Michail Saakašvili: hrdina nebo padouch (a rovnou vrah)?

Email Tisk PDF

Gruzínská prokuratura uzavřela vyšetřování devět let staré smrti premiéra Zuraba Žvaniji, ale s jeho zveřejněním nespěchá, protože „jeho vraždy se bezprostředně účastnil bývalý prezident Michail Saakašvili“.

Alespoň tak to tvrdí gruzínský týdeník Asaval-Dasavali, podle něhož byla objevena tajná nahrávka, na níž Saakašvili říká „Teď ukliď to tělo a postupuj, jak jsme se dohodli.“ Podle týdeníku byl někdejší premiér Zurab Žvanija, který byl mnohými považován za skutečného strůjce „revoluce růží“, v roce 2005 zavražděn v prezidentském paláci Šavnadaba kousek za Tbilisi, a to v přítomnosti Saakašviliho a mimo jiné i jeho ministra vnitra Vano Merabišviliho. Jeho tělo mělo být převezeno v krabici od televizoru do soukromého bytu v hlavním městě, kde pak měla být nastrojena jeho smrt udušením kysličníkem uhelnatým.

Gruzínská prokuratura zatím odmítá informace komentovat, nicméně faktem je, že na Michaila Saakašviliho coby na jednoho z pachatelů vraždy poukazoval už před dvěma lety Žvanijův bratr Giorgi, podle něhož byl prezidentův podíl na Zurabově smrti ve své době „veřejným tajemstvím“. Význam podobných tvrzení ovšem může poněkud snižovat skutečnost, že Georgi Žvanija je jedním z předních politiků opozičního hnutí Gruzínský sen, které předloni zvítězilo v parlamentních volbách a posléze pro sebe získalo i křeslo prezidenta.

Zurab ŽvanijaTělo Zuraba Žvaniji bylo nalezeno 3. února 2005 v bytě jednoho z jeho přátel, zástupce guvernéra regionu hlavního města Raula Jusupova. Podle oficiální verze vyšetřování, na němž se podíleli i američtí kriminalisté, ho premiér jel navštívit a svou ochranku nechal před domem. Bodyguardi v pět ráno vyrazili dveře, protože jim Žvanija nebral telefon, a našli premiéra i přítele mrtvé – Žvanija seděl u stolu v obýváku, jeho kamarád ležel v kuchyni. Jako příčinu smrti policie stanovila otravu kysličníkem uhelnatým.

Nezávislí experti najatí Žvanijovou rodinou policejní závěry zpochybnili, přičemž poukázali na skutečnost, že v celém bytě nebyly nalezeny žádné otisky jak Jusupova, tak i Žvaniji. Podle Giorgiho Žvaniji to svědčilo o tom, že oba do bytu byli přineseni už mrtví a všechny otisky kdosi odstranil. Bez ohledu na pochybnosti byla 9. prosince 2005 v gruzínském parlamentu slavnostně odhalena busta Zuraba Žvaniji. Ceremonie se zúčastnil i Saakašvili, který na mrtvého premiéra vzpomíná jako na „velkého politika“.  

Nová vláda krátce po svém volebním triumfu slíbila kauzu opětovně otevřít, přičemž nevyloučila, že po vypršení prezidentského mandátu (loni 27. října) může být zahájeno i vyšetřování Saakašviliho. Letos v lednu pak byla oficiálně oznámena exhumace Žvanijova těla.

Michail Saakašvili ovšem z Gruzie odjel bezprostředně po prezidentských volbách a v poslední době byl častým hostem kyjevského Majdanu, kde mu byla podle jeho vlastních slov „nabídnuta vysoká funkce“. Někdejší gruzínský prezident „všechny podobné nabídky odmítl“, ale ujistil Ukrajince, že „v srdci“ zůstane s nimi – a z Kyjeva zamířil do Spojených států, kde přednáší mezinárodní vztahy na Tuftsově univerzitě.

Ve Spojených státech je v těchto dnech shodou okolností i gruzínský premiér Irakli Garibašvili. „Odjel ze země hned po prezidentských volbách. Netvrdím, že lidem u nás chybí, ale jistě se může domů vrátit,“ prohlásil na Saakašviliho adresu. „Stále má platný gruzínský pas.“

Mimochodem, zmíněný bývalý ministr vnitra a posléze i Saakašviliho premiér Vano Merabišvili byl v půli února odsouzen na pět let za zneužívání pravomoci, podplácení voličů a rozkrádání státních financí. A 27.února mu soud vyměřil dalších čtyři a půl roku vězení za násilné rozehnání opoziční demonstrace z května 2011. Týž den francouzský soud odmítl vydat do Gruzie někdejšího Saakašviliho ministra obrany Davida Kezerašviliho, kterého ve vlasti čeká soud za úplatkářství, praní špinavých peněz a za podíl na pašování. Francie svůj postoj vysvětlila obavou, že by proces v Gruzii mohl být politicky motivovaný. 

 

 

Gruzie na rozcestí

Prezidentské volby loni 27. října sice vyhnaly Michaila Saakašviliho z Gruzie, ale ve skutečnosti žádnou senzaci nepřinesly – novou hlavou státu se podle očekávání hned v prvním kole a při účasti pouhých 46 procent voličů stal kandidát vládního bloku Gruzínský sen, čtyřiačtyřicetiletý Georgij Margvelašvili. Někdejší horský průvodce a posléze vystudovaný filozof je podle mnoha zdrojů málo zajímavá a nepříliš charismatická postava, ale to vlastně nevadí. Čtyři roky staré ústavní změny totiž ze všemocného prezidenta učinily více méně symbolickou figurku. Přesto tato volba byla významná – inaugurace nového prezidenta 17. listopadu totiž uzavřela éru Michaila Saakašviliho.      

Prezidentské volby nebyly žádným soubojem ideologií. Tři nejvážnější uchazeči se v otázce mezinárodního postavení Gruzie shodovali do puntíku: podporovali vstup do NATO i Evropské unie, odmítli byť jen myšlenky na návrat do „ruského“ Společenství nezávislých států a ve volební kampani „snili“, Margvelašviliho slovy, „o obnově územní celistvosti Gruzie“, tedy o opětovném ovládnutí Abcházie a Jižní Osetie, jejichž nezávislost dnes de facto uznává jen Kreml. Tyto vize ale podle všeho nejsou příliš aktuální, protože od drasticky prohrané „Saakašviliho války“ s Ruskem o Jižní Osetii v roce 2008 význam Gruzie v očích plánovačů americké i unijní zahraniční politiky padá a není pravděpodobné, že by za stávajících okolností třeba Bílý dům, přinejmenším do konce vlády Baracka Obamy, zařadil Gruzii a její nacionalistické potřeby mezi své priority.

 

Černobílé názory

Slavný snímek ze dnů války s Ruskem v roce 2008V takové pozici zanechal svou zemi šestačtyřicetiletý Michail Saakašvili. A je to právě on a jeho doba, na jejímž hodnocení se gruzínská společnost nedokáže shodnout. „Někteří poukazují na to, jak se rozzářily kdysi šedivé fasády ulic hlavního města Tbilisi nebo přístavu Batumi, další oceňují, že byl s to utkat se s opozicí ve volbách a stát se tak prvním prezidentem nezávislé Gruzie, který se nechal od moci odstavit prostřednictvím legitimního hlasování,“ shrnuje situaci portál EurAsia. Jiní ale připomínají právě válku z roku 2008, která Gruzii nejspíš navždy připravila o Abcházii a Jižní Osetii, stejně jako na nezměrnou míru korupce, kterou Saakašvili kdysi sliboval vymýtit. Sám Saakašvili ale dává přednost třetímu hodnocení - oblíbil si totiž přezdívku Míša Stavitel, podle Davida IV. Stavitele, významného gruzínského krále z přelomu 11. a 12. století.

Jeho úspěchy během deseti let v čele státu totiž nelze přehlížet. Zajistil, že se normou staly dodávky elektřiny 24 hodin denně, zajistil opravy silnic, škol, nechal obnovit celá města. Za jeho vlády průměrný příjem na hlavu vzrostl trojnásobně, až na loňských zhruba 132 dolarů a zahraniční investice do země s necelými pěti miliony obyvatel v roce 2011 dosáhly do té doby nevídaných 673 milionů dolarů.

Na druhé straně ale na opoziční demonstrace posílal policii se slzným plynem a vodními děly (a údajně se také stal prvním „demokratickým“ politikem, který proti demonstrantům nasadil zakázané ultrazvukové zbraně), nikdy nevynechal příležitost umlčet kritická média a zatímco potlačil korupci na běžné úrovni, propojením politických a podnikatelských elit ji posunul o úroveň výš a nechal ji nabobtnat do olbřímích rozměrů. „V Gruzii byly zadržovány ve vězení stovky lidí bez řádného vyšetřování a spravedlivého soudu. Sedí za mřížemi naprosto nezákonně, jsou to političtí vězni,“ konstatovala v roce 2011 v rozhovoru pro ruský zpravodajský server Lenta.ru jedna z vůdčích osobností gruzínské opozice Nino Burdžanadzeová, podle níž v Saakašviliho Gruzii vládla „prostě diktatura“. Ve vězeních se také brutálně mučilo, a to za přímé účasti či na příkaz špiček ministerstva vnitra, jak prokázal skandál z předloňského roku, kdy opoziční televizní stanice 18. září odvysílaly záběry, na nichž byl bit a znásilňován muž držený v jedné z tbiliských věznic.

„Nová“ prokuratura a ministerstvo spravedlnosti poskládané z lidí dosazených hnutím Gruzínský sen pak následně zbavila funkcí a začala s šetřením dvou blízkých Saakašviliho souputníků, ministra obrany a šéfa generálního štábu Bačo Achalaju a Georgije Kalanadzeho. Ukázalo se totiž, že v říjnu 2011 přímo v ministrově kanceláři osobně zbili šest vojáků. Achalajovi později přibylo další obvinění – prý v nejmenované restauraci v hlavním městě Tbilisi napadl jednoho z hostů a následně ho věznil v soukromém bytě a požadoval, aby na něj přepsal svůj luxusní vůz. Před soudem stanul i tbiliský primátor a kdysi designovaný Saakašviliho nástupce Givi Ugulava, a to za rozsáhlou zpronevěru. „Gruzie se z typické postsovětské společnosti změnila ve společnost více západní,“ snižuje význam mučení a dalších zneužívání moci Saakašviliho lidmi pro portál EurAsia Vachtang Lejava, někdejší ekonomický poradce gruzínské vlády. Hlavní chybou podle něj bylo, že vláda zdvihla laťku očekávání lidí příliš vysoko, zatímco sama ji nebyla s to nebo ochotna akceptovat. „Lidé se změnili, vláda nikoli.“

Blízký Saakašviliho spolupracovník a poslanec za jeho Národní hnutí Giorgij Kandelaki tvrdí, že by měl být odcházející prezident vnímán jako „lídr transformace“, protože proměnil Gruzii ve „stát, který - přes všechny chyby – funguje“. Pro většinu Gruzínů ale taková střední cesta podle všeho nepřipadá v úvahu, protože průzkumy veřejného mínění ukazují, že je Saakašvili vnímán buď jen jako spasitel, nebo padouch.  

 

Kudy dál?

Než (a pokud vůbec) se Gruzíni shodnou na hodnocení uplynulé dekády, faktem je, že volbou prezidenta upevnil svou moc šéf Gruzínského snu, miliardář Bidzina Ivanišvili. Svůj odklon od dosavadní vyhraněně proamerické politiky Gruzie ukázal už hned po loňském vítězství v parlamentních volbách, kdy poslal do vězení řadu vysokých činitelů vlády s úzkými vazbami na USA. A pohrozil, že k soudní odpovědnosti požene i Saakašviliho, o němž běžně mluví jako o „politické mrtvole“.

Ivanišviliho majetek je odhadován na šest miliard dolarů, což je více než celý rozpočet Gruzie. Nadělal ho převážně v Rusku, tedy bez pomoci USA, a navíc vlastní francouzský pas. Saakašvili se naopak už od svého prvního grantu na Kolumbijské univerzitě v roce 1994 „nacházel v plné finanční a politické závislosti na americkém státu“, podotýká analýza Ruského institutu strategických studií (RISS), podle níž právě tento faktor může být určujícím pro uchopení možných rozdílů v budoucím směřování gruzínského státu. Tím spíš, že USA aktuálně nemají po ruce dostatek nástrojů ani kapacit k tomu, aby donutily gruzínskou vládu naplňovat americké plány. „Hrozby odkladem integrace Gruzie do NATO a dalších euroatlantických struktur vyznívají nepřesvědčivě, protože by Spojené státy aktuálně tuto integraci ani nebyly s to zajistit, což si Tbilisi dobře uvědomuje,“ podotýká RISS. „Naopak, další americký tlak na gruzínskou vládu může u současného gruzínského vedení jen umocnit tendence směřující k normalizaci vztahů s Ruskem, což pro USA není výhodné. Právě z tohoto úhlu je proto třeba vnímat Ivanišviliho prohlášení z loňského 4. září, podle něhož gruzínská vláda ´studuje´ možnost vstupu do Ruskem vedeného Euroasijského ekonomického společenství.“ S podobným hodnocením souhlasí i nezávislý gruzínský politolog Ramaz Sakvarelidze. Pro LA Times prohlásil, že s volbou Georgije Margvelašviliho Gruzie získává politika, který „bude takřka s jistotou usilovat o nekonfrontační dialog s Ruskem“.

Ivanišvili v každém případě považuje svoji osobní „misi“ za dokonanou a už loni v listopadu určil svého nástupce na premiérském postu. První listopadový den se jím – zcela „demokraticky“ – stal dosavadní ministr vnitra Irakli Garibašvili.

Otázkou tedy už jen je, zda je Michail Saakašvili opravdu „politickou mrtvolou“, nebo zda má v Gruzii ještě budoucnost. Těžko říci. Kdo si může být na Kavkaze něčím jistý?



(S využitím textu, který byl publikován v loňských tištěných Literárkách č. 47)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 27 Únor 2014 17:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz