDE nebo ZDE). Co se ale v Hamburku odehrálo ve skutečnosti?

Podrobností zatím moc známo není. Třeba Putin jako první vágně shrnul, že jednali „o spoustě otázek, které se nahromadily, včetně Ukrajiny a Sýrie, spolu s dalšími problémy, některými bilaterálními otázkami (…) boje proti terorismu a kybernetické bezpečnosti.“ Putinův šéf diplomacie Sergej Lavrov byl posléze přece jen sdílnější; podle něj se jednalo o „pokračující spolupráci“ na široké škále mezinárodních problémů, včetně otázky Sýrie, Ukrajiny nebo Korejského poloostrova, došlo i na dohodu o postupné výměně velvyslanců ve Washingtonu a Moskvě, dostalo se na problémy boje proti terorismu nebo kybernetické bezpečnosti. Dotkli se i tématu navrácení ruských diplomatických objektů v USA, které na konci svého období nechal zabavit Barack Obama, nicméně v této otázce prý bude Rusko „dál usilovat o spravedlnost“.

Do Moskvy má navíc „zakrátko“ přijet nový Trumpův vyslanec pro Ukrajinu, aby jednal o řešení v rámci minského procesu, přičemž podle Lavrova má nyní Rusko za to, že USA „cítí nezbytnost dodatečného podnětu“. Mimochodem, řeč je o Kurtu Volkerovi, někdejším americkém vyslanci při NATO a aktuálně šéfovi tzv. McCainova institutu v Arizoně. Je poněkud překvapující, že někteří ukrajinští politologové už nyní „vstup“ Spojených států do „normandského formátu“ vnímají jako americkou snahu zabránit kyjevskému prezidentu Porošenkovi, aby v zákulisí dál bojkotoval mírový proces.

Největší ohlas ale vyvolala dohoda o příměří na jihozápadu Sýrie, která už dokonce v neděli vstoupila v platnost, aniž by „svět“ vůbec věděl, co obě strany myslí poměrně neurčitým pojmem „jihozápadní“ Sýrie. Obecně vzato, dohoda se vztahuje na oblast kolem Dará´a a Kunejtry u hranic s Jordánskem a Izraelem anektovanými Golanskými výšinami. V prvním plánu je zřejmé, že smyslem dohody je zabránit syrské armádě a jejím spojencům v útocích na Amerikou podporované „rebely“, zatímco Rusko tím chce předejít dalším americkým útokům na syrské ozbrojené síly. Ďábel se ale samozřejmě skrývá v detailech. Americká strana se prý zavázala, že příměří budou „dodržovat všechny přítomné opoziční skupiny“, přičemž klid v oblasti budou zajišťovat příslušníci vojenské policie z Ruska, USA a Jordánska. Takto pojatá „neeskalační“ zóna – při předjednávání – určitě narazila na nesouhlas Izraele, který podle všeho chtěl, aby celou oblast kontrolovaly výhradně jen USA, protože jinak se prý syrská armáda a oddíly libanonského Hizballáhu budou moci „nebezpečně“ přiblížit k syrským (izraelským) Golanům. Podle zpráv z Hamburku se ale zdá, že v této otázce se Washington spolehne spíš na spolupráci s Ruskem… Ve finále se tak nabízí možnost, že by americké a jordánské oddíly hlídaly Golany, zatímco posílené ruské a především íránské jednotky by patrolovaly kolem Damašku, Turecko, které aktuálně prý nabízí Rusku „superhandl“ spočívající ve výměně džihádistické provincie Idlíb za ovládnutí kurdského Afrínu, by (za ruského obklíčení) získalo pás od Džarábulusu u svých hranic až k Al Bábu severně od Aleppa, a Američané se „svými“ Kurdy by dostali navrch otevřenou cestu na Rakká, a tudíž k Trumpově tolik vytouženému triumfu nad Daešem. Ještě pár dní před „Hamburkem“ USA požadovaly na úkor Damašku i následnou kontrolu nad těmito osvobozenými územími, ale není zřejmé, jak tento „nápad“ vlastně dopadl. V každém případě ale souhlas s ruskou vojenskou policií na jihu Sýrie možná vůbec poprvé z americké strany legitimizuje ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii, kde jsou USA mimochodem zcela v rozporu s mezinárodním právem…

Ať tak či tak, jako by se konečně skládala ruská vize regionální rovnováhy moci, která by – pokud ji samozřejmě někdo nenaruší – mohla konečně vést ke konci syrské války, přičemž Bašár Asad se souhlasem „na oko brblajícího“ Bílého domu zůstane v čele státu… Ačkoli Asadovo setrvání ve funkci na první pohled vypadá jako velký ústupek USA, ve skutečnosti tomu tak není – je to totiž jen „gesto“ z nedostatku jiných dobrých možností, neboť o Asadově osudu Západ beztak už dávno nerozhoduje a válku s Ruskem, Íránem a bezpočtem regionálních uskupení kvůli němu opravdu nepovede. A co za takové „prázdné gesto“ asi tak někdo může chtít na výměnu?

 

Co tedy přinesl Hamburk?

Je očividné, že z pohledu Ruska „šel“ summit, který byl oboustranně oficiálně potvrzen vlastně na poslední chvíli, pouhé tři dny předem, nad očekávání dobře, protože od něj nikdo vlastně nic nečekal, ale výsledek na pohled „dělá dojem“, přičemž Donald Trump využil příležitosti k naplnění proklamovaného zlepšování vztahů s Ruskem, domácím a jiným kritikům navzdory. Ministr zahraničí (a dávný Putinův ropný přítel) Rex Tillerson, který v uplynulých dvou měsících opakovaně mluvil o nutnosti obnovit vztahy s Ruskem, tak nyní dostává jakoby volnou ruku, čímž lze vysvětlit i fakt, že Trump na své jednání s Putinem nechal přede dveřmi všechny washingtonské jestřáby a dovnitř vzal právě jen Tillersona. Možná, že právě toto rozhodnutí se nyní snaží „vyžehlit“ ujišťováním, že sankce proti Rusku nebudou odvolány do vyřešení případů Ukrajiny a Sýrie. I když, „ujišťování“ možná není nejpřesnější termín, protože Trumpovo vychloubání, že během oněch společných dvou a půl hodiny na Putina „dvakrát zatlačil“ kvůli údajnému vměšování do amerických voleb, vyznívá spíš jako cílená provokace namířená na hysterizující americká média…

Není zatím ani v nejmenším jasné, co všechno v praxi summit Trump-Putin přinese, nicméně už jen fakt, že se opravdu konal, je svým způsobem převratný. Naznačuje, že Trump trpělivě přeskákal ty největší klacky, které jeho politickému programu házeli pod nohy stoupenci válečnické demokratické a sluníčkářské ideologie, a Putin si na tu chvíli prostě počkal. A co víc, zdá se, že během oněch skoro dvou a půl hodiny nakousli tolik témat, že je americký „deep state“ prostě nebude s to všechny zesabotovat. A pokud se samozřejmě „zadaří“ s příměřím v Sýrii a s nastolením jakési rovnováhy moci bez jasných hegemonů, může to, co započalo v Hamburku nasbírat body nejen Trumpovi, ale rozšířit jeho „úspěšnou politickou akci“ nejen za nešťastnou Ukrajinu, ale třebas i na Afghánistán nebo na otázku volného obchodu, který – podle ruské strany – sankce jednoznačně eliminují, zatímco EU se ze své strany otevření této Pandořiny skříňky a následné obchodní války s USA bojí jako čert Trumpa. Lze přitom očekávat, že zrychlené řešení „Ukrajiny“ postaví zpět na nohy vztahy Západu s Ruskem, a když se nyní USA snaží právě i o tuto možnost, tak… vlastně otevírají (když už ne celé, ideologicky svázané EU) přinejmenším Angele Merkelové a Německu neuvěřitelnou příležitost vstoupit mezi nefalšované globální lídry. Jako by nastávala situace, v níž mohou vyhrát všichni, kdo se připojí…

Jistě, ale pokud se na Ukrajině nebo v Sýrii spolupráce „nezadaří“, lze očekávat, že se Donald převtělí v Hillary a bude znovu sahat po síle.

Hamburk přinesl přelom. Nebo spíš jen takové nalomení. Prasklinku. Ale nadějně neválečnou.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Červenec 2017 13:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři