Josef Šlerka: Diktatury na Facebooku

Email Tisk PDF

Technologie nepřinášejí automaticky demokracii, říká Josef Šlerka, bývalý punker, dnes vedoucí oboru Studia nových médií na Karlově univerzitě. Autoritářské režimy se podle něj naučily používat sociální sítě s podobnou vynalézavostí jako občanská společnost. Internet se proměnil v kybernetické bojiště, kde vůbec není jasné, kdo má navrch.

 

Zažíváme „šedesátá léta“ internetu, nebo už jsou pryč?

Už končí, dnes už jsme s nadsázkou v osmdesátých letech. Digitalizace světa už proběhla, společnost existenci digitálních médií akceptovala a začlenila do svých struktur. A teď přichází vystřízlivění.

 

Vystřízlivění z čeho?

Z přehnaného technooptimismu. Z představy, že internet a nejrůznější jeho transmutace budou schopny vyřešit problémy, které lidstvo má. Jde o technoutopii, která přichází s nástupem každé nové technologie. Dříve to byla například pára nebo elektřina, dnes je to internet a v budoucnu by to mohly být biotechnologie nebo nanotechnologie.

 

Novým technologiím se přičítá probuzení občanské společnosti v mnoha místech světa a s ní spojená demokratizace. Je to také utopie?

Americký teoretik běloruského původu Jevgenij Morozov poznamenal, že kdyby to bylo takto jednoduché, stačilo by Afghánistán bombardovat iPody a nikoli bombami. Tento optimismus byl na Západě hodně přítomný i na úrovni politických ambicí a deklarací Ala Gorea nebo Billa Clintona. Předpokládali, že technologie zvýší politickou participaci, protože všichni budou mít šanci se zapojit. Když se podíváme do Sýrie nebo dnes na Ukrajinu, zjistíme, že realita je jiná. Nedemokratické režimy se naučily s internetem koexistovat. A naučily se jej používat proti samotným aktivistům.

 

Jak?

Dnes je internet další zónou boje, kde ale není jasné, kdo má v danou chvíli navrch. Viděl jsem ukázky toho, jak Asadův režim v Sýrii retušuje fotky z protirežimních demonstrací, na nichž lidé nesli palestinské vlajky. Ve Photoshopu je vyměnili za izraelské vlajky, protože předpokládali, že tím vyvolají pnutí v okolních zemích, pro něž je postavení Izraele citlivé a kontroverzní. A to je klasická manipulace obrazem, která se v internetovém prostoru velice úspěšně šíří.

 

Podobnou manipulaci obrazem používal kupříkladu sovětský režim, když nechal vymazat Trockého z nejslavnější fotky Vladimira Iljiče Lenina na tribuně. Co je na této manipulaci nového?

Jsme svědky bezprecedentní demokratizace přístupu k technologiím a internetu. Zatímco v minulosti jste se musel hodně snažit, abyste oslovil tisíc lidí, dnes je to běžné a snadné. Stejně tak bylo dřív třeba mnoha znalostí a úsilí, abyste vyretušovali fotku. V posledních pěti deseti letech cena technologií klesla natolik, že se přístup k nim velice usnadnil a zdemokratizoval. Výsledkem je, že publisherem se dnes může stát každý a nikdo není schopen se plně zorientovat v tom, co je skutečné a co nikoli. Zaslechl jsem názor, že nejvěrnějším obrazem současného internetu je skládka. Je na ní všechno a najdete na ní spoustu pokladů. K nim se ale musíte prohrabat obrovským množstvím odpadků.

 

Měly sociální sítě rozhodující vliv na zformování protestů během arabského jara?

Sociální sítě sehrály značnou roli během arabského jara v mnoha ohledech. Souvislost to ale nebyla tak přímočará, jak to viděli západní novináři. Nespokojení lidé díky sociálním sítím pochopili, že v tom nejsou sami, navíc zjistili, že nejsou v jedné homogenní skupině, ale že jsou na stejné straně s jinými sociálními vrstvami lidí: profesor najednou pochopil, že je ve stejné množině jako prodavač nebo řidič. A toto sebepoznání dalo celé skupině značnou synergii.

 

Pokoušejí se vlády ovlivňovat obsah sociálních sítí?

Po londýnských nepokojích se britský premiér David Cameron pokusil sjednat spolupráci s Twitterem a Facebookem. Pokoušel se zajistit možnost odpojit vybrané uživatele, aby se nemohli přes tyto sítě domlouvat. Internetové korporace jej ale odmítly. Byl to podobný pokus jako ve Spojených státech po 11. září. Po útocích na „dvojčata“ byla zavedena spousta restriktivních opatření, která umožňují vypínat celé telefonní sítě.

 

Minulý rok zahýbala světovou diplomacií aféra kolem odposlechů americké výzvědné služby NSA, která sledovala i čelní evropské politiky. Překvapil vás rozsah odposlechů?

Pokud je pravda jen polovina z toho, co řekl Edward Snowden o NSA, pak je kreativita, jak se dostat k datům, obrovská. Byť všichni tušili, že NSA řadu věcí sleduje, odhalený rozsah byl i pro odborníky fascinující. Tajná služba šla cestou infikace na všech úrovních, kde to jde a NSA se proměnila v největší hackerskou organizaci široko daleko. Jeden internetový guru kdysi prohlásil, že je smutné vidět nejlepší mozky jedné generace, jak se snaží vylepšit proklik na internetové reklamě. Mohu parafrázovat, že je smutné vidět nejlepší mozky computer science, jak se věnují odposlechům a dalším formám špehování lidí. Otázka ovšem je, jak moc se liší analýza chování lidí pro reklamní sítě a pro vládu.

 

Jaký druh informací NSA získává?

Jedna věc je, že odposloucháváte a získáváte data. Druhá věc je to, že pak tato data musíte vyhodnotit a něco z nich zjistit. A na to je třeba obrovského intelektuálního úsilí. Obama se často odvolával na to, že NSA pouze shromažďovala takzvaná metadata. Tedy například údaje o tom, jaké číslo komu volalo a kdy. Ty vám umožní rekonstruovat obrovské sociální sítě mezi lidmi. Z nich se dá vyčíst, kdo je v sítích konektor a kdo je ten, od něhož se informace dostávají do oběhu. Dá se to zkrátka dobře spočítat.

 

Vidíte v tom nebezpečí, byť jej provozuje demokratická země?

Zájem NSA je zaměřený vně USA, nikoli na domácí obyvatelstvo. Funguje jako klasická zpravodajská služba, která je zaměřená na eliminaci nebezpečí zvenčí, nikoli jako domácí policie. Oproti tomu totalitní režim má ambici zasahovat do všech složek života svých občanů a v ní uplatnit svoji moc. Z tohoto pohledu každý krok, který by směřoval k totalitnímu režimu samozřejmě zvyšuje nebezpečí zneužití těchto dat.

 

Umějí autoritářské vlády používat sociální sítě na stejné úrovni jako jejich nespokojení občané?

Samozřejmě. V Číně existuje sociální síť Weibo, což je síť s rysy Twitteru a Facebooku. A ta dělá z cenzury součást hry. Když napíšete něco, co není v souladu s cenzurními požadavky, přijdete o body. Platí, že čím víc máte čtenářů, čím jste vlivnější, o to víc bodů vám při takovém provinění seberou. Penalizace se jmenuje orwellovsky postih za „lži a pomluvy“ a regulérně se zde zavádí autocenzura. Ruská vláda zase zaměstnává zástupy bloggerů, kteří se zaměřují na šíření prorežimních názorů a vstupují do diskusí na opozičních stránkách, aby debatu brzdili.

 

Mají tyto země kybernetické jednotky v armádě?

Nejde o nic nového. Ozbrojený gruzínsko-ruský konflikt v roce 2009 provázel rozsáhlý kybernetický útok na stránky gruzínské vlády. Podle oficiálního vyjádření jej vedli nacionalističtí hackeři, tedy nikoli ruská armáda. Útoky nebyly příliš sofistikované, byly ovšem vysoce účinné, protože je velice rychle odstavily z provozu. Gruzínské ministerstvo zahraničí zareagovalo brilantně a spustilo provizorní stránky na blogu na Googlu. A útok na ně přestal.

 

Čím to?

Nikdo si nechtěl dovolit větší útok na infrastrukturu Googlu, a to z několika důvodů. Reakce Googlu mohla být taková, že by dokázala Rusko značně finančně poškodit. Mít znepřátelený Google není ekonomicky výhodné a ani Rusku se nevyplatí to zkoušet.

 

Je dnes diplomatickým standardem, aby si vlády vydržovaly své hackery?

Svou kybernetickou jednotku má kupříkladu i NATO, i Česká republika a není na tom nic divného. I ti nacionalističtí hackeři útočící na Gruzii byli pravděpodobně příslušníci ruské armády. Jsou to skupiny lidí, které jsou přímo úkolované státem, a jejich úkolem je působit protivníkovi škody na elektronických spojích a médiích.

 

V jaké válce tito hackeři bojují?

Nejde o klasickou válku, kde jde o obsazení území a získání ekonomické nadvlády. Nemá povahu vojenské operace, kterou provádí regulérní vojenská jednotka. Zde jde pouze o to poškodit. Válka v kyberprostoru připomíná spíše sabotáž nebo gerilu. Digitální svět a nové technologie ale přinášejí i nové metody zabíjení, například drony, bezpilotní letouny řízené například ze Spojených států. De facto jde o počítačovou hru, při níž lze na opačné straně zeměkoule zabít desítky lidí a pak jít v klidu do kantýny třeba na oběd. Lidé už jsou ve válce přítomní jen na dálku a pro jeho protagonisty je válka virtuálním programem.

 

Mohou sociální sítě tvarovat nálady ve společnosti?

V Čechách je mnoho lidí překvapeno mírou netolerance, antisemitismu, antiislamismu, která je na sociálních sítích patrná. Když se jdete podívat na skupiny, jako je Islám v České republice, pak jste zaražení množstvím nenávisti, kterou tam najdete. Musíme si ale položit otázku, zda takových lidí přibylo anebo zde byli vždy a pouze začali být vidět. Já se přikláním k té druhé variantě.  

 

Co vás k tomu vede?

Média přispívají k rozpoutání spirály mlčení - určují, o čem je normální mluvit a o čem není normální mluvit, který postoj je radikální a který nikoli. Nastavují hranice toho, v nichž by se měl pohybovat veřejný diskurz. A to má za následek, že lidé, kteří zastávají jiný názor označený jako extrémní, jej pak mají tendenci neříkat veřejně. Ve veřejném prostoru jsou slyšet jen „normální“ názory, a tím se jenom posiluje frustrace a neochota lidí s jiným názorem se ozvat.

 

Ozvou se tedy na Facebooku?

Sociální sítě jsou pro ně ideálním prostorem, kde zjišťují, že v tom „nejsou sami“. Dnes není víc antisemitů nebo rasistů než před deseti lety, mohou se ale snáz propojit a utvrdit ve svém názoru. Může to mít ovšem i pozitivní efekt. Spousta minoritních názorů je správných, byť jsou médii odsunuty na okraj podobně jako ty, s nimiž máme negativní historickou zkušenost.

 

Kterým skupinám sociální sítě pomohly na povrch?

Příkladem může být Tomio Okamura. Dokáže velice obratně pracovat se sociálními sítěmi, vede lidi jako loutkovodič a promyšlenými gesty přiživuje naštvanost lidí.

Mnoho lidí si dnes například myslí, že soudní systém v České republice je nespravedlivý. A část si myslí, že Romové jsou zlo. Okamura oba tyto postoje osloví tím, že jde navštívit Vlastimila Pechance (odsouzeného za rasově motivovanou vraždu Oty Absolona) do vězení. Má to promyšlené: když se podíváte na Pechancův případ, zjistíte, že soud mohl odvést v jeho případě lepší práci. Okamura se tedy má zdánlivě čeho chytit. Na návštěvu do vězení s sebou navíc vezme i advokátku Kláru Samkovou, která v minulosti hájila i Romy. V jednom gestu tak vyhoví extremistům a může se jevit jako spravedlivý. Vyvolává vlny emocí mezi svými příznivci, a ty potom formuje do své volební podpory.

 

Nebyl takový marketing běžný i před dvaceti lety?

Kdo by mu dal před dvaceti lety tolik prostoru? Dřív by o tom vyšel možná článek v Reflexu nebo v Týdnu, a tím by to skončilo. Dnes o tomto případu víme zejména proto, že se nad tím všichni pohoršují na Facebooku. Agendu nastavují sociální sítě, nikoli jen média. Když se Matěj Hollan rozhodne zviditelnit kauzu kolem hazardu v libovolném městě v Čechách, nic mu v tom nezabrání, protože je dnes tak velikým a vlivným publisherem, že je schopen dostat téma na titulní stránku novin. Tradiční média jsou ve vleku sociálních médií mnohem víc, než by si byly ochotny přiznat.

 

Přizpůsobují se média sociálním sítím?

Je to pro ně nutností. Čím více lidé sdílí obsah, tím víc je přístupů na web, tím více je reklamy. Některá velká média jako New York Times se tomuto prvoplánovému podlézání snaží předejít placeným obsahem, fungování deníku není tak závislé na zobrazení reklamy.

Občas je opravdu dobré zajímat se o to, jaký má dané médium byznys model. Pokud je postavený na proklicích k reklamním bannerům, pak má specifický obsah a obzvlášť titulky mohou být iritující. Není zajímavé, když pes pokouše člověka. Zajímavější je, když člověk pokouše psa.

 

Kdybyste byl ambiciózní politický populista, koupil byste si raději vydavatelství, nebo se vrhl na sociální sítě?

Koupil bych Blesk. A to z jednoduchého důvodu. Čtenářská struktura Blesku se na internetu liší málo nebo vůbec. Navíc jsou to často nespokojení lidé, které bych mohl získat na svou stranu.

 

Umějí čeští politici pracovat?

Neumějí. Důležité ale je, aby to o sobě věděli a uměli si najít lidi, kteří to za ně udělají. Babišův účet na Twitteru publikoval myšlenky, které on sám chtěl říct, formuloval je za něj copywriter. V podstatě ideální situace, tak to dělají i prezidentští kandidáti ve Spojených státech.

 

 

Josef Šlerka je vedoucí vývoje nástrojů na analýzu sociálních sítí ve společnosti Social Insider a vedoucí oboru Studia nových médií na Univerzitě Karlově. Zaměřuje se na sémiotiku a prolínání politiky a médií s novými technologiemi.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 26 Únor 2014 11:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz