Copak to klepe na dveře? Budoucnost!

Email Tisk PDF

Kerry Lavrov foto výřez MID ruTo by si měli říkat Ukrajinci. Evropské sliby Ukrajině jsou v nedohlednu a dluhy zemi nikdo neodpustí. Nicméně vývoj po schůzce Kerry-Lavrov směřuje ke zklidnění situace na Ukrajině, k čemuž svým povelem přispěl i Vladimir Putin. O tom uvažuje v pravidelném rozhovoru pro server Parlamentní listy Tereza Spencerová.

 

 

 

Minulý týden, po jednání Kerry – Lavrov, jste prohlásila, že „v Kyjevě vládne depka“ způsobená oteplením mezi Spojenými státy a Ruskem. Jak se to jeví po dalším týdnu? Agentura Bloomberg zveřejnila informaci, že za nenadále vřelým setkáním obou státníků je americká snaha vyprostit ze zajetí separatistů dva humanitární pracovníky. Do jaké míry to mohl být pravý důvod? Minulý týden jste napsala, že příští dny budou rozhodující pro dění na Ukrajině... Čili, pakliže už je jasněji... válka, nebo mír?

Pokud bychom měli být přesní, tak Bloomberg mluví o dvou amerických špionech převlečených za humanitární pracovníky na Donbasu v rámci organizace, jíž nešéfuje nikdo menší a humanitárnější než někdejší britský ministr zahraničí, ale budiž. Beztak si nemyslím, že by se kvůli osudu dvou lidí otáčelo kormidlo zahraniční politiky supervelmoci, pokud už ale kormidlo otočeno bylo, tak se osvobození těch dvou dá vykládat jako „diplomatický úspěch“.

No a s odstupem týdne se vlastně na výsledcích jednání Lavrov – Kerry v Soči nic zásadního nemění. Slovo „oteplení“ je přitom možná příliš silné, protože se shodli snad jen na „zklidnění“ kolem Ukrajiny, a tak bezpočet dalších otázek, v nichž si dál nerozumějí, poskytuje vyhlídku na širokou škálu dalších konfliktů. Aktuálně se stačí podívat na Makedonii, přes níž má vést ruský plynovod do Evropy a zničehonic se tam zjevili albánští teroristé a na obrátkách nabírá varianta barevné revoluce současně…

Nicméně, z hlediska Ukrajiny je zajímavé, že když Kerry po Rusku – výměnou za výhledové zmírnění sankcí – požadoval ukončit podporu „lidovým republikám“ na Donbase, Rusko něco takového „rozhodně odmítlo“, ale ve středu se znenadání ukázalo, že Novorusko nebude Novoruskem, protože by to „odporovalo minským dohodám“. Jinými slovy, Moskva přikázala a i rebelové se vracejí „do řady“, aby je (a potažmo i Rusko) nikdo nemohl zbytečně obviňovat z toho, že porušují obecně akceptované řešení celé krize. Cosi se tedy hýbe kupředu, přičemž je poměrně zvláštní, jak z celé „hry“ najednou vypadla Angela Merkelová, Francois Hollande a celá EU obecně. Stačí, aby přišli Američané, a „naši“, kteří celý Minsk 2 v potu tváře a s hektolitry kafí dojednávali, jsou jaksi fuč… Trapné, ale výmluvné. 

Takže, cosi se sice hýbe, ale není jasné, zda k míru či válce. „Máma Majdanu“, americká náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová, z Kyjeva do Moskvy přivezla „rozhodné ujištění“, že Kyjev už se zříká silového řešení krize, a den nato už zase ukrajinská armáda ostřelovala děly Doněck. Nezbývá než hádat, jestli Nulandová v Moskvě – Kerrymu za zády - prostě jen lhala, nebo jestli si porošenkovci troufli jednat sami od sebe a dál ukazovat sílu. Pokud platí druhá, pravděpodobnější varianta, je to ze všeho nejvíc jen asi jakýsi poslední záškub lidí, kterým nyní, po roce a půl, dochází, že byli Spojenými státy po všem tom mazání medu kolem huby hozeni přes palubu. Proto ta silácká prohlášení Turčynova, že by Západ měl odpojit Rusy od SWIFTu a Turecko že by mělo zakázat ruským lodím proplouvat Bosporem do Černého moře, proto Jaceňukova prohlášení o americkém protiraketovém deštníku na ukrajinském území, proto Porošenkovo vysvětlování, že o míru bude ochotný diskutovat, až Rusové splní to a to… Cílem je zastřít bezradnost a fakt, že současnou Ukrajinu nikdo nechce ani v EU, ani v NATO. Bezvízový styk s Unií se také znovu odkládá, na příští rok, a to ještě navíc jen „možná“, a tak lídrům Kyjeva nezbývá než mluvit, mluvit a žvanit, aby snad mezi „lidem“ nevznikl pocit, že se vzdali USA a Rusku moc snadno. Nebo že jsou to – nedejbože! – jen loutky.

 

New York Times přinesly alarmující článek tvrdící, že reformy na Ukrajině prakticky neposkočily z místa a země se nezadržitelně potápí hlouběji a hlouběji. Vidíte bod obratu, zprostředkovaný pomocí EU nebo USA? Rusko naznačilo, že již nehodlá blokovat přijetí asociační dohody Ukrajiny s EU – co to reálně může pro zemi znamenat? A jak pravděpodobná je úvaha, že místo Arsenije Jaceňuka nastoupí na ukrajinský premiérský stolec někdejší Janukovyčův spolupracovník Serhij Ljovočkin?

Proč máte článek, který – po roce a půl vynášení „demokratického“ Kyjeva do nebes – konečně popisuje realitu, za alarmující? Naopak, když si vezmete, že i Radio Svobodná Evropa zničehonic samo od sebe upozorňuje na Porošenkovu zkorumpovanost, nebo že Reuters připouští, že dekomunizační zákony, které na Ukrajině blahoslaví banderovce a zakazují kritiku jejich masakrů z druhé světové války, vlastně jen stvrzují, že měl Putin pravdu, když tvrdil, že v Kyjevě vládnou fašisté, je zřejmé, že přichází klasické vystřízlivění. Vlastně je alarmující, že západní mainstream – vycepovaný obdobnými propagandistickými cvičeními kolem „Hitlera“ Saddáma, „Hitlera“ Muammara, „Hitlera“ Bašára a podobně – vždy opakuje tytéž hyperaktivní manévry a vždy nakonec po značném vypětí sil spadne zpět na zem. Přitom podle mého stále platí, že jen hlupák opakuje stejné chyby…

Nicméně, hloubku kyjevského „ponoru“ dokonale vykresluje čerstvě přijatý zákon, který umožňuje vládě odmítnout splácet zahraniční dluhy. Řeč je o desítkách miliard dolarů. Je to faktické přiznání státního bankrotu, v době, kdy soukromí věřitelé Kyjeva – především shromáždění kolem rotshildovského fondu Franklin Templeton – o žádném anulování dluhů nechtějí ani slyšet. K tomu si přisadilo Rusko, že Kyjevu neodpustí tři miliardy dolarů výnosů z dluhopisů, a Putin k tomu přihodil obchodní dluhy ve výši 25 miliard dolarů… Vlastně je bizarní, že za této situace Kyjev ještě pořád chce válčit, i když už dávno nemá z čeho. Marnost celého toho snažení už pochopili i gruzínští a pobaltští „legionáři“ v kyjevské vládě a administrativě, kteří začínají opouštět potápějící se loď – někteří z pocitu bezradnosti, jiným vadí, že celé měsíce nedostali za práci ani hřivnu, další se obávají, aby se ještě nakonec nestali obětními beránky nepodařené ukrajinské hry na reformy…

A ano, Rusko sice nehodlá blokovat asociační dohodu s EU, ale varuje, že v takovém případě uvalí na ukrajinskou produkci „odpovídající“ cla, což zlikviduje jejich konkurenceschopnost na ruském trhu a nula od nuly pojde. Pro Ukrajinu navíc asociační dohoda nejspíš přinese likvidaci většiny zbylého domácího průmyslu, neb bude zaplavena levnou produkcí z EU, zatímco ukrajinská produkce se na unijním trhu bude prosazovat opravdu jen výjimečně. Zkrátka, depka pokračuje, a oproti minulému týdnu je zase o něco hlubší. Trochu mi to celé připomíná starý vtip ještě z „totáče“: Je to černé a klepe to na dveře. Co to je? Budoucnost!

S budoucností se pojí i spekulace kolem oligarchy Ljovočkina, které nastartovala Victoria Nulandová tím, že se s ním v Kyjevě setkala hned po Porošenkovi a Jaceňukovi. O tom pánovi se, coby o nástupci Jaceňuka, mluví už od „první Porošenkovy války“ proti Ihoru Kolomojskému, ale uvidíme, co z toho nakonec bude. Ljovočkin je Rus, má zcela jistě blízké vazby na Kreml, a pokud odtud nedostane nějaké záruky, že Ukrajina má alespoň záblesk naděje na nějakou stabilizaci, Jaceňukovu funkci nejspíš odmítne. Předpokládám totiž, že není sebevrah a blázen.

Přitom všem je tu ale hlavně rozvrácená země s miliony lidských životů, které byly rozvráceny kvůli geopolitice. A to je opravdu tragédie.

 

Erik Best v souvislosti s možným odklonem zájmu USA z Ukrajiny na Blízký východ napsal: „Problém nastane, když se určití protiruští komentátoři budou muset smířit s tím, že USA už tolik neobhajují hodnoty, o které všichni ti komentátoři bojovali. Já opravdu nevím, jak na to budou reagovat. Budou to ignorovat a nepsat o tom? Anebo přiznají, že najednou Ukrajina není tak důležitá, a popřou tím své předchozí novinové bitvy za západní hodnoty?“ Lze s tím souhlasit? Na jedné straně situace kolem ukrajinské krize obrátila proti Rusku obyvatelstvo zejména severních zemí EU, na druhé straně Rusko se podle toho zařídilo, a jak jsme již rozebírali, hledá partnery jinde. I kdyby se ukrajinský problém uklidnil, jaké nesmazatelné stopy zůstanou z hlediska vzájemných vztahů, obchodu, evropského přístupu k ruskému příhraničí, ruských vztahů k Západu apod.? Bavme se o optimistickém scénáři, tedy že se věci skutečně uklidní.

Souhlasím s panem Bestem. Fakt netuším, jak se zachovají všichni ti zmínění „komentátoři“, ale pravděpodobně se bude opakovat vlastně už klasický „cyklus“ z válek v Iráku, Libyi nebo Sýrii – tedy, že na čas zmlknou, ale jen aby počkali na další americkou válku či alespoň krizi a mohli se znovu angažovaně chopit pera a mikrofonu.

Samozřejmě, že ukrajinská krize radikálně změnila vztahy mezi EU a Ruskem. Vcelku dobře to shrnul britský The Guardian, podle něhož my na Západě stále mluvíme o hodnotách, a nechceme přitom přiznat propuknutí nové studené války, zatímco Rusové už vědí, že propukla naplno a podle toho také na západní politiku reagují. Možná někdy přehnaně, tím spíš, když my to přece „všechno myslíme jen dobře“ – ale aktuální stále sílící ruská vlna nacionalismu je do značné míry i výsledkem západní nátlakové politiky. Zatímco u nás jsou to ochotni přiznat jen někteří, v Rusku v tomto ohledu panuje takřka stoprocentní jistota. Takže i kdyby se situace na Ukrajině uklidnila – a ona se jednou uklidní, protože nic jiného beztak nezbude, jen není jasné, jak bude v té době mapa Ukrajiny vypadat – tak se Rusko očividně raději orientuje na prosperující Asii, BRICS a podobně. Teď bude spíš na nás, abychom se pomalu začali učit žít – přinejmenším v obchodní rovině – bez ruského podílu, jaký byl ještě donedávna. I když, my bychom se ze všeho navíc měli pokusit konečně, po sedmi letech, vyhrabat se z ekonomické krize, zkusit se vyhnout té blížící se další, k tomu udržet EU jakž takž pohromadě… Máme svých starostí dost.

 

Irácká armáda stále více selhává v boji s Islámským státem, který opět postoupil o kus dál. Jak objasnit současnou situaci zhoršenou krutostmi a násilím, kterých se radikálové dopouštějí v Ramádí? Jak si má daňový poplatník země NATO zdůvodnit, že vojenské síly, které platí, nejsou schopny potlačit Daeš ani v Iráku, ani v Sýrii, ani v Libyi? Je to nedostatečnou americkou snahou a nedostatečnou asistencí USA? V minulosti jste naznačila, že by to mohlo být dokonce i nedostatečným zájmem na potlačení Islámského státu.

Nevím přesně, co mají daňoví poplatníci států NATO společného s iráckou armádou, to je spíš otázka pro daňové poplatníky v Americe nebo ještě spíš pro tamní FED a jeho nekonečné tištění dalších a dalších tun stodolarových bankovek, ale jinak souhlasím: Daeš není taková síla, aby nebyla porazitelná. Realita je přitom obrácená – po ovládnutí iráckého Ramádí aktuálně obsadil třeba syrskou Palmýru, zkrátka jako by Daeš neustále sílil. Nechci se pouštět do rozsáhlých spekulací, proč ještě nebyl poražen, ale obecně a velmi zjednodušeně řečeno tu proti sobě stojí penězovody ze Saúdské Arábie, Kataru a dalších despocií, které chtějí wahhábistickou sunnitskou nadvládu nad arabským světem, a neochota velmocí, USA i Ruska, vyslat do těchto oblastí pozemní jednotky a případně tak uvíznout v nákladných a vleklých válkách. Írán, který má své oddíly v Iráku i Sýrii, to sám podle všeho celé neutáhne.

Donedávna přitom Daeš mohl být vhodným nástrojem různých vnějších sil, ale třeba i USA dnes dávají přednost uchování režimu Bašára Asada v Damašku předtím, aby Sýrii ovládl wahhábistický středověk. O tom nejspíš mimochodem v Soči jednal Lavrov s Kerrym, kvůli témuž přijel o pár dní později do Moskvy zvláštní americký vyslanec pro Sýrii Daniel Rubinstein. Uvidíme, na čem se dohodli, pokud tedy vůbec na něčem, ale reakce musí být poměrně rychlá.

 

S nešťastnou situací kolem Islámského státu souvisí i problém imigrace, který Německo a jižní státy EU chtějí řešit kvótami. Již jste vyjádřila roztrpčení nad tím, že evropská veřejnost nejeví příliš chutě vyhnancům pomáhat. Jaké řešení nakonec Evropa přijme, pozorujeme-li nechuť ke kvótám? Vedoucí delegace EU v Iráku Jana Hybášková v ČT působivě sdělila, že miliony lidí čekají na území destabilizovaném Islámským státem na poušti. Ne v uprchlických táborech, ale na poušti, často i bez přístupu k vodě. Jde o reálný obraz současného stavu?

Poté, co jsme rozvalili Irák, Libyi a Sýrii, vytvořili jsme na deset milionů uprchlíků, z nichž většina dnes jen bezvýchodně trpí. A to ani nemluvím o změnách klimatu, na nichž má vyspělý Západ se svou průmyslovou produkcí také zásadní podíl. Vedle konfliktů totiž přibývá i klimatických uprchlíků… Netuším, jaké řešení EU přijme, ale předpokládám, že většina politiků kvůli pohodlnému přežití dalšího mandátu „poslechne“ hlas svých voličů, a ten je v současnosti většinově xenofobní.

 

V Izraeli sestavuje po volebním vítězství svou vládu premiér Benjamin Netanjahu a někteří komentátoři hledí se znepokojením na radikalismus některých navrhovaných ministrů. Hovoří se třeba o budoucí ministryni, která palestinské děti označuje za „háďata“, a celkově vládne obava, že nastávající kabinet nepřispěje k dalšímu řešení izraelsko-palestinského problému. Co tedy čeká Izrael i Palestinu pod novým vedením? Na druhé straně, výraznou podporu Palestině vyjádřil Vatikán...

Izraelce čeká ještě pravicovější, otevřeně rasistická a nábožensky fundamentálnější vláda, než byla ta předchozí. Už jen to si přitom ještě nedávno bylo těžké si vůbec představit a nyní je to realita. Palestince nečeká nic. Tedy nic dobrého. A dokud se bude „svět“ v rámci Blízkého východu soustředit na Islámský stát a na to, co s ním, žádný velký pohyb v izraelsko-palestinském uspořádání čekat nelze. Na druhou stranu je ale současná vládní koalice neuvěřitelným slepencem navzájem protichůdných sil, takže je vratká už od prvního dne svého působení. Ve finále se tak může snadno stát, že Izrael čekají v dohledné době další předčasné volby. Čímž ale netvrdím, že s nimi by mohla přijít nějaká zásadní změna statu quo. Vatikán Nevatikán.

 

Německá kancléřka Angela Merkelová řeší zapeklitý problém se zjištěním, že německá tajná služba BND pomáhala americkým tajným službám s odposloucháváním a získáváním soukromých dat občanů Německa i jiných států. Připomeňme, že Američané odposlouchávali i samotnou Merkelovou. Poškodí toto zjištění náhled Němců na Spojené státy jakožto spojence? A podíváme-li se na věc hlouběji... Co se v oblasti ochrany soukromí a ochrany před tajnými službami změnilo od doby, kdy toto téma „provalil“ pracovník NSA Edward Snowden? Budeme mít, podle vás, za deset let vlastně ještě možnost se spolu elektronicky bavit, aniž nás někdo neuslyší nebo nebude číst? Ať už Američané, Rusové, Číňané, kdokoliv.

To už je taková trvalka – kancléřka Merkelová před dvěma lety, když se provalilo, že NSA špicluje i ji osobně, prohlásila, že něco takového se „mezi přáteli“ nedělá. A teď ještě větší bomba. A zároveň ostuda – šéfka nejmocnějšího státu EU nemá pod kontrolou své tajné služby, které slouží naopak „přátelům“. Některé komentáře německých médií mají za to, že je kancléřka politicky na odstřel, běžní Němci nejspíš v USA žádné velké „přátele“ nevidí, ale obecně podle průzkumů platí, že Evropané pod 35 let jsou orientováni rozhodně „snowdenovsky“, tedy že veškeré špiclování odmítají. Nicméně, v naší fázi demokracie nemusí mít ani většinový názor občanů žádný význam, takže to nemusí znamenat vůbec nic. Tím spíš, že od Snowdenových odhalení západní politici pronesli záplavu siláckých slov, ale špiclování uchovali ve více méně stejných kolejích – a nový skandál v Německu ukazuje, že i v kolejích mnohem širších.

Osobně mám za to, že netřeba čekat deset let na to, abychom si ujasnili, že nás někdo – nebo spíš něco - neustále poslouchá či sleduje. A ve finále pak na státní doméně vlastně nezáleží. Myslím ale, že nový aspekt do celého problému nyní vnesl britský premiér David Cameron, který prohlásil, že už je na čase skoncovat s principem „pasivně tolerantní společnosti“, v níž stát nechá občany na pokoji, když budou dodržovat zákony. Americký „snowdenovský“ novinář, Glenn Greenwald, to překládá tak, že prosté dodržování zákonů už nestačí, nově se navíc musíme Velkého bratra naučit i milovat. Nevím ale, jak na to. Třeba že bychom každý den do telefonu pronesli pár „klíčových“ slov, aby odposlechové počítače a analytici věděli, že na ně myslíme a nechceme, aby kvůli přemíře poslušných občanů přišli o práci?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 26 Květen 2015 08:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz