Tereza Spencerová: Je vcelku jedno, jestli budeme v „tvrdém“ nebo jen „natvrdlém“ jádru EU

Email Tisk PDF

Fico Juncker foto youtubeV Libyi má k vítězství našlápnuto někdejší spojenec USA, kterého podporuje Rusko, Egypt, Alžírsko i Emiráty, upozorňuje Tereza Spencerová, která osobu maršála Haftára dlouhodobě sleduje. V rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí komentuje pokroky ve zlepšování ruské ekonomiky a vývoj v Sýrii.

 

 

Když jsme minule řešili Severní Koreu, varovala jste zcela bez nadsázky před koncem světa. „Umíte si představit řetězovou reakci jaderných útoků, do nichž by třeba byly volky nevolky zataženy i sousedící Čína s Ruskem?“ otázala jste se. Jsme nyní, po týdnu, blíž katastrofě? 

Nestrašila jsem koncem světa. Právě touto vizí „konce světa“ jsem minulý týden naopak argumentovala, proč žádná válka mezi jadernými USA a jadernou Severní Koreou nebude. A na tom uplynulý týden nic nezměnil. 

Spíš naopak, Kim i Trump mírní rétoriku, první si prý palbu rozmyslel a druhý ho za to už i chválí, podle některých spekulací dokonce už zahájili kdesi nějaká tajná jednání, což nelze vyloučit, protože právě tak končily i všechny předchozí „vyhrocené krize“. A že si jich obě strany v minulosti „navyhrocovaly“ už spousty. 

Nicméně, minulý týden vnesl do celé kauzy i „zábavnější“ prvek, tedy zábavnější přinejmenším pro cyniky. Mám na mysli informace londýnského Mezinárodního institutu strategických studií (IISS), podle něhož raketové motory, které v poslední době dokázaly „zázračně“ zvýšit dolet severokorejských raket, pocházejí z Ukrajiny, konkrétně z továrny Južmaš u Dnipra, před aktuální ukrajinskou dekomunizací, derusifikací a bůhví čím vším ještě zvaným Dněpropetrovsk. A jako už neexistuje Dněpropetrovsk, tak někdy před dvěma lety zkrachovala i zmíněná fabrika, neboť byla v problémech už od roku 2006, kdy od ní raketové motory přestalo kupovat Rusko, kdysi hlavní odběratel. Je jasné, že Kyjev nyní vše pobouřeně popírá a ukazuje na „špinavou hru“ Ruska a je samozřejmě otázkou, kdo že to klíčovou informaci o ukrajinských raketových motorech v Severní Koreji do Londýna „zašeptal“. Lze totiž oprávněně předpokládat, že ruská rozvědka Severní Koreu „zná“ dokonale. 

Ale vzato obecně, je tu nezpochybnitelný fakt, že po rozpadu SSSR se po celém území tehdejšího komunistického impéria rozkrádaly a načerno vyvážely a prodávaly sklady všeho možného, včetně třeba uranu nebo plutonia. Někdy byla v pozadí mafie, někdy zkorumpovaní a všehoschopní politici a generalita, jindy zoufalí zaměstnanci, kteří už neměli z čeho živit své rodiny. Nicméně, po puči z Majdanu gesci nad Ukrajinou převzal přece Západ se svou vizí „světlých zítřků“ a „Ukrajiny, co patří k vyspělému a modernímu světu“, ale jak se ukazuje, nic moc se nezměnilo. Trapné. Z budovatelského hlediska, až tak nějak až afghánsko-irácko-libyjské. Jen v Evropě. Ale představa, že by USA měly sestřelovat rakety vybavené motory ze země, která má být přece jasným vazalem bez vlastní myšlenky, prostým „beranidlem“ proti Rusku a bez jakýchkoli jiných nároků, musí být pro Washington přece jen ponižující. A pro Kyjev zdrcující. A co víc, ani jako „reklama“ to není moc dobré: motory v „mezikontinetálních“ raketách doletí jen pár set kilometrů… 

A když říkám, že ruská rozvědka má o situaci v Pchjongjangu dokonalý přehled – rozhodně větší než tajné služby USA a Západu obecně – vyvstává pro USA nutnost s Rusy spolupracovat. Další trapas. Nebude za to ten zatrolený Putin požadovat zmírnění nebo snad dokonce i zrušení amerických sankcí proti ruským, evropským a koneckonců i americkým energetickým firmám? Umíte si představit ten povyk, jaký by antitrumpovci rozpoutali, i kdyby byly ve hře reálné informace o tom, zda Kim do USA jaderně fakt dostřelí nebo ne, nebo kdy tak případně hodlá učinit? Podobným volbám se přitom podle mého říká „existenciální“.

 

Kde se vzal, tu se vzal, ovládá většinu Libye maršál Haftár, který neuznává vládu, kterou uznává Západ. Haftár dokonce považuje za partnery Rusy, kteří mu slíbili pomoc. Prohrál Západ Libyi? Čím se Haftár liší od ostatních skupin a band, které válčí v Libyi? Zastavil by migraci? Je pravděpodobné, že bude vládnout i Tripolisu? A co by jeho vítězství znamenalo pro rozložení sil na severu Afriky a na Blízkém východě?

O Chalífu Haftárovi coby o vycházejícím a nejspíš i budoucím vládci Libye píšu v Literárkách už přes půl druhého roku, takže s oním „kde se vzal, tu se vzal“ nemohu souhlasit. Nicméně je fakt, že byl v západním, a očividně i v našem, mainstreamu dlouho přehlížen, protože nezapadl do předepsané role. To si prostě „odborné“ týmy byrokratů ve Washingtonu nebo třebas Londýně, Paříži či Bruselu nalinkují, jak se bude vyvíjet situace tam a tam, a když se najednou vše odvíjí – ke všeobecnému a stále četnějšímu „překvapení“ – úplně jinak než se rozhodlo u nich v kanceláři, je zle. Přicházejí sankce, mezinárodní zatykače, pokusy o atentáty a tak podobně… A Haftár je jedním z takových „škodičů“, co americkým a evropským gaučovým „světovládcům“ kazí jejich pětiletky.

Je to zvláštní figura. Kdysi býval vysokým armádním důstojníkem ještě v Kaddáfího armádě, pak se zúčastnil pokusu o vojenský převrat proti Kaddáfímu, musel uprchnout ze země a skončil ve výcvikovém táboře CIA a nakonec i jako americký občan žijící nedaleko sídla CIA ve Virginii. Američané po něm sáhli poté, co si Kaddáfího „demokraticky“ svrhli, ale v prvních letech po puči ještě žádnou „díru do světa“ udělat nedokázal. Vše se změnilo až někdy před dvěma lety, kdy se mu coby „starému generálovi“ podařilo konsolidovat pod svým velením zbytky libyjské, tedy ještě kaddáfíovské pravidelné armády, s níž postupně začal Libyi stabilizovat, což v praxi značí, že oblast po oblasti očišťoval svou vlast od islamistických radikálů, které západní propaganda kdysi vykreslovala jako jakýsi „výkvět demokratických hnutí“. A měl úspěch i proto, že prostí Libyjci už jsou z všeobecného chaosu unavení, už je nebaví sledovat, jak džihádistické skupiny mezi sebou – bez ohledu na civilní životy – bojují o kořist a moc, aniž by se staraly, jestli lidé mají co jíst.

Když tohle sekulární Haftár pochopil, bylo už snadné se do značné míry odpoutat od svých amerických loutkovodičů, proměnit se v libyjského vlastence až nacionalistu a začít vracet zemi k nějakému „normálu“. Dnes ovládá většinu Libye, naposledy z rukou džihádu osvobodil ropné Benghází na východě země a nevyloučil, že potáhne rovnou na Tripolis, kde sedí muslimskobratrská vláda, která má sice bůhvíproč podporu Západu, ale v samotné Libyi skutečné stoupence nachází snad jen u svých rodinných příslušníků. 

Je jasné, že když se rozhodl, že si Libyi „vyřeší“ po svém a tedy k nelibosti všech těch západních „linkovačů“, kteří v praxi ani netuší, která v dotyčném regionu bije, tak si musel hledat jiné opory. A podle očekávání našel pochopení v Rusku. Ale nejen tam – stojí za ním i regionální těžké váhy jako Egypt, Alžírsko nebo Spojené arabské emiráty, zbraně mu dodává i Izrael a je vcelku kuriózní, že s letadly, která mu bez ohledu na embargo OSN dodávají Emiráty, prý létají piloti z amerického žoldnéřského Blackwateru, který se ale dnes už po masakrech v Iráku a jinde jmenuje jinak. Zmiňuji to spíš proto, že exšéf této soukromé armády, Eric Prince, je bratr Trumpovy ministryně školství… Zkrátka, za Haftárem stojí opravdu široké, a proto „těžko průstřelné“, spektrum sil, které se na jeho plánech alespoň minimálně shodují, byť každý z nějakého jiného, partikulárního důvodu. 

A co by jeho vítězství znamenalo pro region? Byl by to další dílek do puzzle nové reality. Jen se na to podívejte: v Sýrii to Asad asi už fakt ustojí, v sousedním Libanonu je Hizballáh za politického „kingmakera“, v Egyptě vládne někdejší maršál Sísí, který si byl před podáním kandidatury na prezidenta pro požehnání u Putina, v Iráku šíitská vláda tíhne k Íránu, který se v letech po arabském jaru proměnil v regionální velmoc, bez které se toho v oblasti moc prosadit nedá, a nezapomínejme ani na Erdoganovo Turecko, které stále více míří k Eurasii, a do toho se všude ekonomicky vsouvá Čína… A k tomu ještě Libye? Nový svět, který už nebude Západu jen poslušně přikyvovat. Průšvih! Slušně řečeno. Kdo nás ještě bude brát vážně?

Netvrdím tím ale, že by to Západ v Libyi „prohrál“. Západ prostě jen přišel, s halasnými hesly o demokracii a pokroku v bohaté a prosperující zemi zničil co mohl, a pak vyklidil pole, protože budování a rekonstrukce mu prostě jaksi nejdou. (Mimochodem, Ukrajinci s raketovými motory by mohli vyprávět.) To není žádné triumfální vítězství Ruska nebo Číny, to je spíš jen výsledek západní bezradnosti a absence jakýchkoli konstruktivních úvah.  

Netuším, jestli po svém triumfu zastaví Haftár migraci do Evropy, ale už Kaddáfí nám tuto službu nabízel. Sice za peníze, ale nabízel. Nevidím důvod, proč tuto nabídku neoprášit. Pro Evropu by to bylo jedině výhodné.

 

Daeš byl vyhnán z Mosulu, ale v Rakká a okolí se stále drží. Čím to, že se ho nepovedlo ještě udolat? Kdo na tom „pracuje“? A mimochodem, jak se přeskupili všichni ti „umírnění teroristé“, „neumírnění teroristé“ a „demokratická opozice“? Ani jedněm už Donald J. Trump nebude nic dodávat. Mimochodem, Ivan Gabal pronesl, že na Česku je špatné, že sice nechce uprchlíky, ale podporuje Bašára Asada, který nám sem uprchlíky vyhání. Má pan poslanec pravdu?

Myslím, že je vcelku jedno, jestli bude osvobozování Rakká trvat ještě týden, měsíc nebo půl roku, protože výsledek je beztak předem daný. Na rychlosti nijak zásadně už nezáleží. Nicméně, lze konstatovat, že svou zpomalovací roli v tomto procesu sehrávají mimo jiné i naši „spojenci“ z NATO, Turci. Džihádistům, které mají „pod palcem“, totiž brání ve vstupu do americko-kurdské koalice Syrských demokratických sil (SDF), které právě o Rakká bojují, čímž je oslabují a fakticky zpomalují jejich postup. A tím současně umožňují syrské armádě, aby se také už dostala do provincie Rakká a současně zrychlila ofenzívu na nedaleký Dejrizor. Jeho osvobození z obklíčení Daeše a jeho spojenců z „prozápadní“ Svobodné syrské armády (FSA) a následné ovládnutí přilehlé oblasti u iráckých hranic bude mít pro budoucnost Sýrie beztak větší strategický význam než spíše propagandistický triumf nad Daešem v Rakká. 

Exilová „demokratická opozice“ to také pomalu balí, šéfové jednotlivých skupin skládají své funkce a na jejich místo se už nikdo nehrne, protože sponzoři ze Západu všemožně dávají najevo, že už je Asad nezajímá, a Saúdové s Katarem se zakousli do vlastního sporu, na němž mohou sami vykrvácet a na jejich „Syřany“ už tak žádné dolary nezbývají. Mimochodem, exiloví protagonisté nejenže skládají funkce, ale někteří „prohlédli“ natolik, že už dokonce hlásí i návrat do Damašku, aby prý mohli pokračovat ve své opoziční práci. „Mírný pokrok v mezích zákona“ jako vyšitý. A současně i jasné znamení, že se syrská válka přinejmenším politicky přehoupla do své poslední kapitoly. Ozbrojené střety budou ještě nějakou dobu pokračovat, terorismus jako takový vymýtit rovněž nelze, ale jinak vše směřuje k určité stabilizaci.

Reagovat na pana Gabala, který odmítá chápat i to, co pochopila syrská opozice, už začíná být vcelku únavné, a tak raději jen připomenu statistiku OSN z minulého týdne, podle níž se jen letos do Sýrie – mluvíme tu pořád o té „asadovské Sýrii“ – vrátilo na 600 tisíc lidí a další se k témuž kroku chystají.

 

Robert Fico veřejně vyhlásil, že Slovensko chce být součástí tvrdého jádra Evropské unie. EU je prý životním prostorem Slovenska a členství v ní je důležitější než spolupráce uvnitř Visegrádu. Co tak najednou? A chcete vy být v „tvrdém jádru“, či v tom „rychlém pruhu“ integrace? Podle průzkumu čeští občané nechtějí, ačkoliv z EU se jim vystupovat taky nechce.

Přiznám se, že slovenskou politickou scénu nesleduji nijak podrobně, a proto netuším, co pana Fica k podobným slovům ve skutečnosti vedlo. I když, při pohledu na Visegrád – tedy konkrétně na současné Polsko a nevypočitatelné Maďarsko, čili na polovinu V4 – se mu moc ani nedivím. Nějaké spojence státy prostě mít musejí, a když se na Slovensku podíváte na tamní sousedy, tak…

Mně je vcelku jedno, jestli budeme v „tvrdém“ nebo jen „natvrdlém“ jádru Unie, protože už jen samotný fakt takového dělení značí, že se EU rozpadá. A znovu opakuji, jako banda malých států nemá Evropa tu nejmenší šanci v současném globalizovaném světě obstát. Takže jsem pro nějakou EU, přičemž ale současná EU moji představu o racionalitě ani v nejmenším nenaplňuje. Z pohledu České republiky a jejího ekonomického napojení až propojení s Německem jsou ale veškeré diskuse o „tvrdých“ jádrech nejspíš zbytečné. Mohou vést snad jen k tvrdým játrům.

 

Konzument českého mediálního mainstreamu mohl být zaskočen informací, že ruská ekonomika roste. Nejde jen o vývoz pšenice, ale i o průmyslovou výrobu. Jak je to dle vás možné, když Rusko tak úpí pod sankcemi? 

Někdejší ruský premiér Primakov si kdysi posteskl: „Chtěli jsme udělat traktor a zase nám z toho vyšel tank.“ Mám dojem, že to přesně sedí na západní politiku vůči Rusku. Nedávno CNN vysvětlovala, proč je teď v Evropě tak drahé máslo. V kostce: To jsme po puči na Ukrajině a následnému Krymu a Donbasu uvalili na Rusko sankce. Do té doby Rusko odebíralo 24 procent evropské produkce mléčných výrobků, ale v rámci odvetných protisankcí dovoz živočišné produkce ze zemí EU v oce 2014 zakázalo. Ceny másla a dalších produktů padly a třeba mléko bylo v některých zemích levnější než voda v pet lahvi. Spousta producentů mléčných výrobků zkrachovala – jen v Británii takových bylo přes tisíc. K tomu vzrostla poptávka třeba z Číny, v Evropě je „najednou“ producentů málo a nestíhají, kdo bude chtít na Vánoce péci, pěkně se prohne, pokud máslo vůbec sežene, a ruští producenti, které před sankcemi válcovala produkce z Evropy, mají dnes pré… 

A tak je to, tak nějak, se vším. Na konci loňského roku Ženevský institut mezinárodních vztahů spočítal, že ruské protisankce nejvíc poškodily Pobaltí, kde zasáhly v průměru víc než 10 procent exportu, další země včetně nás nebo Slovenska se pohybují kolem sedmiprocentní ztráty, přičemž podle některých studií všechny ty sankce Evropu obecně přicházejí sedmkrát dráž než Spojené státy. Představte si ruský trh, který se najednou uvolnil pro domácí hráče. Tuhle jsem kdesi zahlédla, že slabý rubl umožňuje několikanásobně navyšovat export ruských praček do Itálie. Ruských praček! Přitom to zní jako oxymóron, ne? 

A k tomu všemu je tu nepokryté ruské směřování k dedolarizaci svých obchodů. 

Chci říci, že by se ve Washingtonu i v Bruselu měli začít bát toho, co že si to vlastně přejí…

 

Amerikou otřáslo rasové násilí ve Virginii. A americká média zase koupou DJT, který podle nich „zvojtil“ své poslední veřejné vystoupení víc než cokoliv jiného. Hlasitě totiž tvrdil, že násilí bylo na obou stranách – jak u bělošských extremistů, tak u jejich odpůrců – a že mnozí demonstranti prostě jen chtěli protestovat proti odstranění sochy generála Lee. Komentátoři nyní podezírají DJT ze sympatií ke Ku-Klux-Klanu a podobným organizacím. Zapadl DJT ještě hloub do bahna? Co vám tato věc řekla o dnešní Americe?

Víte, dokud se tady v Evropě snažíme zavírat oči nad pochodujícími starými esesáky a jejich mladými sympatizanty v lotyšské Rize nebo vydávat ukrajinské banderovce za vzorové demokraty, tak bychom neměli propadat vášním ani nad tím KKK. Nechceme přece tvrdit, že existují zlí a dobří náckové, že ne? Ti naši proti těm Trumpovým. To už by bylo trapně podle vzoru „umírněného“ džihádu, čili ve skutečnosti al-Káidy, v Sýrii. A navíc, beztak je očividné, že ať už by Trump řekl cokoli, tak to od médií a „levice“ náležitě slízne. 

Mě na tom ze všeho nejvíc fascinuje, že se Amerika dostala do bodu „bourání soch“. Vždycky jsem si myslela, že je to jen tady naše, zdejší specialita, protože se najdou lidé, kteří si myslí, že zbořením nějaké sochy snad přepíší dějiny a sami sebe z nich jaksi vymaní, ale on se ten virus uchytil i v Americe. Dvě stě let ty sochy nikomu moc nevadily, svoboda projevu byla posvátná, „levice“ proti akcím KKK taky nijak zásadně nevystupovala, ale v posledních letech – řekněme počínaje různými organizovanými a financovanými protesty proti narůstajícímu počtu policejní střelby do černochů – se vše očividně vyhrocuje. Uvidíme, kam to vše povede.

Jeden z předních českých zpravodajských portálů mě včera ale ujistil, že paniky netřeba, neboť máme své problémy: „V Berlíně chtějí zrovnoprávnit pohlaví, chystají pisoáry pro ženy.“ No jupí! Stále je ještě možné těšit se na lepší svět, no ne?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB