Tereza Spencerová: Naši novináři vylezli na vidle a nevědí, jak dolů

Email Tisk PDF

 

čtenář novin karikatura„Žádnou velkou změnu v postoji českých médií bych obecně nečekala – jen je asi třeba si zvyknout, že některé informace se k českým čtenářům dostanou třeba se čtyřměsíčním a větším zpožděním. To je holt ta cena za demokracii a svobodu projevu…“ říká ve svém týdenním přehledu Tereza Spencerová.

 

 

 

Jak vážně by mělo Nizozemsko brát současný spor s Tureckem? Vyostřené reakce holandských Turků a zejména tureckého prezidenta Erdogana vyvolaly úvahy o tom, že turecká menšina je vlastně do té míry loajální k mateřské vlasti, do té míry zideologizovaná a do té míry prorostlá tajnou službou, že na Erdoganův povel je schopna ohrozit nizozemské státní zřízení či prostě jen udělat „bugr“, který zemi rozvrátí. Je to přehnané, nebo je taková úvaha na místě? Jde prostě jen o to, že většina místo evropským fotbalovým týmům fandí ve fotbale „svému“ Turecku, nebo je to skutečně časovaná bomba, na které Evropa sedí? Jistá holandská filmařka Turkům sdělila, že jestli chtějí z pohodlí nizozemské demokracie podporovat diktátora Erdogana, tak ať rovnou jdou zpátky do Turecka... Otevřel se tady nový evropský bezpečnostní problém?

V Nizozemsku parlamentní volby, v Turecku blížící se referendum o posílení prezidentských pravomocí. Politici na obou stranách potřebovali ukázat, že nejsou žádná „ořezávátka“. V případě Nizozemska halasný spor možná pomohl vládnoucím lidovcům premiéra Marka Rutteho, kteří nesmlouvavým postojem ukázali, že radikální bojovník proti islámu Geert Wilders není jediný, kdo to umí těm „muslimákům“ natřít. Nelze vyloučit, že Wilders i kvůli tomu o nějaké ty hlasy přišel a ve volbách ve finále skončil „až“ druhý. V případě Turecka zase prezident Erdogan mohl jasně „svým věrným“ ukázat, jak tváří v tvář té „prohnilé“ a „pokrytecké“ Evropě razantně hájí jejich islámské zájmy, ať už se tím konkrétně myslí cokoli. Z pohledu čistě politického bych proto skoro cynicky nadhodila, že si to Erdogan s Ruttem a dalšími – nezapomínejme, že obdobný spor propukl i mezi Tureckem a Německem a dalšími západoevropskými státy – jako by dopředu domluvili, protože se vzájemně shodli, že takový „konfliktík“ bude všem ku prospěchu. Tím spíš, že se Holanďané i Turci mezitím na úrovni vlád oficiálně ujistili, že si sice nadávají do fašounů, ale vzájemné investice v obou zemích to nijak neohrožuje… Pokud tedy vynechám 40 holandských krav, které jsou aktuálně z Turecka „deportovány“. 

Vedle toho je ale překvapivá ona aktivita turecké komunity v Holandsku. Když jsem kdysi bloumala „tureckou“ čtvrtí v Amsterdamu, rozhodně jsem neměla pocit, že bych se ocitla v nějakém orientálním „Malém Istanbulu“, nicméně nyní se z nizozemských Turků stává vážný argument do doposud blekotavých diskusí o asimilaci a integraci cizinců v Evropě. Ona diskuse už by se dál opravdu neměla vést na základě nějakých toužebných přání nebo zaslepenosti z jedné či druhé strany, ale konečně by se měla soustředit na realitu. Turci totiž samozřejmě nejsou jedinou komunitou, která si v nějaké vybičované chvíli uvědomí své kořeny. 

 

Jak se po této aféře asi bude vyvíjet turecký požadavek na bezvízový styk s EU a pokračování přístupových rozhovorů Turecka s EU? Lze to před občany vlastně obhájit a stojí o to vlastně teď už sám Erdogan? A v jaké pozici teď turecký lídr vlastně je? Evropu drží „za koule“ díky hrozbě, že vypustí uprchlíky, s Rusy tak nějak různě laškuje... Jak moc se blíží věc, o které jsme se spolu již bavili, a sice že Evropa bude mít z Erdogana oprávněný strach, kdežto pro USA to bude ctěný spojenec, který prostě bude v NATO, a Evropa na něj bude muset být hodná, ať se děje cokoliv? 

Osobně mám za to, že otázky bezvízového styku nebo přístupu Turecka k EU už jsou u ledu fakticky dlouho, takže nynější vzplanutí vášní na situaci už nic zásadního nemění. A i když byl Erdogan minulý týden „finalizovat“ normalizaci vztahů s Ruskem, nemyslím si, že by tento jeho příklon automaticky znamenal, že do Evropy „natlakuje“ nějaký ten milion uprchlíků. Koneckonců, je pro něj výhodnější mít migrační zbraň po ruce k případným nátlakovým akcím, ale jakmile ji jednou použije, přijde o veškeré taktické výhody. A pokud se opravdu „sbratřuje“ s Ruskem, tak už z Moskvy asi důrazně slyšel, že chaotická a prakticky už neřízená Evropa zaplavená migranty bude silně destabilizovaná; a to se nehodí do krámu ani Rusku. Je pro ně výhodnější „řešit“ větší celek než „pytel blech“. A neřekla bych ani, že se Turecko stává „ctěným spojencem“ USA, protože nedávno „odstřelený“ Trumpův bezpečnostní poradce Mike Flynn za peníze lobboval právě ve prospěch Turecka, ale současní lidé z Trumpova okolí jednoznačně upřednostňují Kurdy před Tureckem, aniž by se nějak výrazněji snažili o „vyrovnávání“ svých sympatií, jak tomu bylo ještě třeba za Obamy. Současně ale současný Bílý dům zkouší jít Evropské unii „po krku“, a tak nelze vyloučit, že se v určitém ohledu s Erdoganem přece jen shodne, přinejmenším na nějakém společném „zastrašovacím“ postupu. Ale to už spekuluju opravdu hodně. 

 

Noviny Welt am Sonntag citují z knihy, která popisuje realitu uprchlické krize poloviny roku 2015 v Německu. Špičky velké koalice byly připraveny uzavřít německé hranice, vojáci a technika už byli připraveni. Čekalo se jen na Merkelovou, která nakonec cukla. Bála se prý reakce veřejnosti a neziskového sektoru a místo toho nechala věci svému vývoji. Byl to dle vás od ní správný krok? Před uprchlickou krizí byla považována hlavně za „škrtací“ kancléřku, která dokonce pronesla, že „multikulturalismus selhal“. A pak tohle. Jak ji nakonec bude hodnotit historie, do které možná už po volbách dokráčí? 

Přiznám se, že o té knize jsem neslyšela a netuším ani – v časech všudypřítomných fake news – do jaké míry mohou být tvrzení v ní obsažená pravdivá, nebo do jaké míry je to zase jen součást předvolebního boje v Německu. Je pravda, že kancléřka Merkelová kdysi pohřbila „multikulti“, čímž si získala sympatie svých dnešních odpůrců, a dnes je všechno zase jinak. Veletoč? Ano, ale netroufnu si hádat, jak ji jednou bude hodnotit historie. Dokud budou žít pamětníci dnešních časů, budou hodnocení vesměs subjektivní, a až tyto generace vymřou, tak nám už to bude moci být jedno. 

 

Přichází zajímavé zprávy týkající se Sýrie. Kurdské milice YPG, které dle vás zatím byly velkým vítězem současného vývoje, budou čelit novému uskupení desítek kmenů protiasadovské opozice. Čím to, že tato „umírněná opozice“ teď chce bojovat nejen proti Asadovi, ale už i proti Kurdům? Jakým způsobem postupují konzultace, které mezi sebou mohou činit Američané, Rusové a Turci? Z našich médií už zcela vypadl Bašár Asad, snad jako by už „nemusel jít“ – povězte nám tedy, prosím, na jaké priority se nyní soustředí vláda v Damašku a kdo je jí v tom partnerem? 

Ona nová koalice „umírněných“ spojenců Al-Káidy už byla obratem ruky Washingtonem zařazena na seznam teroristických skupin, což je – ve srovnání s postupy Obamovy administrativy – neuvěřitelná rozhodnost, která nasvědčuje tomu, že přinejmenším ve svém „boji proti islámskému terorismu“ Trump své sliby ještě nezrušil. A faktem je, že vesměs sekulární až ultralevicoví Kurdové s džihádem bojovali vždy, když se na bojišti dostali do kontaktu, takže nynější zacílení teroristické koalice i proti Kurdům není až tak velkým překvapením. Soustředí se prostě na všechny své nepřátele, nic víc. Ale zatím víc než proti Kurdům bojují proti režimu a civilistům – dvě vlny sebevražedných pumových útoků na šíitské poutníky a vládní budovy v centru Damašku, které si v uplynulých dvou dnech vyžádaly přes stovku obětí, dávají tušit, jakým směrem se – po faktické porážce na regulérním bojišti – džihád v Sýrii vydává. 

Zvláštní situace mezitím v Sýrii nastala ve vztazích mezi Ruskem a USA. Bašár Asad Američanům připomíná, že bez souhlasu jeho vlády jsou na syrském území agresory, ale armády Ruska a USA naladily pevnou linku na úrovni generálů, aby koordinovaly vzájemný postup, a vojáci obou zemí vedle sebe působí například v kurdském Manbídži u tureckých hranic, odkud vlastně vytlačili tureckou armádu a její „umírněné“ rebely. Damašek konstatuje, že s ním Rusové veškerý postup konzultují předem, takže se nabízí pohled na reálnou spolupráci mezi Ruskem, USA a Sýrií – na slova nehleďme, činy jsou důležitější. 

A ano, Asad zůstává. A proč o tom česká média mlčí? To je otázka spíš pro ně. Šest let se předháněla v tom, kdo to „Asadovi víc natře“ – a teď že by měla přiznat, že jen papouškovala americkou propagandu? 

Potíž podle mého spočívá v tom, že svět prostě není dokonalý. A musíme se naučit ho takový brát. To, že se nějakému „řídícímu orgánu“ zrovna nelíbí ten či onen politik či diktátor, ještě přece neznamená, že máme – my, Západ – právo rozhodovat, kdo kde smí nebo nesmí vládnout. Nějaké politicky motivované projekce o lidských právech a humanismu jsou navíc k smíchu. Nebo vlastně spíš k pláči. A hlavně, napáchaly nezměrné škody. Jsou zničené Irák, Libye, Sýrie, Jemen, kvůli politice vedené pod hesly humanismu, svobody a podobných pustých pojmů se válčí v Somálsku, Jižním Súdánu, který Západ kvůli „svobodě a demokracii“ odtrhl od Súdánu… 

 

Evropský parlament poměrně naštval český národ, když v reakci na teroristické útoky zpřísnil možnost legálního držení zbraní. Postavila se proti tomu dokonce i česká vláda, lidé demonstrují na Václaváku a mluví o „zradě“, „diktátu“ a „cíleném odzbrojení národa“. Jaký pocit z toho celého máte? Už dříve jste naznačila, že dle vás se před teroristy nelze stoprocentně bránit, navíc začali ke svým útokům používat i nože, sekery či kamiony, které zakázat nelze. Učinil tedy Brusel dobře? 

Upřímně, jsem přesvědčená, že čím víc zbraní mezi „lidem“ bude, tím víc krve po našich ulicích poteče. Stačí se podívat na běžnou americkou detektivku, a pokud by to nestačilo, tak na tamní oficiální statistiky mrtvých, myslím tím zastřelených. Chápu, že v rámci předvolebního boje naši politici budou s to razit cokoli – koneckonců, důsledně přehlížejí příčiny současného stavu, handrkují se jen o jakási procenta na daních nebo o to, kdo z Babiše udělá větší zvíře – ale nevím, jestli si uvědomují, že někomu ozbrojenému může „lupnout v bedně“ a může si to jít po zásluze vyřídit střelnou zbraní i s nimi. Nebo s kýmkoli, kdo se mu prostě nebude líbit už jen tím, že třeba nepozdravil dostatečně uctivě. Jsem přesvědčená, že od „boje proti terorismu“ tady máme profesionály z tajných služeb, v případě něčeho „většího“ máme snad i armádu nebo tak něco. „Lid“ s kalašnikovy nic dobrého nepřinese. 

 

Česká média ohromila článkem, že ruské hospodářství se pomalu začíná zvedat z krize a podává znovu ruku českým investorům, navzdory sankcím. Navíc, navzdory všem ruským nedostatkům, sankce přinutily Rusy mírně „hnout zadkem“ a pozvednout vlastní průmysl. Co číst z toho, že takovéhle zprávy nyní vycházejí v nejmainstreamovatějším mainstreamu? Znamená to změnu? 

Už jsme zase u českých médií. O tom, že se ruská ekonomika zvedá, mluví Mezinárodní měnový fond už pár měsíců, a kdo sleduje třebas byť i jen agenturu Bloomberg, tak už delší dobu ví i to, že zájem o investice v Rusku roste citelným tempem. Čili nic nového pod sluncem. Pokud o tom česká média informují až nyní, je to už asi jen z trapného pocitu, že je boj proti „ruské propagandě“ dovedl až k cenzuře MMF nebo amerických ekonomických serverů. Žádnou velkou změnu v postoji českých médií bych ale obecně nečekala – jen je asi třeba si zvyknout, že některé informace se k českým čtenářům dostanou třeba se čtyřměsíčním a větším zpožděním. To je holt ta cena za demokracii a svobodu projevu… Ale především za to, že si tady spousta novinářů v uplynulých letech prostě vylezla na vidle a teď netuší, jak dolů. 

 

Ukrajinští hackeři zjistili, že český bloger a člen KSČM Ladislav Kašuka pobíral v minulých letech stovky až tisíce eur za organizování jakýchsi manifestací na podporu Donbasu a Ruska, přičemž převodní pákou mezi Moskvou a jím byl jakýsi člověk z Běloruska, který měl „na starosti“ rovněž podporu protiukrajinských nálad v Polsku a radikálních nacionalistů v Maďarsku. Bojovníci s ruskou propagandou se radují, že našli „kouřící zbraň“ a jejich příznivci říkají, „vidíte, Kreml chce střední Evropu vytrhnout z NATO a platí za to“. Jaký pocit z toho celého máte? 

Jaký z toho mám pocit? Kašukovo jméno jsem zaznamenala před pár lety, ale stačilo si přečíst dva tři texty, abych si ujasnila, že ty patetické a rozhorlené řádky nejsou v souladu s realitou. A jestli byl ten pán ochotný organizovat u nás proruské akce třeba za sto nebo dvě stě eur, tak klobouk dolů před jeho entusiasmem, protože „sorosovci“ jsou u nás placeni řádově velkoryseji. Takže ano, konečně jsme tady našli „kouřící zbraň“, ale tak nějak mám pořád pocit, že byla odhalena spíš jen špuntovka. A jestli chce Kreml za sto nebo pět set eur „vytrhnout střední Evropu z NATO“? Kdo takovou pitominu vymyslel, prosím vás? 

 

Na závěr tradiční otázka – co bychom měli sledovat v následujících dnech? 

Vlastně vše, o čem jsme se bavili, bude nějakým způsobem pokračovat. O zajímavosti určitě nouze nebude. 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 20 Březen 2017 18:21 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB