Miroslav Polreich: Změna začala v Praze

Email Tisk PDF

agent ilustraceLetos bude Miroslavu Polreichovi 84 let. Je jedním z nejúspěšnějších diplomatů a zpravodajských důstojníků v dějinách této země – pomohl zprostředkovat ukončení důsledků šestidenní války, podílel se na urovnání vietnamského konfliktu, aktivně, leč marně se snažil zabránit kosovské krizi. Byl nejbližším spolupracovníkem ministra zahraničí Jiřího Hájka v době, kdy po sovětské invazi v roce 1968 pronesl svůj zásadní projev v OSN. Přesto je méně známý než jeho jmenovec, kuchař s nevybíravým slovníkem. 

 

 

 

Pane Polreichu, měla perestrojka vůbec nějakou šanci na úspěch? 

Ale ano. Je však nutné podotknout, že snaha o změnu systému začala v zemi, která ke změně byla nejvíce ekonomicky, společensky i kulturně historicky přizpůsobena. V Československu, procesy, které vyvrcholily během pražského jara 1968. Rodily se v širokém spektru společenského života již nepoměrně dříve, počátkem šedesátých let. Po vojenské invazi, ale i zkušenostech v Maďarsku z roku 1956 a po stanném právu Jaruzelského v Polsku, bylo zřejmé, že zásadní společenská změna, pokud má mít šanci na úspěch, musí proběhnout v centru moci, tedy v Moskvě. To byl analytický závěr politického jádra disentu, profesora Jiřího Hájka. 

 

Chcete říci, že Rusové se začali učit od těch, které předtím násilně potlačili? 

Dnes je zřejmé, že rozhodnutí o intervenci nebylo ani v ruském vedení jednoznačné. Byly zde již tehdy disentní hlasy a nakonec společenský vývoj v zemi směřoval k postupnému následování pražského jara, a to zcela zákonitě. Mimo různé projevy jednotlivců i skupin, kteří vyjadřovali veřejně a s odvahou své oponentní postoje u nás a nesli za to i své důsledky, existovala systematická operativní snaha působení na vlastní vývoj v Rusku. To usnadňovaly jisté specifické okolnosti. Předně Zdeněk Mlynář, vedoucí činitel pražského jara, byl přítelem Michaila Gorbačova ze studií, byl i za svědka na svatbě s jeho ženou Raisou. Po roce 1968 žil v Rakousku a měl na ruské měnící se prostředí, které čerpalo z myšlenkové zkušenosti u nás, podstatný vliv. Hájek sám, jako známý sociálně demokratický činitel, udržoval stálý kontakt v podstatě se svými přáteli na Západě, kteří byli ve vedoucích exekutivních pozicích (Palme, Brandt, Kreisky a další). V případě jejich návštěvy Prahy byl zajišťován anebo vykázán do Krhanic na Sázavě, kde měl domek. Přesto byl kontakt pravidelný v utajení. Sám jsem z jeho pověření byl také dvakrát v Moskvě pod krytím tlumočníka turistických skupin zemědělců. Zde mohu dodat, že v době mého působení v New Yorku před invazí, mnozí sovětští zpravodajští důstojníci vývoj u nás chápali, i když pochybovali, zda situace v tehdejší Moskvě námi naznačovaný vývoj umožní. Byli to ale vysoce inteligentní lidé, na rozdíl od zaměstnanců sovětského ministerstva zahraničí. Byli to oni, s kým v pozadí probíhalo v té době jednání o Vietnamu i příprava vrcholné schůzky v Glassboro. Tato poznámka má svoji relevanci, když si uvědomíme, že změny v Rusku začal provádět právě Andropov, původně šéf zpravodajské služby, a to už dva roky před nástupem Gorbačova.

 

Muselo tedy k invazi v roce 1968 dojít? 

Nesmíme to brát tak osobně. Naše země jako taková důvodem nebyla. Společenský a ideologický vývoj u nás byl nebezpečným odklonem od stávajícího a převládajícího směru Moskvy, který by mohl ohrozit podstatu a soudržnost celého sovětského „lágru“. Šlo o celkovou mocenskou stabilitu. V tom má pražské jaro univerzální charakter zárodku změn. Ohrožena byla mocenská struktura celého východního bloku. To byl motiv, který v podstatě zvítězil. 

Politickomocenská realita tehdejšího světa byla zcela jiná. Nacházeli jsme se v období koexistence a počínající spolupráce mezi USA a SSSR. Právě v roce 1968 byla podepsána smlouva o nešíření atomových zbraní a jejich zničení, projednány dohody SALT I a další. Významná byla spolupráce ve vesmíru i prodej sovětských raketových motorů do USA. Uzavřeno bylo jednání o ukončení vietnamské války, opět v roce 1968. Bohužel po zvolení Nixona prezidentem, Kissinger od dojednané smlouvy odstoupil. Hrál na „čínskou kartu“ a pokračoval ve válce do roku 1972, kdy smlouvu podepsali za stejných podmínek. Mezitím ale byly zabity další desítky tisíc Američanů a milion Vietnamců. Kissinger za to dostal Nobelovu cenu za mír. Dnes nám tyto historické skutečnosti unikají. SSSR skutečně napadl ČSSR a zastavil vnitropolitický vývoj z vlastních ideologických důvodů. Na druhé straně mezinárodní vztahy s USA v té době dosahovaly vrcholu spolupráce. Tím lze vysvětlit sice protestní, ale fakticky velmi umírněnou reakci USA na invazi.

 

Máme tomu rozmět tak, že pro vztahy mocností byla invaze v roce 68 jen nevýznamnou epizodou?

Nějaký dopad to přece jenom mělo. Ačkoli bylo pražské jaro potlačeno, v levicovém prostoru západní Evropy žilo dál v podobě idejí tzv. eurokomunismu. Komunistické a obecně levicové hnutí v Evropě přestalo brát sovětský model vážně a naopak naději spatřovali v československé inspiraci. Byla to skutečná snaha o nový model společnosti, třetí cestu. Na něčem takovém však neměli zájem ani v jednom z center bipolárního světa. Stejně jako se toho zříkáme dnes i my.

 

Tak mě napadá, proč Jugoslávii nebombardovali už tehdy? Vždyť něco podobného se zkoušelo i tam?

Tito byl těsně před invazí na návštěvě Československa, vyjádřil nám podporu. To bylo velké gesto. Jugoslávský systém, přežil dobu studené války zvláště proto, že hrál umně na obě strany a už tehdy se orientoval na třetí svět. Je to zvláštní. Jugoslávii měli rádi všichni – Američané, zvláště republikáni, fandila jim Theatcherová, měli tradičně dobré vztahy s Francií, problém nastal po sjednocení Německa, které si chtělo zahojit svůj velmocenský mindrák. I tento pokus o jinou společnost byl násilně zažehnám, byť později, ale o to důkladněji.

 

Ve světle tohoto vývoje tedy Gorbačov nebyl tak velkým překvapením? 

Rozsáhlé reformní kroky začaly už po nástupu Jurije Andropova. Dnes se o tom mnoho nemluví. Byl to přece šéf rozvědky, a ta patřila pod KGB. To klišé se nám hodí i na Putina. Právě tam ale bylo analytické centrum, které soustřeďovalo intelektuální jádro společnosti, koneckonců i proto se zpravodajská služba v angličtině nazývá „Inteligence“. Domnívám se, že kdyby žil Andropov déle, věci by se vyvíjely jinak. Reformy by neprobíhaly tak živelně. Gorbačov neměl jeho sílu, ale vůli po změně chápali všichni.

 

Perestrojka zaskočila také skalní komunisty v Praze, kteří obvinili Moskvu ze zrady. Jak chápat tento nenadálý projev ultralevé rusofobie? 

Perestrojka zasáhla normalizační Československo na nejcitlivějším místě, vzala mu podstatu jeho existence. Agentura Novosti, dnešní RIA, tehdy vydávala noviny v češtině – Týdeník aktualit – a měla i rozsáhlou knižní produkci. Jejich publikace o společenských změnách v Rusku byly nesmírně populární. Jakešova klika se snažila toto vydavatelství všemi způsoby zakázat, ale nestihla to. Navíc ruština v té době byla obecně srozumitelným jazykem. 

 

Byla Jakešova klika nebezpečná, hrozilo v Československu krveprolití? 

Bohužel, události v Rumunsku ukázaly, že ani to se nedalo vyloučit. Nebezpečí nehrozilo od Lidových milicí, ty byly nejednotné, ani od policejních složek, ty byly nepočetné. Pokud by však byla nasazena armáda, hrozba byla reálná. Věděli jsme, že ve Slaném jsou připraveny tanky k zásahu na Prahu. Proto jsem už v březnu 1989 z pověření Hájka navštívil velitelství sovětských vojsk v Milovicích. 

 

Jak jste s nimi navázal kontakt? 

Zprostředkovala ho vedoucí funkcionářka Pionýra, má známá. Žádali jsme od velení sovětských vojsk v Milovicích , aby působili na vedení KSČ, vládu a kontakty z generality a předešli konfliktu s tím, že jejich pozice nebude neutrální, ale postaví se na stranu společenských změn. Nedostali jsme žádnou přímou odpověď, ale dopis Gorbačova Jakešovi v kritických dnech potvrzuje jednoznačný postoj sovětské armády. S tím kontrastují stále opakující se vyjádření pana Kocába, že se v době revoluce obával agrese ruské armády. A v tom smyslu dnes mluví i naše vysokoškolské učebnice. Svědčí to ale jen o tom, že Kocáb neměl nic společného s politickým disentem, a že naše rusofobní propaganda cílí i na vysoké školy. 

 

Sovětské impérium se pak začalo rozpadat. Proč vlastně? 

Byl to zcela přirozený dekolonizační proces všech impérií. Existuje však jeden historicky ojedinělý a podstatný rozdíl. Všechny imperiální mocnosti proti dekolonizačním hnutím tvrdě bojovaly. Vzpomeňme na Alžír, Vietnam, ani v Indii nešlo vše podle Gándhího, a nakonec, či nejdříve, i na USA. Vždy to bylo spojeno s krvavými válkami, miliony mrtvých a potoky krve. Ne tak v Rusku. Rozchod byl v podstatě klidný a jisté boje vznikaly až mezi určitými oblastmi, přímými carskými guberniemi a novými samostatnými státy. Současná rusofobní propaganda argumentuje s novoimperiální tendencí Ruska a argumentuje Krymem, ale ten přece patřil také Osmanské říši či Řecku. Je to absurdní, pokud ovšem nemají agitátoři na mysli, že by měly USA vrátit Aljašku. A to nezmiňuji, že Krym přešel k Ukrajině ne tak dávno a navíc rozhodnutím komunistické strany, bez ohledu na skladbu a vůli obyvatel. 

 

Zmínil jste rusofobii. Jak hodnotíte situaci u nás? 

Začnu trochu zeširoka. Fobie podle mého není našim lidem vlastní, ať se týká kohokoliv. Jsme tolerantní národ a ani moderní náboženské tendence v naší společnosti nemají váhu. Pozadí různých kampaní, v nichž jsou naše média tak aktivní, mají však jedno společné. V současné době, a to zvláště po rozpadu bipolárního světa, kdy docházelo k mezinárodní spolupráci velmocí a masivnímu odzbrojování, měly bezpečnostní otázky naději právě za podpory USA přejít od NATO k Organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE). Tento postoj soustředil oponenty bez odpovědnosti a v podstatě nízké inteligence (v normálních podmínkách nemají prostor pro uplatnění), kteří vyžadují atmosféru nedůvěry a nepřítele, bez kterého nemohou žít. Takže ne rusofobie, ale antiamerikanismus byl na programu. Proto Havlovy dobově zcela přirozené závěry – když například v USA prohlásil, že pokud chtějí pomoci Československu, měli by pomoci předně Sovětskému svazu, nebo doporučení zrušit vojenské bloky – brzy narazilo u hochů, kteří ho na Hradě obklopili. Všichni je známe a jejich postoje. Dodnes otravují. Havel byl snadno manipulovatelný a nastoupila teorie bezpečnostního vakua (!) a silná protiamerická kampaň. Havel v mezinárodních mediích dokonce označil USA za zrádce kvůli jejich postoji k NATO a BIS přispěchala s informacemi, že Clinton je agent KGB školený v Praze. Američané přesto od své linie spolupráce s Ruskem necouvli a přišla proto německá „záchrana“ podporou rozpadu Jugoslávie, ale až mediální kampaň vrcholící smyšleným Račakem vedla ke změně amerického stanoviska. Rozhodující roli zde hrála mezinárodní média, ale i naši „hoši“. 

Teprve poté nastoupila rusofobie – nový nepřítel. Vzpomeňme na kampaň pod vedením ministra vnitra Jana Rumla, že z Ruska po otevření hranic odejde do Československa 10 až 15 milionů obyvatel. Už byly připraveny záchytné koridory a odpovídající protiruská kampaň. Nemusím argumentovat dál. V podstatě na obdobných motivech kampaň pokračuje do dnešních dnů, a to v takové absurditě, že nám prý hrozí nová agrese. Kupodivu tuto masáž naši občané moc neberou. 

 

Co byste doporučil české zahraniční politice? 

Není to tak nesnadné, jak by se mohlo zdát. Našim předním zájmem je udržet stabilní politické a bezpečnostní prostředí. K tomu máme zásady vyjádřené v Chartě OSN, ale i jedinou povinnost v článku Washingtonské smlouvy NATO, kterým se zavazujeme, stejně jako celá organizace, že budeme řešit případné spory výlučně jednáním. Ten prostor tu je, a to i v případě Ukrajiny. Ministerstvo zahraničí a pan Zaorálek by měl mít tu sílu a při všech příležitostech trvat na ustanoveních OSN i NATO. Navrhnout provedení politického auditu této organizace. Myslím, že by nakonec nebyl mezi evropskými státy se svým návrhem osamocen. 

 

Před třemi roky jste pro Literárky řekl, že globální konflikt nehrozí, trváte na tom? 

Ano. Světová válka nebude. To, co světové mocnosti spojuje, má větší sílu než různé aktuální rozdíly. Jsou problémy v jednotlivých společnostech, americké, ruské i té naší. Mezinárodní mnohostranná a stále se prohlubující závislost je ale podstatou k hledání reálné cesty. Zabíjet se nebude, to jen my budeme žít jako nelidé, protože  je snaha lidskost z nás vymlátit médii. Je to humánní, demokratické a svobodné a plní to stejný účel.  

 

Miroslav Polreich (*1931) absolvoval Fakultu mezinárodních vztahů UK (děkanem prof. Jiří Hájek). Pracoval ve zpravodajské službě (1955–69). V letech 1991–92 vedl čs. delegaci při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – OBSE ve Vídni.

 
Rozhovor byl rovněž publikován v Literárních novinách č.3
 
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 03 Duben 2015 09:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz