Emil Hakl: „Jo, před pěti lety, to byla havaj – ale teď…?“

Email Tisk PDF

Beneš Honza copySe spisovatelem Emilem Haklem jsem se sešla před kostelem na náměstí Jiřího z Poděbrad. Sněžilo. Už byla tma. „Já sem chodím často, stojím tu, koukám po lidech a předstírám, že čekám" povídá.

Nová kniha Emila Hakla s názvem Skutečná událost vyšla v nakladatelství Argo. „Existenciální thriller s milostným příběhem, kde se útržky z historie německé RAF mísí se současným českým marasmem. Poprvé se v Haklově próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení" píše se na přebalu.

Na pultech knihkupectví nyní polehává vaše kniha Skutečná událost. Ten název vyznívá trochu provokativně vzhledem k tomu, že při psaní vycházíte často z konkrétních osobních prožitků. Je ten název tedy myšlen ironicky?

Název je samozřejmě rádoby dvojznačný, ale není to přímo kalkul. Nechtěl jsem, aby někdo řešil, zda děj je nebo není skutečná událost. Ostatně název funguje jako součást obalu – můžete jím zkusit upoutat pozornost na výrobek, ale nesmíte to přepísknout (příklad přepísknutí – Veselá kráva, Dobrá máma).

Aha, tak to bylo v tom případě pro mne trochu zavádějící. Já jsem totiž celou událost, tedy myslím ten atentát, vnímala jako výplod fantazie postav. Jako typické „velké hospodské řeči". Vy už jste tohle téma párkrát otevřel.

Aha, já doufal, že jsem ty hospodské řeči už nadobro opustil. Co se fantazie postav týká – snažil jsem se jejich ústy v zásadě jen vydedukovat, co by se za dané situace mohlo stát. Že tam jsou jako odlehčovací prvek dialogy mimo téma, je jasné. Ústřední reálie jsou však převzaté ze skutečnosti, na těch bylo třeba měnit jen jména a osobní údaje.

Mě trochu zklamalo, že jsem nějak podle anotace čekala, že budete víc řešit dilema, kdy a za jakých okolností se dá pochopit, že se člověk uchýlí k násilí. Takové to: bratři Mašínové – vrazi nebo hrdinové?

Tak znáte to, jak je to s anotacemi... Trochu cukru, trochu soli, něco napíše někdo jiný, autor si s textíku taky zašťourá a výsledek je často lehce přitažený za vlasy. Záložka je taky součást balení.

A jak vidíte Mašíny? Vrazi nebo hrdinové?

No jestli něco, tak určitě obojí. Důležitá okolnost zřejmě bude, že jejich táta byl důstojník, odbojář, okupanty zavražděný hrdina. Další věc, která je zřejmá, u synů se od začátku projevovala extrémní příchylnost ke zbraním. Jejich motivace byla přímočará, prostředky brutální. Vzít někoho železnou tyčí, zastřelit nebo podříznout, to chce speciální náturu, která se normálnímu člověku jeví být spíš ze světa zločinu. Kriminální činnost se často ospravědlňuje ideovým přesvědčením, ale to bychom se dostali k otázce, co vlastně znamená pojem „kriminální". A následně k otázce, co je zlo – žijeme v utopii dobra. Dobro tedy může existovat jen jako opačná iluze zla. Načež se naskytne otázka – kdo k čemu potřebuje zlo?

Někdy je přece zlo jednoznačné.

Právě až zprostředkovaně, poukázáním na vysugerované dobro. Jistě, jsou jevy, které každý aspoň trochu soudný člověk odsoudí. Státní zločiny, válečné zločiny, iracionálně kruté činy. Ty však zároveň značnou část společnosti fascinují. Masoví vrazi čekající na elektrické křeslo mají tisíce nabídek na sepsání životopisů, scénářů, fanynek. Chci jen říct, že se dobro a zlo nekontrolovatelně mísí a oddělují se uměle.

Jste jeden z mála českých spisovatelů, který docela autenticky zachycuje náladu a vývoj české společnosti po revoluci. Mně se líbilo, jak jste popsal devadesátá léta v knize Intimní schránka Sabriny Black.

To byla krásná doba, lidi nasávali čerstvý vítr, učili se uvolňovat, nebát, žít v mnohem větší krabici než žili. Mnozí ten šok nezvládli, ujeli do excesů, nafouklo se jim ego, peníze jim vlezly na mozek. Jiní se naopak na všechno konečně vykašlali a jenom žili.

V reklamních agenturách pracovalo v té době často několik copywriterů, dnes musíte být k tomu grafik nebo sekretářka, abyste mohl tuto práci dělat jako bonus. Jako by se v devadesátých letech zdálo, že svět se otevřel a teď už se bude jen dařit. A ono se doopravdy dařilo, protože společnost byla hladová. Já si to tolik nepamatuji, ale nedivím se, že když ta doba skončila, že jsou lidé naštvaní.

Kouzlo minulosti zkrátka funguje – každý vám rád povykládá o dekádě, kdy mu bylo líp než teď. A za pět let bude říkat: Jo, před pěti lety, to byla havaj – ale teď...?

Minulost se snáz hodnotí a snáz se o ní mluví, ne?

Pravda, ale nedá se to poslouchat každý večer, den, rok.

Jednou jste řekl, že zbabělí lidé jsou vám sympatičtí, protože je to činí lidštějšími. Myslíte si, že Češi jsou zbabělí?

Na rozdíl od úplně všech sousedních zemí tady například kolik set let nebyla občanská válka. Otázka je, jestli taková válka kromě zabíjení nevinných nepřináší nějaký evoluční posun. Zač stojí evoluce založená na cizí krvi je jiná věc – jsme dravý druh, proto se tak chováme. Kdežto u nás po sobě maximálně pliveme, čili jsme paradoxně dál. Mírovou cestou se z nás stali mrzáci budoucnosti. Mně se líbí, že je tu klid. Předevčírem jsem jel tramvají v tramvaji a dva agresivní mládenci na drogách dost nepříjemně obtěžovali lidi. Lidi mlčeli, koukali jinam. Najednou se zvedla starší paní a rozeřvala se tuřím hlasem: „To jste vy – Češi! Všichni držíte hubu! Vždycky a všude!" Všem bylo jasný, že má pravdu. Pokud něco takového může tvrdit někdo, kdo nikde jinde nežil.

Já nikdy nikde jinde nežila, tak nedokážu říct.

Ani já. Ale stačilo být čtrnáct dní v Polsku – tam nenajdete bar, kde se to aspoň jednou týdně fest nepopere. U nás se bude taky přiostřovat, ne že ne – úzkost generuje agresi. Peníze, práce, vztahy, vyhlídky do boudoucna, nic z toho každému druhému nefunguje.

A vy sám jste začal pociťovat nějaké nutkání současný stav věcí měnit? Nebo proč jste to téma začal řešit v knize?

No paradoxně, jak pořád vycházím ze sebe a mluvím většinou za sebe, tak tohle jsem spíš pozoroval jako obecný jev – tenze roste a zkratů, kdy někomu rupnou nervy a něco provede, bude přibývat.

Vy tu agresivitu nějak sdílíte?

Já ne, protože si průběžně větrám hlavu psaním a vcelku vážně uvažuju, že si pořídím psa, takového středního ňuchala, českého chudáčka, nic velkého.

Říká se o vás, že jíte psí maso.

Jednou jsem měl vlčáka, přinesla ho příbuzná – takové pečenáče ve sklenici. To víte, že bych ho radši pohladil a řekl mu, ty kluku jeden zubatá. Ale když už byl v tom skle, ohřáli jsme ho a pochutnali jsme si, chutnal trochu jako zvěřina. Dost lidí na to říká „fúúúj, psi se nejedí, dyť jsou to skoro lidi!" A mají recht, psí vztahy lidem zhusta nahrazují lidské.

Když mluvíte o vztazích, v otázce vztahů jste byl ve Skutečné události dost osobní.

Být osobní je mi bližší než být neosobní. Nevadí mi mluvit o sobě a o lidech, kteří se mnou byli či jsou úžeji spjati. Často řeknu víc, než bych chtěl, to je taky fakt.

Taky často řeknu o sobě hodně a rychle se otevřu cizímu člověku. Myslím si, že to dělám proto, že čekám, že ten druhý člověk pak udělá totéž. Ale nakonec mi to spíš vadí, že jsem taková. A říkám si, že jsem radši nebyla zticha.

No jejda, taky bych mnohem raději verbalizoval předem pečlivě zvážené informace, kde bych měl aspoň přibližnou představu, jak zapůsobí na okolí. Je to ovšem věc povahy – já to jinak neumím. Když se mluví, má se mluvit k věci a ne plout v nějakých metaforách. A o psaní to platí dvojnásob.

Emil Hakl vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. Od roku 1981 pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník čerpací stanice a zvukař. V letech 1996–2000 se živil jako textař v řadě reklamních agentur, v roce 2001 jako redaktor literárního čtrnáctideníku Tvar. V současné době se živí jako novinář v týdeníku Instinkt. Žije v Praze. V 80. letech 20. století se věnoval psaní veršů, dramatizaci literárních předloh a jejich realizaci v amatérských divadelních formacích. Je jedním ze zakládajících členů volného literárního sdružení Moderní analfabet (založeno roku 1988). Těžištěm aktivity sdružení bylo pravidelné autorské čtení v pražských i mimopražských klubech. Na něj později navázala autorská čtení v Literárním klubu 8. Vydal devět knih. Podle novely O rodičích a dětech natočil režisér Vladimír Michálek stejnojmenný film (2008).

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 18 Únor 2013 12:44 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz