Rozhovor: Automatické Kresby z konce světa

Email Tisk PDF

 

Kresby z konce světa výřez foto Jos. BubeníkV brněnské soukromé galerii DAW vystavuje Josef Bubeník práce z otevřeného cyklu Kresby na konci světa. Výstava nese název Na hraně metamorfózy. Rozhovor se surrealistou Josefem Bubeníkem.

 

DAW je zkratka od Depozit ateliéru Wolf. Založil jej a vloni otevřel malíř, grafik a sochař Jan Wolf (nar. 1941), člen surrealistické skupiny StirJosef Bubeník foto Jan Dočekal

 

up, v centru Brna, v Novobranské ulici č. 20. Vedle základní prezentace ukázek z vlastní tvorby poskytuje také prostor intencemi spřízněným autorům.

 

O původu vystavených kreseb, jejich výtvarném charakteru a obsahu jsem hovořil s jejich autorem Josefem Bubeníkem.

 

Kresby mají ve své formálním jádru jednotící prvky, přesto se nemohu nezeptat, proč se vzájemně nerozlišují názvy:

Všechny jsou surrealistické, automatické. Vznikly spontánně, bez předem určeného náčrtu. Zahrnuji je do jednotného cyklu s názvem Kresby z konce světa. Ten konec světa není nahodilý, cyklus začal vznikat v oné hysterické atmosféře 20121212 (12. prosince 2012). Do téhož cyklu budou patřit i ty kresby, které v tomto duchu teprve vzniknou. Ony vlastně už podle všeho vznikly, ale ještě jsem je nepřenesl na papír.

 

A ilustrace?

To je malá kolekce kreseb téhož charaktery, které našly ilustračně uplatnění v knize povídek Libora Šmatelky. 19. listopadu bude knížka na mé výstavě slavnostně pokřtěna.

 

Ovšem jistý myšlenkový rámec je, myslím si, zapotřebí i u automatické kresby. Nikoliv rámec obsahový, ale rámec řekněme přístupový. Stručně: s docela prázdnou hlavou lze tvořit stěží.

Dovolím si, říci to malou oklikou. Někdo chytá brouky, motýly a jiný hmyz, připichuje je špendlíky k desce a označuje je obecně platnými názvy, čímž také vytváří sbírku. Chovám se stejně, když se pastelkou snažím zachytit vibrace vesmíru procházející kolem mne. Brouci, motýli a jiný hmyz, jsouce za živa připíchnuti k desce skapávají i řadu dní, než ze svých mrtvých schránek vytvoří kvalitní sbírku tvarů a barev bez života. Do síťky myšlenek zachycená vibrace a připíchnutá pastelkou do obrázku ztrácí život svým dokončením. Je to otisk bývalé myšlenky, mrtvá schrána.

 

A jak je to s fantazií?

Obrázky v nás mají údajně budit fantazii. Otázka by však spíše měla znít, zdali v nás obrázky nevzbuzují jen zdání fantazie. Cosi, co bylo petrifikováno na papír (či plátno, mramor, celuloid, mikročip), bylo tím umrtveno a každý divák, čtenář či posluchač se snaží tuto „mrtvolu" oživit svou vlastní představivostí, svým vnímáním reality. Neboť každé „dílo" promlouvá pouze ke vnímateli připravenému — proto se každá nová myšlenka tak těžko prosazuje, zatímco stará parazituje ve vědomí řadu generací. Tyto parazitující myšlenky pak bývá zvykem označovat jako konzervativní a ve spojení s pojmem hodnota dochází k absurdní situaci, kdy něco, co ve své kvalitě nic nového nepřinášející, bývá považováno za projev solidnosti a stabilní základny v rozkomíhaném světě novot.

 

A jak s obsahem. Tedy dle autora.
Do ruky mi vplula náhodná pastelka, nasadil jsem ji na papír. Čára šla z pravé strany na levou a rozdělila papír na dvě různé části podivnou klikaticí, která při zapojení maximální fantazie mohla připomínat nějaké siluety. Důležitější však bylo ono rozdělení papíru na dvě plochy. To, abych si uvědomil, že vždy existují nějaká vymezení, že vždy je vedena nějaká linie, která označuje to horní a to dolní, to vlastní a to cizí. A vymezující linie nevedou okrajem našich zájmů, ale většinou středem, a staví nás před neustálou volbu, kladou na nás povinnost rozhodování.

 

Dobře. Vznikla kresba. Ale co je třeba, aby mohla vzniknout druhá třetí do cyklu?

Vzal jsem nový papír a nasadil hrot pastelky do toho samého místa jako před tím. Táhl jsem ji po papíře. Zpočátku se podobala linii předešlé. Najednou ruka poskočila o kus dál, vzniklo torzo jiné linie, pak další a další a to se opakovalo, aby to po několika tazích zcela ustalo. Poselství se ozývalo v průběhu jednotlivých tahů: je-li prostor vymezen ostrou linií, neznamená to, že hned vedle nemůže vést další a pokaždé dělí stejný prostor, a pokaždé jinak. Svět totiž není bipolární ani nekonečně polární. Je nekonečně bipolární. Kdekoli se může vést hranice, ale každá někde končí. Pak na jiné straně téhož prostoru zjistíme, že vlastně není žádných hranic, žádná vymezení, již není ani prostor, který, jsa nevymezován, nevyznačován, pozbývá podoby, pozbývá své rozměrnosti.

 

No vida, automatická kresba žije a je v konsistenci s jinými kresbami, se svými sestřičkami. Příbuznost skrze autora, řekl bych...

Jistě. Poznatek o linii, coby vymezujícího prostředku, nabývá během kresby nového významu. Postupně se vynořují tváře, které jsou vlastně postavami. Na dané kresbě jsou dvě a každá se dívá na opačnou stranu. Jedna zvedá ruku a kyne, druhá má tvář jakéhosi tvora se zobanem. Opakem člověka je nečlověk, opakem tvora je netvor. Mezi oběma postavičkami se posléze objevila třetí, nenápadná, jakoby stmelující postava. Všechny postavy jsou přitom součástí masívu pod nimi, snad jakési skály. Zcela na závěr zjevil se dole v průhledu podivný rituální předmět.

 

Když jsou „v duchovním prostoru" automatické kresby, jak snadné, nebo obráceně nemožné, je myslet najednou na více nesourodých situací, jevů, okolností?

Při kresbě mne často provází tísnivá otázka: jak to, že mi stále tanou na mysli ty samé jevy? Otevírám své nitro vesmírným vibracím nebo jej spíš zapouzdřuji do stále stejných výjevů? Různé vize mají svůj reálný základ a k tomu se hodí reálné zpracování. Na papíru se mezitím rozevřela puklina, kterou do hlavního plánu začaly pronikat nahé ženské postavy, tvář, změť čar, což s odstupem nesnadno rozkódovat. Puklina se dále rozšířila a vylouply se další tváře, tváře bez výrazu, bez mimiky se staly nositelem přeneseného významu – otázky: Proč se nesoustředíš více na kresbu? Proč nemáš více snahy po preciznosti? Obsah je sice prvotní, ale bez formy není nic, bublina, co nedrží pohromadě.

 

Před chvílí jste mezi řečí utrousil něco o vesmírné hmotě. Nerozuměl jsem...

Někdy myslím na více věcí najedenou. Pak možná jsem nadrealisticky nesrozumitelný. (Úsměv). Měl jsem na mysli, že cyklus kreseb vznikl jako zachycení vibrací vesmírné hmoty. Kdyby byl vesmír sečten, myslím tím atomy či jiné elementární částice, a toto číslo dělilo by velikost vesmíru (nějakým způsobem spočítanou), došli bychom k nějakému průměrnému počtu oněch elementárních částic na metr, milimetr či kilometr krychlový, kde probíhá prostorový rytmus, tedy vibrace, čili vlnění. A i když ono vlnění je součtem všech ve hmotě proběhách akcí, jsou jejich torza odchytávána přijímačem vědomí a ruka podobna jehle starého gramofonu přenáší tyto vibrace nikoli do reproduktoru, ale na papír...

 

Josef Bubeník, Na hraně metamorfózy, kresby a ilustrace, Depozit ateliéru Wolf, Novobranská 20, Brno, výstava je přístupná do 30. listopadu, pouze ve středu od 17. do 18. hodiny, po domluvě na telefonní lince 608 768 118 i v jinou dobu. http://www.depozitaw.cz/?page_id=10. Josef Bubeník (nar. 23. 5. 1965 v Brně), studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy university v Brně obor výtvarná výchova, je členem surrealistické skupiny Stir up, Sdružení výtvarných umělců Vysočiny a Sdružení Bienále Brno.

 

Ukázka z tvorby

 Josef Bubeník Kresby z konce světa 2014 01Josef Bubeník Kresby z konce světa 2014 02Josef Bubeník Kresby z konce světa 2014 03Josef Bubeník Kresby z konce světa 2014 04Josef Bubeník Kresby z konce světa 2014 05

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisek:

Josef Bubeník: automatické kresby na papíru z cyklu Kresby z konce světa, tříbarevná pastelka, všechny 297 x 210 mm, 2014. Foto: Josef Bubeník

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 14 Listopad 2014 13:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB