Deník Čechoslovačky

Email Tisk PDF

 

V Klaus Vl Mečiar 1992 Tugendhat foto web TugendhaAká je zlatučká v tom ružovkastom kožušteku...“ Pochválila jsem jednou v autobuse roztomilou holčičku jejím slovensky mluvícím rodičům. Větou s konstrukcemi, které nevymyslí nikdo kromě přirozeně slovensky mluvících jedinců.

(na snímku vlevo V. Klaus a Vl. Mečiar – brněnské rozhovory o rozdělení Československa)

 

 

Pak mi zazvonil mobil a já si s kamarádkou čistou češtinou domluvila schůzku na Václaváku.

 

Kde ste sa naučili tak dobre po česky?“ ptá se mě ta slovenská paní. A já, jako už tolikrát ve svém životě, vysvětlím, že jsem naopak Češka, ale bilingvní. Takže jsem se jako cizí jazyk musela učit slovenštinu. Aha…..

 

Se Slováky, které náhodně potkávám, do slovenštiny automaticky nepřepínám. Přejít do slovenštiny je pro mě osobní záležitost. Nepřepínám proto na recepci ve firmě, když mi servírka přinese kávu nebo mě na ulici osloví turisté zpod Tater. Ne, když je situace formální, anonymní, bez kontextu. Jen, když mi konverzace poskytne nějaký osobnější impulz, něco mě překvapí, potěší nebo zarazí.

 

Doma jsme měli od mala dvojjazyčnou výchovu, přecházeli jsme mezi češtinou a slovenštinou opravdu „na povel“, klidně i v polovině rozhovoru. Žádný problém.

 

Vzpomínám si, jak jsem v 18 musela na slovenské tancovačce ukazovat občanku, když mě někdo pozval na schůzku a já řekla, že ráno odjíždím zpátky do Prahy. Tys Češka? Si nedělej srandu, dyť mluvíš slovensky. Mi rovnou řekni, že se mnou nechceš jít ven. Ukaž občanku. Aha. Ty jo, helééé, jak toooo?

 

No jak tooo… Lehce na bojišti, když to na cvičišti bylo tolik let jednou nahoře jednou dole.

 

Dítě pochytí od slovenských příbuzných základní slovní zásobu, ale zbytek se musí naučit samo od života. Asi ve čtvrté třídě jsem na Slovensku onemocněla a dostala jsem ke čtení knížku tatranských pověstí. Vnímala jsem je pomalu jako nějaké cizokrajné vyprávění. Občas se tam vyskytli i muži v turbanu a s šavlí. Chyběl mi tam už jen ten měsíc turecký, Ibrahím, s hvězdičkou, co na něm sedí jako v loďce, z pohádky o Makové panence.

 

Byla tam spousta neznámých výrazů – kľač, ocún, oká, čipkovaný, črepník, drúzgať, učrpnúť, opacha.  Třetinu vět jsem přeskákala, protože mi ještě nedávala smysl.

 

Narazila jsem v knize i na vlastní „záhadu století“, kterou jsem rozklíčovala až po letech: slovo plákať. V jedné pověsti potká hlavní hrdinka skupinu žen u potoka. Volají na ni: „Pomôž nám vyplákať bielizeň, lebo my úbohé už nevládzeme.“ Nešlo mi to do hlavy, oni tam plakaly na to prádlo, až slzami odplavily špínu? To je přece strašně těžké. Nedivím se, že nemůžou. Příběh pokračoval: „Anička im pomôhla zvyšok vyplákať, až bolo všetko pekne biele.“ Ona k nim jako přijde a na povel se rozpláče?? To bych nedokázala.

 

Po letech jsem si ujasnila, že plákať je výraz pro prát, propírat :) (naproti plakať pro plakat).

 

Cestou z Prahy do Považské Bystrice jsme pokaždé míjeli Trenčín a jeho hrad na vysoké skále. Vyprávěli mi pověst, jak tam Omar kopal studnu kvůli milované Fatimě – až sem kdysi dosáhly turecké výboje a zanechaly stopy v lidové slovesnosti. Jako malá jsem se tou exotikou cítila naprosto zmatená.

 

V bilingvních a vícekulturních rodinách trvá opravdu roky, než dítě pobere svou dualitu, a to se ještě česko-slovenský případ zdá docela banální. Teprve v 17ti jsem jasně cítila, že je mi bližší česká mentalita, zatímco oba sourozenci to měli opačně, klonili se k té slovenské.

 

Na Slovensko jsem jezdila dvakrát, třikrát ročně a učila se způsobem pokus omyl.

 

Když existuje pravidelnost v některých změnách, např. foukat – fúkať, bouchat – búchať, proč se lidi smějí, když řeknu brouk – brúk? (Brouk je chrobák, víš…) Co koukáš se taky neřekne Čo kúkáš, ale Čo hľadíš nebo rovnou Čo zízaš?

 

V létě jsme se šli vykoupat k Váhu a já pronesla Je mi vedroČo je ti kýbel? reagoval někdo pohotově. Vedro slovensky znamená vědro, v horku vám může být jenom horúco. A jsme u posunutých významů. Když je něco slovensky horúce, je to horké, samo horké znamená hořké. Stejně jako naše zelí je kapusta a kapusta se řekne kel. Chudý se slovensky řekne chudobný, když jste chudý, znamená to, že jste hubený.

 

Ovád je slovensky ovädo. Běhali jsme po loukách, kamarádka se plácla po ruce z legrace zakřičela „hovädo, hovädo!“ (debil, hovado). Mně se to pomíchalo, takže jsem pak babičce řekla: Lieta tu hovädo. Vypeskovala mě, že kleju (tj. hreším). Naštěstí jsem se za sebe zvládla postavit a vysvětlit, proč to slovo používám, takže to skončilo smíchem.

 

Mimochodem, takové „nadávání na oko“, co používali dospělí vůči nám dětem, se mi zdá dodnes roztomilé – Ej bisťu! Terentete! Basoma fúzama! Basomtika motyka! nebo krupica na peci! :)

 

Určitě jsou už dnes všechny obraty zastaralé, asi jako naše kakraholti! nebo foglarovské himbajs šůviks.

 

Spousta slov zakotvených ve slovenštině má původ v maďarském jazyce – világoš (nářez – bitka sk.  Chalani, poďte domov, lebo bude világoš!), ceruzka (tužka), laba – tlapa, šopa (pro kůlnu jsme používali hned tři výrazy: šopa, dreváreň, varštak – to je z německého Werkstätte).

 

Babička, která se narodila na začátku minulého století, mě ještě z dlouhé chvíle naučila prežehnať sa maďarsky, aneb Ve jménu otce i syna i ducha svätého. Izaťjánok išfiúnok izentýšek neveben amen. Do vzniku samostatného Československa byla maďarština na SK stále hodně protěžovaná na úkor slovenského jazyka, i v době, kdy už v Čechách půl století běželo ve velkém národní obrození.

 

Dialekt. Ono jedna věc je mluvit spisovnou slovenštinou, sledovat televizi a poslouchat rádio a věc druhá je používat běžnou mluvenou řeč. Jen u nás v okolí Trenčína, Považské Bystrice a Žiliny jsou regiony, kde se vyslovuje měkce a oblasti, kde vyslovují tvrdě. Takže vesnice Ľadce se někde vyslovuje s měkkým „l“ a jinde „Ladce“, bez měkkosti. Na naší malé, jinak nezajímavé vesnici se takzvaně dzéka. To znamená, že z ď se stává dz a ť se mění na c.

 

Chcece sa vziac? Čo sceš? Choc preč, bo ca kopnem do rici. Idzem do Ceplej (Teplá). Na dzedzine sú dzeci zdravšie. Dzívaš sa moc na telku.

 

Stejně tak dzéká celý východ (u nás na západě Slovenska je to rarita), to je ono známé „východniarské“ Keľo hodzín? (Kolik je hodin?).

 

Jako malá jsem se slovensky teprve učila, ale už jsem dzékala, protože jsem to měla odposlouchané. A znělo to zřejmě vtipně, jak jsem míchala češtinu, spisovnou slovenštinu a vesnickou hantýrku, protože se mi tu a tam někdo zasmál.

 

Vůbec, dialekty jsou problém. Jednou běžel v televizi nějaký zábavný pořad Zo Šariša. Slovenština zpod Tater. Jak to znělo krásně, tak to bylo za trest. Babička se hlasitě smála vtipům a já si přesedla až k obrazovce, abych slyšela co nejlíp – ale stejně tomu rozumět nešlo.

 

Největší konečnou výzvou pro Čecha učícího se slovensky není ani tak zvládnout gramatiku a slovní zásobu, ale naučit se mluvit se správnou melodií, správně vyslovovat ž, č, š, ĺ a taky – ypsilon a měkké i. Ono totiž, „y“ ve slovenštině je často vyslovováno měkčeji než to české a „i“ naopak tvrději. A podle těchto drobností je okamžitě poznat, že nejste zdejší, ač byste jazyk jinak ovládal sebelíp. Až když mi bylo tak 17, všimla jsem si, že vyslovuji hodně tvrdě, moc česky, oproti kamarádům, a začala jsem „kopírovat“ jejich výslovnost. Víc zpívat a měkčit.

 

Naopak pro Slováka učícího se česky není ani tak největším oříškem naučit se „ř“, ale umět vyslovovat výše zmíněné, jen naopak, a pak také všechny ty předpony u českých sloves. Slovenská předpona pre- má české ekvivalenty buď pře- nebo pro- a pravidlo neexistuje. Chudáci pak říkají – pročíst knihu, projít přes ulici, přejít se, prokontrolovat výsledek, přecvičit si básničku….. A ono je to blbě.

 

Pak jsou pasti jako vietor – vítr, ale kliešte (kleště) se neřeknou klíště. :)

 

Slovenská předpona u sloves po- třeba – počistiť topánky, počítať knižky, poumývať riad. Prostě něco plošně udělat a dokončit. V češtině zní blbě, když člověk přijde ke kolegům z práce a prohlásí: „Tak jsem vám to už podělal.“ (tj. Všechno jsem už dokončil.)

 

Pro slovesa jít a jet používá slovenština jenom ísť. To pak člověk říká: Půjdu tam autem. Zítra jdu do Německa. (No to už abys šel. Abys to stihnul…, bývá škodolibá reakce.)

 

V současnosti se na Slovensko dostanu jednou za dva tři roky. Neznám místní celebrity, politiku a pokaždé mě něco překvapí. Naposled to byl muzikál s názvem Čajôčky. Krásný nový neznámý slovo. Napadlo mě, že to pochází z ruského čajka, ale houbeles. Výraz čaja prý pochází z východního Slovenska, znamená děvče, holka. (Zdrobněliny s „ô“ mi vůbec přijdou roztomilé: kocôčka – kostička, šatôčka – šáteček, Irenôčka – Irenka). 

 

A nakonec… přece jen… možná ... varování pro Čechy. Víte, jak se smějeme vtipu o polském turistovi, který v Praze šuká dům France Kafky? Tak byste před Slováky rozhodně neměli používat slovo drbat. Vážně ne. :) Slovensky to znamená to samé, co polské šukat u nás.

 

Když byl Pavel Liška ve slovenské verzi show Jana Krause, zničeho nic předvedl jazykové cvičení „drbuvrbu- drbuvrbu – drbuvrbu“. Obecenstvo se ani nezasmálo, jak bylo v šoku. U bilingvní kamarádky se v Praze jednou zastavil známý ze Žiliny, který pak z Ruzyně letěl pracovně do Británie. Seděli v kuchyni u kafe a povídali si slovensky, když vešel její český strejda a rozšafně, jak nevěděl, čím začít, řekl: Tak co, děcka, drbete, drbete?

 

Chvilku se z toho prý oba zotavovali...

 

Závěrem jedno nádherné slovenské slovo: lienka neboli pánbožkova kravička :). I v češtině je to krásný výraz. Uhádnete z říkanky?

 

Pánbožkova kravička, kde je tvoja mamička?

Za horami za dolami, čo tam robí? Vínko varí.

Kam poletíš – do nebíčka alebo do peklíčka?

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 10 Listopad 2017 13:52 )  


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB