Petra Hůlová: Žijeme věci, které nejdou

Email Tisk PDF

Hulova Petra foto LtNUdělat rozhovor s naší dnes zřejmě nejoceňovanější mladou spisovatelkou Petrou Hůlovou není snadné. Nebo alespoň pro mě to snadné nebylo. Její odpovědi mě zpočátku překvapily, skoro šokovaly. Svojí agresivitou a otevřeností. Později jsem jim začal přicházet na chuť, ale „normální“ rozhovor z toho stejně není. Místy je to spíš boj. „Ale život je plný věcí, které vlastně nejdou,“ říká Petra Hůlová.

 
Předem jste mi říkala, že nechcete mluvit o své poslední knize, tak jen, abychom to hned zkraje nějak uzavřeli: Můžete říci, proč k té knize nedáváte rozhovory?
Můžete říct, proč mi hned první otázkou říkáte „vy píčo?“ Právě kvůli těmhle nablblým rozhovorům už ty rozhovory odmítám dávat. To jste nepochopil, že když jste mě e-mailem žádal o rozhovor a já e-mailem odpověděla „O.K., ale ne o Macoše“, tak jsem to psala ze svojí do vaší e-mailové schránky a bylo to ryze soukromé? Jak může být někdo, kdo zachraňuje svět, takhle škodolibý? A jsme u toho. První otázka měla znít: „Jak jste začala psát?“ Odpověď: „Fascinovalo mě, jak je svět plný paradoxů.“ 
 
Ježíši! To mě mrzí, že to vnímáte takhle. Ale já se nechci ptát „jak jste začínala psát?“ Dohodli jsme se, že uděláme rozhovor, a já chci čtenářům, kteří v naprosté většině vědí, že vám právě vyšla kniha, dát šanci pochopit, proč o ní nemluvíme, nebo prostě, že o ní nemluvíte. Nechci o ní dělat rozhovor.
Čtenáři v naprosté většině o tom, že mi vyšla nová kniha, vůbec netuší. Jednoduše o ní nechci mluvit. Nikdy dřív mě to nenapadlo. Že vlastně nemusím… 
 
Dobře. Rád bych s vámi mluvil o vašem psaní a o politice. Začněme psaním. Jednou jste svoje psaní popisovala takto: začnu, jako když skočím do vody, protože hrozně chci. Nemám záměr. Píšu větu od věty, výjimečně tuším, co bude v dalším odstavci. Mění se to? Nemáte obavu, že tento styl se musí dříve či později vyčerpat?
Z čeho já osobně mám nebo nemám nějaké obavy, může být vám jako čtenáři nějaké mé knihy šumák. Mít nebo nemít obavy a jaké je s prominutím o ničem. Pocity a motivace jsou jedno. Je tu text, a ten nějak komunikuje. Anebo ne. 
 
Může mi to být jedno, ale taky o tom můžu přemýšlet, můžu to brát jako součást té komunikace s textem, není přece jenom jeden typ čtenáře, ne?
Popřemýšlejte si. Jistě. Jen říkám: neztrácejme čas hloupostmi. Tedy: pátráním po mých ne/obavách. Jestli vás zajímá, čeho se doopravdy bojím, čtěte mé knihy. Mimochodem fakt, že často netuším, co bude v dalším odstavci, toho o stylu neříká zas až tak moc.
 
 Přečtěte si více v Literárních novinách č. 4, které vychází ve čtvrtek 10.dubna (viz prodejní místa ). Rovněž je můžete zakoupit v elektronické podobě  a na čtečce Kindle.
 
Petra Hůlová (1979) 
patří mezi nejoceňovanější a nejčtenější české autorky (a autory) nejen mladé generace. Debutovala v roce 2002 románem Paměť mojí babičce, který získal obdiv kritiky a stal se bestsellerem. Od té doby vydala dalších sedm knih. Za Paměť mojí babičce získala cenu Magnesia Litera za „objev roku“, za Umělohmotný Třípokoj cenu Jiřího Ortena, za román Stanice Tajga Cenu Josefa Škvoreckého. 
Její poslední kontroverzně přijatý román Macocha vyšel před měsícem. Klára Kubíčková o něm na iDNES hovoří jako o „grandiózním literárním zážitku“, Petr. A. Bílek v Respektu jako o dosud nejzdařilejším románu, který kdy Hůlová napsala, a Josef Chuchma v Orientaci LN jako o pádu až na dno literární žumpy. Hůlová vystudovala kulturologii a mongolistiku a kromě vlastní tvorby učí tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a v americkém programu World Learning. Loni kandidovala za zelené ve sněmovních volbách, letos je na jejich kandidátce ve volbách do Evropského parlamentu.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Duben 2014 07:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz