Naše obyčejná normalizace

Email Tisk PDF

kniha KRASNOARMEJCU 2 kolaz LtN„Příliš často se stavíme do role soudců, užitečnější je ale snažit se minulost víc poznávat,“ charakterizuje svůj přístup ke zkoumání našich nedávných dějin historik Matěj Spurný, jeden ze spoluautorů knihy Náměstí Krasnoarmějců 2.

 

Kniha, která vyšla na sklonku minulého roku, vyvolala ostré diskuse mezi odborníky, komentátory i laickou veřejností. Přináší totiž nový pohled na „normalizační dějiny“ Filozofické fakulty UK – jednoho z ohnisek reformního myšlení konce šedesátých let i jeho potlačování v následujícím období. S Matějem Spurným jsme mluvili nejenom o knize a výkladu dějin, ale i o současné politice a současných kompromisech.

 

Znamená váš přístup k normalizaci, respektive našim nedávným dějinám, že se vymezujete vůči ostatním historikům?
To není tak jednoduché. I sami autoři knihy jsou v něčem heterogenní skupina. Pokud jde o mě, pak mě zajímá přístup blízký sociálním a kulturním dějinám. Snažím se pronikat pod povrch politiky v užším slova smyslu k tomu, co ji předchází a formuje, k myšlenkovému světu doby. K pochopení toho, proč lidé dělali to, co dělali. Ale je to samozřejmě zase jen nějaký výsek z minulosti, úhel pohledu. Nepřicházím s pyšným tvrzením, že přináším lepší celkový výklad dějin.

Co tahle metoda znamená konkrétněji v knize o filozofické fakultě?
Snažíme se v té knize ukázat, že i lidé za normalizace se rozhodovali v mnohém autenticky, že hledali rovnováhu mezi různými loajalitami – mezi povinnostmi a odpovědností ke svým rodinám, studentům, fakultě, oboru, budoucnosti... Že je nelze prostě nálepkovat jako pragmatiky, oportunisty, nečestné nebo zlomené charaktery. Jistě, pokud někdo donášel tajné službě, tak se dopouštěl něčeho, co považujeme v principu za zavrženíhodnou věc. Ale já mám za užitečnější podívat se na to, proč to ti lidé dělali, ne je soudit.

Někteří kritici, třeba historik Vilém Prečan ale považují takový přístup za nepřípustnou relativizaci. Prečan dokonce píše v souvislosti s učiteli, kteří spolupracovali s StB, a vaším pohledem na ně o „plivanci do tváře těm, kteří se rozhodli přežít ve cti“...
Ano, Vilém Prečan nám vzkázal, že jestli chceme relativizovat etické kategorie, na jejichž základě lidé jednají, pak bychom měli zapomenout na zkoumání dějin a věnovat se třeba broučkům. Souhlasím s ním v tom, že etické kategorie jsou zásadně důležité. Problém ale je, že do hlav lidí nevidíme, většina případů je obtížná, mnohem méně zřetelná než například, když je někdo masový vrah. Ostatně, i pokud jde o masové vrahy, může být produktivnější přístup, který předem nevynáší soudy. Třeba slavná kniha Cristophera Browninga Obyčejní muži o vykonavatelích holocaustu...

Promiňte – srovnáváte normalizaci a holocaust?
Ne, samozřejmě, že ne, vysvětlím to. Browning ukazuje tyhle skutečné masové vrahy jako obyčejné lidi, nechá nám nahlédnout do jejich psychologie, dá možnost pochopit, proč to dělali, proč se chovali tak, jak se chovali. Nepřichází rovnou s konečnou tezí „jsou to zločinci“. Je to relativizace? Zpochybňuje to snad jejich zločiny? Ne, ukazuje to, že i lidé, kteří nejsou geneticky zlí, od nichž bychom zlo neočekávali, mohou udělat něco tak strašného.

A to srovnání s normalizací?
Normalizace je nepochybně bližší naší „normální“ době než době nacismu. O Browningově knize jsem se zmínil, abych ukázal, že při zkoumání minulosti si prostě nevystačíme s nálepkou „zlo“. Je to neproduktivní. Zlo není něco vzdáleného v minulosti, nejsou „dobrá“ nebo „zlá“ období dějin, i když určitě v některých systémech mají bezcharakterní nebo fanatičtí jedinci více příležitostí než v jiných. Zlo je ale něco, co je neustále přítomné, protože je vlastní lidské duši. Nálepkou se nepřiblížíme k jeho chápání. A ani pochopení lidí za normalizace se nepřiblížíme prostřednictvím nálepky „grázl“.

Vy sám jste na fakultě začal studovat až deset let po konci normalizace, teď na ní učíte. Setkal jste se osobně s dědictvím problémů, které popisujete ve vaší knize? Řešil jste třeba vztah k nějakému kolegovi, učiteli, který spolupracoval s StB?
Nejintenzivněji jsem se s tím setkal ještě během studia na Fakultě sociálních dějin ve vztahu k Janu Křenovi, ke kterému jsem měl jako žák velmi blízko a o němž jsem věděl, že v období stalinismu patřil k aktivním mladým komunistům. A na filozofické fakultě zase působil třeba výborný historik a bývalý aktivní spolupracovník tajné služby Miroslav Hroch. Zpočátku jsem zaujímal takový tvrdší moralistní postoj, ale postupně mi začínalo být jasné, že je to složitější. Z hlediska jejich odborné důvěryhodnosti jsem problém neměl. Každému alespoň trochu soudnému člověku je jasné, že každý se nějak vyvíjí. Spíš jde o to, jestli svoji minulost reflektuje, nahlíží, že třeba pod tlakem někomu ublížil...

A nahlížejí to lidé, kterých se to týká?
Jak kteří. Třeba Miroslav Hroch na to téma odmítá veřejně mluvit s tím, že současný jazyk je také ideologický s předem jasnými závěry o vině a že znemožňuje racionální výklad. Obecně ale bylo jednou z motivací pro napsání té knihy překonat atmosféru legend a drbů, kdy se opakovaně o tom či onom pedagogovi objevily zprávy, že spolupracoval s StB či se dopustil nějaké jiné zavrženíhodné věci. Aniž by se kdokoli zabýval těmi informacemi do hloubky.

A jak tedy vypadá to „překonání atmosféry legend a drbů“?
Nebyla to fakulta plná zlomených odborně neschopných lidí. Ti lidé si ale zvykli přistupovat na kompromisy a kompromisy tvořily významnější součást jejich práce, než je to běžné dnes. U některých to naleptávalo jejich integritu. A různí lidé volili různé strategie, jak přežít alespoň víceméně důstojně, jak se s tím vypořádat. V závislosti na svých ambicích, rodinné situaci. Každý případ je třeba posuzovat individuálně. Samotný fakt spolupráce s StB znamená málo nebo neznamená nic. Důležitá je jeho podoba a důvody, které člověka ke spolupráci vedly.

Jsou ta témata ještě živá mezi dnešními studenty?
Většina současných studentů se narodila po roce ´89, a ta témata pro ně většinou nejsou nijak naléhavá. Není pro ně nijak samozřejmé, jak interpretovat, že byl někdo v KSČ nebo spolupracoval s StB. Jsou to už pro ně prostě spíše témata historického bádání než živé paměti.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Literárních novinách č. 1/2, které vychází jako dvojčíslo ve čtvrtek 10. ledna (viz prodejní místa). Rovněž je můžete zakoupit elektronické podobě a na čtečce Kindle.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 09 Leden 2013 13:54 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB