Podivný příběh vyznavačů ploché Země

Email Tisk PDF

Islamisté ze skupiny Boko Haram terorizují nigerijský venkov už roky, pozornost světa ale upoutali až mediálně vděčným únosem 276 dívek z internátní školy v Chiboku na severovýchodě země. Pro pochopení souvislostí je ovšem třeba širšího pohledu nejen na Nigérii…



Nigérie je nejlidnatější africký stát, má druhé největší zásoby ropy na kontinentu, hned za Libyí, a je zemí kontrastů. Zatímco v Lagosu lze najít jednu z největších koncentrací dolarových miliardářů na černém kontinentu, většina obyvatel přežívá s méně než dvěma dolary na den, nezaměstnanost mezi mladými lidmi už v roce 2012 překročila 50 procent, tisíce lidí bez dostupné lékařské péče každoročně umírají na jinak léčitelné choroby a 80 procent obyvatel nemá zaručený přístup k pitné vodě.

Nigérie, v jejíž vládě zasedá plejáda bývalých funkcionářů Světové banky nebo zaměstnanců amerického bankovního domu Goldman Sachs, vyváží zhruba 2,4 milionu barelů ropy denně, nicméně po dekádách lukrativního vývozu ropy nedokázala dostat rafinérie pod státní kontrolu, a tak ropu pro státní potřebu nelogicky nakupuje v zahraničí. Do prosince 2011 Nigerijci za galon benzinu platili v přepočtu 1,5 dolaru, vláda pak ale na přání Mezinárodního měnového fondu zrušila státní dotace, čímž skokově navýšila cenu více než dvojnásobně. Zemi ochromila generální stávka a lidé vyšli do ulic hlavního města Abuji i hospodářského centra země Lagosu. Stejně jako třeba při lidových bouřích proti reformám MMF v Indonésii v roce 1997 i v Nigérii se protesty soustředily především proti nekompetentnosti domácích vládnoucích elit, které se ve svém osobním zájmu podřizují tlakům nadnárodních institucí na úkor životní úrovně vlastních občanů. Po čtrnácti dnech násilností, které si vyžádaly na 600 zraněných a podle všeho i desítky mrtvých, prezident Goodluck Jonathan oznámil okamžité „snížení“ cen ropy, byť cena ve skutečnosti zůstala vyšší než v roce předchozím.

Zrušení subvencí bylo podmínkou MMF pro poskytnutí úvěru, nicméně Nigerijci už s podobnými kroky fondu mají své zkušenosti – studentské protesty proti drastickým úsporným opatřením v roce 1986 vláda potlačila silou a při několika podobných masových akcích v následujících letech nechala postřílet stovky lidí. Statistiky úspěšnost politiky MMF vykreslují jasně: průměrný dělník v Nigérii vydělával v 70. letech o 35 procent víc, než kolik ho čekalo v roce 2012, zatímco šest procent klientů nigerijských bank vlastní 88 procent všech vložených peněz. „Mám oprávněnou obavu, že nové požadavky MMF nám neposlouží o nic lépe než jiné ze zahraničí vnucené ´léky´, které jsme museli ke své újmě přijímat v minulosti, nebo které nám ještě teprve budou vnuceny,“ konstatoval tehdy nigerijský spisovatel a filantrop Bukar Usman.

Zrušení státních dotací na pohonné hmoty, kleptokratická vláda a masové protesty přitom vytvořily kulisy k těžko uchopitelnému masakru, jímž na scénu razantně vstoupila skupina Boko Haram. Vláda prezidenta Goodlucka Jonathana totiž hned 1. ledna 2012 v některých částech země vyhlásila výjimečný stav poté, co při štědrovečerním pumovém útoku na křesťanský kostel fanatici z Boko Haram zabili přes 40 lidí.

 

Od luků k pumovým útokům

Boko Haram je dnes jednou z mediálně nejznámějších fundamentalistických ozbrojených skupin, nebyla taková ale vždy. Název organizace, kterou v roce 2002 založil na Západě vzdělaný a do té doby neznámý klerik Muhammad Júsuf, v překladu vyjadřuje odpor proti „západnímu vzdělání“. Bizarní charakter Boko Haram nejlépe vyjádřil sám Júsuf, který v roce 2009 v rozhovoru pro BBC tvrdil, že je „kacířstvím“ si myslet, že Země není plochá, a vysmál se i představě, že déšť je výsledkem kondenzace, neboť ve skutečnosti je to přece zázrak. Koránem, v němž není ani slovo o střelných zbraních, pak vysvětlil, proč jsou jeho lidé vyzbrojeni jen luky a mačetami.

Této sektě náboženských pomatenců byla už na počátku roku 2009 připsána zodpovědnost za sérii brutálních vražd lidí, kteří údajně odmítli přestoupit na islám. Nigerijská vláda však na členy Boko Haram nevyslala policii s týmem psychiatrů, ale rovnou armádu. Mešita, v níž se členové Boko Haram modlili, byla rozstřílena z děl, celá operace skončila masakrem a naházením mnoha těl do masových hrobů. Júsuf sám byl zatčen, načež po pár hodinách výslechů zemřel - s několika kulkami v těle.

Nigerijská vláda celou akci označila za „operační vojenské vítězství“ (kulometů a děl nad luky a šípy), nic tím ale ve skutečnosti nevyřešila. Zbylí členové Boko Haram pod vedením Júsufova zástupce Abúbakara Shekaua totiž radikálně proměnili svou strategii, odhodili nedůvěru vůči moderním zbraním a pásům s výbušninami, a tak se nyní vláda namísto s několika konkrétními vrahy potýká s takřka pravidelnými pumovými útoky, jejichž cílem má být - po súdánském vzoru - odtržení islámského severu země od křesťanského jihu.

Zatím posledním tahem, který obskurním fanatikům z Boko Haram s konečnou platností zajistil celosvětovou pozornost, byl únos školaček z internátu v Chiboku. Stalo se tak 15. dubna, kdy desítky ozbrojenců na nákladních autech a motocyklech po přestřelce u budovy školy zabili dva policisty a odvezli 276 dívek ve věku šestnáct až osmnáct let. Některým z nich se posléze podařilo uprchnout, a tak v zajetí zůstává podle některých zdrojů 223 studentek. Abubakar Shekau veřejně slíbil, že je násilím provdá a promění je v otrokyně. „Budu je prodávat na trhu, přísahám při Alláhovi,“ prohlásil s tím, že škola byla k útoku vybrána zcela záměrně, neboť „západní vzdělání musí skončit“ a dívky nemají myslet na získání vědomostí, ale na provdání. Poté však změnil názor a oznámil, že dívky vymění za propuštění vězněných členů Boko Haram.

Francouzský prezident Francois Hollande vyzval Nigérii a sousední země k mimořádnému summitu v Paříži, aby vypracovaly jednotnou strategii boje proti Boko Haram, přičemž Boko Haram označil i za „hrozbu Západu“. Své „poradce“ Nigérii nabízí (vnucuje?) Británie, zatímco americké letouny pátrají nad Nigérií. Výsledky těchto misí přitom tají, protože jim zákon nedovoluje dělit se o zpravodajské informace se státy „s významným porušováním lidských práv“, k nimž Nigérie patří. Navíc Spojené státy do Nigérie poslaly 26 „poradců“, aby pátrali po dívkách, které jsou podle většiny komentářů nejspíš drženy v džungli u města, z něhož byly uneseny. A zatímco Bílý dům odmítá snahu nigerijské vlády o vyjednávání, známý jestřáb, senátor John McCain by raději do Nigérie rovnou vyslal armádu.

Z hlediska McCaina bezduchá setrvačnost, z hlediska reality nošení dříví do lesa.

 

Afrika jako další fronta

Tehdejší americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová už v říjnu 2011 oficiálně slíbila Nigérii pomoc v boji proti hrozbě, kterou pro Boko Haram představovala nejen pro vládu v Lagosu, ale i pro zájmy západních ropných koncernů v Nigérii. Obamova administrativa i dva roky později Boko Haram oficiálně řadí mezi své „hlavní priority“.

To jsou jen některá z oficiálních zdůvodnění, proč Africké velení ozbrojených sil USA (AFRICOM), nejnovější ze šesti regionálních velitelství, se má už od svého ustavení na konci Bushovy vlády čile k světu. Na vojenské akademii v pensylvánském Carlisle se konalo několik válečných her nazvaných Unified Quest a situovaných do Afriky. Jedna z nich – za účasti expertů z ministerstva obrany USA, izraelské armády a The Rand Corporation - testovala situaci po rozpadu Nigérie a propuknutí tamní občanské války. Scénář předpokládá, že povstalci obsadí ropná pole v deltě Nigeru, odkud ropa putuje i do USA, a pokud se nezdaří proamerický státní převrat, celou oblast obsadí 20 tisíc amerických vojáků. Velitel AFRICOM generál William Ward přitom už v březnu 2008 prohlásil, že prioritou americké rostoucí závislosti na africké ropě bude ovládnutí regionu ve jménu „boje proti terorismu“, což je záminka, kterou Boko Haram aktuálně naplňuje vrchovatě a přímo ukázkově. Viceadmirál Robert Moeller přitom ale otevřeně přiznal, že řídícím principem AFRICOM je „ochrana volného toku přírodních zdrojů z Afriky na globální trh“, přičemž připomněl, že se černý kontinent stává místem střetu USA s Čínou, která v Africe neustále posiluje svůj vliv. Z novějších rozhovorů s generály a z doporučení vlivných think-tankistů navíc vyplývá, že po neslavném konci irácké války a stejně nevítězném završování války afghánské se pro USA novou válečnou hranicí stává právě Afrika.  

Zprávy z posledních týdnů konstatují, že AFRICOM provádí v průměru „jednu bojovou misi denně“ a má v Africe neustále k dispozici pět až osm tisíc vojáků. Z Camp Lemmonier v Džibutsku americké drony útočí a zabíjejí v Jemenu a Somálsku, jádro aktivit AFRICOM se však soustředí na ropné regiony, především na Keňu, Ugandu, Ghanu a oblast Guinejského zálivu. Loňská zpráva Americké válečné akademie se pokouší popírat, že AFRICOM brání jen americké ropné zájmy a tvrdí, že americké ropné koncerny jsou „nejlepšími korporátními občany, jaké si afričtí lídři a jejich národy mohli kdy přát“, nicméně při pohledu na znečištěné vody nigerijské delty Nigeru nebo dopady těžby na obyvatele Rovníkové Guineje se do klávesnice derou zcela jiná slova… AFRICOM tvrdí, že jeho konečným cílem je najít „africká řešení pro africké problémy“, nicméně souběžná snaha „navyknout“ západ Afriky na trvalou přítomnost americké námořní pěchoty vypovídá o něčem jiném.

Fanatici z Boko Haram dodávají důvody k americké vojenské přítomnosti v rámci „boje proti terorismu“, jejich likvidace by tedy ze stejného důvodu byla kontraproduktivní. Potíž je jen v tom, že podobné kalkulace Spojeným státům zatím v zásadě nikde nevyšly, samozřejmě, pokud existence Al Kajdy a jí podobných skupin nemá být sama o sobě konečným politickým cílem – a následně sloužit k obhajobě permanentní „války proti terorismu“ a s ní související politiky. Novinkou ve vývoji by ale mohla být snaha protizápadních vyznavačů ploché Země zatáhnout do konfliktu také Čínu – údajně právě ozbrojenci z Boko Haram v týdnu zaútočili na továrnu na severu Kamerunu, která patří Číňanům. Oficiální čínská média útok potvrdila s tím, že při něm byl jeden člověk zabit a deset se jich pohřešuje, o útočnících ale mluví jako o „neznámých“.

A tak spravedlnost do svých rukou berou nigerijští vesničané, kteří už mají dost nejen řádění a drancování ze strany Boko Haram, ale i neschopnosti či neochoty armády „problém“ vyřešit, byť prezident Jonathan přinejmenším slovně rozhodností nešetří a západoafrické státy jsou prý připraveny zahájit proti Boko Haram „skutečnou válku“. Obyvatelé vesnice Kalabalge na severu země mezitím ale utvořili oddíly domobrany, přepadli konvoj „haramistů“, deset jejích členů zajali a „desítky“ jich pozabíjeli

Tragický příběh unesených dívek mezitím pokračuje – ze všeho nejvíc je ale příběhem, který umně prodává emoce a zakrývá realitu, třeba tu, že Boko Haram dnes za své fantasmagorické vidění světa bojuje i díky zbraním propašovaným z demokraticky rozvalené Libye.

(Na videu od 17:30)



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 19 Květen 2014 12:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz