Birgitta Jónsdóttirová: Čekáme na další krizi

Email Tisk PDF

O svobodě médií a projevu, v nichž musí platit princip „všechno, nebo nic“, paradoxním osudu Edwarda Snowdena, asociálním Julianu Assangeovi nebo islandském pokusu stát se globální baštou investigativní žurnalistiky s islandskou básnířkou, aktivistkou a poslankyní Birgittou Jónsdóttirovou.

 

 



Před pár lety bylo vaše jméno spojováno se snahou proměnit Island v ostrov svobody médií a investigativní žurnalistiky. Zprávy, které ale z Islandu přicházejí, jsou často protichůdné, takže: Jak vaše snahy vlastně dopadly?

V roce 2009 jsem začala spolupracovat s lidmi z WikiLeaks, americké Electronic Frontier Foundation a dalších organizací. Chtěli jsme proměnit náš ostrov v bezpečný prostor svobody projevu a ochrany soukromí. Mimochodem, tehdy jsme se o ochraně soukromí veřejně vůbec nezmiňovali, protože už beztak nás spousta lidí měla za paranoiky, ale poté, co Edward Snowden odhalil realitu, už nás berou přece jen racionálněji. 

Na počátku celého procesu jsem se dostala do parlamentu, a to na kandidátce té snad nejmenší strany, která vůbec existovala. Neměla jsem ani páru o tom, jak to v parlamentu chodí. Připravili jsme mediální zákon, do něhož jsme vysbírali to nejlepší z podobných – ale bohužel stále nefunkčnějších – zákonů ve světě, a představovala jsem si, že když ten skvost předložíme poslancům, všichni zajásají a zvednou pro něj ruku. Po složitých vyjednáváních s ostatními politickými stranami se to sice v zásadě podařilo, ale pak se s tím návrhem zákona začalo „pracovat“ – vláda ho začala opravovat, aby byl v souladu třeba se zákony o pomluvě, ochraně zdrojů či svobodného přístupu k informacím. A vše běží tak pomalu, že návrh nebyl „zpracován“ dodnes. Podařilo se nám ale z rozpočtu získat nějaké prostředky na to, aby ministerstva mohla na návrhu zákona pracovat dál, a teď, v únoru, by se celý proces opravdu mohl pohnout dál. Uvidíme.

 

Mezitím se za svobodu projevu stihli – pěkně v řadě – postavit světoví politici po teroristických útocích v Paříži… 

Ten pohled na ně byl opravdu k smíchu. Je příznačné, že po Snowdenovi i Paříži se vlády ze všeho nejdřív rozhodly donutit velké firmy, které zprostředkovávají informace, k předávání soukromých dat o lidech. A když společně kráčeli po ulici v Paříži, jedním dechem tvrdili, že chtějí bránit svobodu projevu, a druhým rozdávali tresty vězení pro všechny, kdo se jejich vládám svými veřejnými projevy znelíbili. 

 

Jak vůbec definujete svobodu projevu vy?

Podle mého musí platit „všechno, nebo nic“. Ale jeden francouzský rozhlasový redaktor, který veřejně zesměšnil to masové „Jsem Charlie“, byl okamžitě zatčen a jeho stanice skončila. A k tomu samozřejmě stále platí, že můžete mít svobodu projevu, ale jen pokud nezpochybníte holocaust. Takže říkám: buď svobodu projevu máme, nebo ji nemáme.

 

Na Islandu by tedy podle vaší vize panovala totální svoboda projevu?

Nedávno jsme tam řešili takovou legrační záležitost. Zjistilo se totiž, že na Islandu má doménu jeden z webů Islámského státu. Bylo to vtipné, protože jsme zjistili, že islandský je i hosting a islandské domény mají také zkratku „IS“. Napsala jsem o tom na Facebook a stala se z toho u nás mediální událost. Dotyčná webhostingová společnost do té doby odmítala rušit jakékoli stránky, protože doména je vlastně jen pouliční adresa, ale ze strachu z protiteroristických zákonů EU ji rychle odstranili. Osobně bych raději viděla, kdyby celou kauzu vzali k soudu. A ano, klidně bych na Islandu stránky Islámského státu měla; když jsme totiž onen web s kolegy v parlamentu studovali, zjistili jsme, že ti chlapíci píší o islámu, aniž by o něm něco věděli. Svým způsobem bychom tak pomáhali jejich vlastnímu znemožnění. Ta stránka byla ve skutečnosti něco jako hodně špatný béčkový film. Je zvláštní, že tomu se média vůbec nevěnují a místo toho brutalitu Islámského státu vydávají za obraz islámu jako takového.  

 

Připadá mi obecně podivné diskutovat o svobodě projevu a médií v době, kdy lidé, kteří světu ukázali realitu politiky západních vlád, jsou za to všichni pronásledováni nebo už rovnou na dekády ve vězení. Mám na mysli Juliana Assange, Johna Kiriakoua, Chelsea Manningovou, Edwarda Snowdena…

A k tomu připočtěte třeba Barretta Browna, novináře, který po třech letech ve vazbě letos v lednu dostal v USA 63 měsíců vězení za to, že spolupracoval s Jeremym Hammondem, jenž se naboural do sítě soukromé zpravodajské agentury Stratfor, zveřejnil jejich komunikaci a dostal za to 10 let, Aarona Schwarze, vizionáře svobodného internetu, jehož FBI před dvěma lety dohnala k sebevraždě, pak nezapomeňme na všechny ty lidi kolem Pirate Bay nebo všechny pozavírané mladé aktivisty z evropských zemí nebo Austrálie. Ve skutečnosti bychom měli mluvit o tisících pronásledovaných a perzekvovaných. Je přitom příznačné, že Kiriakou nebo Manningová upozornili svět na americké mučení a válečné zločiny v Iráku a jsou dnes těmi jedinými, kdo jsou ve vězení. Pachatelé těch zločinů jsou v pohodě. Taková je realita. Říkám si často, proč vlastně u všech všudy akceptovat „vládu zákona“? Koneckonců, ty zákony vytváří ono jedno procento tam nahoře, aby nás ostatní mělo pod kontrolou. Tohle není demokracie, ale diktatura.

 

Nepovažujete za velkou ironii, že se Edward Snowden před západním „demokratickým“ trestem schoval zrovna v Rusku, které zrovna není baštou svobodných médií?

Byla bych ráda, kdyby Snowden mohl opustit Rusko, protože je to opravdu skvělý obhájce naší věci a ze Západu by jeho hlas byl víc slyšet. Na druhou stranu ale netuším, kam by mohl z Ruska zamířit? Do Evropy, odkud by ho obratem vydali do Ameriky, kde pro něj někteří požadují trest smrti? Je proto opravdu velkou ironií, že nejbezpečněji je na tom Snowden právě v Rusku.

 

Politici mluví o svobodě projevu, ale státy před svými občany utajují biliony údajů a za jejich vyzrazení trestají. Přičtěme k tomu fakt, že korporátní média nezajímá svoboda projevu, ale určující jsou pro zájmy vlastníků a na ně navázaných politických sil. Má tedy ještě vůbec smysl mluvit o svobodě médií či projevu?

Naše realita je opravdu děsivě pokřivená, přitom je to jen špička ledovce. Tím, že nám občanům naše státy brání v přístupu k důležitým informacím, brání nám zároveň v tom, abychom byli s to přijímat informovaná rozhodnutí. 

Bez znalosti faktů se člověk zkrátka správně rozhodnout nemůže. Proto se věnuji oblasti informací. Jsem pevně přesvědčená, že bychom mohli a měli mít přístup i k informacím, které vlády považují za tajné, jako to bylo v případě diplomatických depeší amerického ministerstva zahraničí, které před lety zveřejnil portál WikiLeaks. Už před jejich zveřejněním k nim měl přístup jeden milion lidí, a přesto byly „tajné“! To je přece absurdní. Spousta lidí dnes říká, že se zveřejněním depeší nic nezměnilo, ale není to pravda. Stačí je vnímat třeba jako zdroj pro potvrzení některých údajů, které byly do té doby pouhými odhady vycházejícími z otevřených zdrojů – třeba, co se týká počtů obětí americké invaze do Iráku. Takže pokud se taková data stanou – byť při porušení současných zákonů – zdroji otevřenými, je to z hlediska demokracie jen dobře. Lidé díky nim mohou přijímat informovaná rozhodnutí.

 

Možná, nicméně na druhou stranu platí, že pokud se na internetu proklikáte na takové „nepohodlné“ otevřené zdroje, dostáváte se do hledáčku tajných služeb, které monitorují pohyb, co kdo a kde čte…

Ano, není to bezpečné a tajné služby si okamžitě začínají doplňovat váš profil. Osobně už jsem takto „profilovaná“ dlouho a důkladně, a týká se to také všech lidí, s nimiž se stýkám, lidí, kteří se se mnou dostávají do kontaktu, s nimiž se potkám víc než jednou. Jsem pro ně kyberteroristka. Nevadí vám, že se mnou mluvíte?

 

Před měsícem jsem dělala rozhovor se syrským prezidentem Bašárem Asadem…

Aha. A nemáte taky pocit, že je fajn, když víme, že se o nás někdo někde zajímá a vlastně se o nás svým způsobem stará?

 

Možná jde opravdu jen o zvyk, ale vraťme se k otázce médií. Mám za to, že není reálné prosadit zákony, které by třeba ta korporátní média zavazovaly ke „službě veřejnosti“, byť přitom právě tato média představují mainstream a vytvářejí veřejné mínění.   

To je obrovský problém. Velká západní média nejsou svobodná a ta malá, která svobodná být mohou a chtějí, bojují o přežití z měsíce na měsíc a často jsou roztříštěná, bez společné platformy. Ale k vytvoření společné platformy je třeba spousty peněz, které nějakými dobrovolnými sbírkami a příspěvky dohromady nedáte. Když ale nebudete „své“ novináře platit, budou muset psát po práci, po nocích, a brzy vyhoří. A jsme tak zase na začátku. Je to bludný kruh. Je očividné, že je třeba změnit paradigma, ale přiznávám, že nevím, jak na to. Situace je podle mého takřka neřešitelná, ale na druhou stranu tu zatím stále jsou sociální sítě, přes něž si lidé mohou informace předávat. 

Hodně mě ale štve jedna věc. Jsem obyčejná občanka, která se kdysi rozhodla, že chce být součástí snah o změnu. Nejsem ani anarchistka, ani tradiční politička a vlastně mě uráží, když mě někdo za političku považuje. A sama jsem si přitom dokázala z běžných, otevřených zdrojů sehnat informace, abych si utvořila jasnou představu o tom, co se ve společnosti děje. Pokud jsem to ale dokázala já, dokáže to každý. Dnešní situace není až tolik vinou těch mocných, protože my ostatní také můžeme leccos dělat. Je nás navíc mnohem víc, ale jsme nejednotní, spíš jen záplava jednotlivců. A když se pak podíváte na IQ lidí, které jsme si zvolili, co to o nás vypovídá? To je fakt znepokojující. Kde je zodpovědnost voličů? Kde je zodpovědnost těch, kdo se odmítají podílet na čemkoli a ani k volbám nejdou? Proč je nikdo nežene k zodpovědnosti za to, jakou společnost jsme si všichni stvořili? Už John Lennon říkal, že je velmi snadné házet vinu na jiné, tedy na vládu, která za vše může, a přitom sami stát stranou a ničeho se neúčastnit. 

 

Na druhou stranu ale asi platí, že značná část lidí se ničeho neúčastní, protože podvědomě cítí, že beztak ničeho nemůže dosáhnout.

Nejspíš. Musíme změnit zákony tak, aby lidé dostali co největší podíl na správě státu a jeho rozhodovacích procesech. Po propuknutí finanční krize jsme na Islandu připravili návrh nové ústavy, jejímž cílem je mimo jiné právě posílení pravomocí občanů nebo ochrany médií. 

 

To byla doba, kdy Islandem otřásaly mohutné demonstrace, a zdálo se, že váš ostrov má našlápnuto stát se v mnoha směrech průkopníkem přímé demokracie.

Máte pravdu, ale problém byl v tom, že jsme jen reagovali na propuknutí krize, nebyli jsme na ni připraveni. Lidé viděli finanční a politický kolaps a i ti, kteří předtím nikdy nedemonstrovali, vyšli do ulic, protože měli obavy o svou budoucnost. Požadovali tehdy především vyhazov lidí z centrální banky, kteří náš finanční systém nechali zpráchnivět, vyhazov šéfa vládního úřadu, který měl na banky dohlížet, potrestání zlodějských bankéřů a k tomu chtěli i novou ústavu, která by něčemu podobnému propříště zabránila. Na nové ústavě jsme začali pracovat okamžitě; byl to krásný proces provázený obrovským elánem, jakmile se ale návrh dostal k posouzení poslancům, tedy politikům, vše se zadrhlo. Návrh té ústavy ve finále není ratifikován dodnes. A mezitím Islanďané, ostatně stejně jako jiné národy, uvěřili těm velkým volebním lžím tradičních politiků a navolili si do parlamentu možná ještě horší lidi, než byli ti, kteří vládli před krizí. Věřím, že letošní volby je odstaví od moci, protože už nyní má vláda mizivou důvěru. Strana, která minule jasně zvítězila se skoro 30 procenty hlasů a získala post premiéra, mnoho ministerstev a armádu poslanců, má nyní sotva 11 procent podpory, protože lidé už si uvědomují, kolik škod v posledních letech napáchala.

Nicméně, ať volby dopadnou jakkoli, ústava je připravená. Je skvělá, vůbec poprvé vytváří podmínky, aby se každý člověk cítil být součástí komunity. Takže jen čekáme na další krizi. Tentokrát na ni připraveni už jsme. A nesmějte se.  

 

Na počátku ledna váš premiér oznámil, že končí jednání o přistoupení Islandu k EU. Proč?

Nejspíš proto, že je naprostý idiot. Původně vláda slibovala, že o členství v EU rozhodnou občané v referendu. Nevím, jak bych hlasovala, protože nám nikdo neprozradil ani podmínky, na nichž se až doposud s EU dohodli. Přitom ale 85 procent Islanďanů chce, aby se v jednáních pokračovalo, a požaduje zároveň plnou informovanost, aby se v referendu mohli rozhodnout odpovědně. Vláda se ale rozhodla, že nic „vyzrazovat“ nebude, raději zrušila svůj slib o referendu a jde proti vůli 85 procent lidí. V letošních volbách musí padnout!

 

Poprvé jsem vaše jméno zaregistrovala, když jste se v roce 2010 stala mluvčí WikiLeaks. Jak jste se vlastně s Julianem Assangem seznámila?

Bylo to na Islandu. Vedle aktivismu píšu básně, vydala jsem několik sbírek u největšího islandského nakladatelství, ale už před lety mi připadalo, že vydávat jen knihy je pro dnešní dobu trochu málo. Začala jsem se proto zajímat o vytváření webových stránek, publikování on line, a když jsem byla poprvé zvolená do parlamentu, byla jsem tam opravdu jediná, kdo měl o internetu hlubší povědomí. Zvali mě proto často na různé přednášky a na jedné z nich byl i Julian. Spřátelili jsme se, začali společně pracovat na různých projektech a krátce předtím, než zveřejnili své slavné americké depeše, jsem pro WikiLeaks začala dobrovolnicky pracovat, což bylo trochu kontroverzní, protože už jsem byla poslankyně. 

 

Jste s Assangem v kontaktu i nyní, kdy je už třetím rokem v azylu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně?

Ne, už nejsme přáteli. Svým způsobem ho dnes dokonce považuji za protivníka.

 

Proč?

Nechci to příliš rozebírat, ale s WikiLeaks nejsem už pár let. Podporuji jejich cíle, ale nelíbí se mi, že z toho udělali svého druhu byznys – na svých webech mají copyrighty a ochranné známky, prodávají svou módní řadu, hrnky a spousty dalších věcí. Už to nejsou WikiLeaks, s nimiž jsem kdysi chtěla pracovat. A Julian je vlastně stejný jako mnoho jiných mých přátel z internetové komunity. Je to svého druhu génius, velmi inteligentní člověk, jemuž ale chybí jakýkoli cit pro ostatní lidi. Neví, jak se k nim chovat, chybí mu soucit, netuší, co je empatie. On i jemu podobní vždy stojí na vrcholu pyramidy a vše řídí bez ohledu na lidi okolo.

 

Jak po letech aktivismu i politiky hodnotíte naši současnost?

Nemohu mluvit za Českou republiku, ale na Islandu se krize podepsala výrazně. Společnost ztratila kus své tolerantnosti, znovu jí vládnou tytéž politické strany. Myslím přitom, že i když se krize na lidech podepsala, ještě horší je ta pomalá smrt, která společnost nyní pohlcuje. Mám na mysli smrt většiny hodnot, které by měly být přirozenými hodnotami všech lidských bytostí. A myslím, že směřujeme ke třetí světové válce. Jsou tu dnes všechny znaky roku 1935, stačí si jen za Židy dosadit muslimy, a je to zcela očividné. 

 

 

 

Birgitta Jónsdóttirová (1967) je islandská básnířka, aktivistka a od roku 2009 také poslankyně parlamentu, v němž aktuálně zastupuje Pirátskou stranu. V roce 1989 vydala svou první básnickou sbírku, v roce 1996 otevřela první islandskou on-line uměleckou galerii a posléze zorganizovala první společnou výstavu islandských umělců Art Against the War proti válce v Iráku. Podílela se na řadě mezinárodních literárních a protiválečně zaměřených projektů, spolupracovala s portálem WikiLeaks, aktivně se zasazuje za svobodu projevu a médií a jako přesvědčená pacifistka je od roku 2009 členkou islandské delegace při parlamentním shromáždění NATO.

Rozhovor byl publikován v aktuálním čísle Literárních novin 2/2015

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Únor 2015 10:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz