Rusové požadují změnu svého divokého kapitalismu

Email Tisk PDF

 

demonstrace proti kapitalismu v RuskuPodnikatel z Artěmovska v Krasnodarském kraji upadl do existenčních problémů. Policie v jeho bytě našla čtyři mrtvá těla – osmatřicetiletou ženu, dvě děti a devětatřicetiletého muže. Na místě se nalezla střelná zbraň, ze které s největší pravděpodobností podnikatel zastřelil ženu, navíc těhotnou, děti a zbraň nakonec obrátil proti sobě.

 

Jako kdybychom četli úryvek z novější podoby z  některého klasického ruského románu. Až takou tragickou podobu mívá tvář kapitalistického podnikání. Nyní jej Rusko zakouší na vlastní kůži a snaží se formu tohoto společenského řádu, který se zde od dob Jelcinových ujal, analyzovat a změnit.

V Rusku vychází známý americký časopis o byznysu a jeho úspěších Forbes, který si potrpí na žebříčky neúspěšnějších z úspěšných. Zde se o případu z Artěmovska nedočtete, ale můžete si zato přečíst, kdo se umístil mezi dvoustovku největších ruských boháčů (nejbohatší je Vladimir Potanin vlastník společnosti Interros a má největší podíl ve společnosti Norilskij nikel). Mohli byste se možná dočíst, kdo z ruských miliardářů chodí do kremelských komnat na čaj. Tato investigace je v médiích běžná. Kdysi se psalo o sedmičce Čubajs, Berezovskij, Potanin, Gusinskij, Ambrovič, Viachirev a Aven, oblíbenci Jelcina, které ruská média postupně překřtila na oligarchy.

Od prostého vyjmenování ve Forbesu přichází s určitým rozborem novým poměrů server deníku Kommersant v tématu nazvaném „Liga výjimečných podnikatelů“. Všímá si ruských podnikatelů z několika úhlů. První je mediální pozornost, které vévodí Alexander Miller, šéf Gazpromu, za ním German Gref (šéf Sberbank) a Igor Sečin (šéf Rosněftu). Kommersant dává do souvislosti mediální popularitu lidí z oblasti ropného byznysu a bankovnictví se situací na Ukrajině a západními sankcemi. Tito lidé nejvíce ovlivňovali ruské ekonomické dění. Kommersant u nich hodnotí především umění přeorientovat se ze zahraniční agendy na domácí. Alexander Miller je jedničkou jak televizí, tištěných médií, tak i internetu ( viz  )

Z aspektu pro ruskou ekonomiku nyní velice důležitém, se jako nejlepší krizový manažer umístil Michail Prochorov, vlastník firmy Polyus Gold, vlastní několik bank a je majitelem významných akcií společnosti Norilskij nikel, kterou úspěšně privatizoval. Kommersant vyzdvihuje zejména osobnost Sergeje Čemezova, šéfa státní korporace Roztěch, který neváhal přes určitou nevoli Kremlu dosadit bývalého ministra obrany Anatolie Serdjukova na post ředitele letecké divize Roztěchu. O hodnocení, kdo je nejlepší krizový manažer se podle Kommersantu v médiích dělili manažeři zvaní „lyrici“ a „fyzici“, což znamená, že o pozornost veřejnosti v Rusku bojovali bankéři s „naftaři“. To se mělo na veřejném mínění projevit přesvědčením, že například hlavní manažer VTB bank Andrej Kostin v říjnu 2015 v Moskvě na Invest Fóru prohlašoval, že v Rusku krize není… Rusové ji nepociťují ( viz ). Pro změnu „naftaři“ přesvědčovali Rusy, že dokážou úspěšně obchodovat se svým produktem i za stavu snižujících se cen ropy.

Kommersant ve svém třetím hodnocení poukazuje na to, jak veřejné mínění ovlivňují ruští podnikatelé, a to tentokrát v disciplíně nikoliv přívětivé, což jsou skandály. Příkladem je Anatolij Čubajs, který patřil svého času k nejbohatším a zároveň nejkontroverznějším postavám Ruska. Hodně se probírá novoroční oslava jeho společnosti Rosnano, která stála něco přes dva miliony rublů. Přesto byl předstižen dvěma jinými výtečníky, a to Vladimirem Potaminem a Glebem Fetisovem (bankéř, který zanechal své obchodní aktivity a stal se opozičním politikem – šéf Zelené aliance). Server poukazuje na negativní image prezidenta letecké společnost Aeroflot Vitalije Saveljeva, který si hleděl osobních zájmů při bankrotu konkurenční letecké společnosti AST Telman.

Za zmínku stojí hodnocení blízkosti manažerů k prezidentovi, vládě a premiérovi. K Vladimiru Putinovi má nejblíže již zmíněný šéf Rosněftu Igor Sečin, což je všeobecně známé a k vládě má pro změnu nejblíže šéf Gazpromu Alexander Miller.
Za nejbohatšího podnikatele Kommersant označil Igora Sečina, následuje jej Ališer Usmanov a Alexander Miller.

 

Divoký ruský kapitalismus- všichni proti všem

Zajímavý názor na to, co se děje na teritoriu bývalého SSSR podává politolog Georgijj Bovt v článku „Kapitalismus, verze ´hard core´“ na severu Gazeta.ru . Vychází z toho, že ve dvacátém století byl Sovětský svaz velkou inspirací pro Západ počínaje skandinávskými zeměmi a konče USA, co se týká sociálního státu. „Dnes je nástupce SSSR příkladným studentem ve škole kapitalismu, a to jak v destrukci všech pozitivních výdobytků, ale také v tom, jak vyždímat ze společnosti, co se dá“ píše Bovt. Jeho článek si sice bere na mušku motorismus, jeho poplatky a zadlužení občanů. Na příkladu, jak je občan ždímán, ukazuje, jak „zákonodárci v postsovětských letech ustanovili divoký kapitalismus a vzali si ze Západu to, co ho prezentuje - jak utáhnout šrouby.“ Dále nadává: „Snaží se ze Západu vzít to, co je nejtvrdší a nikoliv to, co je humánní.“ Srovnává tvrdost a měkkost zákonů v Rusku a na Západě. Dochází k závěru, že nejen tvrdost je vůči dlužníkům v Rusku tvrdší, ale také zde neexistuje rovnost před zákonem. Bovt tvrdí, že Západ má na jedné straně tvrdost, ale také zde existuje sociální systém, ze kterého by si mělo Rusko vzít příklad. Říká: Jakoby v Rusku byl jen „zločin - trest“ a nic více.

Takto je podáván obrázek, který se snaží ukázat změny v životě Rusů. Nepodává však vysvětlení vývoje. K tomu dochází v článku „Model divokého kapitalismu, který se ukázal pro Ruko vražedný“ na serveru km.ru  Jeho autor Vjačeslav Dašiněv vidí založení „divokého kapitalismu“ v éře prezidentství Jelcina, kdy „neexistoval jiný ideologický program než, který byl určen elitou USA. V administrativě prezidenta a vládě Ruska bylo kolem tří set amerických poradců, z nichž mnozí byli zaměstnanci CIA.“ Důsledky byly nasnadě. Jednalo se o program „šokové terapie“, což znamenalo urychlené odstranění politických, hospodářských a sociálních základů socialistické společnosti, kdy byly ignorovány závažné důsledky pro občany. „Cílem bylo, co nejrychleji dosáhnout bodu, ze kterého není návratu, a to na cestě vývoje kapitalismu v Rusku,“ píše se v článku. Násilná privatizace státního majetku, výrobních prostředků a nerostného bohatství byla doprovázená ve společnosti soukromého vlastnictví násilnickou psychologií a instinktem - kdo, co urve. Rusové zažili břemeno dvou diktatur sociálně-politické povahy s opačnými znaménky. Byl to boj „omnia contra omnes“ – „všichni proti všem“. Autor se pouští také do velké kritiky ruských oligarchů: „S koncem Jelcinovy éry mělo Rusko sedmnáct miliardářů, v roce 2006 již jich bylo osm set a dnes ruští miliardáři zabírají v počtu první místo na světě. Tváří v tvář nejistotě a nestabilní politické situaci v Rusku, oligarchové nemají zájem na rozvoji ruské ekonomiky, ale dávají přednost přenosu, a to ve velkém měřítku svého nespravedlivě nabytého kapitálu, do USA a dalších západních států. Jedná se o významnou infuzi do euroatlantické ekonomiky.“

 

Typologie kapitalismu

O tu se pokouší socioložka Viktorie Dubickaja, aby dala odpověď na otázku, zda je pro Rusko kapitalismus vhodný ( viz její článek Hodí se pro Rusko kapitalismus?  ).

Dělí země na dva typy: první se vyznačuje vysokými hodnotami individualismu a nízkou úrovní vyhýbání se nejistotě. Dubickaja do této kategorie řadí pět zemí se silnou tradicí svobody a soutěživosti: Velká Británie, USA, Dánsko, Švédsko a Irsko. Druhý typ uvádí země představované jako říše nesvobody a závislosti. Sem řadí tři země: Portugalsko, Řecko a Rusko. Vyznačují se chudobou a závislostí, pocitem malosti vlastních sil a prostředků v porovnání se silou a zdroji organizace a státu. Vytváří se zde a udržuje kultura zvyku poslušnosti. V tomto smyslu popisuje Rusko za posledních deset let jako zemi slabosti obyvatel, útlaku lidí s pocitem vlastní bezmocnosti, malosti, bezvýznamnosti vlastních zdrojů v porovnání s prostředky moci a hierarchií, která umožňuje menšině silných urvat slabým i to poslední, co ještě vlastní. Píše o tom, že slabost spočívá v tom, že lidé nedokáží být svobodným subjekty v tržních vztazích a vzpomíná na sovětský příklad podobného: „Hej, ty nejsi ok, chlap, nejsi kosmonaut!“ Upozorňuje ale, že kapitalismus má různé formy.

Svoje uvažování o rozdílných formách kapitalismu opírá o stupnice – hodnotící škálu nizozemského sociálního psychologa Geerta Hofstedeho, zkoumajícího rozdíly a interakce mezi různými národními a organizačními kulturami. Hofstede určuje pro společnost dva póly – krajní hodnoty: na jedné straně dominantní hodnoty asertivita, racionalita, vytrvalost při dosahování cílů, peníze a věci (pole mužství) na straně druhé vztah mezi lidmi, péče o sebe, intuice, kvalita života (ženskost). Na obou koncích tohoto rozsahu jsou protikladné hodnoty solidarita (malé hodnoty indexu) a touha po osobním úspěchu. Podle této typologie Dubickaja definuje kapitalismus s hodnotami osobní úspěch a sebeorganizace, kde podřízenost je brána velice mělce. Do této kategorie podle ní patří občané Rakouska, Velké Británie, USA, Německa a Švýcarska. Z tohoto modelu vychází a říká: „USA řvou a rádi by každému ukázali směr vývoje společnosti. Naši ruští manažeři hodlají pak vše v Rusku převrátit podle univerzálního modeluTexas. Přitom u nás je odlišný kapitalismus, kde v hodnotách zaujímá ústřední místo solidarita a odpovědnost pro společnou věc.“ V tomto pohledu podle Dubické je v Rusku odlišná forma blížící se spíše k Finsku a podle Hofstedeho škály blížící se ženskému indexu chování.

 

Teorie konvergence kapitalismu a socialismu

Z ruských materiálů vyplývá, že zdejší společnost se stále častěji zabývá otázkou svého nasměrování. Rusové jsou si sebekriticky vědomí chyb, které způsobila éra vlády Borise Jelcina, kterou sami nazývají érou divokého kapitalismu. Existuje k tomu řada studií a poznamenejme, že nejen ruských (např. ukrajinský článek Mafiánský kapitalismus v Rusku  ). Vraťme se k článku Model divokého kapitalismu…, kde v jeho závěru se píše o možnostech vývoje jak socialismu, tak kapitalismu, přitom jako příklad je uváděno také Československo a Jaro 1968.

Autorem zajímavé statě je uváděný historik Vjačeslav Dašiněv, který je spolupracovníkem Institutu mezinárodních politických a ekonomických výzkumů RAN. Upozorňuje, že není sám, kdo vidí pozitivní momenty v konvergenci kapitalismu a socialismu a jmenuje osobnosti, jako jsou Walter Eucken, Pitirim Sorokin, John Galbraith, Jan Tinbergen, Pierre Teilhard de Chardin, Josepha Stiglitze a další. Dokonce dlouholetý předseda německé CSU Franz Josef Strauss byl pozitivně nakloněn myšlence moderního konvergentního vývoje a při návštěvě Moskvy v prosinci 1987 v rozhovoru s Gorbačovem řekl: „Kapitalismus je charakterizován některými prvky socialismu, a to někdy v mnohem rozvinutější podobě než je tomu v socialistických zemích. Hlavní rozdíl je v soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Ale v tomto ohledu dějiny rozhodnou."

Dašiněv lituje krachu Pražského jara a tvrdí, že československého reformního hnutí se více báli ve Washingtonu než v Moskvě. Autor tvrdí, že nový "demokratický socialismus" mohl tehdy mít velký dopad na západní Evropu, která  v roce 1968 byla pod tlakem masového hnutí požadujícího radikální reformy kapitalistického systému.

Ruský historik vidí budoucnost lidstva v konvergentním státu, který je životaschopný, neboť přijme to nejlepší, co bylo lidskou civilizací vytvořené pro rozvoj osobnosti a společnosti. Dále vyjmenovává pozitiva obou systému kapitalistického a socialistického. Lituje toho, co dobrého po SSSR mohlo zůstat a co bylo zničeno. Dává nakonec námět ke studiu státního sociálního konvergentního systému, který by mohl vytvořit základ pro Rusko jako stát a jeho ideologii.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 28 Leden 2016 11:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz