„Pročpak mám předstírat sílu, když jsem slabá? Přetvářkou nezesílím“

Email Tisk PDF

Ivanapíše ve své knize Nícení debutující autorka Ivana Myšková. Proč napsala tak otevřenou knihu? Vyprávěla mi o tom, jak se nikdy nechce přestat divit, o touze po upřímnosti a o strachu z neprojeveného.

Nícení se jeví jako by původně bylo deníkovou osobní polemikou. Kdy a jak se to zlomí, že se z deníku stává próza?

Kéž by tomu tak bylo! Kéž bych si uměla vést deník! Jenomže já jsem strašně nepořádný tvor. Klasická forma deníku je mi tedy nedostupná. Vedu si ale zhruba posledních 12 let celkem vytrvale tzv. nápadníky, kam si prostě poznamenávám postřehy, které mají podle mě nějakou nadčasovou hodnotu a určitý potenciál, využitelný i jindy a jinak. Takže Nícení je posbíráno a poslepováno z takových fragmentů. Mohla to být myšlenka, replika, metafora, obraz, sen, to je fuk, ale muselo to být autenticky prožité a nějak palčivé, vtipné a divné, „hnuté"- jak říkal pan Uhde na hodinách tvůrčího psaní. Třeba věty: „Přes cestu mi leží smutný pán. Kdo mi to hází smutné pány pod nohy?" To je takové hnuté, ne? Nebo výkřik: „Já nechci doživotně křížit nohy bez úlevy!" A tyhle připravené věty, které mi nějak straší v hlavě a hlavně v těch notýscích, pak zasazuju do textu jak ozdobné kamínky. Takže je to trochu šperkařská práce. A pak samozřejmě dopisy. Ještě ty opravdové, papírové, to je velká kapitola! A jak se z toho osobního stává próza? Prostě intuitivně víte, že to neprožíváte sama a chcete to sdílet. Ale hlavně si hodně vymýšlíte. Témata a motivy jsou skutečné, ale ten příběh je fikce.

Nícení trochu připomíná Alenku v říši divů... nebo jako byste popisovala sny. Bylo to tak?

Ta možnost nakládat s realitou naprosto po svém, ne ovšem svévolně, ale naopak si smět vymyslet vlastní pravidla, je úžasná a opojná. Takže když se mi povede usednout k psaní, jsou to chvíle skoro posvátné a vždycky je to výlet do říše divů. Je to vzrušující rozhrnování... a to už si domyslete, čeho. U mě nejspíš významů. Navíc se strašně ráda divím. Často na něco úmyslně zapomenu, abych se pak tomu mohla znova divit. Zdá se mi ale, že divení se dospělým upírá, že je tolerováno veskrze dětem. Přitom je tak nádherný pohled na udiveného zvrásněného člověka! Znamená to, že je ještě zvědavý. Že se ještě umí těšit! Myslím, že by takovou „školu údivu" mohl vést třeba spisovatel Ivan Matoušek. Ale určitě by mu tam nacpaly jen děti... A výbornou lektorkou by byla třeba básnířka Kateřina Rudčenková. Ona se umí divit mimořádně krásně! Kdybych si mohla vybrat, jak umřu, nejradši bych umřela na ukroucenou hlavu a moje poslední slova by zněla asi takhle: No tohle...

Často se tam objevují takové myšlenky, u kterých jsem si říkala, že už je to moc, že jste si je snad raději mohla nechat pro sebe. To bylo schválně? O co vám šlo?

To jsem mohla. Ale nechtělo se mi. Protože mám autocenzury po krk. Cenzurujeme se denně. Pořád máme nějaké důvody. Jednou je to nějaký pracovní kodex, funkce, zdvořilost, ohleduplnost... Pořád se hlídáme. Hlídáme své obrazy o sobě, aby bylo všechno pěkně v cajku. Aby to zařezávalo. Jenže pak je z toho jenom nuda. Znám docela zajímavé, vnitřně bohaté lidi, ale všechno to bohatství si škudlí pro sebe. Bojí se, že toho bude zneužito či co. Jsou paranoidní. Ale já si říkám: Na co s tím šetřit? Umřou a řekne se, že to byli spořádaní lidé a konec. Jenže co je to za kvalitu tahle spořádanost? K čemu ta opatrnost? Proč se nepodělit? Proč nedat, co je ve mně nejlepší? Jsou z toho jenom frustrace. Z té neprojevenosti. Takže pak z toho máme všechny ty smutné scény, kdy si ti nejbližší z nejbližších sdělují své myšlenky těsně před smrtí a někdy ani to ne. A přitom ten čas byl, ne že ne! Jenom se proplácal, jenom se utloukl probíráním malicherností, o kterých je škoda mluvit. Např. Radka Denemarková to v rozhovoru pro letošní revue Labyrint vyjádřila naprosto přesně: „Lidé se bojí být autentičtí, kolik jich najede už třeba ve dvaceti do předvídatelných kolejí a do smrti, ze strachu z nejistého, neuhnou. A totéž dělají s druhými, zasadí je do rámců." No a literatura je jedinečná příležitost, jak být stylizovaným způsobem autentický. To je takový krásný literární paradox. A obrovská svoboda.

Evidentně se tam vyrovnáváte se svým vztahem k matce. Je podle vás vztah matka - dcera zákonitě rozporuplný?

To rozhodně ne. Může být souladný. A ten náš vlastně je. Milujeme se. Strachujeme se o sebe. A proto jsme taky na sebe vzájemně tak přísné. Protože je to fatální láska. Jinak by to nebylo zapotřebí. Ale na maminky ¬¬- kamarádky moc nevěřím. Protože distanc tam být musí. Jak můžete kamarádit s někým, kdo vás porodil? Kdo vás kojil, hýčkal, cepoval, kdo vás, úplně nevinnou, ochraňoval, kdo se podílel na utváření vašeho já? A pak ta zpropadená Elektra... I jiné mýty, pohádky... Matka s dcerou jsou bohužel i konkurentky. Tahle rozporuplnost a konfliktnost je zákonitá, protože přirozená. Ale nemusí být nutně tragická. Je to prostě fenomenální role. Ale ne jednoznačně krásná.

Štve vás a milujete ji zároveň. Dědíte po ní vlastnost snahy zavděčit se všem. Odkud se tahle touha bere?

Z pocitu vlastní nedostatečnosti. Když člověk nabývá významu teprve skrze uznání druhých... Jinak na sebe plive. Nepřipadá si nijak zvlášť hodnotný a schopný. Přeceňuje svoje chyby a podceňuje své přednosti. U druhých to vnímá naopak. Jejich přání jim připadá cennější než vlastní. Vlastně už ani neumí rozlišovat mezi vlastním přáním a cizím. Prostě vidí tu možnost uznání, když vyplní cizí přání. Teprve pak je se sebou spokojený. Vyplnit očekávání. To je jeho. Otrocká povaha. A teď samozřejmě mluvím i o sobě. Komplex méněcennosti je zlo. Dokud se budete zavděčovat, zkroutíte se jako paragraf.

Jak vaše matka na knihu reagovala? Nebála jste se, že jí ublíží?

Bála. A oprávněně. Ublížila jsem jí. Plakala. Měla pocit, že je to výraz nevděku. Byla zmatená. Nevěděla, co jí vlastně vyčítám, když jsem přece měla všechno. Tenhle paradox je právě hrozně těžké popsat. Jsem velmi milovaným dítětem. Nic hrozného se mi nepřihodilo. Všechno mi bylo dopřáno. Tak na co si vlastně stěžuju? Vysvětlete to svým rodičům... Vysvětlete jim, že jim vyčítáte, že nemysleli na sebe, že se příliš vydali. A že se příliš úzkostlivě báli. A že mi jinakost vykládali jako přítěž. Proto asi ta knížka vznikla.

Mluvíte často o pocitu viny. Neměla jste tedy z napsání této knihy pocit viny?

To víte, že ano. Už z výše uvedených důvodů... A protože jsem kvůli vyznění příběhu (a možná i proto, že je to už skutečně starý text), vynechala ty spousty zázračných a radostných chvil a ponechala jsem vesměs ty nervní, rozčilující a nehezké či komické. Myslela jsem si, že za to musí následovat nějaký trest. Protože jsem nevděčná. A protože jsem to tak okleštila, byť to není žádná autobiografie ani deníková próza, jak už víme. Ale vděk, jak už jsme si vysvětlily, je taky strašná věc. Nakonec jsou ale ohlasy na tu knížku tak citlivé a přemýšlivé a rozumějící, že ta pachuť zmizela a zjevila se, a to i u maminky, prostě radost. Dokladem jsou i vaše otázky. Sakra, nemám taky potřebu se vám zavděčit?

„Pročpak mám předstírat sílu, když jsem slabá? Přetvářkou nezesílím," píšete v knize. Pomohlo vám takové veřejné přiznání slabosti? Komunikuje se vám lépe? Proč je podle vás slabost nejcennější lidskou vlastností?

Nátěry nátěry nátěry, masky masky masky, ramena ramena ramena... Nevím, proč spousta lidí vystupuje tak... „těžkotonážně". Pouštěj hrůzu, hrajou si na nesmrtelné a nezranitelné. Není to směšné? Je. Stačí do nich píchnout a už je jasné, že to nejsou roboti. Tak na co si hrajou? Básník Jonáš Hájek mi řekl, že si oddychl, když zjistil, že nejsem feministka. Já vlastně ještě nevím, jestli jsem nebo nejsem, ale vím, že toho nepřítele vidím hlavně sama v sobě. Takže to asi feministka být nemůžu. To by mě vyloučily... Jsem holka a jistý věci mám jiný než kluci a s tím už se holt nedá nic dělat. A když si tohle přiznáte, dost se vám uleví. Takže i slabí jemní kluci by si měli přiznat, že jsou slabí a jemní a hned jim bude veseleji. Protože když to neudělají, vyrazí se jim na duši něco moc ošklivého... V tomhle je to cenné a zdravé. Například Jana Šrámková ve své velmi poctivé recenzi ocenila především hodnotu té zranitelnosti. Možná jde hlavně o ni. O její sílu. A o jemnost. V esejistické knížce Rolanda Barthese Světlá komora jsem si pro to Hermínino snažení našla naprosto výstižný termín: Rázné prosazování jemnosti. Byl to prý „neudržitelný paradox, v němž jeho matka setrvávala celý život". A ještě k té vaší prostřední otázce: Tou knížkou se mi skutečně ulevilo, protože jsem okolí prozradila svou, dejme tomu pravou identitu. I když... existuje něco takového?

Pro mě je Nícení něco jako poetická generační výpověď. Souhlasíte?

Překvapilo mě, jak poeticky na něj reagují lidé mojí generace. Ale nejen mojí, i jiných generací. Rozhodně jde o trnitou cestu k dospělosti, kterou asi nezažívám sama. Takže asi souhlasím. Jestli to tedy není jen nepromyšlenost nebo touha se zalíbit.

Ivana Myšková (nar. 1981 v Roudnici nad Labem) vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Od roku 2007 působí na stanici Český rozhlas 3-Vltava v Redakci zpravodajství a kulturní publicistiky, příležitostně vytváří komponované pořady pro Literární redakci a Redakci dokumentů a speciálních projektů; připravuje rozhovory a reportáže o literatuře především pro pořad Mozaika. V roce 2007 debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem, prózu zveřejnila poprvé v Revolver Revui č. 79/2010. (Revolver Revue). Více na webu Českého rozhlasu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 28 Duben 2013 19:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz