Kateřina Rudčenková: „Zaznamenat skutečnost ve větší bohatosti“

Email Tisk PDF

foto Kris Moješčíková„Jak by měl člověk strávit život?" ptá se v nové sbírce Chůze po dunách, kterou vydalo nakladatelství Fra, básnířka Kateřina Rudčenková. V rozhovoru mi například vyložila jeden nedávný sen a nastínila podobu své budoucí poslední vůle.

 

Kateřino, sleduješ tu současnou teoreticko-básnickou debatu o angažovanosti a o tom, zda kritici mají pomáhat básníkům hledat témata?
Rozhodně jsem proti tomu, aby mi někdo zvnějšku diktoval, o čem mám psát. Takové totalitní zacházení se mi zdá absurdní v literatuře, která je prostorem vnitřní svobody, a do téhle debaty jsem neměla nejmenší chuť přispívat. V poslední době ale v souvislosti s ní vznikly momenty, ke kterým je bohužel třeba se vyjadřovat, tím myslím výhrůžné dopisy i facku Jaromíru Typltovi. To, že někdo přišel, ať už ve jménu jakékoli ideologie, Jaromírovi na pódium nafackovat, se totiž podle mě zlehčuje. Tady bych velmi zásadně odsoudila agresi, což se ne ve všech médiích dostatečně děje. Doufám, že kvůli těm agresivním dopisům už byla podána žaloba na policii. Jinak se ale ztotožňuji s názorem, ať si hlavně každý píše, co chce. Pochopím, že ke společenské angažovanosti mě bude někdo vyzývat jako občana, ale rozhodně ne jako literáta.

 

Chůze po dunách je tvou čtvrtou sbírkou, vnímáš, jakým způsobem se vyvíjí tvůj styl psaní poezie?
Simona Racková mi tvrdila při rozhovoru, který jsme nedávno dělaly, že v mé poezii ubylo na živelnosti, která ustoupila pozici pozorovatele, ubylo smyslnosti, přibyl existenciální a meditativní tón. S tím souhlasím. Nová sbírka je hodně exteriérová, což je dáno tím, že jsem většinu básní napsala venku. A je v ní více barev.

 

Pozice pozorovatele, to je dost přesné. Při čtení Chůze po dunách jsem měla pocit, jako bys okolní svět komentovala s jakýmsi zvláštním odstupem. Jako bys byla velmi vyrovnaná a s bolestmi světa smířená.
Rozhodně bych neřekla, že jsem úplně vyrovnaná, ale určitě se se mnou v průběhu života nějaká změna udála.

 

Z tvé poezie dýchá stabilita a síla, chvílemi proto na mě působila až mužsky.
Může být snad ale i žensky stabilní, ne?

 

Vidíš, to mě nenapadlo... ale souhlasíš, že máš v sobě tak nějak silněji zastoupen mužský princip?
Nevím, zda silněji, ale rozhodně potřebuji psát i za svou mužskou část. Co to ale je, mužský princip? Každý si pod tím představí jiný stereotyp. Obecně nesouhlasím s rozdělováním umění na mužské a ženské. Nemám ráda označení ženská literatura. Zvedá mi mandle, když někde čtu rozdělení autorů podle jejich literárních stylů, a na konci je styl „ženská literatura". Ačkoli jsou ty autorky součástí ostatních směrů, někdo z nich vyrobí samostatnou podskupinu. Často autorky v takové podskupině nemají společného nic, právě kromě toho, že jsou ženy.

 

Snažíš se styl měnit vědomě?
Měním styl, abych sama sebe nenudila.

 

Básník Jakub Řehák mi vyprávěl, jak vypozoroval, že se většinou po druhé sbírce autorský styl láme. Souhlasíš?
Pochybuji, že jsou na to nějaká obecná pravidla, která by platila u všech. Když jsem po třetí sbírce cítila, že bych se jen opakovala, přestala jsem v roce 2004 úplně poezii psát a psala čtyři roky jenom divadelní hry.

 

Některé tvé obraty vyznívají dost surreálně. Používáš metodu automatického psaní? Zaobíráš se svými sny?
K surrealismu se nehlásím, i když jedna z prvních básnických knih, která na mě silně zapůsobila, byla antologie belgických surrealistů Mramor se jí studený. Jestli používám metodu automatického psaní, pak o tom nevím. Své sny si často pamatuji, zapisuji, snažím se je rozebírat a často z nich i něco vyčtu. Hodně mě v tomto směru ovlivnila kniha Jany Heffernanové Sny a mýty - Tajemství dvou partnerů. Symbolický jazyk snů je originální, blízký literárním postupům a podobenstvím, někdy z nich opisuji.

 

Píšeš si deník. Jsou i tvé básně tvým deníkem?
Básně neberu jako deník, ale často si vybavím, v jakém rozpoložení, na jakém místě nebo pod vlivem čeho a pro koho jsem je psala. U jiných básní se naopak divím, že jsem je psala já, a vůbec si nepamatuji, jak a kdy vznikly.
Deníky si soustavně píšu od svých čtrnácti, tedy již třiadvacet let. Chystám se u notáře sepsat závěť, v níž zakážu jakoukoli jejich publikaci. Pokud by zveřejnění v tomto rozhovoru jako projev poslední vůle mohl posloužit, pak pravím: Zakazuji publikovat byť jedinou větu z mých deníků! Jsou to zápisky výhradně pro osobní potřebu, osobní paměť.

 

Vážně? Já myslela, že člověk si píše deník proto, aby dal svému životu nějaký smysl, a tajně si přitom představuje, že jej jednou někdo číst bude. Aby měl pocit, že dělá něco, čím se vrývá do světa.
Tak to já vůbec! Jestli se něčím chci vrývat do světa, pak až tím, co uznám za hodno zveřejnění, kde nebudou zbytečná slova a zpracuji to do smysluplného tvaru. V deníku mám všechno bez cenzury skutečně jen pro sebe, aby mi něco neuniklo, nějaký postřeh, citový záchvěv, záznamy všeho prožitého, záznamy snů, je to osobní, sebestředné, strašně nudné, nemá to žádnou literární hodnotu, pouze očistnou pro mě, asi jako když si člověk chce popovídat s kamarádem, aby se svěřil a urovnal si myšlenky. Očista jako dát si sprchu, je v tom tedy spousta špinavé vody. Skutečně mě děsí, že by to někdo četl.

 

Co se ti dnes zdálo?
Dnes si mi zdál strašný sen. V tom snu jsem spala a zdál si mi v něm sen. A v něm ke mně do pokoje přišly oknem nebezpečné panenky a šly mě zardousit. Já jsem přitom věděla, že vedle spí muž a ty panenky přicházejí z jeho snu.

 

Co to podle tebe znamená?
Mohlo by to znamenat, že mě nějak ohrožují nevědomé představy mužů o mně jako o ženě.

 

Proč je dobře své pocity zachytit textem? K čemu? Aby po smrti něco zůstalo?
To je otázka, proč to všichni děláme. Líbí se mi definice Bernarda Noëla, podle kterého píšeme proto, "abychom vymezili místo, o němž nikdo nebude moci rozhodnout, že nebylo". Nedělám si iluze, že moje poezie po mé smrti bude někoho dlouho zajímat, a není to má prvotní motivace. Podávat zprávu o existenci nyní, to ano.

 

Tvoje poezie jsi ty? Je to obraz tebe zevnitř?
Moje poezie je návazný rozhovor s ostatními básníky, živými i mrtvými, je to jazyková zpráva o mé existenci v souřadnicích světa, který mě právě obklopuje, je taky výrazem touhy zachytit ve svém životě nějaký hlubší smysl, který je jinak ubíjen přízemní každodenností, koncentrovaně zaznamenat skutečnost ve větší bohatosti, než jaká se jeví v žité fragmentárnosti, je to snaha zachytit pro sebe silné pocity, vjemy, úvahy a zprostředkovat je druhým, kteří budou zrovna někdy v budoucnu podobně naladěni, a přenese se to pak k nim. Tak nějak.

 

Co když ta tvá vyrovnanost plyne z toho, že si píšeš deník?
To asi ne, psala jsem ho už v těch čtrnácti a to jsem byla opravdu hodně nevyrovnaná.

 

Dost mě to fascinuje. Musíš být velmi důsledná, když jsi schopná ten deník psát pravidelně už tak dlouho.
To je právě to, o čem jsem mluvila, že je to moje potřeba, není to věc pevné vůle nebo předsevzetí. Potřebuji pořád zapisovat, co jsem prožila, abych mohla žít dál.

 

To znamená, že musíš být dost ponořená sama do sebe...?
To jsem.

 

Kateřina Rudčenková (1976 v Praze) vydala tři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004), knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2007), za niž obdržela cenu Alfréda Radoka a kterou v roce 2008 uvedlo pražské Divadlo Ungelt. Scénické čtení hry Čas třešňového dýmu představilo ve stejném roce Immigrants´ Theatre v New Yorku. Žije v Praze.

 

...

 

život prospat a pročekat ve frontách
do něčích zad ho procivět

 

ale co jiného už by měl člověk dělat
ani souložit se nedá dvě stě let

 

a těch růží v pugetech
to už by nikdo neuzved

 

...

 

Loučím se s nimi ve snu

 

První dívka se na mě oboří:
líbat se s neznámou na ústa?

 

Druhá dívka, již raději políbím jen na tvář,
je indiferentní.

 

Ta třetí, nejkrásnější, mi sama nastaví rty,
přivinu si ji k tělu,
lichotím její kráse a dělám si s ní plány.

 

Portýr mi dává na cestu tašku
plnou boa, černých punčoch a lechtivých
kožešinek.

 

Ve vedlejší místnosti zatím probublávají mofety,
malé horoucí dýmající sopky.

 

...

 

Možná jsi sama to červené světlo na majáku,
co nedovolí lodím a letadlům do sebe narazit,
a ani o tom nevíš.

 

Možná právě ty střežíš pevninu.

 

Možná právě na tvém úpatí
leží v písku racčí vejce
snesené k intimní večeři.

 

Dost možná právě v tvé trávě
na dunách – na jediném místě světa –
hnízdí hejna vzácných ptáků.

 

Ustup o krok.
Tvá samota na špičce Jižního mola
má asi hlubší význam
než jen holé osamění.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 07 Leden 2014 18:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz