Uri Avnery: „Slepičinec“ Netanjahu

Email Tisk PDF

Když vysoce postavený úředník jedné země použije pro vůdce jiné země pojem „chickenshit“, tedy slepičinec, ale v hovorové angličtině značící něco jako „posera“, lze předpokládat, že vztahy mezi oběma zeměmi asi nejsou nejlepší. Ve skutečnosti mohou být považovány za cosi mnohem méně než srdečné.

 

 

 

Minulý týden se to stalo. Nejmenovaný vysoce postavený americký činitel to řekl v rozhovoru s uznávaným americkým novinářem s velmi židovským jménem Jeffrey Goldberg. Žádný vysoce postavený úředník by takový termín ke zveřejnění nepoužil bez výslovného souhlasu prezidenta Spojených států amerických.
Tak to je.

 

Historie zná mnoho podivných vztahů mezi národy, ale troufám si tvrdit, že neexistuje podivnější, než ten mezi Izraelem a USA. Na první pohled by k sobě žádné dva státy neměly mít blíž. Jen menší příklad: v den, kdy památná „slepičincová“ poznámka vyvolala palcové titulky, Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, která vyzvala USA, aby ukončily své 50 let trvající embargo vůči Kubě. Pro hlasovalo 188 zemí, včetně celého spektra EU a NATO, jen dva státy byly proti: USA a Izrael. Dvě země proti celému světu? Ne, ne úplně. Mikronésie, Palau a Marshallovy ostrovy se hlasování zdržely. (Tyto tři mocné ostrovní národy obecně podporují Izrael, i když jen málo Izraelců by je umělo najít na mapě.)
V průběhu let stál Izrael při stovkách hlasování v OSN věrně po boku USA a naopak. Neotřesitelná aliance, zdálo se. A oni že teď mají našeho statečného premiéra za „chickenshit“?

 

Oficiálně se ta nelichotivá poznámka týká neochoty Benjamina Netanjahua bombardovat Írán, i když tím opakovaně hrozil, stejně jako jeho neochoty uzavřít mír s Palestinci.
První obvinění je neopodstatněné, protože Netanjahu o útoku na Írán nikdy vážně neuvažoval. Už dlouho tvrdím, že je takový útok zcela vyloučen. A to nejen proto, že ho odmítá celý izraelský bezpečnostní establishment.
Druhé obvinění je neopodstatněné ještě víc. Netanjahu se uzavření míru nezalekl. To by totiž předpokládalo, že mír vůbec kdy chtěl.
Netanjahu se myšlence na mír nepoddal nikdy ani na okamžik. Každé slovo, které kdy pronesl ve prospěch míru a dvoustátního řešení, byla nehorázná lež. Pro něj je obhajoba palestinského státu něčím podobným, jako pro vrchního rabína obhajoba vepřového. Každý americký diplomat, který to neví, by měl být šupem poslán do Mikronésie (nebo na Palau).
V poslední době se zdá, jakoby Netanjahu dělal vše pro to, aby vyvolal hádku s vládou USA.
Na první pohled to vypadá jako akt šílenství, jako čin tak nebezpečný, že by ho jakýkoli psychiatr nechal ve svěrací kazajce v uzavřeném křídle blázince.
Izrael je na Spojených státech zcela závislý -- ne z 99%, ale ze 100%. Týž den, kdy vyšla „slepičincová“ poznámka, USA souhlasily s tím, že Izraeli prodají druhou letku stíhaček F-35, poté, co už Izraeli prodaly prvních 19 strojů (za 2,35 miliardy dolarů). Peníze na nákup dodaly samy Spojené státy v rámci každoroční pomoci Izraeli.
Bez automatického amerického veta všech rezolucí Rady bezpečnosti OSN, které se nelíbí Izraeli, by už dávno existovala Palestina jako plnohodnotný člen OSN. Úhelným kamenem našich zahraničních vztahů je přesvědčení mnoha zemí, že pokud chtějí dosáhnout na výhody v americkém Kongresu, musejí nejprve podplatit strážce brány, tedy Izrael. A tak dále.
Doslova každý Izraelec je přesvědčený, že náš vztah s USA je pro Izrael životně důležitý. Pokud existuje něco, na čem se Izraelci všech věkových skupin, náboženských vyznání a politické orientace shodnou, pak právě na tom.
Proč tedy náš premiér usilovně pracuje na tom, aby vazby mezi oběma vládami zničil?

 

Když náš ministr obrany Moše Ya'alon v týdnu navštívil Washington, všechny jeho žádosti o setkání s ministry a dalšími vysokými činiteli byly kategoricky zamítnuty, kromě setkání s protějškem Chuckem Hagelem, který odmítnout dost dobře nemohl. Byla to bezprecedentní, otevřená urážka.
Ya'alon, bývalý náčelník generálního štábu, není považován za génia. Někteří lidé se domnívají, že by bylo lepší, kdyby zůstal u své původní profese -- dojení krav v kibucu. Když prohlásil, že John Kerry se svou snahou prosadit mír mezi Izraelci a Palestinci trpí „nutkavým mesiášstvím“, Kerry i prezident Barack Obama se hluboce urazili.
Přitom se ale podobná prohlášení ministrů izraelského kabinetu stávají rutinou. A rutinou se pak stávají i ostré námitky oficiálních mluvčích USA. Ty ale izraelská veřejnost ignoruje.

 

Benjamin Netanjahu není žádný hlupák. Posera nebo ne, na rozdíl od Ya'alona je považován za inteligentního. Co to tedy dělá?
V jeho šílenství je metoda.
Netanjahu vyrostl ve Spojených státech. Když jeho otce izraelská akademická obec bojkotovala a odmítala ho brát coby historika vážně, rodina se přestěhovala na předměstí Philadelphie. Benjamin se dodnes chlubí tím, že zná USA až intimně.
Jak tedy přemýšlí?
Ví, že Izrael kontroluje americký Kongres. Snad žádný americký politik nemůže být znovu zvolen, když vyjádří sebemenší náznak kritiky „židovského státu“. O to se postará AIPAC, nejsilnější lobby ve Washingtonu (kromě National Rifle Association). A další zárukou je silné sevření, v němž má židovská lobby média.
Z Netanjahuova pohledu v každém střetnutí o Izrael mezi Kongresem a Bílým domem, prezident nutně prohraje. Takže se bát netřeba.

 

Netanjahu ve skutečnosti hraje ruletu s veškerým izraelským kapitálem v obrovském kasinu s názvem USA. Možná mu to podsunul jeho mentor a ochránce, casinový car Sheldon Adelson, který má pod rukou izraelskou politiku v USA. (Byl to Adelson, kdo prosadil izraelského velvyslance ve Washingtonu, Rona Dremera, prominentního aktivistu Republikánské strany, kterého v Bílém domě nenávidí.)
Aby bylo možné ocenit velikost Netanjahuova hazardu s námi coby žetony, je třeba vizualizovat stav Unie.
USA jsou nyní dysfunkční demokracií.
V normální demokracii – řekněme ve Velké Británii nebo Německu -- jsou dvě centrální strany nebo koalice, které stojí proti sobě. Obě jsou středové a rozdíly mezi nimi jsou minimální. Jedna druhou čas od času porazí a nikdo z toho nedělá velký problém. Občané si toho sotva všimnou.
V USA nikoli. V USA už ne.
Americká veřejnost je nyní hluboce rozdělena mezi dva tábory, které se navzájem nenávidí do hloubi srdce (pokud nějaká mají). Ta nenávist je propastná. V jedné straně jsou ultrabohatí, kteří si hájí své výsady, ve straně druhé jsou mírně bohatí a také slouží svým zájmům.
Ideologie obou táborů jsou diametrálně odlišné, a tak se nemohou dohodnout prakticky na ničem. S čímkoli přijdou demokraté, je pro republikány téměř vlastizrada, cokoli navrhnou republikáni, je pro demokraty hloupé, ne-li rovnou šílené.
Republikáni, kteří ovládají Kongres (a svou moc mohou za pár dní ještě zesílit), chtějí ochromit vládu. Jednou dokonce zastavili veškeré federální platby, takže znemožnili chod státu. Společná a kontinuální zahraniční politika je rovnou vyloučená. Nejsem si jistý, zda podobná situace nepanovala v předvečer občanské války.

 

Do této bláznivé situace vpadl Netanjahu a všechny žetony (tedy nás) vsadil na republikány.
Při posledních prezidentských volbách téměř otevřeně podporoval Mitta Romneyho, Obamova soupeře, čímž současné administrativě prakticky vyhlásil válku. Nynější radikální antiobamovská prohlášení izraelských vůdců používají -- a jsou k tomu i určena – republikánští kandidáti proti svým demokratickým oponentům.
Demokraté ve snaze získat židovské voliče a dárce pak lichotí Izraeli těmi nejodpornějšími způsoby a slibují podporu izraelské vládě, ať udělá cokoli, a na věky. Ve svém důsledku tak vrážejí nůž do zad izraelských mírových sil, takže se boj za mír stává ještě těžším.
Ale i když blížící se volby napomohou tomu, že Kongres a Senát budou vůči izraelské pravici ještě povolnější, Obama bude v úřadu ještě další dva roky. A bez dalších voleb, kterých by se měl obávat, bude svým způsobem svobodnější, aby se mohl Netanjahuovi postavit.
Přál bych si to, ale moc v to nevěřím. Už jako „chromá kachna“ bude totiž muset Obama brát ohledy na zájmy příštího demokratického kandidáta pro Bílý dům.

 

Obama by toho mohl ale i tak ještě hodně udělat pro mír mezi Izraelem a Palestinou, pro mír, který podporuje celý proamerický arabský blok – pro cosi, co je jasně v národním zájmu USA, nemluvě o zájmu našem.
K tomu je ale třeba odvahy. A -- ano -- trochu „nutkavého mesiášství“.

 

Autor je spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom a bývalý poslanec Knessetu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 02 Listopad 2014 17:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz