Jak německé a francouzské banky dovedly Řecko ke krachu

Email Tisk PDF

Řecko v noci na středu vyhlásilo technický bankrot a nedělní referendum by mělo rozhodnout, zda Athény do budoucna přijmou pokračující drastické škrty, které jim vnucuje Velká Trojka, tedy MMF, Evropská centrální banka a Evropská komise.



 

Řecko dnes věřitelům dluží 323 miliard eur, což představuje asi 175 procent HDP. Jak se k tak vysokému dluhu dopracovalo? „Měli bychom si jasně přiznat: takřka nic z obrovských částek, které byly Řecku půjčeny, v Řecku ve skutečnosti také skončily,“ připomněl nositel Nobelovy ceny za ekonomii a někdejší hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz v deníku The Guardian. „Zamířily na zaplacení věřitelům ze soukromého sektoru, včetně německých a francouzských bank.“

Nedávná zpráva organizace CorpWatch nazvaná The EuroZone Profiteers může tento fakt poněkud osvětlit. Je sice pravda, že si od těchto bank zkorumpovaní řečtí politici napůjčovali miliardy pro své pochybné vládní projekty, ale současně existoval velmi dobrý důvod, proč se finančníci těmto neuváženým úvěrům nevyhýbali: byli pod tlakem byrokratů z Evropské unie, aby soutěžili o globální trh s bankami britskými a americkými.

Vezměme si například německé banky. Zatímco je angloamerické bankovnictví pod kontrolou mnoha poboček několika velkých bank, Německo mělo v roce 1990 asi čtyři tisíce unikátních institucí, které tvořily třístranný pilíř úložen, družstevních spořitelen a soukromých bank. Tyto banky žily skromně s nepatrnými jednoprocentními zisky, ve srovnání se čtyřmi britskými megabankami, jejichž zisky tvořily až třetinu kapitálu. Pod tlakem z Bruselu německá vláda souhlasila, že přiměje některé větší banky k tomu, aby se více „orientovaly na trh“, a to tím, že jim zřídila státní záruky známé jako anstaltslast a gewährträgerhaftung, které jim měly pomoci v časech neúspěchů.

Podobně i premiér Jacques Chirac koncem 80. let zahájil proces privatizace francouzských bank, aby „přenesl jejich zodpovědnost na podnikatelskou komunitu“. (Řeč je o bankách, které znárodnil generál de Gaulle v roce 1945 a posléze také prezident Pierre Mauroy v roce 1982). Stejně jako banky německé, i ty francouzské získaly státní ochranu, která jim umožňovala snadné získávání peněz určených na poskytování úvěrů.

Evropská unie tomuto procesu zajišťovala razantní podporu, protože chtěla, aby evropské entity byly s to konkurence na globální scéně. „Někdy se tvrdí, že soutěž není výhodná pro všechny: může být výhodnější pro větší firmy, ale poškozovat ty menší. Já s tímto názorem nesouhlasím,“ prohlásil v říjnu 1997 eurokomisař pro obchodní soutěž Mario Monti. „Soutěž bude přirozeně odměňovat větší efektivitu. Vyvine tlak na společnosti, které si nevedou dobře, a na všechny sektory, které už nyní trpí v důsledku strukturálních problémů.“

Francouzské banky ale věděly, že nevydělají miliardy tím, že půjdou do konkurenčního boje v Německu, stejně jako ty německé neočekávaly triumf ve Francii. Místo toho si vyhlídly jednodušší a snazší trh, jemuž by napůjčovaly ty spousty peněz, které měly – tím trhem byly chudší, vesměs jihoevropské státy, které v roce 1999 souhlasily s přistoupením ke společné měně zvané euro. Logika byla jasná: V polovině 90. let se úrokové míry například v Řecku nebo Španělsku pohybovaly kolem 14 procent a podobně tomu bylo i v Irsku během měnové krize v letech 1992 až 1993. Žadatelé o půjčky proto nadšeně vítali severní bankéře se zdánlivě neomezenými zdroji levné hotovosti při úrokové míře mezi jedním a čtyřmi procenty. Vezměme si příklad Georga Funkeho, který řídil německou hypotéční banku Depfa. Pomohla Athénám získat hvězdný úvěrový kredit, sehnala 265 milionů eur na řecké státní železnice, pomohla Portugalsku půjčit si 200 milionů eur na vybudování vodovodního systému a poskytla Španělsku 90 milionů eur na vybudování soukromě spravované silnice v Galícii. Střední třída v Řecku, Španělsku o Irsku měla z těchto investičních stimulů do infrastruktury nějakou dobu užitek. Když pak Depfa v roce 2008 málem zbankrotovala, Funke dostal vyhazov.

Nebo třeba Georges Pauget, šéf francouzské Crédit Agricole, v roce 2006 za 3,1 miliardy eur koupil řeckou banku Emporiki. V následujících šesti letech Emporiki vykazovala ztrátu, když vyhazovala peníze na jeden hloupý projekt za druhým, až ji Crédit Agricole v říjnu 2012 prodala za jedno euro – nikoli za jeden milion, ale za jediné euro – bance Alpha. Kumulativní ztráta Crédit Agricole dosáhla 5,3 bilionu eur.

Peníze do Řecka mířily i odjinud, třeba od belgické banky Dexia. Prostřednictvím banky Kommunalkredit půjčila 25 milionů eur Jannisi Kazakosovi, starostovi athénského předměstí Zografou, na nákup pozemků pro výstavbu obchodního centra. Podobné půjčky poskytla také městským správám v Acharnonu, Melisii, Metamorfosisu, Nea Ionii, Setresu a Volosu. „Tsunami levných úvěrů, která se po planetě přehnala mezi lety 2002 až 2007, nepředstavovala jen peníze, bylo to pokušení,“ konstatoval finanční analytik Michael Lewis na stránkách Vanity Fair. „Celým státům bylo řečeno: Je rozsvíceno, dělejte si cokoli, co vás napadne, a nikdo se to nikdy nedozví.“
Bloomberg na základě statistik Banky pro mezinárodní vypořádání zjistil, že německé banky Řecku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku před prosincem 2009 půjčily neuvěřitelných 704 miliard dolarů. Dvě z největších německých soukromých bank – Commerzbank a Deutsche Bank – podle čísel BussinesInsideru Řecku, Itálii, Portugalsku, Irsku a Španělsku půjčily 201 miliard dolarů. A francouzské banky BNP a Crédit Agricole Řecku, Irsku, Itálii, Španělsku a Portugalsku půjčily 477 miliard dolarů.

Velmi dobrou paralelou těchto levných peněz je nedávná hypotéční krize v USA. V knize Zabavený sen: Černá Amerika a boj za místo zvané domov její autorka Laura Gottesdienerová vysvětluje, že ještě před třiceti lety si Afroameričané nemohli půjčit na koupi domu, protože platila praxe tzv. červené čáry – banky si je kreslily na mapách městských čtvrtí, jejichž obyvatelům odmítaly půjčovat, a to ani v případě že žadatel o půjčku měl dobrá doporučení a dobrou práci. Dnes je takové „mapování“ ilegální, ale nastal pravý opak. V 90. letech bylo chudým lidem po celých USA nabídnuto stoprocentní financování koupě domu při nízkých úrocích a takřka žádných zárukách. „Hypotéční trh pro bílé Američany byl zahlcený. Na hypotékách pro bílé Američany už se vydělat nedalo. Banky potřebovaly nové spotřebitele,“ shrnula Laura Gottesdienerová pro Corporate Crime Reporter. „A tak se zaměřily na minoritní trh. Neprodávaly ale obvyklé úvěry. Prodávaly neuvěřitelně vykořisťovatelské predátorské úvěry.“ Víme, jak tato krize v roce 2008 skončila – a přitom s sebou málem strhla i globální ekonomiku.

To, co následovalo po vzniku eura, bylo podobné. Řecká vláda je zadlužená vůči Německu a Francii nejen proto, že si půjčovala na nemoudré projekty, ale i proto, že ji bankéři nutili brát peníze, které by za normálních okolností nikdy sami neschválili. Jak ale podotýká Stiglitz, tyto německé a francouzské banky jsou už zachráněny. Studie rakouského ATTAC dokládá, že 77 procent z 207 miliard eur vynaložených na tzv. záchranné balíčky Řecku skončily ve finančním sektoru a nikoli u lidí.

Je těžké předvídat, jak budou Řekové v neděli hlasovat o unijním úsporném balíčku, ale je třeba udělat něco víc – je čas začít vyšetřovat bankéře, kteří způsobili krizi eurozóny, a pohnat je k zodpovědnosti. Bankéři v tom ale nejsou sami. Důsledky musejí pocítit i unijní byrokraté a politici, kteří razili ideu, podle níž soutěž volného trhu ve finančním sektoru prospěje všem. A v neposlední řadě musí začít seriózní diskuse, jak změnit politiku, která vedla k vytvoření evropského jednotného trhu ve sféře finančních služeb.

 

Převzato z Common Dreams

Autor je výkonný ředitel CorpWatch a člen vedení Amnesty USA a Corporate Europe Observatory.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2015 09:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz