Anketa: Co vás nejvíc zaujalo z české kultury v roce 2017? (pokračování)

Email Tisk PDF

 zavřené dveře 2017Včera jsme publikovali první část naší redakční ankety s tradiční otázkou na své spolupracovníky, příznivce a osobnosti pohybující se v českém kulturním prostředí. Nyní uveřejňujeme druhou část odpovědí.

 

 

 

Předchozí část ankety ZDE.

 

Petr Minařík

nakladatel

Zážitky mám dva, vlastně tři.

Kateřina Tučková a její lidé uspořádali druhý ročník Meetingu Brno. Pozvali do Brna potomky židovských rodin, zejména majitelů textilních továren, ale nejen ty, které jsme vyhodili z republiky, nejspíš proto, že uměli německy. A k tomu postavili na Moravském náměstí konstrukci, repliku neobnoveného Německého domu v Brně. Nejdůležitější na akci je, že se o ní mluvilo (dobře či špatně) v každé jedné domácnosti. Kateřina Šedá uspořádala v Brně pravou ukrajinskou svatbu. Nevěsta a ženich vzešli z konkurzu, svatebčané přijeli z ukrajinské Slavutyče (kousek od Černobylu). Na těch lidech, kteří byli třeba i poprvé mimo Česko, bylo vidět, že jim není jedno, že tady někomu nejsou jedno, že někomu na nich záleží. A do třetice je to pak Matěj Hollan (Žít Brno) z brněnské radnice. Taky díky němu se tyhle a jiné podniky dějí. Brno rozkvetlo a má politickou reprezentaci snů, což bohužel znamená, že se brzy probudíme a bude po všem, ale o tom až příští rok.

 

 

Milan Knížák

výtvarník

Rád bych odpověděl, ale mne nezaujalo nic. A to nejen v české kultuře. Připadá mi, že se kultura a umění staly součástmi zábavního průmyslu a rezignovaly na ušlechtilost. Docela mne děsí, že já, jako jeden z prvních protagonistů zcivilnění umění, musím teď protestovat proti jeho zevšednění. Umění se rozpustilo ve vulgaritě a primitivnosti. Místo aby vznešenost obarvila všední den, hrubost všednosti a nízkosti ohrožuje vznešenost.

 

 

Jiří Trávníček

literární teoretik

Zůstanu v oblasti písmenek. Po dlouhé době se mi přihodila fascinace současnou českou prózou – Alena Mornštajnová: Hana (Host), kniha zralá i umná, navíc taková, jež má potenciál zasáhnout rozjívenou sextánku i univerzitního profesora, životem unavenou čtyřicátnici i literárního fajnšmekra. Jsem moc vděčen za to, co už několik let dělá na poli překladu do českého prostředí nakladatelství Dokořán; konkrétně jde o překlady polských reportážistů – Mariusze Szczygieła, Wojciecha Tochmana, Pawła Smoleńského, Wojciecha Góreckého ad. Jsou to jedinečné knihy velmi výrazných a vyhraněných osobností. Vůbec se mi zdá, že to nejzajímavější se dnes děje mimo beletrii, nebo na hranici fiction a non-fiction. Moc rád sleduju básnickou tvorbu Petra Kukala, autora mi něčím velmi blízkého (civilní religiozitou?, vytříbenou kulturou slova?, tím, jak umí spojit životní skepsi s Radostnou zvěstí?). Vyšla mu další sbírka – Prsten v břiše (Akropolis). A opět se mi v ní čtenářsky bydlí přívětivě.

 

 

Jaroslav Čejka

spisovatel 

1. Výstava českého impresionismu v Jízdárně Pražského hradu.

2. Nastudování Bernsteinovy Mše, na kterém se kromě Vojty Dyka a B-Side bandu podílely desítky dalších umělců.

3. Konec působení Daniela Hermana ve funkci ministra kultury ČR.

4. Kniha mladého historika Michala Macháčka Gustáv Husák, která je první seriózní biografií posledního komunistického prezidenta ČSSR.

5. Publikace Milana Blahynky „Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica)“ o generaci, ke které jsem sám patřil a která byla po listopadu 1989 sametově zadupaná do země.

 

 

David Zábranský

spisovatel

Knížky, které vydává brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury. Celé to funguje bokem, ideově je to málem nepřípustné, v redakční radě sedí Petr Fiala, kterého lze chápat jako spojnici ke hře na českou pravicovou politiku. Jenomže ty knížky jsou lepší než tohle všechno dohromady – lepší než Brno, lepší než ODS. Konzervativní myšlení a bezvadně fungující zasílání. Pokud se dneska někdo cítí být v disentu (v disentu proti kvazi tolerantnímu, kvazi liberálnímu, kvazi intelektuálnímu, kvazi mainstreamu), pak ať si oblíbí zasilatelský servis CDK. Objednávky nad stovku přijdou zdarma a do dvou dní, balík s pěkně vyvedenou rukou psanou adresou. A uvnitř bude většinou dobrodružství – dobrodružství v době, kdy se skoro všechno dá očekávat: strašení Polskem, strašení katolicismem, strašení konzervatismem, strašení fašismem, strašení vším, co nejsme MY. Pokud v Česku ještě žije někdo, kdo nechce být ničím jiným než svobodně myslícím JÁ, pak se mu tenhle tip bude hodit. Začít lze tímhle: Legutko, Finkielkraut, Pánbíčkáři.

 

 

Radim Kopáč

literární a výtvarný kritik

Třeba kontinuálně vysoká úroveň produkce pražského nakladatelství Rubato: Deník konceptualisty Édouarda Levého nebo prozaický Tenderenda fantasta Huga Balla, dadaisty. Třeba Arnon Grunberg a jeho romány Gstaad nebo Mateřská znaménka, vydané pod hlavičkou Dybbuku. Třeba Krištof Kintera v Rudolfinu – a jeho chuť kreativně rozbořit místo silně zatížené národní symbolikou. Třeba drzost, s níž je možné prezentovat pod hlavičkou českého impresionismu na pět set pláten vesměs stylově odlehlých nebo druho- i třetiřadých autorů v jedné rovině s výjimečnými génii typu Antonína Slavíčka. Třeba skvěle zvládnuté animované verze sedmi příběhů legendární myší dvojky Anča & Pepík z dílny Lucie Lomové. Třeba velešťastná ruka Paseky, která do Čech uvedla fenomén Hilda z dílny Luka Pearsona, letos v albu Hilda a kamenný les. A pak samozřejmě možnost z české kultury vypadnout, nejlépe do Rakouska, Německa nebo Albánie, a zjistit, jak je velké najednou malé, jak je užitečné kouknout se na věci vevnitř zvenčí.

 

 

Rudolf Křesťan

fejetonista

František Skála ve Valdštejnské jízdárně, Jaroslav Róna v Domě U kamenného zvonu a taky Krištof Kintera v Galerii Rudolfinum. Všechny tři uvedené letošní pražské výstavy mě oslovily svou výrazností. Jejich autory – ač různě zaměřené – spojuje v mých očích originalita, fantazie, svobodomyslnost a taky to, že jsou zdejší a zároveň zdejšek přesahující.

 

 

Ladislava Chateau

spisovatelka

Nepochybně v tomto roce vyšly knihy obsažnější, náročnější, zabývající se velkými tématy; přesto mi jedna z nich, patrně ta nejmenší, udělala radost největší. Jsou to Proslovy ve francouzské Akademii, vydané nakladatelstvím Sumbalon, nakladatelstvím, které už svým názvem napovídá, že přivádí na knižní trh nové literární podněty a zajímavé netradiční tituly. Bez nadšení, bez fantazie a smyslu pro hodnotu a samozřejmě bez odvahy českého nakladatele by knížečka Proslovů nevyšla. Texty vznikly při přijímání filozofa a esejisty Alaina Finkielkrauta mezi čtyřicet Nesmrtelných pod kopulí Francouzské akademie do křesla 21, uvolněného po smrti Féliciena Marceaua. A jak přikazuje tradice, nový Nesmrtelný musí pronést oslavnou řeč na počest svého předchůdce. Poté následuje neméně závažná odpověď, kterou se nový akademik přijímá do této instituce na břehu Seiny. V tomto případě tak učinil kolega akademik, historik Pierre Nora. Alain Finkielkraut vykreslil reliéfní portrét svého předchůdce, plodného autora, mimo jiné útlounké knížky Creezy, která vyšla v roce 1972 i u nás. A jen pro úplnost dodávám, že svému autorovi přinesla v roce 1969 Goncourtovu cenu. Marceau však bohužel svůj profil poznamenal kolaborací s vichistickým režimem. Finkielkraut, rodem z polské židovské rodiny, neměl lehký úkol. Zhostil se ho na výtečnou. Jeho řeč je pronikavou úvahou o člověku, jeho charakteru i překvapivé užitečnosti konvencí: „…na přetvářce může být i něco dobrého a konvenční fráze nejsou jen ohavným odcizením, ale blahodárnou zábranou: lidi nespoutávají, civilizují společnost.“ 

 

 

Jiří Hájíček

spisovatel

Verdiho opera La traviata uvedená Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. V režii a choreografii Veroniky Poldauf Riedlbauchové, v hlavní roli se sólistkou opery Národního divadla Marií Fajtovou. 

Básnická sbírka Milana Děžinského Obcházení ostrova, vydalo nakladatelství Host.

 

 

Jan Šulc

editor

Jednoznačně největším kulturním zážitkem letošního roku pro mne byla výstava brazilského fotografa Sebastiaa Salgada s názvem Genesis v pražském Letohrádku královny Anny. Pro mne to byla osobně vůbec nejvýznamnější a nejpodnětnější výstava fotografií, kterou jsem kdy viděl. Salgado ovšem není Čech a anketní otázka směřuje ke kultuře české. Z ní mne nejvíce zaujaly dva svazky knihy Habsburkové (1740–1918 a 1526–1740), kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny, a též kniha Tetín svaté Ludmily, vydaná nakladatelstvím Dokořán.

 

 

Michal Šanda

spisovatel

Přidržím se svého oboru, tedy literatury. Lucie Faulerová: Lapači prachu. Obtížně uchopitelný, avšak ne nesrozumitelný román. Vypravěčka v soustředných kruzích krouží kolem jakéhosi mlhavě tušeného bolestného problému. Ve druhém plánu líčí své rozvrácené vztahy. Jakmile ovšem čtenář nabyde dojmu, že se už už blíží rozuzlení, do románu vtrhne postava nazvaná Vypravěč a rozmetá dosavadní jistoty na cimpr campr. Dovolím si prorokovat, že na českou scénu vstoupila nová hvězda první velikosti. Lucie Faulerová, zapamatujme si to jméno. Román Lapači prachu vydalo v listopadu nakladatelství Torst.

 

 

Štěpán Kotrba

publicista

Neprohlášení obrazu Gustava Klimta ‚Dáma s rukávníkem‘ z majetku Evy Vergeinerové, dcery Evy Aschner, kulturní památkou dle § 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči a argumentace zákonem č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem. Neprohlášení obrazu kulturní památkou znamená bezproblémovou možnost obraz vyvézt z ČR a prodat v zahraničí. Potenciální aukční cena je více než miliarda.

Zodpovědné osoby: Ředitel odboru památkové péče Ministerstva kultury Jiří Vajčner (KDU-ČSL) i ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).

Toto kulturní barbarství předčí i finální souhlas ministerstva kultury se zbouráním domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice společností Flow East po více než deseti letech projednávání. Zodpovědné osoby: ministr kultury Jiří Besser (TOP 09 a STAN), ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09 a STAN) a nakonec ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). Prodeveloperská zvěrstva, kterých se dopouštělo Hermanovo ministerstvo, ukazují na úroveň kulturnosti bývalého ministra.

 

 

Karel Sýs

básník

Milan Blahynka: Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica). Zázrak už jen to, že vyšla! Poprvé a asi dlouho naposled shrnuje osudy a dílo generace, která byla jako celek určena k zavržení. Už jen připojená bibliografie představuje záslužný čin první kategorie.

 

 

Michal Černík

básník a autor knížek pro děti

V pražské Galerii Tančící dům můžete až do dubna vidět výstavu s názvem Sedmičky Josefa Lady, která připomíná 130. výročí Ladova narození a 60. výročí úmrtí. Ve čtyřech patrech je vystaveno na čtyři sta Ladových děl, obrazů a ilustrací. Lada maloval sen o svém dětství a svěřil nám jej do opatrování. Ladu považuji za procítěně českého a geniálně prostého jako lidovou píseň.

Doporučuji román Michaela Doubka Nepřizpůsobivost, který vyšel v brněnském nakladatelství Kmen. Doubek před nás postavil dnešní společnost v totálním rozkladu společenského systému, kde se boj s chudobou zvrhl v boj proti chudým, tedy nepřizpůsobivým. „Nechť není otrokem druhého, jenž může být sám sobě pánem,“ mohlo by být mottem knihy. Milan Kundera ve svých románech nastavil umělecko-intelektuální laťku velmi vysoko, Michael Doubek ji zdolal. Vážení čtenáři, budete přinuceni k myšlení nad současným systémem a nad lidskými vztahy – a brilantně napsané čtení vás určitě neznudí. Vážení páni literární kritici a porotci, dávám tip na cenu.

 

 

Petr Prouza

spisovatel

Musím jmenovat knihu Kličky na kapesníku, která obsahuje inspirativní otázky publicisty Laca Szigetiho a především upřímná, vtipná i věcná vyznání v bezprostředních odpovědích Bohumila Hrabala. Jistě, kniha vyšla poprvé již v roce 1989, ovšem díky zvláštním okolnostem mne velice zaujala v září 2017 a ještě mi připravila podivuhodné zjevení.

 Po dvojnásobné zdařilé operaci obou mých kolen profesorem Dunglem na ortopedii nemocnice Na Bulovce jsem byl posléze propuštěn domů, abych již za pár dnů záškodnictvím zlatého stafylokoka byl zpátky na pohotovostní ambulanci. Následovala další protiinfekční operace a pro nečekaného pacienta se hledal volný pokoj. Na celé klinice byl jediný volný v 5. patře, kde pak ležím na zádech znehybněn spoustou infuzních hadiček. Profesor Dungl pojmenoval mé zdravotní problémy a poněkud varovně dodal, že jsem, pozor, v pokoji, kde z okna právě před dvaceti lety vyskočil spisovatel Bohumil Hrabal, o něhož tu předtím několik měsíců pečovali.

 Volám později manželce, aby mi donesla nějakou knihu od Hrabala. A zřejmě osudově připutují Kličky na kapesníku. Pár dnů kniha čeká vedle postele v zašlém, kdysi polohovatelném křesle, které prý v minulosti do pokoje nastěhovali kvůli Hrabalovi. Až další týdny si opakovaně pročítám nově objevený sugestivní text a pronikavá směs různorodých dojmů mě doprovází i v noci. V nemocnici spím jen pod prášky a stejně se kolem čtvrté ráno budím a zíráním na strop se dovleču ke svítání. 

 Někdy koncem osmdesátých let jsem s Bohumilem Hrabalem pobýval na jakési literární konferenci v tehdejší Jugoslávii. Už při odletu na letišti jsme si řekli, že jsme oba absolventi pražské Právnické fakulty UK, a v letadle jsme pak vzpomínali na některé přednášející, co tam působili věky. A když jsme se občas na hodnocení dotyčného shodli, Hrabal objednával pivo a my si spolu připíjeli na zdraví. Poslední noc před propuštěním z kliniky jsem byl nedočkavostí vzhůru už někdy ve tři nad ránem. Otočil jsem se k oknu a hned vedle postele v ošoupaném křesle seděl Bohumil Hrabal a zvedal plnou sklenici na mé zdraví jako v tom letadle před třiceti lety. Zvonivě jsme si přiťukli a poté jsem výjimečně ještě usnul.

 

 

Zdeněk Hron

překladatel a básník

Budu se držet svého kopyta a zůstanu u liter atury. Rád bych pochválil publikační činnost několika nakladatelství, která mě uspokojují už řadu let a zásluhou svých majitelů a spolupracovníků nesestoupila z výše ani letos:

Petrkov z Havlíčkova Brodu, jehož duší je Petr Novotný, na své skvostné reynkovské publikace, které obsahem, ilustracemi, výtvarným pojetím, ale i řemeslným ztvárněním obstojí v soutěži s bibliofiliemi a navazují na předválečné časy, navázal první částí výboru z básní Bohuslava Reynka Nahé srdce a kromě toho anglickým překladem vrcholné sbírky Odlet vlaštovek z pera Justina Quinna. O bohaté produkci osobitých knížek, pro děti nemluvě.

Aleš Lederer nedávno založenou a výtvarně úžasně upravenou edicí klasické literatury Pozdní sběr – Maugham, Zweig, Šmejlov – nejen obohatil svůj skvěle řízený a více než záslužný PROSTOR, ale i štědře obdaroval vnímavé čtenáře literaturou, na niž se dnes tak rádo zapomíná.

Jan Šulc pokračoval v Chermu v neocenitelném tezaurování zakazovaných literárních badatelů, kritiků a esejistů souborem prací Miloše Dvořáka Svítání kritikovo. Ve velmi slibném nakladatelství Paper Jam, vedeném Milanem Hodkem, který má značné zásluhy o vydávání současné poezie, doporučil k vydání vrcholný román donedávna téměř zcela neznámého katolického spisovatele Eugena Lišky Trpaslík. A jeho domácí podnik Torst nám vydáním vzpomínek Marie Tomášové připomněl tuto naši umělecky i lidsky nepřekonatelnou herečku, s níž sice spojujeme především svá mladá léta, ale která přesto ve svém ústraní žije dál nezapomenuta i dnes.

 

 

Mnislav Zelený Atapana 

etnograf

Léta souzním s kulturami amazonských indiánů, kteří mi přinášejí možnost srovnávání naší civilizace s přirozenými formami lidské existence, tedy s kořeny, odkud jsme vyšli i my. Vzhledem k mé téměř stoprocentní orientaci v Amazonii a vytížení s bádáním a cestami nemám příliš možností poznávat jiné kultury přírodních národů, ale jsem přesvědčen, že i ony mají v sobě přirozenost vycházející z propojenosti s přírodou a silnou orientaci na spiritualitu. Právě o to víc jsem 3. prosince využil možnosti seznámit se s kulturou maorských obyvatel Nového Zélandu, s vystoupením kulturní skupiny Whakaari Rotorua v Praze. Můj přítel Jaroslav Dušek je poznal u nich doma a pozval je do Divadla Kampa. Mohu říct, že nejen já, ale celé nabité hlediště bylo doslova uneseno nejen divadelním vystoupením maorských tanců, ať již bojových či milostných, ale i samotným duchem jejich skupiny. Jejich šéf Frank Tomas Grapl navíc doslova všechny šokoval svými znalostmi dějin českého národa i našich vlastností, dobrých i špatných, protože jeho otec je kupodivu Čech, pardon Moravák, a jeho skupina k nám občas jezdí a vystupuje. Není se čemu divit, že sám o sobě říká, že je Maoravák. Došlo zde tak k nádhernému propojení obou kultur, a protože je to propojení přirozené a nenásilné, je přínosné pro obě strany. Nelze se proto divit, že se u nich svého času stavil jak Alexandr Dubček, tak třeba i Václav Havel. Jenže jejich dveře jsou otevřené všem Čechům, tedy těm dobrým. Maoravák se cítí doma na Novém Zélandu i v Čechách, je kulturním propojením obou zemí. Nádhera! Tak si představuji prolínání rozdílných kultur.

Celé představení začalo překvapivě a velmi dojemně. Skupina tří žen a dvou mužů v národních krojích Maorů, s tradičním tetováním mužů v tvářích a s tetováním žen na bradách, s čelenkami a peřím, začalo zpívat a hrát českou hymnu. Nezdržel jsem se dojetí a měl co dělat, abych udržel slzy. Následovala Škoda lásky a pak již unikátní maorské zpěvy a tance, kdy jim všichni prominuli i jejich bývalý kanibalismus, symbolicky prezentovaný během tanců vyplazováním jazyků, protože jednoduše, tak, jak prezentuji zvyky a tradice amazonských indiánů, patří to k jejich kultuře, a tak je to i dobře a nelze to vidět očima naší doby.

Diváci se mohli otázkami dozvědět i mnoho z jejich zvyků a tradic, ale také z jejich dějin bojů za svobodu proti anglickým kolonizátorům. A právě tento boj za svobodu nás symbolicky spojuje, protože den, kdy Maorové slaví svoji nabytou svobodu, je jako naše datum založení svobodného Československa 28. října. Tehdy, před více než sto padesáti lety hájili svoji kulturní identitu proti cizákům, kteří vlastně představovali počátky globalizace, a bez ohledu na jejich vojenskou převahu neváhali jít i do předem ztracených bojů. Opět jsem se přesvědčil, že všechny původní národy světa, ať indiány, Maory, Aboridžince, obyvatele Kalahari, arabských pouští či Papuy, spojuje upřímná radost z vlastní existence, naplněná spiritualitou lidského života a světa. Štěstí a radost tančícím a zpívajícím Maorům při vystoupení na Kampě právě proto doslova sršely z očí. 

V maorštině se Nový Zéland řekne Aotearoa, což znamená Země dlouhého bílého oblaku. Nezbylo než se rozloučit jejich tradičním několikaminutovým spojením nosů „hongi“a nadechováním síly a energie toho druhého za spojování duší. Nádherný kulturní zážitek doplněný o informaci z dalekého konce světa protinožců. KIA ORA!

 

 

Prof. MUDr. Jan Šmarda, DrSc.

Nechci se rozepisovat na rozsah recenze. Ale vaše otázka mne přivedla k závěru, že to, co mne nejvíce zaujalo v končícím roce, bylo dílo literární: kniha herečky Marie Tomášové „Věřit napsaným slovům“, kterou nedávno vydalo nakladatelství Torst v Praze. Je to krásná kniha o životě krásné ženy, která má hodnotu přímo bibliofilskou; a tu jí vtiskla spolupráce divadelní historičky Marie Valtrové. Životopisná kniha o této známé a skromné herečce, která se letos dožila 88 let, dosud nebyla vydána. Ani ona sama se k tomu neodhodlala. A životopisem není ani kniha, o níž hovořím. Tu vytvořila Marie Valtrová tak, že zrevidovala a převedla do řeči tištěné rozhlasovou nahrávku série desíti rozhovorů, které pro pořad „Osudy“ roku 2013 s Marií Tomášovou připravila redaktorka Eva Ocisková pro Český rozhlas 3 Vltava a které jsou uloženy v rozhlasovém archivu. Marie Tomášová tady vypráví o svém životě na divadelních jevištích, filmových plátnech i o svém životě občanském. Jsou to vzpomínky nesmírně pestré, neurovnané, veselé i smutné. A na bibliofilskou úroveň je povznesla nejen Marie Valtrová svým doslovem a celoživotními soupisy všech rolí Marie Tomášové v divadlech, filmech, televizních i rozhlasových pořadech, ale i krásná grafická úprava knihy s bohatstvím černobílých dokumentárních fotografií a ke knize přiložený zvukový záznam hereččina hlasu v osmi reprezentačních úlohách. 

 

 

Michal Viewegh

spisovatel

Neprožil jsem bohužel dobrý rok: stále ještě řeším různé důsledky rozvodu, mám přetrvávající zdravotní problémy (nejhorší je paměť) i finanční starosti. Rozešel jsem se po pětadvaceti letech s nakladatelem. Pořád beru antidepresiva. Psaní je pro mě těžší než dřív – na čtyři použitelné stránky dnes potřebuju osm hodin. Téměř vůbec nečtu, protože jen máloco mě zaujme. No nic.

Jediné, co se mi letos upřímně líbilo, je román odehrávající se v domově důchodů: Tajný deník Hendrika Groena. Výmluvné, že?

 

 

Jiří Poláček

literární historik 

V roce 2017 jsem jako literární historik a kritik více sledoval současnou českou poezii. Zaujalo mě, jak velké množství básníků a básnířek se na této produkci podílelo, přičemž obecně takřka neznámí autoři vydali třeba již šestou či osmou sbírku. Je pravda, že jen některé nové tituly mají náležitou kvalitu a delší životnost. Mnohé z nich přispívají k tomu, že je dnes u nás – řečeno s Jiřím Trávníčkem – překnížkováno. Budoucí historikové české literatury budou mít těžkou práci! 

Ve spojitosti s poezií mě zaujal rostoucí počet různých autorských čtení. Od 1. července do 4. srpna proběhl už osmnáctý ročník akce nazvané Měsíc autorského čtení, a to v Brně, Ostravě a v Košicích, ale i ve Wroclawi a Lvově; čestným hostem byla Gruzie. V Brně lze na autorská čtení chodit na Skleněnou louku, kde jsem se setkal například s Antonínem Bajajou, jakož i do Moravské zemské knihovny a Knihovny Jiřího Mahena, jejíž součástí je Mahenův památník. 

Rád bych ještě vyzvedl cyklus autorských čtení pořádaný od roku 2011 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kam vždy chodívá několik desítek posluchačů. V říjnu a listopadu jsem zde navštívil vystoupení Petra Hrušky, Roberta Fajkuse, Sylvie Richterové, Zbyňka Fišera a Radka Malého.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Leden 2018 10:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB